ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.851.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 851/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2002 dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 11 To 186/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 154/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 3 T 154/2001, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., protože dne 31. 3. 2001 po 02.00 hod. před barem v obci B. p. B., po předchozím nedorozumění udeřil pěstí do obličeje L. H., čímž mu způsobil zlomeninu spodiny očnice vpravo, dislokovanou zlomeninu nosu, zhmoždění krční páteře a tržnou ránu pod pravým okem s pracovní neschopností do 1. 5. 2001.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným L. H., ve výši 3.937,50 Kč a V. z. p. ČR, O. p. M. B., ve výši 7.357,90 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K, odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 11 To 186/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 11 To 186/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 3 T 154/2001, podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dne 3. 9. 2002 dovolání, které bylo Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi doručeno dne 4. 9. 2002. Dovolání obviněný podal do výroku o vině, a to s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uvádí, že jeho jednání mělo být posouzeno jako čin v nutné obraně podle §13 tr. zák. Zdůrazňuje, že byl poškozeným L. H. napaden a útok odvracel jedinou ranou proti jmenovanému, čímž celý incident skončil. Tvrdí, že pokud by poškozeného neudeřil pěstí, jistě by útok poškozeného pokračoval. Jeho úder pěstí proto neměl charakter oplácení, ale odvracel trvající útok. Obviněný polemizuje se závěrem soudu prvního stupně, že pokud na základě výzvy poškozeného vyšel před restauraci, musel být srozuměn s tím, že mezi nimi dojde ke rvačce. V této souvislosti uvádí, že s poškozeným šel ven, neboť obtěžoval společnost a chtěl ho vyzvat, aby svého jednání zanechal a konflikt urovnat. Rovněž konstatuje, že nebylo prokázáno, zda si poškozený nemohl své zranění částečně způsobit pádem v restauraci. V tomto směru považuje hodnocení důkazů soudy obou stupňů jako velmi volné. Závěrem dovolání obviněný zdůrazňuje, že v jeho jednání nejde o trestný čin, ale o nutnou obranu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 11 To 186/2002, a uložil, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nelze reakci obviněného na danou situaci posoudit jako jednání v nutné obraně, neboť nebyly splněny podmínky §13 tr. zák., a to z důvodu její naprosto zjevné nepřiměřenosti. V této souvislosti poukazuje na znalecké zjištění ohledně charakteru zranění poškozeného, které bylo způsobeno „velikou razancí úderu“, jímž obviněný odvracel nepoměrně slabší útok poškozeného pěstí, který se obešel bez následků na jeho zdraví. Proto reakce obviněného na jednání poškozeného postrádala adekvátnost, zohlednitelnou k vyvození jeho beztrestnosti. Státní zástupkyně považuje právní posouzení jednání obviněného soudy obou stupňů jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. za správné a odpovídající hmotnému právu. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání obviněného J. K. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit /§265e odst. 1 tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, nemůže v tomto směru přezkoumávat zákonnost postupu soudů obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Námitky obviněného J. K. ohledně důvodu, proč odešel s poškozeným L. H. ven před bar a tvrzení, že si jmenovaný mohl svá zranění částečně přivodit až po konfliktu s ním, směřují proti konečným skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, a proto je z výše uvedeného důvodu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v §265b tr. ř. Pokud by dovolání obviněného bylo podáno jen z takovýchto námitek, bylo by nutno ho odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný J. K. v dovolání také namítá, že jednal v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák., což podle jeho názoru soudy obou stupňů chybně neakceptovaly. Jde proto o námitku, že napadené usnesení spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §13 tr. zák. (ustanovení o nutné obraně) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Nutná obrana vymezená trestním zákonem předpokládá přímo hrozící nebo trvající útok ze strany útočníka (útočníků) na život, zdraví, majetek nebo i další hodnoty chráněné trestním zákonem, přičemž obránce (obránci) je oprávněn použít takové jednání, způsobilé ho bezpečně odvrátit. Pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal s útokem. Institut nutné obrany ovšem nelze aplikovat v případě, kdy obě osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému napadání. V tomto případě nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za obránce, a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním začal.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval soud prvního stupně (následně i odvolací soud) v rozporu s ustanovením §13 tr. zák., když dospěl k závěru, že obviněný J. K. nejednal v nutné obraně. Ze skutkových zjištění, jak jsou uvedena ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedena v jeho odůvodnění mimo jiné vyplývá, že již předtím na diskotéce v Sokolovně měl obviněný s poškozeným L. H. fyzický konflikt. Poté poškozený v baru opakovaně vyzýval obviněného, aby s ním šel ven, což akceptoval. Tuto skutečnost soud prvního stupně vyhodnotil tak, že obviněný šel s poškozeným před bar s vědomím, že zde dojde k vzájemnému fyzickému napadení. Zde poukázal na jeho výpověď, v níž uvedl, že tušil, že pokud jde s poškozeným ven před bar, zřejmě zde dojde k nějakému fyzickému konfliktu. Soud prvního stupně zdůraznil, že tento závěr si z výzev poškozeného udělaly i další osoby, které s obviněným seděly u stolu, svědci J. F., J. Ř., M. M. a L. P., přičemž v tomto směru poukázal na jejich výpovědi. Ze skutkového zjištění rovněž vyplývá, že venku před barem poškozený napadl úderem pěstí obviněného, který jej následně udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil výše popsaná poranění. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že pro posouzení věci (zda v případě J. K. šlo o jednání v nutné obraně) je nerozhodné, kdo zasadil první ránu, neboť iniciativa k vzájemnému napadení vyšla jak od poškozeného, tak i od obviněného, který jeho výzvy akceptoval a šel s ním ven. Šlo tedy o oplácení útoku útokem, nikoliv o odvracení útoku obranou.
Pokud na základě zmíněných skutkových zjištění soudy obou stupňů neshledaly u obviněného podmínky pro posouzení jeho jednání jako činu v nutné obraně, nelze tomuto hmotně právnímu posouzení vytýkat pochybení.
Soud prvního stupně rovněž důvodně kvalifikoval jednání obviněného J. K. jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť skutková zjištění ve věci umožňovaly závěr, že jinému (L. H.) úmyslně ublížil na zdraví, přičemž tomuto právnímu posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině použitá právní věta. Proto v tomto ohledu nelze ani odvolacímu soudu vytýkat pochybení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným. Z toho důvodu nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k