ECLI:CZ:NSS:2017:7.ADS.19.2017:22
sp. zn. 7 Ads 19/2017 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: I. N., zastoupena
Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava – Slezská Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1,
Praha 2, v řízení kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. 11. 2016, č. j. 19 Ad 33/2016 - 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2016, č. j. 19 Ad 33/2016 – 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 8. 2016, č. j. MPSV-2016/169337-923, Ministerstvo práce
a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Úřadu
práce České republiky – krajské pobočky v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, č. j. X, jímž bylo
rozhodnuto o nepřiznání příspěvku na péči podle §7 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“).
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, který ji zamítl rozsudkem ze dne ze dne 28. 11. 2016, č. j. 19 Ad 33/2016 – 30.
[3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný odkazem na závěry Posudkové
komise MPSV ČR v Ostravě a Posudkové komise MPSV ČR v Brně řádně vysvětlil, z jakých
důvodů bylo rozhodnuto o nepřiznání příspěvku na péči, respektive, na základě jakých zjištění byl
učiněn závěr o schopnosti žalobkyně zvládat základní životní potřeby. Posouzení stupně
závislosti je v kompetenci posudkových orgánů. Stěžejním důkazem ve správním řízení je tedy
odborný posudek posudkových orgánů. Proto v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
v předmětné věci krajský soud hodnotil úplnost a přesvědčivost posudků posudkových komisí
žalovaného. Posudek Posudkové komise MPSV ČR v Ostravě ze dne 6. 5. 2016 i srovnávací
posudek Posudkové komise MPSV ČR v Brně ze dne 14. 7. 2016 obsahují výčet odborných
lékařských nálezů, které měly komise k dispozici. Komise se vypořádaly se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, především s těmi, které žalobkyně namítala, a své posudkové závěry náležitě
odůvodnily. Posudkové komise zasedaly v řádném složení v souladu s §16b odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
neboť kromě posudkového lékaře byl v komisi přítomen také odborný lékař z oboru psychiatrie.
Krajský soud neměl pochybnosti o odbornosti komise a její způsobilosti hodnotit omezení
způsobené onemocněním žalobkyně ve vztahu k právní úpravě příspěvku na péči. Na základě
uvedených lékařských nálezů a z výsledku sociálního šetření dospěly posudkové komise shodně
k závěru, že zdravotní stav žalobkyně není dlouhodobě nepříznivý ve smyslu §3 písm. c) zákona
o sociálních službách, tudíž se nejedná o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby podle §8
odst. 2 téhož zákona. Závěry obou posudkových komisí se shodují na názoru, že žalobkyně
zvládá všechny základní životní potřeby.
[4] Krajský soud shledal jako nedůvodnou i námitku žalobkyně, že shromážděné lékařské
závěry a posudky žalovaný nehodnotil, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Zjištění
zdravotního stavu a souvisejícího stupně závislosti posuzované osoby je věcí odborně
medicínskou. Pro účely dané věci zdravotní stav a stupeň závislosti posuzuje žalovaný,
který za tím účelem zřizuje posudkové komise. Tento posudek je tedy v řízení před správními
orgány (a následně v soudním řízení) stěžejním důkazem. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí
vysvětlil, proč závěry v posudcích Posudkových komisí MPSV ČR v Ostravě a v Brně považuje
za určité, úplné a přesvědčivé a byly tak dostatečným podkladem pro posouzení žádosti
žalobkyně, a rovněž se vypořádal s relevantními tvrzeními a námitkami žalobkyně.
III.
[5] Proti rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost, ve které uvedla, že ji podává z důvodu zmatečnosti řízení před krajským soudem
spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
[6] Dne 10. 11. 2016 byla stěžovatelka vyzvána krajským soudem podle §51 odst. 1 s. ř. s.
k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Na tento přípis reagovala
podáním ze dne 18. 11. 2016, ve kterém uvedla, že trvá na projednání věci s nařízením ústního
jednání. Pokud krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že stěžovatelka se
v uvedeném lhůtě nevyjádřila, pak je zřejmé, že toto tvrzení je nesprávné a neodpovídá
skutečnosti. Pro úplnost stěžovatelka uvedla, že obdobný přípis jako v této věci, tedy že trvá
na osobní účasti, učinila dne 18. 11. 2016 k výzvě krajského soudu také ve věci vedené
pod sp. zn. 19 Ad 34/2016. V uvedeném případě krajský soud jednání skutečně nařídil a správní
rozhodnutí po projednání věci jako nezákonné zrušil. Proč krajský soud postupoval v tomto
řízení jinak, než v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Ad 34/2016 a jednání nenařídil, není
stěžovatelce známo. Postupem krajského soudu bylo stěžovatelce odepřeno právo se ve věci
vyjádřit, právo u jednání uvést skutečnosti významné pro rozhodnutí a v konečném důsledku tak
bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, když jí bylo odepřeno právo
na projednání věci za její osobní účasti.
[7] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podstatou kasační stížnosti je námitka stěžovatelky, že krajský soud rozhodl bez nařízení
ústního jednání, aniž by byly splněny podmínky stanovené v §51 s. ř. s. Stěžovatelka tedy
uplatňuje kasační námitku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť namítá vadu řízení před
krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
[11] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli, nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[12] V posuzované věci ze soudního spisu vyplývá, že krajský soud zaslal dne 10. 11. 2016
zástupci stěžovatelky výzvu k vyjádření účastníka k rozhodnutí soudu o věci samé bez jednání.
Reakce stěžovatelky na tuto výzvu se v soudním spise nenachází. Jak ovšem vyplývá z úředního
záznamu krajského soudu ze dne 3. 8. 2017, na podatelně krajského soudu bylo ověřeno,
že emailové podání ze dne 18. 11. 2016 obsahující žádost stěžovatelky o nařízení jednání bylo
téhož dne doručeno krajskému soudu, a to ke dvěma spisovým značkám 19 Ad 33/2016
a 19 Ad 34/2016. Nedopatřením byla obě emailová podání převzata z elektronické podatelny
do systému a přiřazena pouze do spisu 19 Ad 34/2016, kde byla i následně fyzicky
zažurnalizována. Skutečnost, že zástupce stěžovatelky zaslal dne 18. 11. 2016 krajskému soudu
emailové podání, ve kterém požaduje nařízení ústního jednání, pak byla doložena kopií záznamu
o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu krajského soudu
ze dne 18. 11. 2016.
[13] Krajský soud tak rozhodl o věci bez nařízení jednání, přestože stěžovatelka v zákonem
stanovené dvoutýdenní lhůtě vyjádřila svůj nesouhlas s takovým projednáním věci.
Přezkoumávaným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl pro nedůvodnost, takže zde nemohla
mít místa aplikace ustanovení §51 odst. 2 s. ř. s., jelikož soudní řád správní připouští vydání
rozsudku bez jednání, kromě případů uvedených v odstavci prvém, pouze ruší-li soud napadené
rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v §76 odst. 1, 2 s. ř. s., popřípadě
vyslovuje-li jeho nicotnost.
[14] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58,
dospěl k závěru formulovaného do právní věty, že „Zamítl-li soud žalobu bez jednání poté, co na výzvu
předsedy senátu (§51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil účastník řízení s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost
podaná z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku
odepřena možnost jednat před soudem, důvodná.“ Účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání
jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod).
[15] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shrnuje, že v posuzované věci shledal
důvodnou kasační námitku spočívající v jiné vadě řízení před soudem, neboť krajský soud ve věci
rozhodl bez nařízení jednání, aniž by byly pro tento postup splněny zákonné podmínky
podle §51 odst. 1 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu