ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.798.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 798/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2006 o dovolání, které podal obviněný V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 1074/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 17/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 1074/2005, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 7 T 17/2005, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 7 T 17/2005, byl obviněný V. S. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se těchto trestných činů dopustil tím, že „dne 22. 10. 2004 kolem 20,20 hodin jako strážník Městské policie, poté, co pronásledoval služebním vozidlem ulicemi města, společně se strážníkem K. D. vozidlo zn. Citroen Xantia, které měl dle hlášení velkou rychlostí řídit podnapilý řidič a když se jim, podařilo toto vozidlo dostihnout a zastavit, vyběhl ven, přičemž vozidlo Citroen začalo couvat zpět do křižovatky a on v úmyslu znemožnit mu další jízdu, neoprávněně v rozporu s ustanovením §20 zák. č. 553/1991 Sb. o Obecní policii, použil služební zbraň a několika střelami poškodil vozidlo, přičemž třemi střelami v době, kdy řidič vozidla Citroen Xantia R. B. již se od něho vzdaloval, tohoto zasáhl a způsobil mu tak průstřel levé poloviny hrudi, střelné poranění levé hýžďové krajiny a oděrku na pravém rameni, pro které byla poškozenému B. vystavena pracovní neschopnost nejméně do 15. 12. 2004“. Za to byl odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl za současného uložení dohledu (podle §60a odst. 1 tr. zák.) podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř a půl roku. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve složkách Policie ČR a Městské policie na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození R. B. a zdravotní pojišťovna, odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný V. S. a poškozený R. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 1074/2005, napadený rozsudek k odvolání obou uvedených odvolatelů podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. S. uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., protože „dne 22. 10. 2004 kolem 20.20 hodin jako strážník Městské policie poté, co služebním vozidlem společně se strážníkem K. D. pronásledoval a dostihl vozidlo zn. Citroen Xantia, které měl podle hlášení jiné hlídky městské policie nepřiměřenou rychlostí řídit podnapilý řidič, v úmyslu znemožnit řidiči další jízdu neoprávněně v rozporu s ustanovením §20 zák. č. 553/1991 Sb., o Obecní policii, použil služební zbraň a odjíždějící vozidlo zasáhl několika střelami nejprve do pravého předního kola a dalšími střelami do zadního čela a skla, přičemž třemi střelami zasáhl řidiče R. B. a způsobil mu tak průstřel levé poloviny hrudi, střelné poranění levé hýžďové krajiny a oděrku na pravém rameni s následnou pracovní neschopností nejméně do 15. 12. 2004“. Za to obviněného odsoudil podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon podle §58 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let a šesti měsíců, přičemž současně nad obviněným vyslovil dohled. Dále mu uložil podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve složkách Policie ČR a Městské policie na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému R. B. částku 26.799,50 Kč. Se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody tohoto poškozeného odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. na totéž řízení odkázal s nároky na náhradu škody zdravotní pojišťovnu.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný V. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku konstatoval, že zákon č. 553/91 Sb., o obecní policii, v platném znění (dále jen „zákon č. 553/91 Sb.“), ve svém ustanovení §20 stanoví podmínky pro použití služební zbraně, z nichž jednou je zamezení útěku nebezpečného pachatele, jehož není možno jiným způsobem zadržet. Zdůraznil přitom, že v uvedeném zákoně není rozvedena definice pojmu „nebezpečný pachatel“ a chybí v něm i jakýkoliv odkaz na jinou právní normu. Obsah uvedeného zákonného pojmu není vyložen v žádném právním předpise. Tento právní pojem je tak pojmem zcela neurčitým, připouštějícím jakýkoliv výklad a strážníci městské policie jsou tedy odkázáni na výkladové texty z jednotlivých učebnic. V návaznosti na uvedené skutečnosti vyjádřil dovolatel názor, že použití služební zbraně bylo oprávněné, v souladu se zákonem a nelze mu klást k tíži, že v zákoně o obecní policii schází definice nebezpečného pachatele nebo alespoň odkaz na jinou zákonnou normu určující, kdo je nebezpečným pachatelem. Postup soudu, který podle své úvahy stanovil, že poškozený R. B. nebyl nebezpečným pachatelem, označil za nedovolené rozšiřování podmínek trestnosti, s tím, že za této situace není možné uznat jej vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák.
V další části dovolání dovolatel uvedl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba spočívající v tom, že od svých kolegů strážníků H. a V. a pracovníka centrály městské policie obdržel kumulovanou informaci, že poškozený B. najížděl na jeho kolegy, a tito jej označili za nebezpečného pachatele, jehož není možno jiným způsobem zadržet. Vyčerpal přitom všechny zákonné prostředky k zastavení automobilu řízeného jmenovaným poškozeným. Po subjektivní stránce se tedy žádného trestného činu nemohl dopustit. Dále připomněl závěry odvolacího soudu vyjádřené v napadeném rozsudku, podle nichž měl možnost vlastního hodnocení situace a měl dospět k závěru, že poškozeného B. nelze považovat za nebezpečného ozbrojeného pachatele, jehož útěku nelze jinak zamezit. V souvislosti s tím uvedl, že ke zmíněnému závěru soud dospěl až na základě následně zjištěných skutečností, které v okamžiku zásahu (dovolatel) neznal a po subjektivní stránce tedy jednal zcela po právu a nemohl tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu.
V závěru odůvodnění dovolání dovolatel konstatoval, že jeho jednání bylo v souladu s ustanovením §20 zákona č. 553/1991 Sb. – zbraň použil oprávněně a odvolací soud nesprávně vyložil pojem nebezpečného pachatele.
Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zmínil rozhodnutí odvolacího soudu a krátce zrekapituloval obsah dovolání, vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud se danou problematikou pečlivě zabýval a lze přisvědčit jeho argumentaci, že zákon č. 553/1991 Sb. ve znění účinném v době spáchání skutku nesvěřoval strážníkům obecní policie oprávnění zastavovat motorová vozidla, a to ani za situace, kdy řidič vozidlo řídil pod vlivem alkoholu. Dále uvedl, že pokud poškozený neuposlechl výzev obecních strážníků k ukončení jízdy, lze jeho jednání považovat za zavrženíhodné, nikoli však za trestné. Vyjádřil rovněž souhlas s argumentací odvolacího soudu, že dovolatel se neměl bez dalšího spoléhat na informace svých kolegů a vzniklou situaci měl sám vyhodnotit. Podle státního zástupce lze tedy přisvědčit pouze námitce dovolatele, že zákon o obecní policii neobsahuje definici pojmu „nebezpečný pachatel“. K tomu státní zástupce rozvedl, že z komentovaného znění zmíněného zákona vyplývá, že za nebezpečného pachatele je třeba považovat:
- zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák.,
- pachatele závažného úmyslného trestného činu, který byl při jeho spáchání přistižen,
- pachatele úmyslného trestného činu, o kterém vyjde najevo, že je ozbrojen,
- vězně na útěku,
- osobu, která byla nadřízenými, nebo jiným oprávněným orgánem za nebezpečného pachatele výslovně označena.
V návaznosti na uvedené skutečnosti konstatoval, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že dovolatel neměl žádný relevantní důvod, aby poškozeného B. považoval za nebezpečného pachatele, a pokud za tohoto stavu použil služební zbraň a dotyčnému poškozenému způsobil závažné zranění, naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný V. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolatel namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. (vzhledem k absenci subjektivní stránky a k tomu, že v daném případě jednal v souladu s ustanovením §20 zákona č. 553/1991 Sb. - oprávněně použil služební zbraň), přičemž odvolacímu soudu vytkl nesprávný výklad zákonného pojmu „nebezpečný pachatel“. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
V prvé řadě je třeba zabývat se subjektivní stránkou (otázkou zavinění). Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Základním (esenciálním) znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu je tedy nezbytná přítomnost úmyslného jednání jako formy zavinění (§4 tr. zák.). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování (viz. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 502/2000).
Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle §4 tr. zák. a §5 tr. zák. je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. komentář. I díl. 6, doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 47 - 48 s.).
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, by s tím srozuměn.
V posuzované věci však nelze činit závěr o úmyslném zavinění dovolatele, ať již ve formě úmyslu přímého nebo úmyslu nepřímého, a to zejména pro nedostatečné objasnění okolností podmiňujících naplnění intelektuální složky.
V návaznosti na to je třeba v prvé řadě zdůraznit rozpornost skutkových zjištění stran obsahu informace, která byla předána dovolateli, popsaných ve výroku napadeného rozsudku a naproti tomu uvedených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (totéž platí i ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, z něhož odvolací soud co do skutkového základu svého rozhodnutí vycházel). Zatímco ve výroku napadeného rozsudku se uvádí, že dovolatel pronásledoval a dostihl vozidlo, „které měl podle hlášení jiné hlídky městské policie nepřiměřenou rychlostí řídit podnapilý řidič“, v odůvodnění předmětného rozhodnutí tento závěr není odůvodněn a naopak se zde výslovně připouští, že dovolatel dostal informace odlišného rázu. Doslova se zde uvádí : „Obžalovaný V. S. byl nepochybně v obtížné situaci. Byl odkázán na informace, které dostával jednak prostřednictvím pracovníka centrály Městské policie, jednak přímým spojením se strážníky H. a V., kteří byli vlastními původci těchto závažných, ovšem nepochybně nesprávných informací.“ Na jiném místě odůvodnění citovaného rozsudku se přitom konstatuje: “Jestliže svého kolegu obžalovaného V. S. tito strážníci informovali v rozporu s realitou o tom, že v osobě R. B. se jedná o nebezpečného pachatele, kterého nelze jiným způsobem zastavit, informovali ho jednoznačně nesprávně.“
Třeba pak poznamenat, že stejně rozporně postupoval již soud prvního stupně. Přestože ve skutkové větě výroku rozsudku uvedl obdobné skutečnosti, jako jsou popsány ve výroku rozsudku odvolacího soudu, v důvodech svého rozhodnutí nijak tento závěr neodůvodnil a naopak připustil, že dovolatel převzal od svých kolegů informaci o nebezpečném pachateli. Dovodil totiž: „Pokud se obžalovaný hájil tím, že uvedenou informaci převzal od stálé služby (str. G.), bylo samozřejmě povinností obžalovaného tuto situaci posoudit s ohledem na další získané informace k osobě poškozeného, tuto informaci a následně vzniklou situaci, byť v rychlém časovém sledu, vyhodnotit v návaznosti na okolnosti, za nichž může strážník MP služební zbraň použít.“
Z uvedených skutečností je zřejmé, že v posuzovaném případě nemohla být skutková zjištění popsaná ve výroku napadeného rozsudku dostatečným a úplným podkladem pro právní závěry, nýbrž též se zřetelem k níže uvedenému bylo třeba ohledně informací, jež dovolatel získal od stálé služby městské policie a strážníků H. a V., mít na zřeteli právě skutečnosti rozvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Dále je třeba připomenout, že odvolací soud v návaznosti na svůj závěr o neexistenci zákonných podmínek pro použití služební zbraně dovolatelem (na závěr o tom, že poškozený R. B. nebyl nebezpečným pachatelem) a v návaznosti na konstatování toho, jaké informace dovolatel dostával jednak prostřednictvím pracovníka centrály městské policie, jednak přímo od strážníků H. a V. (viz výše), uvedl: „Zcela důvodně však soud prvního stupně v těchto souvislostech poznamenává, že obžalovaný se neměl spolehnout na tyto zprostředkované informace, ale měl činit vlastní hodnocení situace. Především měl vážit to, co odvolací soud rozvádí shora. Totiž to, zda vůbec strážníci H. a V. byli oprávnění činit pokusy o zastavení vozidla R. B. [odvolací soud zjistil, že takové oprávnění strážníci obecní (městské) policie v rozhodné době neměli]. Je osobou opakovaně odborně školenou i v oblasti právních předpisů, konkrétně předpisů týkající se případů, kdy městský strážník může použít střelnou zbraň. Nepochybně tedy měl možnosti vlastního hodnocení této situace. Měl dospět k závěru, že počínání strážníků H. a V. je mimo zákonné zmocnění, že je protiprávní a že jejich hodnocení situace je nesprávné. Takovým úhlem pohledu měl ovšem hodnotit i vlastní počínání. Zjednodušeně řečeno, měl dospět k závěru, že z důvodů výše vysvětlených nelze R. B. považovat za nebezpečného, ozbrojeného pachatele, jehož útěku nelze jinak zamezit. V návaznosti na to měl dospět k závěru, že ani jemu nepřísluší činit pokusy o zastavení vozidla R. B. a že zákonné podmínky pro použití zbraně jednoznačně dány nejsou.“
Nehledě na skutečnost, že není dostatečně objasněno, na základě jakých skutečností měl dovolatel dospět k závěru, že počínání strážníků H. a V. je protiprávní a především, že jejich hodnocení situace je nesprávné, nutno zejména konstatovat, že popsané úvahy neodůvodňují úmyslné zavinění, nedávají dostatečný podklad zvláště pro naplnění intelektuální složky zavinění. Na straně dovolatele není zjišťováno, že by znal všechny relevantní skutečnosti a na základě toho věděl, že poškozený R. B. není nebezpečným pachatelem, jehož nelze jiným způsobem zadržet, a že tudíž nejsou dány podmínky pro použití služební zbraně. Dovolateli je v podstatě vytýkáno, že všechny rozhodné skutečnosti měl vědět a vzhledem k tomu i vzhledem ke svým poměrům měl a mohl dospět k uvedeným závěrům (a úměrně tomu postupovat). Takto pojaté závěry však nasvědčují nedbalostnímu zavinění [dokonce v jeho méně závažné formě, ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák.; podle tohoto zákonného ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl].
K uvedeným skutečnostem je na místě dodat, že soud odvolací (stejně jako soud nalézací) se, pokud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se v osobě poškozeného nejednalo o nebezpečného pachatele, nezabýval a nevypořádal s (v úvahu přicházející) otázkou (skutkového) omylu na straně dovolatele z hlediska jeho vědomosti o podstatných skutečnostech určujících uvedený závěr. Omylem se rozumí neshoda pachatelova vědění (vnímání, představy) se skutečností spočívající v tom, že si buď vůbec neuvědomil nějakou skutečnost, nebo o ní měl nesprávnou představu anebo nedostatečnou představu. Skutkový omyl negativní nastane tehdy, jestliže pachatel nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně nezná nebo nezná okolnost podmiňující jeho trestní odpovědnost. V takovém případě je vyloučena trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin a za trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti. Pokud to však přichází v úvahu, bude třeba zvažovat, zda by nebyla odůvodněna odpovědnost z nevědomé nedbalosti, neboť tato může právě spočívat v tom, že pachatel se o stavu věci mýlil a skutečný stav věci neznal (omyl může být složkou pachatelovy nedbalosti). Lze ještě poznamenat, že skutkový omyl pozitivní vzniká tehdy, když pachatel podnikl jednání v úmyslu spáchat trestný čin v představě, že existují všechny znaky skutkové podstaty, ale ve skutečnosti některý znak není dán. V těchto případech je odůvodněná odpovědnost pachatele za pokus nebo přípravu za podmínek uvedených v ustanoveních §8 tr. zák. a §7 tr. zák., pokud je dána společenská nebezpečnost ve smyslu těchto ustanovení.
Podstata rozvedených pochybení však tkví v tom, že závěr o úmyslném zavinění dovolatele nemá dostatečnou oporu v dosavadních skutkových zjištěních soudů. Právě v naznačených směrech zůstaly úvahy soudů obou stupňů ohledně rozhodných skutkových okolností „na půli cesty“ a nejsou spolehlivým základem pro právní posouzení jednání dovolatele.
Dále je na místě uvést, že zatím nepřesvědčivým byl rovněž závěr soudů obou stupňů týkající se řešení podmínek použití služební zbraně dovolatelem jako strážníkem obecní (městské) policie z hlediska naplnění pojmu „nebezpečný pachatel“ podle §20 odst. 1 písm. b) zákona č. 553/1991 Sb. Je skutečností, že tento zákon neobsahuje ustanovení, jež by obsah citovaného pojmu konkrétně vymezilo.
Soudům přitom nelze zásadně vytýkat, jestliže dovodily, že nebezpečným pachatelem je
- zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.,
- pachatel úmyslného trestného činu, o kterém vyjde najevo, že je ozbrojen,
- vězeň na útěku,
- osoba, která byla Policií ČR za nebezpečného pachatele výslovně označena.
K tomuto výkladu pojmu „nebezpečný pachatel“ však lze uvést, že je příliš restriktivní a nepostihuje veškeré případy osob, jež lze za nebezpečné pachatele považovat. Podle názoru Nejvyššího soudu není vyloučeno označit za nebezpečného pachatele za určitých okolností rovněž podnapilého či opilého řidiče (či řidiče, jehož schopnosti bezpečně a spolehlivě ovládat motorové vozidlo jsou podstatně sníženy nebo přímo vyloučeny i jinou látkou způsobilou ovlivnit lidskou psychiku, než je alkohol), který si počíná při řízení motorového vozidla nebezpečně, riskantně a hazardně (např. se pohybuje v hustě zabydlené části obce velmi vysokou rychlostí) a bezprostředně ohrožuje životy a zdraví ostatních účastníků silničního provozu nebo dalších osob.
V návaznosti na to nutno dovodit, že v rozsudku soudu prvního i druhého stupně není obsaženo skutkové zjištění, které by umožňovalo dát jednoznačnou odpověď na otázku, zda poškozený R. B. byl nebezpečným pachatelem. Nalézací soud ve výroku ani v odůvodnění svého rozhodnutí neřešil otázku, jakým způsobem si jmenovaný poškozený počínal, a to zejména v době, kdy byl pronásledován hlídkou městské policie. Na tuto otázku reagoval ve svém rozhodnutí (jeho odůvodnění) teprve odvolací soud. Konstatoval : „Jízda podnapilého řidiče R. B. … nepředstavovala, a to zvláště nebýt popisovaného zásahu městských strážníků (ti se pokusili poškozeného zastavit a když neuposlechl jejich výzev, pronásledovali jej), takové vážné a bezprostřední ohrožení, aby odůvodňovala závěr o nebezpečném ozbrojeném pachateli, jehož nelze jinak zastavit, a odůvodňovala tak závěr o krajní nouzi či nutné obraně a potažmo nutnosti a oprávnění k použití střelné zbraně.“ Odvolací soud se také snažil vypořádat s otázkou hodnocení jednání poškozeného R. B. v kontextu s hodnocením jednání strážníků městské policie V. a H. Učinil tak z pohledu zákona č. 553/1991 Sb., kdy s odkazem na znění tohoto zákona účinné v době projednávaného činu, jež nesvěřovalo strážníku obecní (městské) policie oprávnění zastavovat motorová vozidla, dovodil, že strážníci V. a H. jednali, pokud se snažili poškozeného zastavit, v rozporu se zákonem, vybočili z mezí svých pravomocí a nepožívali ochrany veřejného činitele. Jestliže R. B. neuposlechl jejich výzev, nedopouštěl se za těchto okolností žádného protiprávního jednání. Pokud se poškozený snažil zamezit tomu, aby jeho vozidlo bylo předjeto služebním vozidlem jmenovaných strážníků, jednal vůči nim sice protiprávně a v rozporu s pravidly silničního provozu, avšak jen jako vůči běžnému jinému účastníkovi silničního provozu a nedopouštěl se jiného deliktu, než přestupku v dopravě. Tento posledně uvedený závěr odvolacího soudu však zatím není náležitě podložený vzhledem k tomu, že nebylo dostatečně objasněno, jak konkrétně se poškozený snažil zabránit předjetí svého vozidla vozidlem městské policie.
Odvolacímu soudu nelze rovněž vytýkat, že by pominul otázku tvrzeného najíždění poškozeného na jednoho ze strážníků. V návaznosti na konstatování, že ohledně tohoto momentu je důkazní situace nejednoznačná, uvedl: „Nelze dost dobře hodnotit míru ohrožení strážníka městské policie v tento moment (z hlediska právního ovšem v tento moment jen běžného účastníka silničního provozu), když ke střetu vozidla a strážníka nedošlo.“ a dále vyjádřil pochybnosti o tom, že z popsaného a strážníky tvrzeného manévru hrozilo reálné nebezpečí újmy na zdraví tomu ze strážníků, který mimo služební vozidlo pokyn k zastavení R. B. dával. K tomu dodal, že i kdyby tomu tak bylo, rozhodně by se nejednalo z hlediska právního o útok na veřejného činitele se zbraní, tedy o zvlášť závažný trestný čin. Tato úvaha však pomíjí skutečnost, že pokud by skutečně poškozený na jmenovaného strážníka vozidlem najížděl, pak by mohla přicházet v úvahu právní kvalifikace jednání poškozeného jako pokusu některého z úmyslných trestných činů proti životu a zdraví podle hlavy sedmé trestního zákona. Bližší závěry však pro nedostatek potřebných jednoznačných a určitých skutkových zjištění nelze činit.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je třeba označit právní závěr soudů obou stupňů, že zde nebyla dána základní podmínka pro použití služební zbraně podle §20 odst. 1 písm. b) zákona č. 553/1991 Sb., tedy existence nebezpečného pachatele, za předčasný.
Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 1074/2005, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 7 T 17/2005, zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do fáze řízení před soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude zejména důsledným vyhodnocením provedených důkazů náležitě objasnit skutkový stav věci, a to zejména z hlediska průběhu skutkového děje v době, kdy se poškozeného R. B. snažili zastavit strážníci P. H. a R. V. Musí rovněž přesně zjistit, jakých informací se dostalo dovolateli od stálé služby městské policie, jakož již od výše jmenovaných strážníků. Teprve na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci může po pečlivém vyhodnocení všech relevantních skutečností jednání dovolatele přiléhavě právně posoudit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý