Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.09.2020, sp. zn. 6 Tdo 797/2020 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.797.2020.1

sp. zn. 6 Tdo 797/2020-5730 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 9 To 57/2019-5504, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 56 T 7/2013-5355 , byl obviněný A. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad I., II., III.), účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (ad I.), účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (ad II.), účastenstvím ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ad III.), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil (spolu se spoluobviněnými P. Š. a K. N.) tím, že I. Obžalovaní A. J. a P. Š. v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, po vzájemné předchozí dohodě, obžalovaný P. Š. požádal za tento skutek již pravomocně odsouzeného K. N. o sehnání fiktivních zájemců o koupi bytu s využitím hypotéky, za což mu nabídl finanční odměnu, obžalovaný A. J. předal následně K. N. složku obsahující nezbytné dokumenty pro banku, včetně padělaného potvrzení žadatelky o zaměstnání a kupní smlouvy k nemovitosti mezi prodávající společností M., na straně jedné a kupující Z. A. na straně druhé, která byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka A. P. a padělkem ověřeného podpisu B. V., nar. XY, trvale bytem XY, jednatele společnosti M., obžalovaný Š. a K. N. zajistili schůzku již pravomocně odsouzené Z. A. s pracovnicí společnosti M. p. s., IČO: XY, se sídlem XY, kterou dne 29. 6. 2010 společně navštívili na pobočce v Praze v XY, kde Z. A. za pomoci K. N. a obžalovaného Š. zažádala o překlenovací úvěr ve výši 3 784 000 Kč, ač si byla vědoma toho, že předkládá stavební spořitelně padělané potvrzení o výši příjmů, údajně vystavené společností C., u níž nikdy nebyla zaměstnána, které jí předal K. N., a věděla, že nebude schopna takto vysoký úvěr splácet, neboť je nemajetná a v té době nezaměstnaná, byť jí K. N. slíbil, že za ní splátky překlenovacího úvěru budou hradit jiné, blíže nespecifikované osoby, když účelem překlenovacího úvěru bylo zakoupení bytové jednotky č. XY v ulici XY č. p. XY v XY o výměře 84,6 m 2 , vč. podílu na společných částech domu č. p. XY a na pozemku parc. č. st. XY ve výši 846/11739, vše zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu pro obec Praha, kat. území XY, ve vlastnictví společnosti M., IČO: XY, se sídlem XY, v celkové hodnotě 4 333 419 Kč, avšak za kupní cenu ve výši 4 600 000 Kč, na základě podepsané kupní smlouvy poté K. N. a obžalovaný Š. zajistili další schůzku Z. A. s pracovnicí společnosti M. p. s., kterou společně navštívili, kde Z. A. za pomoci K. N. a obžalovaného Š. nechala z poskytnutého hypotéčního úvěru převést částku ve výši 109 119,49 Kč na účet č. XY, patřící společnosti S., IČO: XY, jejímž jednatelem byl obžalovaný P. Š., jakožto provizi za zprostředkování koupě nemovitosti, a částku 3 654 000 Kč nechala dne 14. 9. 2010 převést na účet č. XY patřící společnosti A., IČO: XY, a prostřednictvím internetového bankovnictví obžalovaní A. J. nebo ve vztahu k A. J. v podřízeném postavení vystupující P. Š. z výše uvedeného jimi ovládaného účtu společnosti A. uvedenou částku několikrát a v různých částkách převáděli přes účty patřící jimi řízeným obchodním společnostem, a to společnosti B.G., IČO: XY, oficiálně zastoupené V. M., nar. XY, zesnulým dne 25. 7. 2010, společnosti W., IČO: XY, oficiálně zastoupené P. D., nar. XY, trvale bytem XY, společnosti B. E. A., IČO: XY, společnosti K. M., IČO: XY, a společnosti B., IČO: XY, oficiálně zastoupených A. Š., nar. XY, trvale bytem XY, tyto finanční prostředky jednak nechali dne 15. a 16. 9. 2010 v Komerční bance v částce 1 646 000 Kč vybrat A. Š. v hotovosti, kterou od něj následně převzali, jednak je převedli na účty svých či jimi řízených obchodních společností, jako byly společnost Č., v likvidaci, IČO: XY, společnost B. C. G., IČO: XY, společnost S., IČO: XY, a na další účty, kde je použili pro vlastní potřebu, a o zisk se obžalovaní dosud nezjištěným způsobem podělili, čímž poškozené společnosti M. p. s., způsobili škodu ve výši 3 763 119,49 Kč, II. Obžalovaní A. J. a P. Š. v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, po vzájemné předchozí dohodě, obžalovaný P. Š. požádal za tento skutek již pravomocně odsouzeného K. N. o sehnání fiktivních zájemců o koupi bytu s využitím hypotéky, za což mu nabídl finanční odměnu, obžalovaný A. J. předal následně K. N. složku obsahující nezbytné dokumenty pro banku, včetně padělaného potvrzení žadatele o zaměstnání a kupní smlouvy k nemovitosti mezi prodávající společností B. P., na straně jedné a kupujícím V. R. na straně druhé, která byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka A. P. a padělkem ověřeného podpisu B. V., nar. XY, trvale bytem XY, jednatele společnosti B. P., K. N. a obžalovaný Š. zajistili schůzku již pravomocně odsouzeného V. R. s pracovnicí společnosti M. p. s., IČO: XY, se sídlem XY, kterou dne 30. 9. 2010 společně navštívili na pobočce v Praze v XY, kde V. R. za pomoci K. N. a obžalovaného Š. zažádal o překlenovací úvěr ve výši 4 500 000 Kč, ač si byl vědom toho, že předkládá stavební spořitelně padělané potvrzení o výši příjmů, údajně vystavené společností J.I.A. C., u níž nikdy nebyl zaměstnán, které mu předal K. N., a věděl, že nebude schopen takto vysoký úvěr splácet, neboť je nemajetný a v té době nezaměstnaný, byť mu K. N. slíbil, že za něho splátky překlenovacího úvěru budou hradit jiné, blíže nespecifikované osoby, když účelem překlenovacího úvěru bylo zakoupení bytové jednotky č. XY v ulici XY č. p. XY v XY, vč. podílu na společných částech domu č. p. XY a na pozemku parc. č. st. XY, ve výši 1556/13579, vše zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu pro obec Praha, kat. území XY, ve vlastnictví společnosti B. P., IČO: XY, XY, v celkové hodnotě 8 230 340,90 Kč, avšak za kupní cenu ve výši 6 800 000 Kč, na základě podepsané kupní smlouvy K. N. a obžalovaný Š. zajistili další schůzku V. R. s pracovnicí společnosti M. p. s., kterou společně navštívili, kde V. R. za pomoci obžalovaného Š. a K. N. nechal z poskytnutého hypotéčního úvěru převést částku ve výši 115 642,50 Kč na účet č. XY, patřící společnosti S., IČO: XY, jejímž jednatelem byl obžalovaný P. Š., jakožto provizi za zprostředkování koupě nemovitosti, a částku 4 364 000 Kč nechal dne 18. 11. 2010 převést na účet č. XY, patřící společnosti M., IČO: XY, když prostřednictvím internetového bankovnictví obžalovaní A. J. nebo ve vztahu k A. J. v podřízeném postavení vystupující P. Š. z výše uvedeného jimi ovládaného účtu společnosti M. uvedenou částku několikrát a v různých částkách převáděli přes účty patřící jimi řízeným obchodním společnostem, a to společnosti O., IČO: XY, společnosti W., IČO: XY, oficiálně zastoupené P. D., nar. XY, trvale bytem XY, společnosti B. E. A., IČO: XY, společnosti K. M., IČO: XY, a společnosti B., IČO: XY, oficiálně zastoupených A. Š., nar. XY, trvale bytem XY, když tyto finanční prostředky převedli na účty svých a jimi řízených obchodních společností, jako byly společnost Č., v likvidaci, IČO: XY, společnost B. C. G., IČO: XY, společnost S., IČO: XY, a další účty, kde je použili pro vlastní potřebu, a o zisk se obžalovaní dosud nezjištěným způsobem podělili, čímž poškozené společnosti M. p. s., způsobili škodu ve výši 4 479 642,50 Kč, III. Obžalovaní A. J., P. Š. a K. N. v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, po vzájemné předchozí dohodě směřující k zajištění podvodného prodeje bytů bez vědomí vlastníků těchto bytů fiktivním zájemcům, kteří na koupi těchto bytů získají hypotéční úvěr, jejž si ve skutečnosti rozdělí obžalovaní (viz skutky pod body I. a II.), obžalovaný P. Š. požádal obžalovaného K. N. o sehnání těchto fiktivních zájemců o koupi bytu s využitím hypotéky a zajištění jejich podpisů na kupních smlouvách, za což mu nabídl finanční odměnu, obžalovaný A. J. předal K. N. složky obsahující mimo jiné kupní smlouvy k nemovitostem s padělaným podpisem jednatele prodávající společnosti a padělaným otiskem kulatého razítka notářky, obžalovaný K. N. zajistil podpis těchto padělaných kupních smluv fiktivními zájemci o nemovitosti, přičemž následně přesně nezjištěná osoba, jednající v součinnosti s obžalovanými, podala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž uvedla v omyl příslušné pracovníky katastrálního úřadu, kteří se na základě předložené smlouvy domnívali, že podpis jednatele společností prodávajících nemovitosti je pravý a že se jedná o řádně učiněný úkon, vklad byl povolen a poškozeným vlastníkům nemovitostí byla způsobena škoda, a tohoto jednání se konkrétně obžalovaní dopustili 1) ve vztahu k bytové jednotce č. XY v ulici XY č. p. XY v XY o výměře 84,6 m 2 , vč. podílu na společných částech domu č. p. XY a na pozemku parc. č. st. XY ve výši 846/11739, vše zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu pro obec Praha, kat. území XY, ve vlastnictví společnosti M., IČO: XY, se sídlem XY, v celkové hodnotě 4 333 419 Kč, s tím, že v kupní smlouvě byla stanovena kupní cena 4 600 000 Kč, tuto kupní smlouvu obžalovaný K. N. po dohodě s obžalovaným A. J. a obžalovaným P. Š. předložil k podpisu kupující Z. A., tato kupní smlouva mezi prodávající společností M., na straně jedné a kupující Z. A. na straně druhé byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka A. P. a padělkem ověřeného podpisu B. V., nar. XY, trvale bytem XY, jednatele společnosti M., následně nezjištěná osoba jednající v součinnosti s obžalovanými podala návrh na povolení vkladu vlastnického práva Z. A. do katastru nemovitostí, a to dne 8. 9. 2010, vklad byl zapsán dne 24. 9. 2010 s právními účinky vkladu ke dni 8. 9. 2010, čímž došlo k převodu vlastnického práva na Z. A. a poškozené společnosti M., obžalovaní způsobili škodu ve výši 4 333 419 Kč, 2) ve vztahu k bytové jednotce č. XY v ulici XY č. p. XY v XY, vč. podílu na společných částech domu č. p. XY a na pozemku parc. č. st. XY, ve výši 1556/13579, vše zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu pro obec Praha, kat. území XY, ve vlastnictví společnosti B. P., IČO: XY, XY, v celkové hodnotě 8 230 340,90 Kč, s tím, že v kupní smlouvě byla stanovena kupní cena 6 800 000 Kč, tuto kupní smlouvu obžalovaný K. N. po dohodě s obžalovanými A. J. a P. Š. předložil k podpisu kupujícímu V. R., tato kupní smlouva mezi prodávající společností B. P., na straně jedné a kupujícím V. R. na straně druhé, byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka A. P. a padělkem ověřeného podpisu B. V., nar. XY, trvale bytem XY, jednatele společnosti B. P., následně nezjištěná osoba jednající v součinnosti s obžalovanými podala návrh na povolení vkladu vlastnického práva V. R. do katastru nemovitostí, a to dne 12. 11. 2010, vklad byl zapsán dne 6. 12. 2010 s právními účinky vkladu ke dni 12. 11. 2010, čímž došlo k převodu vlastnického práva na V. R. a poškozené společnosti B. P., obžalovaní způsobili škodu ve výši 8 230 340,90 Kč, celkem tedy obžalovaní jednáními uvedenými pod body 1) a 2) způsobili škodu ve výši 12 563 759,90 Kč. 2. Obviněný byl odsouzen za tyto trestné činy a dále za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly ve vztahu k obviněnému zrušeny výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 40 T 13/2014, výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, a výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2019, č. j. 9 To 57/2019-5504 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vojtěcha Veverky dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když není vůbec jasné, zda byla naplněna jednáním obviněného objektivní i subjektivní stránka znaků účastenství na trestných činech popsaných v bodě I/2/i,ii dovolání a objektivní i subjektivní stránka trestného činu popsaného v bodě I/2/iii dovolání a přesto bylo odvolání obviněného zamítnuto, a byl mu soudem prvního stupně uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, konkrétně došlo k uložení souhrnného trestu ve vztahu pouze k některým dřívějším trestům za trestnou činnost, která se sbíhala s trestnou činností, za kterou byl obviněný odsuzován v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí, a odvolací soud tuto vadu v odvolacím řízení nenapravil, ač byla dána. Kromě toho lze z pohledu obviněného pod tento dovolací důvod za použití rozšiřujícího výkladu za nepochybné povinnosti dovolacího soudu chránit základní práva obviněného použít i dovolací důvod spočívající v tom, že modifikací výše uloženého trestu nebyla dostatečně kompenzována nepřiměřená délka řízení, a přesto bylo odvolání obviněného zamítnuto. 5. Obviněný ve vztahu k účastenství na zločinech úvěrového podvodu, že nebylo prokázáno, že mu bylo známo, že hlavní pachatelé budou úvěrujícímu subjektu předkládat padělané doklady pocházející z jím předkládané složky a na základě nich budou podvodně z tohoto subjektu vylákávat úvěr. Jeho úmysl by musel směřovat k padělání podpisu a ověřovací doložky a k předložení lživých údajů a padělaného potvrzení. Nebylo však možno prokázat, kdo padělané doklady vytvořil a zajistil, a tak ani jeho vědomost o tom. Postačovat nemůže, že obviněnému K. N. předal složku, což je jediné skutkové zjištění, které v tomto směru skutková věta obsahuje. Ke spáchání nemohlo dojít ani převáděním peněžních prostředků (to by bylo možno považovat nanejvýše za podílnictví). Soudy se ani nezabývaly tím, jestli měly převody právní důvod. Neoznačení konkrétních důkazů vypovídajících o jeho vědomosti lze označit za libovůli. Poukázal dále na jednotlivé výpovědi svědků s tím, že ani z těchto jeho vědomost neplyne. I kdyby tak bylo prokázáno, že předal složku, nelze na základě toho učinit závěr, že byl pomocníkem vzhledem k neprokázanému naplnění znaků subjektivní stránky účastenství. Zmínil v této souvislosti, že ve zrušeném předcházejícím rozsudku byl odsouzen jako organizátor, nyní však pouze jako pomocník a rozhodnutí přesto stále zmiňují jeho dominantní roli ve skutkovém ději. Přestože jej soudy odsoudily za pouhé předání složky, neodpovídá tomu uložený trest. 6. Ve vztahu ke zločinu podvodu uvedl, že platí totéž, jako bylo výše uvedeno s tím rozdílem, že v tomto případě zůstal přímý pachatel neznámý. V této souvislosti poukázal na zásadu akcesority účastenství s tím, že je třeba prokázat, že se neznámá osoba skutečně trestného činu zúčastnila. Soudy k tomuto však neučinily žádná skutková zjištění. Osoba sice návrh na vklad podala, ale nebylo prokázáno, že měla vědomost o tom, že přiložená kupní smlouva je padělaná. Krom toho vyjádřil pochybnost, jestli za působnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013 bylo možno spáchat trestný čin podvodu tím, že na podkladě padělané kupní smlouvy bylo vloženo vlastnické právo kupujícího do katastru nemovitostí. Tento občanský zákoník totiž v době skutkového děje neumožňoval tzv. nabytí od nevlastníka. Případný vložený přechod vlastnického práva na základě padělané plné moci byl tudíž pouze domnělý, vlastnické právo k nemovité věci ve skutečnosti nepřešlo a věcněprávní stav byl zachován v původní podobě. Nemohlo tak jít o dokonaný trestný čin podvodu, neboť škoda nevznikla. 7. Ke zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny obviněný namítl, že tento je povinně úmyslný, avšak soudy neučinily jednoznačný a důkazně podložený skutkový závěr o tom, že měl jednoznačnou vědomost o tom, že složka obsahuje padělanou veřejnou listinu. Doplnil dále, že stěží mohl disponovat osobními údaji jednatele B. V. Těmito mohli disponovat spíše bratři V., jeho obchodní partneři. Pokud by to ovšem skutečně byli oni, kdo zajistili padělání ověřovací doložky notářky, mohl být on jako reprezentant realitní kanceláře v dobré víře, že partneři prodávající společnosti předávají listinu s pravým podpisem svého obchodního partnera a úmysl kryjící padělanost by vůbec nepřicházel do úvahy. 8. Obviněný dále vznesl námitky vůči výroku o uloženém souhrnném trestu. Poukázal na další jemu uložený samostatný trest v trvání 6 let a 8 měsíců z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016 ve věci sp. zn. 50 T 11/2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017. Nesouhlasí přitom ze závěry soudů obou stupňů, že se nejedná o souběh, ale o nepravou recidivu. O tzv. nepravou recidivu se podle jeho mínění jednat nemůže, protože v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009 byl odsuzující rozsudek vydán dne 7. 12. 2010 a skutek vyslovený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016 ve věci sp. zn. 50 T 11/2015 byl spáchán podáním daňového přiznání za měsíc prosinec 2010 dne 25. ledna 2011 poté, co měl se spoluobviněným Š. ještě předtím (v roce 2010) získat projektovou dokumentaci na výstavbu fotovoltaické elektrárny a vytvořit fiktivní faktury (první z nich v říjnu 2010). Skutek tedy bezesporu započal probíhat ještě předtím, než byl v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009 vyhlášen rozsudek. Měl mu tedy správně být ukládán souhrnný trest i ve vztahu k tomuto rozsudku. 9. Ve vztahu k výroku o trestu namítl také, že soudy obou stupňů nedostatečně zohlednily při stanovení výměry trestu jak celou délku trestního řízení (8 let), tak i odstup ukládaného trestu od spáchání předmětné trestné činnosti (9 let). Měla by mu tedy být dána další kompenzace v době redukce trestu. Tato garance projednání věci v přiměřené lhůtě je stanovena ústavním pořádkem. O výraznější modifikaci měly činné soudy rozhodovat i proto, že na rozdíl od předchozího, dovolacím soudem zrušeného odsouzení, dospěly k právnímu závěru, že nebyl organizátorem, ale pouhým pomocníkem. 10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu. 11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která upozornila, že popis skutkových okolností vypovídá o tom, že všichni tehdejší spoluobvinění, to jest dovolatel společně s P. Š. a s již odsouzeným K. N. jednali po předchozí vzájemné dohodě, vedené úmyslem získat pro sebe majetkový prospěch podvodnými žádostmi o získání překlenovacího úvěru ze strany fiktivních zájemců o koupi bytů. Není tedy pochyb o tom, že dovolatel úmyslně jinému umožnil, aby při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Zůstává zcela nerozhodnou otázka, kdo konkrétně padělané doklady vytvořil a k dosažení společného trestného záměru všech výše jmenovaných spoluobviněných je tak výchozím způsobem zajistil. V době rozhodování již byl K. N. pravomocně uznán vinným zločiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchanými podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci. Stalo se tak v zákonem předepsané formě jeho zavinění, odpovídající dohodnutému způsobu uskutečnění výše popsaného trestného záměru, vycházejícího z předchozí dohody všech účastníků a tedy i z dovolatelovy strany. 12. K dokonání zločinu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku došlo v obou případech vylákáním úvěrových peněz v kvalifikované výši, jehož spáchání dovolatel hlavním pachatelům Z. A. a V. R. umožnil. V takto úzce vymezeném směru postrádá na své právní relevanci v popisu skutku dále uvedená okolnost postupného převádění vylákaných finančních prostředků přes účty, náležející obchodním společnostem, řízeným zejména dovolatelem, jakož i v jemu podřízeném postavení P. Š. na další účty, ze kterých je použili pro svoji potřebu. Tato část popisu skutkových vět výroku o vině je naproti tomu zřetelně vypovídající o dovolatelově úmyslu získat majetkový prospěch ve smyslu vzájemné předcházející dohody všech spoluobviněných, v jejímž rámci jednal za účelem umožnění toho, aby žadatelé Z. A. a V. R. uvedli nepravdivé údaje o svých výdělkových poměrech, jakož i o účelu jimi požadovaného překlenovacího úvěru a aby na uvedeném podkladě mohly být vylákány úvěrové peníze. Tato část skutkové věty výroku o vině tedy má svůj nesporný právní význam z hlediska posouzení otázky (nejen) dovolatelova zavinění; přitom závěr o jiném a zejména pak legitimním důvodu uskutečněných převodů peněz lze za přisouzených skutkových okolností (nejen) dovolatelova jednání jen stěží akceptovat. 13. Námitku nedostatku naplnění subjektivní stránky není možno přijmout ani ve vztahu k jeho účastenství na zločinu podvodu. A to aniž by v posuzovaném směru bylo rozhodným zjištění původu oněch padělaných listin. Nelze totiž přijmout jeho názor, že zůstává otázkou, zda nezjištěná osoba po stránce subjektivní podvodné jednání vůbec spáchala s tím, že je v této návaznosti právě s ohledem na zásadu akcesority účastenství pochybným, zda také dovolatel naplnil svoji účastenskou roli po stránce úmyslného zavinění. V této souvislosti je třeba naopak poukázat na ustálenou judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 Tdo 695/2013). V posuzovaném případě nezjištěná osoba v postavení hlavního pachatele jednala v součinnosti se zbývajícími obviněnými, kteří jí ve smyslu svého účastenského postavení opatřili nezbytné podkladové materiály. Přitom není důvodu k pochybám o smyslu, který svému jednání při zachování své plné trestní odpovědnosti taková osoba přikládala. 14. Dovolateli nelze přisvědčit ani z hlediska jeho názoru, že podvodné jednání, založené na uvedení pracovníků katastrálního úřadu v omyl, nedospělo do stadia svého dokonání. Trestní odpovědnost (nejen) na straně dovolatele není nikterak dotčena neplatností podvodně uzavřených kupních smluv, neboť tyto úkony se staly pouze prostředkem k tomu, aby hlavní pachatelé v postavení bílých koní mohli figurovat na listině, osvědčující právní skutečnost nabytí jejich vlastnického práva k obchodovaným bytům, které se tak v mezidobí do zjištění reálného právního stavu věci mohly stát předmětem dalších a jejich skutečné vlastnické subjekty dále poškozujících obchodních transakcí. 15. Zpochybnění dovolatelovy odpovědnosti ve smyslu jeho pachatelského postavení, ve kterém jednáním popsaným pod body I. – III. výroku o vině (také) naplnil znaky skutkové podstaty sbíhajícího se zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku v tom zákonném modu, že „takovou listinu opatří sobě nebo jinému“, rovněž není přijatelné. A to právě s akcentem na již uvedené skutkové okolnosti mezi obviněnými dohodnutého trestného záměru dostat se podvodným jednáním k úvěrovým finančním prostředkům stavební spořitelny M. p. s., a současně k vlastnictví bytových jednotek poškozených společností při využití zejména padělaných úředních dokladů s právním statusem veřejné listiny, které se v obou typech podvodného jednání stalo prostředkem jeho spáchání. Znak opatření padělané listiny v podobě ověřovací doložky byl naplněn již jejím samotným předáním spoluobviněnému K. N., neboť se jím ve smyslu komentářového výkladu tohoto právního pojmu rozumí obstarání jiným způsobem, než je její padělání. Není proto rozhodným, zda podpisem zástupce společností M., a B. P., mohli disponovat jeho obchodní partneři bratři V., neboť případné vyvození jejich trestní odpovědnosti za padělání veřejné listiny je podřízeno zásadě obžalovací a ani v takovém případě by nemohlo jakkoliv ovlivnit právní závěr o dovolatelově odpovědnostním vztahu ve smyslu přisouzeného výroku o jeho vině v takto posuzované části. 16. Zbývající námitky se opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a již se jimi zabývaly soudy obou stupňů (bod 117. rozsudku nalézacího soudu, bod 15. usnesení odvolacího soudu). Za sbíhající se trestnou činnost pachatele lze považovat tu, která byla nikoliv páchána (jak uvádí dovolatel), ale spáchána dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Poukazovaná daňová trestná činnost s datem svého dokonání 25. 1. 2011, přisouzená ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 11/2015, následovala až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve věci Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, a pokud spadala do doby před datem jeho zpravomocnění (5. 12. 2011), pak ji bylo namístě posoudit obdobně jako recidivu (tzv. nepravá recidiva) a tedy bez možnosti jejího sankcionování trestem souhrnným. Dovolateli tak nelze přisvědčit v názoru, že mu měl být uložen trest souhrnný i za tuto trestnou činnost. 17. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti uloženého trestu z důvodu nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, neodpovídá při jeho striktním výkladu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu ji však lze na jeho podkladě učinit předmětem dovolacího přezkumu. Tuto námitku však nelze považovat za důvodnou, neboť nepřiměřeně dlouhá doba, po kterou bylo nejen předmětné trestní řízení, ale rovněž i další tři řízení ve vztahu ke sbíhající se trestné činnosti vedena bez dovolatelova přičinění, včetně částečného časového dopadu kasačního postupu dovolacího soudu, byla při zvažování výměry trestu zohledněna již na úrovni soudu nalézacího, který dovolatele sankcionoval výrazně při spodní hranici trestní sazby, uvedené v ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku. Na straně druhé nemohl přehlédnout pravidlo postupu podle §43 odst. 2 věty třetí tr. zákoníku tak, aby jím stanovená výměra trestního postihu za sbíhající se trestnou činnost za sedm závažných trestných činů a přisouzenou celkem čtyřmi odsuzujícími rozsudky, mohla splňovat svůj zákonný účel. Míra závažnosti takto sankcionované sbíhající se trestné činnosti rozhodně nemohla být ovlivněna aktuálním zmírněním v právní kvalifikaci formy dovolatelovy účastenské trestné součinnosti při setrvalém zjištění jeho celkového angažmá v rámci nyní posuzovaných případů. Dále je namístě konstatovat, že v této souvislosti stranou nezůstala ani úvaha o délce aktuálně vykonávaného trestu odnětí svobody za trestnou činnost (Krajský soud Ostrava sp. zn. 50 T 11/2015), kterou z důvodu výše uvedeného nebylo možno označit za spáchanou v souběhu s trestnými činy, za které byl ukládán souhrnný trest. Pokud i přes výše uvedenou moderaci svého trestního postihu považuje dovolatel uložený trest stále za nepřiměřeně přísný, je třeba v této souvislosti v teoretické rovině poznamenat, že povinnost soudu přihlédnout při ukládání trestu k nepřiměřené délce řízení rozhodně nelze vykládat např. způsobem, který by bez splněných podmínek mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 tr. zákoníku zakládal vadu uvedenou v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 19. K vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný svoje písemné vyjádření. Popřel v něm, že by K. N. dokumenty předal, protože byl v XY. Byl to právě K. N., kdo celá jednání vedl a přivedl ostatní účastníky. Poukázal přitom na nepoměr trestů, když K. N. vše vyřizoval a dostal nízký podmíněný trest. Kupní smlouvy přinesli bratři V. a on nemohl zjistit pravost podpisu. Poukázal také na účast J. V., který měl být také vyšetřován. Další věci státní zástupkyně opomenula nebo zlehčuje. První odsuzující rozhodnutí, v němž mu byl uložen trest v trvání 6 let, bylo na základě dovolání v jeho prospěch zrušen a nyní mu byl uložen trest v délce 6,5 roku, což odporuje §265s odst. 1 tr. ř., neboť došlo ke změně v jeho neprospěch. Nadto byl nyní odsouzen jako „pouhý“ pomocník. Nebyl důvod pro zvýšení jeho trestu, a tudíž mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Obviněný se dále zabývá svými jednotlivými odsouzeními a případným souběhem s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 50 T 11/2015. Namítl, že znovu vykonává „časy“ již vykonaných trestů a došlo tak k porušení čl. 40 odst. 5 LPS a byl potrestán dvakrát. Poukázal dále, že v důsledku jeho předchozího úspěšného dovolání bylo zrušeno rozhodnutí i ve prospěch P. Š., kterému pak byl uložen nižší trest. Požádal dále, aby si senát vyžádal všechny související rozsudky včetně jeho dvou předchozích úspěšných dovolání. Uvedl taktéž, aby bylo rozhodováno ve veřejném zasedání, kterého se chce zúčastnit. Všechna dovolání byla nakonec v jeho neprospěch, protože dostal vyšší tresty. Poukázal také na nepřiměřenou dílku řízení. V případě zrušení napadeného rozsudku mu zbydou dva souhrnné tresty vedle sebe a jeden samostatný, což zákon nepřipouští a situace by ho zásadně poškodila. Požádal proto, aby mu byly všechny rozsudky sloučeny do souhrnného trestu. 20. Obviněný se k vyjádření státního zástupce vyjádřil i v replice, kterou zpracoval jeho obhájce. Poukázal na to, že přes rozsáhlost vyjádření se státní zástupce nedotýká základní vady napadeného usnesení, jímž „je absence skutkového zjištění nalézacího soudu směřující k úmyslu dovolatele ohledně padělanosti listin“. Odkaz na odsouzení hlavního pachatele rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, je nepřípadný, neboť „nepřichází vůbec do úvahy, aby při konstruování skutkových zjištění soudy odkazovaly na rozhodnutí odsuzující třetí osoby“. Podle obviněného „všechny otázky, které je z pohledu trestního práva hmotného třeba řešit, musí být předmětem řízení, jehož se dotčená osoba účastní a v němž jsou naplněny všechny kautely spravedlivého procesu včetně všech práv na kontradiktorní obhajobu“. Nemůže obstát ani odkaz na postupné převádění vylákaných finančních prostředků, když zamítnutí důkazních návrhů soudy nižších stupňů neumožnilo dovolateli prokázat právní důvody těchto převodů. Argumentaci státního zástupce na námitku absence zjištění hlavního pachatele v případě uvedení v omyl katastrální úřad pokládá obviněný za spekulaci. K výroku o trestu obviněný připomněl, že se nedomáhal mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 tr. zákoníku, nýbrž aplikace §44 tr. zákoníku. V současné době mu uložený trest je o šest měsíců vyšší, než trest uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, z čehož vyvstává otázka, zda nedošlo k porušení zásady zákazu změny k horšímu obsažená v §265s odst. 2 tr. ř. Za nesprávný pokládá obviněný názor státního zástupce ohledně neuložení trestu souhrnného ve vztahu k odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 11/2015 a setrvává i v tomto ohledu na své argumentaci vyložené ve svém dovolání. III. Přípustnost dovolání 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání a) obecná východiska 22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody. 23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 26. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. 27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 28. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou. 29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. b) vlastní posouzení dovolání 31. Námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl, jsou podřaditelné pod obsahové zaměření jím uplatněných důvodů dovolání, jsou však zjevně neopodstatněnými. K výroku o vině 32. Úvodem je třeba připomenout, že předmětná trestní věc obviněného není Nejvyšším soudem posuzována poprvé, neboť se jí zabýval již na podkladě jeho předchozího dovolání, jímž napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017. Přestože na podkladě jeho mimořádného opravného prostředku došlo usnesením velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018-I., ke zrušení obou uvedených rozhodnutí z důvodu nedostatečného skutkového vyjádření tehdy užité právní kvalifikace skutku, tj. konkrétně účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 50. odůvodnění), resp. i jiných vad, které dovoláním napadená rozhodnutí zatěžovala, nebyla uvedeným rozhodnutím zpochybněna vlastní samotná (a vědomá) participace dovolatele na trestné činnosti, jíž se podle tehdejšího závěru soudů nižších stupňů měl účastnit jako organizátor. I s přihlédnutím k tomuto faktu je třeba přistupovat k argumentaci dovolatele, jejíž podstatou je zpochybnění jakékoli vědomé účasti na jednání, jímž byl napadenými rozhodnutími uznán vinným. 33. Pokud obviněný ve svém nynějším dovolání (část III.) zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů o své vině v důsledku tvrzení o neprokázání své vědomosti o tom, že poskytuje mj. dokumenty, které obsahují nepravdivé údaje či listiny (veřejnou listinu) za účelem uvést v omyl peněžní ústavy s cílem vylákat finanční prostředky, pak je nutno uvést, že tyto námitky jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby musely vypořádat soudy nižších stupňů (na případ uplatnění shodných námitek pamatuje rozhodnutí NS sp. zn. 5 Tdo 86/2002), což také učinily. Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje. 34. V souladu s tím, co ve svých rozhodnutích uvedly, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že sám obviněný mj. uvedl, že „vše běželo samospádem, žádné pokyny dávat nemusel“ (viz bod 32. rozsudku). Pokud obviněný tuto okolnost uvádí, pak není od věci zmínit některé skutečnosti, které zapadají do celkového rámce jeho participace v předmětné trestní věci (soudy je správně podpůrně uvedena také další trestná činnost stejného charakteru, pro kterou byl obviněný odsouzen). Přestože obviněný (shodně i spoluobviněný Š.) spáchání trestné činnosti popírá, je nutno uvést, že jeho vina je prokázána celým řetězcem nepřímých důkazů. Na skutečnosti prokazující vinu obviněného nelze nahlížet izolovaně a v tomto směru je zpochybňovat, neboť je třeba tyto vnímat v jejich komplexnosti a takto i ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotit. Nelze proto přehlížet výpověď spoluobviněného K. N. (tj. osoby, jež zajistila fiktivní kupce, odsouzené R. a A.), který mj. uvedl, že byl kontaktován spoluobviněným Š., jenž spolupracoval s obviněným J., k sehnání „fiktivního kupce na rozestavěný byt, neboť potřebuje bance prokázat prodej této nemovitosti, na niž čerpal úvěr“. Složku s podklady pro banku dostal od obviněného J. Jestliže se obviněný J. hájí tím, že mu nebylo známo, že doklady předávané obviněnému Novákovi nejsou v pořádku, pak lze stěží jeho obhajobě uvěřit v souvislosti s nezpochybnitelným zjištěním, že to byl právě on, kdo – i podle zjištění soudů nižších stupňů – měl dominantní postavení ve společnosti, což nepřímo vyplývá i ze skutečnosti, že zisky z trestné činnosti protekly postupně více společnostmi jím ovládanými. Nadto nelze pomíjet, že dovolatel ve skutečnosti nepopírá jen svou vědomost o podvodném charakteru realizovaného jednání, nýbrž i samotnou participaci na něm i z hlediska stránky objektivní, neboť (viz i jeho reakce na vyjádření státní zástupkyně) popírá jakékoli předání materiálů K. N. Jinými slovy vyjádřeno, svým postojem se snaží zvrátit skutková zjištění soudů nižších stupňů, což by bylo možné jen na podkladě jiného hodnocení provedených důkazů, k čemuž dovolací soud zásadně není oprávněn. 35. Jakkoli se dovolatel snaží zpochybnit poukazem na výslednou právní kvalifikaci svého jednání [tj. „pouhého“ pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] závěr soudů, že on byl ve své podstatě rozhodující osobou, neshledává dovolací soud důvod k tomu, aby takto vyznívající závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů stran této otázky korigoval. Poukázat lze na výpověď svědka Š., který mj. uvedl, že pro obviněné J. a Š. dělal bílého koně (viz bod 56. rozsudku), na výpovědi M. a A. V., kteří ke vztahu obviněných J. a Š. uvedli, že se jednalo o vztah majitele (J.) a zaměstnance (Š.), či na výpověď svědka V., jenž tento vztah kvalifikoval jako vztah nadřízenosti a podřízenosti, kdy podřízeným byl Š. postupující podle pokynů obviněného J. 36. Vedle shora uvedeného je však nezbytné upozornit na zásadní skutečnost, která vyvrací obhajobu obviněného, a to zjištění, že obviněný byl osobou dlouhodobě podnikající v oblasti realitní činnosti. Tvrdí-li v rámci obhajoby, že mu nebyl znám charakter listin ve složce, kterou obviněný Š. předal odsouzenému N., pak lze jen odkázat na shora uvedený vztah nadřízenosti a podřízenosti, a to i ve vztahu k obviněnému N. (viz svědek V.– bod 47.). Právě výše zmíněná skutečnost dlouhodobého podnikání obviněného J. ve vazbě na to, že byl tedy zkušeným realitním obchodníkem, vede k jednoznačnému závěru, že si byl vědom toho, jaké dokumenty předává svým spolupracovníkům, či osobám s ním jednajícím, se záměrem uskutečnění prodeje bytů. Takové závěry jsou v souladu s provedeným dokazováním, neboť i odvolací soud (bod 12. odůvodnění jeho rozhodnutí) poukázal na dominantní roli dovolatele při fungování celého mnohočetného řetězce obchodních společností, které ovládal prostřednictvím jednotlivých nastrčených osob, které pouze formálně vykonávaly funkce jejich statutárních orgánů, aniž měly přístup k bankovním účtům atd. 37. Právě ve vazbě na prokázané dominantní postavení dovolatele a skutkové zjištění, že skrze spoluobviněné Š. (z pověření obviněného) a N. byly opatřeny osoby (Z. A. a V. R. jednající ve vztahu ke stavení spořitelně jako hlavní pachatelé), které v postavení tzv. bílých koní, vybaveni listinami, jež naprosto neodrážely skutečný stav věci, vstoupily do jednání se stavební spořitelnou, je třeba hodnotit existenci dovolatelem zpochybňované subjektivní stránky jeho činu. Nalézací soud na tomto základě dospěl k závěru o vědomé participaci obviněného na spáchaných trestných činech (bod 97.: „… velmi dobře věděl, co je obsahem uvedené složky “), neboť z okruhu řetězce nepřímých důkaz dovodil vědomost obviněného o charakteru listin obsažených ve složce, kterou předal K. N. V souladu s tím pak dovodil i nezbytnou úmyslnou formu jeho zavinění ve vztahu k jednání, jež vyhodnotil jako jednání pomocníka ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Protože odvolací soud se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil, svou reakci na odvolací námitky vyjádřil způsobem rozvedeným v bodech 10. a násl. odůvodnění svého usnesení. Dodat lze, že hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů je jasné a logické, nevykazující znaky libovůle. 38. Co se týče námitek obviněného v části IV. dovolání , tj. jednak o nezjištění osoby jednající na katastrálním úřadě a v důsledku toho i nezjištění její vědomosti o předkládání padělaných listin a jednak stran otázky dokonání trestného činu vzhledem k úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., což má vést k závěru o vadnosti právního posouzení jeho jednání, pak je nezbytné zmínit následující skutečnosti. 39. Právní kvalifikace skutku vychází ze skutkového zjištění, že příslušná nezjištěná osoba jednala v součinnosti s obviněnými, což vyjadřuje i subjektivní souvislost její participace na činu, na jehož spáchání se podílelo více osob. Za tohoto skutkového vyjádření se právní kvalifikace pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku upíná k této (nezjištěné) osobě, která má ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku postavení tzv. hlavního pachatele. Na právní kvalifikaci jednání obviněného by však neměla žádný vliv ani ta okolnost (zde s výjimkou, že by tuto osobu obstaral sám dovolatel a její nevědomosti skutečného stavu věc využil – což však není prokázáno a tomuto tudíž ani kladeno za vinu), pokud by příslušná osoba jednala bez vědomí příslušných souvislostí (tedy nezaviněně), neboť v takovém případě by jako tzv. nepřímý pachatel podle §22 odst. 2 tr. zákoníku jednal ten, kdo by ji sjednal, a účastenství obviněného ve formě pomoci v důsledku vědomého poskytnutí padělaných listin by se přimykalo k této osobě. 40. Namítaná skutečnost, že občanský zákoník platný do 31. 12. 2013, a tudíž účinný v době podání žádosti o vklad nemovitosti do katastru nemovitostí neumožňoval tzv. nabytí od nevlastníka, není rozhodná pro trestně právní posouzení činu z hlediska vývojových stadií trestného činu, neboť skutková zjištění v obou případech [ad III-/1), 2)] vyjadřují, že vklad byl zapsán, čímž došlo k převodu vlastnického práva. Z trestně právního hlediska proto není pochyb o tom, že k dokonání trestného činu podvodu došlo. 41. Ve vztahu ke kvalifikaci zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, resp. námitkám dovolatele v části IV. jeho dovolání , lze uvést, že jsou částečně skutkového charakteru, přičemž ve vztahu k důvodnosti užité alternativy lze odkázat na výše vyložená skutková zjištění soudů nižších stupňů, jejich odůvodnění a rovněž to, co ve svém vyjádření uvedla státní zástupkyně (bod 15.) 42. Uvedená konstatování – i s přihlédnutím k tomu, co z hlediska nutnosti respektování zákazu reformationis in peius uvedl odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (bod 14.) – ústí do závěru, že dovolací soud při právním posouzení činů, jimiž byl dovolatel uznán vinným, neshledal pochybení, které by zakládalo existenci vady odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K výroku o trestu 43. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledává dovolatel v tom, že soudy nižších stupňů · vadně rozhodly o uložení souhrnného trestu, pokud tento neuložily i ve vztahu k trestnému činu, jímž byl pravomocně uznán vinen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017, · nedostatečně při výměře trestu zohlednily dobu, která uplynula od spáchání trestných činů, délku trestního řízení o nich a rovněž odlišnou formu účastenství, jímž byl uznán vinen. 44. S obsahově stejnými námitkami obviněného se ve zcela dostačujícím rozsahu vypořádaly oba soudy nižších stupňů (rozsudek body 116. až 119., usnesení body 15. až 17.) Na jejich podrobné odůvodnění proto Nejvyšší soud odkazuje a toliko ve stručnosti k nim dodává následující skutečnosti. 45. Pro posouzení otázky (reálného) souběhu trestných činů, a tím zákonné podmínky umožňující aplikaci §43 odst. 2 tr. zákoníku nemůže být relevantní to, co obviněný uplatňuje ve svém dovolání, tedy že „ skutek … začal probíhat (a tedy se začal s nyní projednávanou trestnou činností sbíhat) ještě před tím, než byl v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009 vyhlášen rozsudek“. Tato jeho argumentace [ „skutek vyslovený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2016 ve věci sp. zn. 50 T 11/2015 byl podle výroku o vině spáchán podáním daňového přiznání za měsíce prosince 2010 dne 25. ledna 2011 poté, co měli obvinění J. a Š. ještě předtím (v roce 2010) získat projektovou dokumentaci na výstavu fotovoltaické elektrárny ... a vytvořit fiktivní faktury (první z nich v říjnu 2010) ] se opírá o část skutkové věty odsuzujícího rozsudku (návětí), v níž je popisováno jednání obviněného předcházející vlastnímu podání daňového přiznání dne 25. 1. 2011, z čehož tento dovozuje závěr, že „jen to, že skutek byl dovršen podáním daňového přiznání dne 25. 1 . 2011 již existenci nepravé recidivy … nemůže založit“. 46. Správnosti takového právního závěru, na němž obviněný setrvává (viz replika k vyjádření státní zástupkyně), dovolací soud nemůže přisvědčit. Ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku (resp. jeho první věta) totiž jednoznačně stanoví, že [s]oud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatel ze trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Předpokladem jeho užití je tedy to, že před vyhlášením odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin spáchal pachatel trestný čin, jímž sice může podle §111 tr. zákoníku i příprava k trestnému činu nebo pokus trestného činu , tedy některé z vývojových stadií předcházejících dokonání, avšak z povahy věci plyne, že pokud pachatel uskuteční jednání, jímž dojde k dokonání trestného činu (resp. jímž v případě pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku dojde k jeho dokončení posledním dílčím útokem), může být z hlediska časového (tj. ve vztahu k okamžiku vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin) brána v úvahu až ta hranice, která se pojí se spácháním skutku de iure , jež je předmětem právního posouzení (v daném případě tedy časový okamžik v němž došlo k dokonání trestného činu). Vyjádřeno stručně, sama okolnost, že obviněný před datem 7. 12. 2016 (tj. vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009) započal s jednáním (svým charakterem přípravným), které pak v jeho celistvosti následovalo i po uvedeném datu, nezakládá důvod k závěru, že trestný čin, který v něm byl shledán, byl spáchán před uvedeným datem a tedy v souběhu s trestným činem, jímž byl uvedeným rozsudkem Krajského soudu Praze uznán vinen (resp. i v souběhu s dalšími sbíhajícími se trestnými činy, jimiž byl uznán vinen dalšími rozsudky). 47. Uvedené konstatování ústí do závěru, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu nepochybily, pokud souhrnný trest neuložily i ve vztahu k odsouzení, na něž dovolatel poukazuje. Jejich rozhodnutí proto není zatíženo vadou naplňující dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak tvrdí dovolatel, ani vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu), za niž by – pokud by k vadné aplikaci §43 odst. 2 tr. ř. skutečně došlo – musela být označena. 48. K právnímu následku (tj. trestu) soudy zjištěné trestní odpovědnosti dovolatele z pohledu jeho námitek shrnutých výše (bod 9.), resp. i toho, co vyjádřil ve vlastnoručně sepsané replice k vyjádření státní zástupkyně (bod 19.), a současně i k podrobnějšímu osvětlení výše uvedeného závěru o správnosti uložení souhrnného trestu lze uvést následující skutečnosti. 49. Jak plyne z dovoláním napadených rozhodnutí, obviněnému byl souhrnný trest uložen za sbíhající se trestnou činnost, jíž byl pravomocně uznán níže specifikovanými rozhodnutími vydanými v řízení, které proběhlo · u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009 [bod 3) aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného], · u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2012 [bod 5) aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného], · u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014 [bod 6) aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného] a · u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013 [bod 7) aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného (věc nyní posuzovaná)]. 50. V případě prvně uvedeného řízení [vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009 – bod 3) aktuálního rejstříku trestů] byl obviněný rozsudkem uvedeného soudu ze dne 7. 12. 2010 (č. l. 4977 a násl. resp. i č. l. 5432) uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011 (č. l. 5026 a násl., resp. i č. l. 5481 a násl.), změnil k odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o trestu a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let s výkonem ve věznici s dozorem a trest zákazu činnosti na dobu osmi let. Dovolání obviněného proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1345/2012. 51. Ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 9/2012 [bod 5) aktuálního opisu rejstříku trestů] byl obviněný rozsudkem ze dne 24. 7. 2017 (č. l. 5298 a násl.) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu (body I. 1-6, II. 1, 3, 5,6, III. 1-5, 7-8 výroku). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 111/2018, mu by uložen souhrnný trest v trvání 6 roků s výkonem ve věznici s ostrahou a trest zákazu v trvání deseti let, a to rovněž za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán výše citovanými rozhodnutím. Výrok o trestu v nich obsažený byl zrušen. 52. V případě věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014 [bod 6) aktuálního opisu rejstříku trestů] byl obviněný rozsudkem ze dne 8. 12. 2014 uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl [stejně jako za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákoníku] uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku s výkonem ve věznici s dozorem a trest zákazu činnost na dobu deseti let (a to při zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2011, sp. zn. 1 To 31/2011). Odvolání obviněného i státní zástupkyně podané v jeho neprospěch byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 995/2016, byla obě rozhodnutí zrušena a věc vrácena Městskému soudu v Praze s tím, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, byl obviněný znovu uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku [spolu s obviněným P. Š.]. Za tento trestný čin a za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 1 To 31/2011, a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a za zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vše ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, byl obviněnému uložen souhrnný trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a rovněž mu by uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu deseti let. Soud zároveň zrušil výroky o trestech z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009, a z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 94/2016-4498, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017 , zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a obviněného pro jeho výkon zařadil do věznice s ostrahou. Dovolání obviněného proti posledně zmíněnému rozsudku Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 6 To 732/2018, odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodů, které vyložil v jeho odůvodnění (body 10. až 13.). V důsledku zrušení označených rozhodnutí soudů prvního (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014), a druhého (rozsudku Vrchního soudu v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017) stupně ve výrocích o trestu, jako rozhodnutí obsahově navazujících, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 To 195/2018 (při rozhodování o dovolání ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013), bylo třeba o právním následku (tj. trestu) nezměněné trestní odpovědnosti obviněného znovu rozhodnout, což se stalo v této věci (tj. ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 13/2014) rozsudkem ze dne 31. 1. 2019 ve spojení s usnesením Vrchního soud v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 5 To 31/2019. 53. Ve věci nyní posuzované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013 [bod 7) aktuálního opisu rejstříku trestů], byl obviněný nejprve rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013 ( č. l. 4342 a násl.), uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a za zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vše ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body I. a II. výroku), za který (a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let s výkonem ve věznici s dozorem a trest zákazu činnosti na dobu deseti let (při současném zrušení výroků o trestech v označených rozhodnutích). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016 (č. l. 4498), byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem do věznice s dozorem a stejný trest zákazu činnosti, a to v důsledku toho, že odvolací soud neukládal trest též jako právní následek trestní odpovědnosti obviněného za sbíhající se zločin podvodu, neboť v mezidobí byla pravomocná odsuzující rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 994/2016. Tento rozsudek odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 To 195/2018. 54. Lze tedy zrekapitulovat, že před vydáním nynějším dovoláním napadených rozsudků soudu prvního (ze dne 25. 6. 2019) a druhého stupně (ze dne 4. 12. 2019) bylo ohledně posuzovaných a sbíhajících se trestných činů vydáno celkem 16 meritorních rozhodnutí, a to v následující časové chronologii: · (1) 7. 12. 2010 – rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 · (2) 5. 12. 2011 – rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 31/2011 · (3) 20. 3. 2013 – usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1345/2012 · (4) 8. 12. 2014 – rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 13/2014 · (5) 11. 11. 2015 – usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 72/2015 · (6) 14. 6. 2016 – rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013 · (7) 13. 12. 2016 – usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 995/2016 · (8) 11. 1. 2017 – rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn 9 To 94/2016 · (9) 17. 3. 2017 – rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 13/2014 · (10) 24. 7. 2017 – rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 9/2012 · (11) 18. 10. 2017 – rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 49/2017 · (12) 28. 6. 2018 – usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 To 195/2018 · (13) 28. 8. 2018 – usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 732/2018 · (14) 31. 1. 2019 – rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 40 T 13/2014 · (15) 30. 5. 2019 – rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 111/2018 · (16) 19. 6. 2019 – usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 21/2019 55. Zejména kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Tdo 995/2016 a sp. zn. 15 Tdo 195/2018), jimiž byla pravomocná odsuzující rozhodnutí ve dvou případech zcela [odsouzení vykazovaná nyní body 6) a 7) aktuálního rejstříku trestů] a v jednom případě částečně, tj. stran výroku o trestu [opět u odsouzení vykazovaného nyní pod bodem 6) aktuálního rejstříku trestů] zrušena, vedla k tomu, že v rozhodnutích vydávaných soudy nižších stupňů musel být zohledňován stav panující k době jejich vydání. To se projevilo např. i v přijetí odlišného závěru stran otázky souběhu, resp. otázky množství trestných činů, za něž je podle soudů nezbytné souhrnný trest ukládat (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, zohledňující kasační rozhodnutí dovolacího soudu). V konečném důsledku toto jisté znepřehlednění situace stran postihu obviněného za jím spáchané trestné činy vedlo i nesprávnosti, kterou popsal (bod 116. odůvodnění) a svým rozhodnutím odstranil soud prvního stupně v nyní posuzované trestní věci ve svém rozsudku z 25. 6. 2019. Pokud tedy obviněný v replice namítl, že postupem soudu došlo k porušení čl. 40 odst. 5 LZPS a byl potrestán dvakrát, bylo by takovému názoru možno přisvědčit, pokud by nedošlo právě ke změně nastolené vydáním rozsudku ze dne 25. 6. 2019. Jak plyne z výše uvedeného, obviněnému totiž byly rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 111/2018 [věc Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 9/2012 – bod 5) aktuálního rejstříku trestů] a Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 5 To 31/2019, uloženy dva souhrnné tresty, jako právní následek trestní odpovědnosti obviněného za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným v trestní věci vedené u Krajského soudu sp. zn. 7 T 84/2009 (a sbíhající se trestné činy), čímž by – nebýt postupu zvoleného soudem v nyní posuzované věci – nastala vada, kterou obviněný ve své replice vymezil. Rozhodnutí napadená dovoláním obviněného však takovou vadou netrpí, obviněnému byl uložen jeden souhrnný trest za veškerou sbíhající se trestnou činnost, a to za současného zrušení výroků o trestech z předcházejících rozhodnutí, které mu byly ukládány za jednotlivé sbíhající se trestné činy. 56. K otázce porušení ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. se ve zcela dostačujícím rozsahu vyjádřil již soud nalézací (bod 118. odůvodnění rozsudku), stejně tak lze akceptovat i způsob a rozsah jím zohledněné délky trestního řízení a časového odstupu od spáchání trestného činu. Při posuzování otázky zohlednění uváděných skutečností podle §39 odst. 3 tr. zákoníku nelze odhlížet od dalších skutečností v citovaném ustanovení zmíněných, a to zejména složitosti věci, a rovněž pomíjet ani ostatní kritéria, která se ve smyslu §39 tr. zákoníku při ukládání trestu uplatňují. Není proto možno napřít pozornost pouze k posouzení věci projednávané pod sp. zn. 56 T 7/2013 a obviněným zdůrazňovanému příznivějšímu právnímu posouzení formy jeho účastenství v užším slova smyslu (nyní v podobě pomoci) a nehodnotit závažnost činů jím spáchaným v reálném souběhu. V uvedeném směru musí být znovu připomenuto, že obviněnému byl trest uložen za větší počet (7) trestných činů, a to konkrétně a) nyní posuzovaná trestní věc · zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad I., II., III.), · účastenství ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (ad I.), · účastenství ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (ad II.), · účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ad III.), b) věc vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009 · pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku c) věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014 · zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku d) věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2012 · zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. 57. Ve všech případech se jedná o typově nejzávažnější druh trestného činu – zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), za jehož spáchání je jeho pachatel ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání – v případě kvalifikací užitých soudy nižších stupňů u dovolatele – na pět až deset let (zločin podvodu, zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby) resp. v trvání na tři léta až deset let (zločin padělání a pozměnění veřejné listiny). Uváží-li se, že soud musí trest uložit s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, jež jsou dány hledisky vyjmenovanými v §39 odst. 2 tr. zákoníku, pak vzhledem k rozsahu a závažnosti obviněným spáchané trestné činnosti (výše zkrácení daně, výše škody způsobené poškozeným atd.), by při včasnosti rozhodování soudů o vině a trestu v označených trestních věcech u dovolatele nepochybně přicházelo v úvahu uložení trestu na samé horní hranici trestní sazby. Nelze totiž přehlížet ani to, že v reálném souběhu spáchal šest trestných činů, z čehož plyne, že vyloučena nebyla ani možnost jeho zvláštního postihu podle §43 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku. 58. S přihlédnutím k těmto skutečnostem neshledává dovolací soud promítnutí časových momentů délky trestního řízení a odstupu spáchání v rozsudcích popsaných skutků, jak je soud zohlednil při stanovení druhu a výměry trestu v sankcích obviněnému uložených, odporujícím záměru vyjádřenému v §39 odst. 3 tr. zákoníku, resp. zakládající vadu dosahující ústavního rozměru, na niž by měl reagovat vydáním kasačního rozhodnutí. 59. Co se týče poukazu obviněného, že znovu „vykonává časy“ již vykonaných trestů, pak je nezbytné uvést, že ve vykonávacím řízení se provádí zápočty jak vykonané vazby, tak vykonaných trestů či jejich částí do trestu nově (v pozdějším řízení) uloženého, z čehož plyne, že jím uváděná námitka nemůže mít žádnou relevanci v souvislosti s nynějším řízením o dovolání, neboť se může vztahovat toliko k rozhodnutím vydaným v řízení vykonávacím. V. Způsob rozhodnutí 60. Z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil v bodech 32. až 58. odůvodnění tohoto usnesení, neshledal opodstatněným tvrzení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto nemohlo dojít ani k naplnění druhého, obviněným uplatněného důvodu dovolání upraveného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 61. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 23. 9. 2020 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu