ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.92.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 92/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2018 o dovolání, které podal obviněný O. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 To 376/2017-277, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 59/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 8. 2017, č. j. 2 T 59/2017-251 , byl obviněný O. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 22. 8. 2015 v úmyslu vlastního obohacení, podstrčil B. K., která byla v té době v Domově důchodců v Č. upoutána na lůžko, trpěla těžkou vaskulární demencí s postupným odumíráním mozkové tkáně, a pro toto onemocnění nebyla schopna posoudit obsah ani následky svého jednání, závěť (pořízení pro případ smrti), ve které mu zůstavuje celou pozůstalost včetně finančních prostředků, ačkoliv věděl, že vzhledem ke svému zdravotnímu a duševnímu stavu není schopna chápat smysl a význam svého jednání, B. K. následně tuto závěť podepsala, současně uvedl v dosud nezjištěnou dobu v omyl V. N., a D. V., které ačkoliv nebyly přítomny jako svědkyně podpisu obsahu závěti zůstavitelky, která nebyla napsána její rukou, v místech svého trvalého bydliště ji podepsaly, neboť jim lživě tvrdil, že podepisují jeho žádost, že se bude o B. K. starat s tím, že si ji vezme k sobě domů do péče, přičemž tuto závěť předložil dne 30. 9. 2016 v Č. notářské kandidátce v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v zákonných dědicích zůstavitelky dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení a získat tak pro sebe na jejich úkor celou hodnotu dědictví v hodnotě nejméně 207.176,10 Kč, k jehož nabytí by jinak byli zákonní dědici podle ust. §1637 odst. 2 Občanského zákoníku způsobilí, a uvedeným jednáním mohl způsobit osobám J. H., M. K., M. Z., M. H., škodu ve výši min. 207.176,10 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 300 Kč, tedy celkem ve výši 15.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 To 376/2017-277 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Beranové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
5. Obviněný namítá, že jeho vina nebyla a ani nemohla být prokázána věrohodnými důkazy a v řízení nebylo postupováno v souladu s trestním řádem, neboť nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž byla porušena zásada materiální pravdy. V průběhu řízení nebyla dodržena zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo . Nebylo prokázáno, že by obviněný věděl o zdravotním stavu zůstavitelky, když mu toto nikdo písemně ani ústně nesdělil a on sám to nepozoroval. Prokázán nebyl ani jeho úmysl vyvolat v zákonných dědicích dojem, že nejsou oprávněnými účastníky řízení. Trvá na tom, že žádné dědice nezatajoval a naopak v průběhu dědického řízení plně spolupracoval. Výpovědi svědkyň V. N. a D. V. považuje za rozporné, zmatečné, nelogické a zcela nevěrohodné. Soudy obou stupňů zamítly důkazní návrhy obhajoby pro nadbytečnost, aniž by své rozhodnutí řádně odůvodnily. Bylo tak rozhodnuto v rozporu se zásadou rovnosti stran a bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Soud prvního stupně mu neumožnil svobodně se vyjadřovat a reagovat na výpovědi svědků, kdy mohl pouze velmi omezeně položit otázky. Měl velké výhrady a námitky k písemným protokolům z hlavního líčení, v nichž chybí důležité části výpovědí a vyjádření, k čemuž se odvolací soud nijak nevyjádřil. Dále má za to, že samosoudkyně JUDr. Alena Mocková nemůže pro nepříznivý poměr k jeho osobě nestranně jednat a rozhodovat a měla by být v případě vrácení věci soudu prvního stupně z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci vyloučena. Nepravdivé výpovědi svědků a nespravedlivý soudní proces včetně napadených rozhodnutí se dotýkají jeho cti, má proto za to, že bylo porušeno jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jeho jména, jak je garantováno v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 To 376/2017-277, rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 8. 2017, č. j. 2 T 59/2017-251, a vadné řízení jim předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze a předcházejícímu Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby podle §265 l odst. 3 tr. ř. soudu prvního stupně nařídil, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
7. Nejvyšší státní zástupce , jemuž bylo dovolání obviněného doručeno 9. 1. 2018, se k tomuto dovolání ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby o podaném dovolání rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
17. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu, zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace.
18. Nejvyšší soud je nucen především připomenout, že zásadně není v rámci dovolacího řízení oprávněn zasahovat do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Dle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Nejvyšší soud dále poukazuje na fakt, že námitky obviněného uplatněné v jeho dovolání jsou zcela shodné s jeho argumentací, kterou uplatnil již před soudem prvního a druhého stupně a s níž se soudy nižších stupňů v dostatečném rozsahu vypořádaly. V hodnocení námitek obviněného proto dále plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
19. Odvolací soud po posouzení věci uzavřel (str. 2 usnesení), že nalézací soud ve věci provedl procesně čisté dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil ve shodě s §2 odst. 6 tr. ř. Naznal, že zjištěný průběh skutkového děje byl výsledkem úvah, jimž nebylo lze vytknout žádnou zjevnou nesprávnost či nelogičnost. S uvedenými závěry se dovolací soud zcela shoduje, přičemž dodává, že ve věci bylo postupováno zcela v souladu s trestním řádem, zvláště pak §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř.
20. Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „ neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ K důvodům zamítnutí důkazních návrhů obhajoby se nalézací soud vyjádřil jednak v průběhu hlavního líčení (č. l. 243 spisu) a jednak v odůvodnění svého rozsudku (str. 8), kdy uvedl, že důkazní situaci ve věci považuje za dostatečnou a další důkazy navržené obhajobou proto odmítl pro nadbytečnost. Na základě námitky obviněného uplatněné v jeho odvolání se k důkazním návrhům rozsáhle vyjádřil také odvolací soud (str. 3 usnesení).
21. S námitkou obviněného, že nebyl upozorněn na zdravotní stav B. K., přičemž sám její nepříznivý zdravotní stav nepozoroval, se zevrubně vypořádal odvolací soud na str. 4 svého usnesení, kde poukázal na shodující se výpovědi pracovníků domova důchodců, z nichž vyplývá závěr o dlouhodobě nepříznivém stavu zůstavitelky, a na listinné důkazy opatřené v řízení, v němž byl B. K. ustanoven opatrovník. Soud druhého stupně poukázal především na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kdy znalec provedl posouzení dne 12. 8. 2015, tedy deset dnů před podpisem závěti. Za situace, kdy byl stav B. K. shodně popisován jak znalcem, tak zaměstnanci domova důchodců, lze považovat tvrzení obviněného za spolehlivě vyvrácené. Pokud v této souvislosti obviněný namítá, že nebyl seznámen s opatrovnickým řízením ve věci, nemá tato skutečnost pro danou věc relevanci, neboť ke jmenování opatrovníka došlo až po podpisu závěti.
22. Obviněný dále rozporuje závěr nalézacího soudu o jeho úmyslu vzbudit v zákonných dědicích zůstavitelky dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení. Úmysl obviněného je v tomto případě spatřován na základě jeho jednání, kdy notářské kandidátce v rámci dědického řízení předložil závěť, o níž si byl vědom, že nesplňuje zákonné náležitosti pro její sepsání, neboť byl o těchto již před jejím podpisem informován notářem (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu). Pokud svoji argumentaci zakládá na tom, že v průběhu dědického řízení spolupracoval a nezatajoval údaje o zákonných dědicích, zbývá jen dodat, že takové jednání mu kladeno za vinu nebylo.
23. Obviněný dále namítá, že výpovědi svědkyně V. N. a D. V. byly nevěrohodné, zmatečné a rozporné. K takto formulované námitce je v obecné rovině nezbytné zdůraznit, že proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, i odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo. Výpovědi obou svědkyň byly zcela konzistentní v průběhu celého trestního řízení a byly nadto podporovány výpověďmi dalších svědků. Nalézací soud proto neměl důvod považovat jejich výpovědi za nevěrohodné nebo zmatečné.
24. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo . Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
25. Následující námitka dovolatele směřující vůči obsahu protokolů o hlavních líčeních zcela zřejmě není podřaditelná pod žádný z důvodů dovolání upravených v §265b tr. ř. Proto v zásadě nad rámec nezbytného a zcela ve stručnosti je možné reagovat tak, že je věcí obviněného, aby ten včasně, tj. v příslušných stadiích řízení, jichž se námitka týká, sám svá procesní práva realizoval. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat, že pokud je obviněný přesvědčen, že protokol o hlavním líčení by měl být opraven nebo doplněn, musí postupovat v souladu s §57 odst. 1 tr. ř. a námitky proti takovému protokolu podat u soudu, o jehož protokol jde. Přitom je žádoucí, aby v konkrétnosti vymezil, v čem je protokolace nesprávná (což dovolatel, ani v pozici odvolatele neučinil). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ani v případě, kdy by správnost protokolu soudu prvního stupně byla zpochybněna v odvolacím řízení, není odvolací soud oprávněn správnost či úplnost protokolace zpochybňovat a je povinen věc předložit soudu prvního stupně k rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 4 Tz 296/2000, uveřejněný pod číslem 1/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). V dané souvislosti je třeba upozornit na to, že odvolací soud měl možnost, jak explicitně uvedl ve svém rozhodnutí, seznámit se s obsahem zvukových záznamů hlavního líčení, z čehož plyne, že obsah důkazní materie byl posouzen v její celistvosti. S ohledem na to, že přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu je podstatně omezená oproti přezkumu odvolacího soudu, není tím spíše oprávněn přezkoumávat správnost a úplnost protokolu o hlavním líčení.
26. Stejně tak pokud jde o námitku obviněného, že mu nebylo umožněno svobodně se vyjadřovat a reagovat na výpovědi svědků, konstatuje Nejvyšší soud po studiu daných protokolů, že obviněný byl přítomen všem hlavním líčením, byla mu poskytnuta možnost vyjádřit se ke každému z provedených důkazů ve smyslu §214 tr. ř., jeho vyjádření a písemně předložené dotazy byly v hlavním líčení čteny (viz č. l. 239) a bylo mu uděleno také slovo k závěrečné řeči podle §216 odst. 2 tr. ř.
27. S námitkou dovolatele, že samosoudkyně JUDr. Alena Mocková by měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, se vypořádal odvolací soud ve svém usnesení (str. 2), přičemž uzavřel, že neshledal žádnou zákonem stanovenou okolnost, pro kterou by samosoudkyně nemohla v předmětné trestní věci nestranně rozhodovat. Naopak považoval přístup samosoudkyně v této věci za zcela profesionální.
28. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , může být tento dovolací důvod ve druhé alternativě naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
29. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadených rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že se obviněný svou argumentací s věcným vymezením jím uplatněného dovolacího důvodu zcela rozešel. Protože jeho námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný, ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání, je nezbytné konstatovat, že své dovolání podal z jiného důvodu než je upraven v §265b.
30. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl tak, že je odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu