ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.520.2002
sp. zn. 7 A 520/2002 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce A.
S., proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25,
v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalované ve věci poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb.
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 5. 3. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím,
že žalobci nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 28. 4. 1949 do 28. 4.
1950 nevznikl, protože v této době nebyl ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ale
byl umístěn v táboře nucených prací. Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon
vztahuje na dobu věznění mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, pokud rozhodnutí o tomto věznění
bylo zcela nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě k Vrchnímu soudu v Praze
opravný prostředek, v němž uvedl, že v době po zadržení při nedovoleném přechodu státní
hranice dne 17. 2. 1949 byl vězněn ve vyšetřovací vazbě ONV v K. V. od 28. 4. 1949 a
následně přemístěn do tábora nucených prací (dále jen „TNP“), odkud byl propuštěn 28. 4.
1950. Z rozhodnutí ONV v K. V. byla vazba neukončena, ale pokračovala v TNP. V tomto
případě se podle názoru žalobce jedná o souběh vazby a trestu. Žalobce proto žádal o přiznání
jednorázového odškodnění za dobu věznění – vazby a TNP.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že o zařazení občanů do TNP rozhodovaly zvláštní,
k tomu účelu zřízené, komise v administrativním řízení. Na tato rozhodnutí nelze aplikovat
rehabilitační ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Na rozhodování o přiznání odškodnění za
dobu strávenou v TNP se vztahují ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Z hlediska zákona č. 261/2001 Sb. nelze tuto dobu považovat ze dobu věznění.
Žalovaný proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) nerozhodl, a proto podle §132 s. ř. s. věc převzal a
dokončí ji Nejvyšší správní soud. Podle uvedeného ustanovení, nestanoví-li zákon jinak, věci
správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (tj. do 1. 1.
2003) a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu
soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto
řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení naposledy
označeného zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a dospěl k závěru, že
žaloba není důvodná.
Nejvyšší správní soud má z obsahu správního spisu za prokázané, že žalobce byl
rozhodnutím komise č. 7 v K. V. ze dne 23. 4. 1949 zařazen podle §2 odst. 1 písm. a) zákona
č. 247/1948 Sb. do TNP na dobu jednoho roku. Žalobce byl v TNP od 28. 4. 1949 do 28. 4.
1950. O tom, že žalobce byl před vydáním rozhodnutí o zařazení do TNP ve vazbě, svědčí
přípis krajského velitele StB bez data adresovaný „správě věznice zde“, aby žalobce byl
s vlastními věcmi předán do vazby ONV v K. V. Na téže listině je „Referátem bezpečnosti K.
V.-V.“ uvedeno, že žalobce byl předán dne 20. 4. 1949 v 11 hod. do správní věznice ONV
v K. V. Za dobu strávenou v TNP byl žalobce odškodněn Ministerstvem vnitra dne 29. 7.
1992, č. j. VSC/1-2258/91/N částkou 31.800,- Kčs, protože rozhodnutí o zařazení do TNP
vydaná podle zákona č. 247/1948 Sb. zrušil §17 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a za dobu
strávenou v TNP se poskytuje náhrada v rozsahu a za podmínek stanovených v §23 zákona č.
119/1990 Sb. Následně dne 12. 8. 1993 byla žalobci Ministerstvem spravedlnosti poskytnuta
částka 6.750,- Kč jako náhrada škody na zdraví z důvodu nezákonného zbavení osobní
svobody.
Zákon č. 261/2001 Sb. neumožňuje poskytnout jednorázovou peněžní částku těm
osobám, které byly umístěny v TNP tak, jak tomu bylo v případě žalobce. Rozhodnutí o
umístění v TNP byla vydávána správními orgány v administrativním řízení a odškodnění
těchto osob upravuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů. Jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. nelze
poskytnout ani za dobu strávenou ve vazbě, protože jednou z podmínek, kterou tento zákon
pro úspěšné uplatnění nároku stanovil v §2 odst. 1 je, že rozhodnutí o věznění bylo zcela
nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
V daném případě nebylo prokázáno, že by takové rozhodnutí bylo vydáno.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s.
zamítl. Ve věci se souhlasem účastníků rozhodl bez jednání v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s.
Žádnému z účastníků nebyla přiznáno náhrada nákladů řízení, neboť žalovanému,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady s tímto řízením nevznikly a žalobce ve věci úspěch
neměl (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu