ECLI:CZ:NSS:2006:7.A.59.2002:47
sp. zn. 7 A 59/2002 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce
A., a. s., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čsl. Legií 172/I., Klatovy,
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha
6, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 2. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „předseda“)
uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví (dále též „úřad“) ze dne 16. 6. 2000, o zamítnutí přihlášky
prostorové ochranné známky, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění
rozhodnutí předseda uvedl, že sklenice, jejíhož zápisu do rejstříku se žalobce domáhal,
se nijak podstatně neliší od sklenic, v nichž byly již před podáním přihlášky ochranné známky
prodávány např. džemy nebo dětské výživy. Podle předsedy je přihlašované označení tvořeno
obecně známým tvarem výrobku, který je běžně užíván a dává tomuto výrobku podstatnou
užitnou hodnotu, přičemž drobné tvarové odlišnosti nejsou bez zvýšené pozornosti
postřehnutelné. Nejedná se tedy o natolik výjimečný a jedinečný tvar, aby upoutal pozornost
spotřebitelů, které podle předsedy nelze omezit pouze na úzce specifikovaný okruh výrobců
nápojů; takový tvar tedy není způsobilý jednoznačně odlišit takto označované výrobky
od výrobků produkovaných jinými výrobci obalového skla. Předseda dále uvedl,
že v rozkladu nebyly podány přesvědčivé argumenty, které by vedly ke změně napadeného
rozhodnutí. Zjištěná překážka zápisné způsobilosti je v tomto případě překážkou absolutní,
kterou nelze překonat ani prokázáním příznačnosti podle §2 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných
známkách“; s účinností od 1. 4. 2004 zrušen zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách, ve znění pozdějších přepisů – pozn. soudu). Vnější úprava výrobku pak může být
uplatněna formou jiné průmyslové právní ochrany než známkové. Ze všech uvedených
důvodů byl rozklad žalobce zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu k Vrchnímu soudu
v Praze, v níž uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávné úvahy žalovaného,
kdo je spotřebitelem. Podle žalobce nedostane spotřebitel láhev (i v dalších částech textu
míněna zřejmě sklenice – pozn. soudu) v podobě, v níž ji posuzoval žalovaný, nýbrž tato bude
opatřená vinětou a nápojem určité barvy, proto spotřebitel vnímá výrobek především díky
vinětě a barvě. Žalovaný posuzoval výrobek v podobě, s níž se spotřebitel na trhu nesetká.
Láhve hodnocené žalovaným kupují a rozlišují obchodníci a z hlediska jejich pohledu je nutné
posuzovat rozlišovací schopnost odlišně, neboť pro ně má význam i dno láhve a jeho tvar, a
jsou schopni přesněji a citlivěji rozpoznat tvary láhve. Rozhodnutí o nedostatku rozlišovací
schopnosti výrobku je tedy podle žalobce nesprávné. Žalobce označil za nepřezkoumatelný
závěr žalovaného, že spotřebitelé jsou na trhu zvyklí na nápoje prodávané v láhvích, které
mají stejné nebo podobné znaky jako přihlášené označení. Tuto skutečnost žalovaný nijak
neprokázal; jedná se však o závěr podstatný, který vedl k zamítnutí ochranné známky. Dále
žalobce namítl, že žalovaný hodnotil výrobek pouze pro třídu 21 – obalové sklo, zejména
nápoje, avšak přihlášku zamítl i pro třídy 32 a 33, tj. alkoholické a nealkoholické nápoje, aniž
by se věcně touto částí přihlášky zabýval. Žalobce dále namítl porušení principu požadavku
přiměřené právní jistoty, kterou by měla být i konsekventnost rozhodování orgánu veřejné
moci, neboť v jiných případech, kdy byla např. přihlašována prostorová ochranná známka
PET láhve na vodu, byla tato prostorová ochranná známka zapsána. Ze všech těchto důvodů
žalobce navrhl, aby rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 2. 2002,
bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ji považuje za zcela nedůvodnou. Žalovaný
považuje svůj výklad pojmu spotřebitel za správný, tento pojem podle něj nelze omezit pouze
na profesionální obchodníky. Pojem spotřebitel je v současném známkoprávním pojetí
vnímán značně extenzivně a nelze z něj vyloučit konečného konzumenta nápoje v předmětné
láhvi. Žalovaný setrval na názoru, že přihlašované označení ve tvaru běžné láhve nemá
rozlišovací způsobilost, neboť není natolik jedinečné a neotřelé, že je spotřebitel bude vnímat
zcela jednoznačně jako označení pro výrobky konkrétního podnikatele. Navrhované označení
pak svým tvarem neindividualizuje výrobek, nýbrž mu propůjčuje pouze běžnou hodnotu,
tj. hodnotu obalu, do něhož je výrobek naplněn. Proto žalovaný dospěl k závěru, že předmět
žalobcovy přihlášky je vyloučen ze zápisu. Žalovaný dále uvedl, že v souladu s §34
spr. ř. provedl dokazování a podle své úvahy zhodnotil důkazy a vyvodil z nich skutková
a právní zjištění, která respektují smysl, účel a meze zákona. Žalovaný navrhl zamítnutí
žaloby.
Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 1. 2. 1999 podal žalobce přihlášku prostorové ochranné známky, kterou navrhoval
přihlásit do třídy 21 – obalové sklo, láhve, sklenice mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Dne 16. 6. 2000 vydal Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnutí, jímž zamítl
přihlášku výše uvedené ochranné známky, neboť přihlašované označení shledal vyloučeným
ze zápisu do rejstříku ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) a e) zákona o ochranných známkách.
Úřad v odůvodnění uvedl, že označení tvořené pouhým tvarem výrobku postrádá rozlišovací
způsobilost a neumožňuje spotřebiteli orientovat se na výrobky poskytované z určitého
obchodního zdroje. Úřad neakceptoval názor žalobce, že se jedná o obal originálního tvaru,
opatřenou ve spodní části znakem výrobce; námitku zápisné způsobilosti se žalobci
nepodařilo vyvrátit.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž namítl, že se úřad nevypořádal
s věcnými argumenty proti zamítnutí ochranné známky. Žalobce požádal o to, aby byla
rozlišitelnost sklenic posuzována z hlediska profesionálních obchodníků s nápoji, kteří jsou
schopni velmi přesně rozlišit podle tvaru a provedení výrobku jeho původ a dodavatele.
Žalobce vyslovil přesvědčení o tom, že sklenice je způsobilá zápisu do rejstříku ochranných
známek.
Dne 27. 2. 2002 bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla
podle §132 s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 6. 2003, čj. 5 A 60/2002 - 16, žalobu
proti uvedenému rozhodnutí odmítl s tím, že jde o věc vyplývající z občanskoprávních vztahů,
o níž má rozhodnout podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2003 soud v občanském soudním
řízení podle části páté o. s. ř. Nejvyšší správní soud poučil žalobce o tom, že může do jednoho
měsíce od právní moci usnesení podat žalobu k soudu příslušnému podle §249 a 250 o. s. ř.,
přičemž účinky procesních úkonů učiněných v tomto řízení zůstávají zachovány.
Usnesením zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů
zřízeného zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne
2. 9. 2004, čj. Konf 103/2003 - 13, bylo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 6. 2003, čj. 5 A 60/2002 - 16, zrušeno a konstatováno, že příslušným vydat rozhodnutí
o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 2. 2002, je
soud ve správním soudnictví, v daném případě tedy s ohledem na §132 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud.
Žaloba není důvodná.
Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách je ze zápisu do rejstříku
vyloučeno označení, které nemá způsobilost rozlišit výrobky nebo služby. Podle písm. e)
citovaného ustanovení je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení tvořené výlučně tvarem
výrobku, který vyplývá z jeho povahy, nebo je nezbytný pro dosažení technického výsledku
anebo dává tomuto výrobku podstatnou užitnou hodnotu. Žalobce namítá, že není správný
závěr žalovaného o nedostatku rozlišovací způsobilosti přihlašované prostorové ochranné
známky, neboť tato způsobilost musí být posuzována pohledem spotřebitele, tedy obchodníka,
nikoliv však konečného spotřebitele. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí zcela ve shodě
se žalovaným, že podle současného známkoprávního pojetí pojmu spotřebitel je nutno
tuto osobu vnímat nikoliv zúženým výkladem, jak činí žalobce, nýbrž naopak tak,
aby zahrnovala co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné
známky jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků,
jak dostat do povědomí co největšího okruhu veřejnosti výrobky či služby daného
podnikatele. Ke stejnému právnímu závěru došla již prvorepubliková judikatura
(např. Boh. A 10.915/33-II.: „Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti
omylu průměrného konsumenta – při obyčejné pozornosti – o původu zboží označeného
ochrannými známkami vykazujícími určité charakteristické znaky.“, popř. Boh. A 12.403/36,
vykládající podobnost známek ve vztahu k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta
a dovozující, že při této míře pozornosti utkví v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich
celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz). S touto otázkou se v nedávné době vypořádal
i Nejvyšší správní soud, jenž např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, čj. 6 A 61/2002 - 52, dospěl
k závěru, že „pojem spotřebitel je třeba v známkovém právu vnímat tak, aby zahrnoval
co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné známky
jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků, jak dostat
do povědomí co největšího okruhu lidí výrobky či služby daného podnikatele“. Rozlišovací
způsobilost, tj. schopnost individualizovat zboží, je nutno zkoumat vždy ve vztahu k vjemu
průměrného spotřebitele, a to z několika hledisek, především vizuálního, fonetického,
významového, porovnáním dominantních prvků apod. Označení, která jsou shodná natolik,
že nemají žádnou rozlišovací způsobilost, nemohou požívat známkové ochrany.
Zaměnitelnost označení může být logicky dovozena z podobnosti v dominantním prvku
nebo naopak z toho, že označení dominantní odlišující prvek nemá a ostatní prvky mají
nízkou rozlišovací schopnost.
Posouzení zaměnitelnosti je věcí úvahy správního orgánu. Soud není proto oprávněn
na místě správního orgánu nahrazovat jeho hodnocení důkazů vlastní úvahou a na místo
zjištěného skutkového stavu postavit vlastní skutková zjištění. Musel se tak omezit pouze
na zkoumání, zda je úsudek žalovaného logicky možným závěrem vycházejícím z premis,
které byly nastoleny. Své kognici soud pouze může – a k žalobní námitce musí – podrobit
hodnocení důkazů potud, zda bylo úplné a z hlediska aplikované právní normy také logické.
V těchto směrech soud uvážil, že žalovaný svůj úsudek o nezaměnitelnosti sporných známek
řádně odůvodnil, přičemž jeho závěr neodporoval zásadám známkového práva. Nejvyšší
správní soud neshledal, že by úsudek žalovaného, který vycházel z hodnocení řádně
zjištěných skutkových okolností, byl zřejmě mylný, logicky nemožný; dospěl-li žalovaný
na základě tohoto úsudku, jemuž nelze vytýkat zřejmou nesprávnost, k závěru, že ochranná
známka není způsobilá zápisu do rejstříku ochranných známek, nebylo mu možné ze strany
Nejvyššího správního soudu nic vytknout. Namítá-li žalobce, že spotřebitel vnímá láhev
až ve chvíli, kdy je opatřena vinětou a nápojem určité barvy, pak je zapotřebí poukázat na to,
že viněta ani barva nápoje nebyly předmětem daného řízení. Přihlašovaná prostorová
ochranná známka – láhev – tedy musela již sama o sobě splňovat požadavky zápisné
způsobilosti. Ochrana viněty ani barvy nápoje nebyla v daném řízení požadována a nebylo
o ní tedy žalovaným ani rozhodováno.
Důvodnou není ani námitka žalobce poukazující na fakt, že úřad na základě průzkumu
hodnotil výrobek pouze pro třídu 21, avšak přihlášku zamítl i pro třídy 32 a 33,
neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že tomu tak nebylo vzhledem
k okolnosti, že žalobce byl upozorněn, že jeho přihlašované označení všeobecně postrádá
rozlišovací způsobilost, a to způsobem, který ze zákona vylučuje takové označení ze zápisu
do rejstříku, neboť se jedná o tzv. absolutní překážky zápisné způsobilosti. V dané věci bylo
tedy irelevantní bližší označení předmětu podle mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Žalobce závěrem namítá, že nelze hovořit o předvídatelnosti rozhodování žalovaného
a tedy ani o právní jistotě, neboť úřadem byly zapsány jiné prostorové ochranné známky
a jemu byla tato ochrana odmítnuta. Nejvyšší správní soud však shledává tuto námitku
nepatřičnou, neboť je v ní argumentováno jiným správním řízením, které probíhalo s jiným
subjektem, za jiných podmínek a zejména s jiným předmětem, kterému byla následně udělena
ochrana.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou
podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení,
neboť jejich náhradu nepožadoval, ani mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly
(§60 odst. 1 a 7 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu