ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.156.2018:25
sp. zn. 7 Ads 156/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: JUDr. V. H., proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018,
č. j. 2 Ad 21/2015 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále též
„správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 3. 2015, č. j. 435204/15/AB, byla žalobci zvýšena dávka
státní sociální podpory – příspěvek na bydlení z částky 3 338 Kč na částku 3 424 Kč měsíčně,
a to od 1. 10. 2014 do 30. 6. 2015.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním, které zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 24. 4. 2015 č. j. MPSV-UM/8683/15/4S-HMP, a napadené rozhodnutí
potvrdil.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský
soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Podle městského soudu správní orgány
postupovaly v souladu se zákonem. Neporušily ani §25 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní
sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státní sociální podpoře“).
Městský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že by z uvedené právní úpravy vyplývala povinnost
správního orgánu při výpočtu příspěvku na bydlení odečíst od vyplacených přeplatků na bydlení
i výdaje spojené s vymáháním takových přeplatků.
III.
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele městský soud pochybil,
pokud dovodil, že povinností správních orgánů nebylo při posuzování nároku žalobce
na příspěvek na bydlení odečíst od vyplacených přeplatků na bydlení i výdaje spojené
s vymáháním takových přeplatků. Městský soud dospěl k nesprávnému závěru, že uvedené výdaje
nelze zohlednit. Dále stěžovatel poukázal na nedostačující výši příspěvků na bydlení. Odnímání či
zkracování již tak nepřiměřeně nízkého příspěvku považuje za nespravedlivé. Poukázal
i na diskriminaci nájemců bytů, kteří před zahájením privatizace bydleli v domech převedených
později na soukromé majitele, resp. na absenci adekvátní bytové či finanční náhrady pro takové
nájemce bytů.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Navrhl
kasační stížnost zamítnout.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem soudního přezkumu je rozsudek městského soudu, kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto dovolání proti prvostupňovému
rozhodnutí, kterým byla zvýšena dávka státní sociální podpory – příspěvek na bydlení.
[9] Stěžovatel považoval zvýšení za nedostačující. Namítal, že od vrácených přeplatků
nájemného je třeba pro účely výpočtu příspěvku na bydlení odečíst náklady spojené s vymáháním
těchto přeplatků (vzniklých nesprávným výpočtem regulovaného nájemného za dobu
od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2012). Podle stěžovatele lze uvedenou povinnost dovodit z §25 odst. 3
věty druhé zákona o státní sociální podpoře.
[10] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. V uvedeném ustanovení bylo v rozhodnou
dobu uvedeno: Byla-li v období kalendářního čtvrtletí, za které se náklady na bydlení zjišťují, vrácena částka
jako přeplatek na nákladech na bydlení, snižuje se částka nákladů na bydlení v tom kalendářním čtvrtletí,
kdy k vrácení částky došlo, a to i v případě, že vrácená částka byla za dobu delší než toto kalendářní čtvrtletí.
[11] Výkladem uvedeného ustanovení se již Nejvyšší správní soud zabýval v nedávném
rozsudku ze dne 19. 7. 2018, č. j. 7 Ads 157/2018 - 23, ve kterém byla posuzována obdobná
kasační stížnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že „stěžovatel namítá, že za vrácený
přeplatek na bydlení ve smyslu §25 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře lze považovat jen částku sníženou
o náklady na její vymáhání, které nebyly nahrazeny. Zákon o státní sociální podpoře v §25 odst. 3 v rozhodném
období stanovil, že „[b]yla-li v období kalendářního čtvrtletí, za které se náklady na bydlení zjišťují, vrácena
částka jako přeplatek na nákladech na bydlení, snižuje se částka nákladů na bydlení v tom kalendářním čtvrtletí,
kdy k vrácení částky došlo, a to i v případě, že vrácená částka byla za dobu delší než toto kalendářní čtvrtletí.“
Z citovaného ustanovení a systematiky zákona o státní sociální podpoře vyplývá, že přeplatek na nákladech
na bydlení není zákonem o státní sociální podpoře považován za příjem, neboť příjmy včetně částek, o které lze
příjmy snížit, jsou definovány v §5 zákona o státní sociální podpoře. Vrácený přeplatek na nákladech na bydlení
je při výpočtu zohledňován proto, „že prostřednictvím započtení přijatých vrácených přeplatků na nákladech
na bydlení se kompenzuje skutečnost, že finanční zdroje potřebné na akumulaci přeplatku byly dříve (v příslušných
rozhodných obdobích) zohledněny orgánem státní sociální podpory jako náklady na bydlení a byly zohledněny
při výpočtu dávky. Taková konstrukce nákladů na bydlení umožňuje zohlednit celkovou skutečnou výši nákladů
na bydlení v delším časovém horizontu pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení či jeho výše.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 3 Ads 98/2010 - 56). Zákon přitom, jak uvedl již
městský soud, nijak nepočítá se zohledněním nákladů na případné vymáhání přeplatků na nákladech na bydlení.
Není tomu tak z pochopitelného důvodu, neboť za tímto účelem je v příslušných procesních předpisech zakotven
institut náhrady nákladů případného soudního řízení. Ty přitom pamatují na to, aby procesně úspěšnému
účastníkovi byly zcela nahrazeny účelně vynaložené náklady (viz §142 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád). Náklady, které bylo skutečně nutné vynaložit k vymožení případného přeplatku na nákladech
na bydlení, jsou tudíž pokryty institutem náhrady nákladů řízení, a je proto nadbytečné je zohledňovat ve výši
vráceného přeplatku. Zároveň není důvod, aby byly zohledňovány ty náklady, které byly vynaloženy neúčelně,
tj. nad rámec toho, co bylo pro vymožení přeplatku nutné, a z tohoto důvodu nebyly soudem přiznány.“
[12] V souladu s uvedeným názorem zdejšího soudu přitom postupoval i městský soud, který
rovněž dospěl k závěru o nemožnosti zohlednění nákladů spojených s vymáháním přeplatků
na nájemném při výpočtu příspěvku na bydlení. V tomto ohledu mu tedy nelze nic vytknout.
[13] Ve shodě s uvedeným rozsudkem č. j. 7 Ads 157/2018 - 23 nutno dodat, že náklady
spojené s vymáháním pohledávky (zde přeplatků na nájemném) mohou být kompenzovány
i jiným způsobem (např. náhradou nákladů soudního řízení atp.). Jak přitom správně poznamenal
žalovaný, předmětná dávka státní sociální podpory (příspěvek na bydlení) není generální
kompenzací životních nákladů; je určena na částečnou úhradu nákladů na bydlení. Ustanovení §5
zákona o státní sociální podpoře výslovně uvádí, co lze do nákladů zahrnout, stěžovatelem
uváděné výdaje však nezmiňuje.
[14] Pokud pak stěžovatel pro podporu svých tvrzení poukazoval na obsah žaloby, je nutné
konstatovat, že není povinností soudu za stěžovatele dovozovat či dohledávat tvrzení, která
uváděl v dřívějších řízeních či podáních. Tímto postupem by totiž porušil zásadu rovnosti stran
a do jisté míry nahrazoval činnost stěžovatele při formulaci námitek. Taková úloha mu však
nepřísluší. K tomu srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, a dále rozsudky ze dne
16. 2. 2012,č. j. 9 As 65/2011 - 104, ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010 - 94, ze dne
20. 3. 2014, č. j. 6 As 119/2013 - 70.
[15] Nejvyššímu správnímu soudu přitom nepřísluší vyjadřovat se k maximální výši příspěvku
na bydlení, resp. zabývat se stěžovatelem tvrzenou diskriminací nájemců bytů, kteří před
zahájením privatizace bydleli v domech převedených později na soukromé majitele, popř. absencí
adekvátní bytové či finanční náhrady pro takové nájemce bytů. Uvedené otázky přesahují rámec
daného řízení, ve kterém byla jádrem sporu otázka, zda lze zohlednit výdaje spojené s vymáháním
přeplatků na bydlení. Tato otázka již přitom byla pravomocně posouzena v jiném soudním řízení
(sp. zn. 7 Ads 157/2018) a soud z uvedeného názoru v rámci zachování jednotnosti judikatury
vyšel. V uvedeném řízení (završeném rozsudkem č. j. 7 Ads 157/2018 - 23) se Nejvyšší správní
soud zabýval i otázkou, v jakém období mají být zohledňovány vyplacené přeplatky na bydlení,
a i v tomto ohledu tudíž nezbývá než na uvedený rozsudek odkázat.
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[17] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu