ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.125.2013:44
sp. zn. 7 Afs 125/2013 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) T-Mobile
Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupen Dr. Pavlem
Randlem, LL.M., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, b) Vodafone Czech
Republic a. s., se sídlem Vinohradská 167, Praha 10, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2013,
č. j. 62 Af 69/2013 – 536,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci b) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení
částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
a) Dr. Pavla Randla, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2013, č. j. 62 Af 69/2013 – 536, a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 15. 9. 2004, č. j. R 38,39/2003, věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení a rozhodl o nákladech soudního řízení. Uvedeným rozhodnutím předsedy žalovaného bylo
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2003, č. j. S 165/03-6152/03-ORP, potvrzeno v bodě 2.
výroku a změněno v bodě 1. výroku. Podle rozhodnutí žalovaného ve znění této změny měli
žalobci uzavřít a plnit ve Smlouvě o propojení telekomunikačních zařízení a sítí
ze dne 20. 12. 2000 (dále jen „Smlouva o propojení“) dohody porušující v době od jejího
uzavření do 30. 6. 2001 ust. §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské
soutěže, v platném znění a v době od 1. 7. 2001 do 31. 7. 2003 ust. §3 odst. 2 písm. a) zákona
č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen
„ZOHS“). Za uzavření zakázaných dohod jim byly podle ust. §22 odst. 2 tohoto zákona uloženy
pokuty ve výši 4.500.000 Kč a 12.000.000 Kč.
Krajský soud ve věci rozhodoval znovu poté, co byly jeho předchozí rozsudky na základě
kasační stížnosti zrušeny, naposledy rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013,
č. j. 7 Afs 10/2013 - 47 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
Krajský soud v nyní napadeném rozsudku shledal, že nebylo porušeno právo na obhajobu
žalobce a) v důsledku změny popisu skutku. Důvodnými neshledal ani námitky zpochybňující
vymezení relevantního trhu, námitku, že se Smlouva o propojení nezabývala nepřímým
propojením, ani námitku směřující proti závěru, že na trhu existovala výhodnější nabídka
propojení. Žalovaný však postupoval nezákonně, pokud předmětnou dohodu zakotvenou
ve Smlouvě o propojení označil za dohodu horizontální a aplikoval pravidlo de minimis ve vztahu
k horizontálním dohodám a nikoli k dohodám vertikálním. Z rozhodnutí dále není zřejmé, jakým
způsobem žalovaný vypočetl společný podíl žalobců na relevantním trhu. Správní spis
neposkytuje podklad pro přezkum správnosti stanovené výše společného podílu na trhu
a zákonnosti aplikace pravidla de minimis a současně je rozhodnutí předsedy žalovaného ve vztahu
k výši společného podílu na trhu nepřezkoumatelné. Krajský soud z těchto důvodů zrušil žalobou
napadené rozhodnutí předsedy žalovaného a dodal, že teprve po doplnění podkladů bude
na místě zabývat se případnou prekluzí práva uložit pokutu. Z důvodu procesní ekonomie se již
krajský soud nezabýval námitkami ve vztahu k zákonnosti a přiměřenosti pokut.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že krajský soud překročil rámec soudního přezkumu, neboť postavil
své rozhodnutí na důvodech, které nebyly v žalobách ani v jejich doplněních namítány. Těmito
nenamítanými důvody jsou podle něj nepřezkoumatelné vymezení podílu dohody žalobců
na relevantním trhu, nesprávný či chybějící popis způsobu výpočtu podílu dohody žalobců
na relevantním trhu, a eventuelní prekluze práva vydat rozhodnutí ve věci. K povaze dohody
uzavřené mezi žalobci stěžovatel s odkazem na odbornou literaturu namítl, že ust. §5 ZOHS
nedává prostor na posouzení povahy konkrétní dohody mezi soutěžiteli. Pokud soutěžitelé
působí na stejné úrovni trhu, pak jsou veškeré dohody uzavřené mezi nimi dohodami
horizontálními. Smlouva o propojení je smíšenou dohodou podle ust. §5 ZOHS.
Oba soutěžitelé, kteří vůči sobě zůstávají v horizontálním (konkurenčním) vztahu, jsou
si navzájem „převodním můstkem“ k zajištění hovoru mezi oběma poskytovateli
telekomunikačních služeb. Společnost, v jejíž síti má být hovor zakončen, není v pozici
odběratele, pouze umožňuje, aby hovor přicházející od konkurenční sítě skončil u zákazníka
tohoto konkurenta. Ze strany příjemce hovoru nejde o aktivní převzetí hovoru do své sítě,
ale o pasivní strpění dokončení hovoru ve své síti. Ani jeden soutěžitel nekonzumuje žádnou
službu. Jedná se spíše o vnucenou spolupráci soutěžitelů na stejné úrovni trhu. Propojovací
poplatek vyjadřuje mix přímých nákladů a marží a není úplatou za danou službu. Případné
nesprávné určení charakteru dohody mezi žalobci však nemá žádný vliv na správnou aplikaci
pravidla de minimis. Z prvostupňového správního rozhodnutí je zřejmé, že společný podíl žalobců
na relevantním trhu činil v roce 2002 cca 40 % a za 1. pololetí roku 2003 45 %. Podíl samotné
Smlouvy o propojení na relevantním trhu byl sice nižší (6 – 7 %), to však nehraje roli. Hranice
výjimky de minimis byla v rozhodné době u vertikálních dohod 10 % a u horizontálních 5 %. Je
zřejmé, že účastníci dohody, jako dva ze tří největších poskytovatelů mobilních
telekomunikačních služeb, mají společný podíl na relevantním trhu značně převyšující 10 %.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu,
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce a) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odmítl tvrzení o soudním přezkumu
nad rámec žalobních bodů, neboť k důvodům, pro které krajský soud rozhodnutí předsedy
žalovaného zrušil, musel přihlédnout z úřední povinnosti. Argumenty k horizontální povaze
dohody uzavřené mezi žalobci, k irelevanci požadavku na přezkoumatelnost určení povahy
dohody podílu žalobců a k nadbytečnosti požadavku na přezkoumatelnost podílu dohody
na relevantním trhu označil žalobce a) za bezpředmětné. Ve zbytku odkázal na svá dřívější podání
a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Žalobce b) se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl, že krajský soud překročil rámec soudního
přezkumu, neboť postavil své rozhodnutí na důvodech, které nebyly v žalobách ani v jejich
doplněních namítány. Těmito nenamítanými důvody jsou podle něj nepřezkoumatelné vymezení
podílu dohody žalobců na relevantním trhu, nesprávný či chybějící popis způsobu výpočtu podílu
dohody žalobců na relevantním trhu, a eventuelní prekluze práva vydat rozhodnutí ve věci. Svým
obsahem se jedná o námitku porušení ust. §75 odst. 2 věty první s. ř. s.
Podle ust. §75 odst. 2 věty první s. ř. s. přezkoumá soud napadené výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Toto ustanovení vyjadřuje dispoziční zásadu v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu, podle níž platí, že pro rozsah soudního přezkumu je zásadně
určující žaloba, resp. žalobní námitky (žalobní body). Soudní přezkum není všeobecnou
kontrolou zákonnosti postupu a rozhodování správních orgánů. Jak však dovodil rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84
(č. 2288/2011 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), jednou z výjimek z dispoziční zásady je situace, kdy rozhodnutí
není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek. Soud je proto oprávněn zrušit rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost, pokud postrádá srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje
zkoumání důvodnosti žaloby. Další výjimkou z uvedené zásady je také povinnost
soudů přihlédnout k prekluzi práva (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2009,
sp. zn. I ÚS 1419/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Pro posouzení souladu napadeného rozsudku s ust. §75 odst. 2 věty první s. ř. s. je nutno
nejprve zjistit, zda důvody zrušení žalobou napadeného rozhodnutí korespondují s žalobními
body. Jestliže by tomu tak nebylo, bylo by poté na místě posoudit, zda nebylo povinností
krajského soudu přihlédnout k těmto důvodům z úřední povinnosti. O vadném postupu
(porušení ust. §75 odst. 2 věty první s. ř. s., resp. zásady dispoziční) by bylo možné hovořit
teprve v případě, že by krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí z důvodů, které by
nebyly žalobcem namítány a ke kterým by zároveň nebyl povinen přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podle ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle ust. §71
odst. 2 věty třetí s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí
nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
První krok posouzení souladu s ust. §75 odst. 2 věty první s. ř. s. se tedy musí opírat
o identifikaci žalobních bodů vyjádřených nikoliv pouze v samotné žalobě, nýbrž i v případných
doplněních, byla-li podána v souladu s ust. §71 odst. 2 větou třetí s. ř. s. ve lhůtě pro podání
žaloby. Poté, co krajský soud provedl rekonstrukci spisu, je zřejmé, že tuto podmínku splňují
podání žalobce a) ze dne 16. 11. 2004, zaslané tentýž den (tj. poslední den lhůty pro podání
žaloby) krajskému soudu prostřednictvím držitele poštovní licence, i podání žalobce b)
ze dne 16. 11. 2004, tentýž den krajskému soudu zaslané jednak faxem, jednak prostřednictvím
držitele poštovní licence.
Pro posouzení výše uvedené kasační námitky je rozhodující právě obsah obou podání
žalobců ze dne 16. 11. 2004. Žalobce a) v něm mimo jiné namítl nemožnost ověření, zda podíl
žalobců na relevantním trhu přesahuje hranici de minimis. Žalobce b) pak vedle dalších žalobních
bodů namítl, že předseda žalovaného nesprávně posoudil Smlouvu o propojení jako horizontální
a na základě nesprávných údajů vyloučil aplikaci pravidla de minimis.
Byla-li žalobci namítána nesprávnost aplikace pravidla de minimis (respektive nesprávnost
podkladů či nemožnost ověření závěru o podílu žalobců na relevantním trhu), musel krajský soud
zkoumat, zda byly splněny zákonné podmínky pro aplikaci tohoto pravidla, respektive zda je
závěr obsažený v žalobou napadeném rozhodnutí o neaplikaci tohoto pravidla přezkoumatelně
zdůvodněn. Zákonným kritériem pro aplikaci či neaplikaci pravidla de minimis je mimo jiné určení
výše podílů soutěžitelů na relevantním trhu. Není-li přezkoumatelně určen podíl soutěžitelů
na relevantním trhu, nelze považovat za přezkoumatelný ani závěr o aplikaci či neaplikaci pravidla
de minimis. Zrušil-li tedy krajský soud žalobou napadené rozhodnutí z toho důvodu, že podíl
žalobců na relevantním trhu nebyl přezkoumatelně vymezen, mimo jiné pro absenci popisu
způsobu výpočtu tohoto podílu, učinil tak plně v mezích žalobních bodů. K porušení ust. §75
odst. 2 věty první s. ř. s. proto v této části nedošlo.
Totéž platí pro závěr krajského soudu o nesprávném posouzení Smlouvy o propojení jako
horizontální. Tuto skutečnost totiž výslovně namítal žalobce b) ve svém podání
ze dne 16. 11. 2004. Ani v tomto případě tedy nemohlo dojít k porušení ust. §75 odst. 2 věty
první s. ř. s.
A nakonec nemohlo dojít k porušení uvedeného ustanovení ani v části rozsudku,
ve které se krajský soud vyjádřil k prekluzi práva vydat rozhodnutí ve věci. Předně totiž krajský
soud neučinil žádný závěr o tom, zda k prekluzi došlo. Takový závěr proto ani nemohl být
důvodem pro shledání nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jak nesprávně uvádí
stěžovatel. Krajský soud výslovně uvedl, že teprve po doplnění podkladů bude na místě zabývat
se případnou prekluzí práva uložit pokutu. Nebyla-li tedy tato otázka vůbec důvodem pro zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí, z povahy věci nepřichází v úvahu překročení dispoziční zásady.
Nadto k případné prekluzi práva vydat rozhodnutí ve věci by musel krajský soud v každém
případě přihlédnout z úřední povinnosti (byl-li by pro to dostatek podkladů ve správním spise).
I proto v této otázce nemohlo dojít k porušení ust. §75 odst. 2 s. ř. s.
Kasační námitku překročení rámce soudního přezkumu proto shledal Nejvyšší správní
soud nedůvodnou.
Další námitkou stěžovatel brojil proti závěru krajského soudu, že dohoda obsažená
ve Smlouvě o propojení je dohodou vertikální. Ani této námitce Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil.
Povahou téže dohody obsažené ve Smlouvě o propojení se již zabýval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, č. j. 9 Afs 59/2011 - 644, přičemž uvedl následující: „Kasační
soud nemá žádné pochybnosti o tom, že na stěžovatelem vymezeném relevantním trhu jsou v obecné rovině účastníci
Smlouvy vzájemnými konkurenty, neboť se nacházejí na téže úrovni trhu, kde nabízí zastupitelné služby stejnému
okruhu zákazníků, tj. bojují o stejný okruh potencionálních zákazníků. Shoduje se však s krajským soudem
v tom, že pro posouzení charakteru určité dohody není podstatné obecné postavení účastníků této dohody
na relevantním trhu, ale konkrétní postavení účastníků, v němž se pro účely dané dohody nacházejí.
I když ustanovení §5 zákona o hospodářské soutěži výslovně nevyžaduje, aby strany dohody působily na odlišné
úrovni trhu právě pro účely dané dohody, vychází takový výklad z komunitární definice, tj. nařízení Komise ES
ze dne 22. 12. 1999 č. 2790/1999, jakož i z vyhlášky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
č. 198/2001 Sb., účinné do 1. 10. 2005. Podle ustanovení §1 uvedené vyhlášky se zákaz podle §3 odst. 1
zákona o ochraně hospodářské soutěže nevztahuje na dohody splňující podmínky stanovené v této vyhlášce,
které jsou uzavírány mezi dvěma nebo více soutěžiteli působícími pro účely dohody na různých úrovních výroby
nebo distribučního řetězce a které se týkají podmínek, za nichž strany dohody mohou nakupovat, prodávat nebo
dále prodávat určité zboží (dále jen „vertikální dohody“). V projednávané věci posuzoval kasační soud postavení
účastníků Smlouvy pro účely této dohody a to na trhu provozování telekomunikačních sítí, tedy trhu jak byl
vymezen žalovaným, neboť takto koncipoval žalobní námitku žalobce. K tomu, aby spojení převážně hovoru
mezi zákazníkem jednoho účastníka a zákazníkem druhého účastníka bylo vůbec zrealizováno, tj. aby byl
naplněn účel Smlouvy, museli si do tohoto momentu konkurující si soutěžitelé propojení sítí navzájem
zprostředkovat. Ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že účastníci Smlouvy byli okolnostmi a právním
řádem donuceni spolupracovat. Právě skutečnost, že jeden z účastníků Smlouvy se podle okolností stával slovy
stěžovatele „převodním můstkem“ k zajištění hovoru, tj. zabezpečoval transfer služby ke konečnému zákazníkovi,
umožňuje postavení účastníků pro účely Smlouvy hodnotit jako vertikální, které se podobá dodavatelsko-
distribučnímu vztahu. Jinými slovy pokud se chtěl zákazník jednoho účastníka Smlouvy spojit se zákazníkem
druhého účastníka, musel účastník volajícího zákazníka zaplatit druhému účastníku Smlouvy předem
dohodnutou cenu za transfer hovoru ke konečnému adresátu. Ukončit hlasové volání mohl pouze ten účastník
Smlouvy, v jehož síti se volané číslo nacházelo. Bez tohoto úplatného transferu by ke zprostředkování hovorů mezi
zákazníky obou účastníků vůbec nedošlo a nelze tedy dospět k závěru, že v případě uzavřené Smlouvy
jsou účastníci v přímém soutěžním vztahu. Důvody, které dle stěžovatele vedly k uzavření Smlouvy (nutnost
spolupráce daná okolnostmi a právní úpravou), nemohou samy o sobě konkrétní postavení účastníků pro účely
Smlouvy negovat. Služby poskytované účastníky Smlouvy lze vzhledem k jejich vzájemnosti označit za reciproční.
Kasační soud proto námitce dovolávající se horizontálního charakteru Smlouvy nepřisvědčil.“
V nyní posuzované věci neshledal Nejvyšší správní soud žádný důvod se od tohoto
hodnocení odchýlit. V citovaném rozsudku bylo reagováno na všechny argumenty stěžovatele,
které i v nyní posuzované věci předkládá ve prospěch závěru, že se dohoda obsažená ve Smlouvě
o propojení je dohodou horizontální.
Na právním názoru Nejvyššího správního soudu, že pro posouzení charakteru dohody
obsažené ve Smlouvě o propojení je rozhodující konkrétní (nikoliv obecné) postavení soutěžitelů,
nemůže nic změnit ani to, že v odborné literatuře byl vysloven opačný právní názor (konkrétně
stěžovatel cituje JUDr. Jiřího Kindla, který se k této problematice vyjádřil v časopise Právní
rozhledy 15/2006, s. 533, a v publikaci Munková, J., Kindl. J. Zákon o ochraně hospodářské
soutěže. Komentář. 2. vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, s. 90-91). Kromě toho, že se Nejvyšší
správní soud s tímto právním názorem z výše uvedených důvodů neztotožňuje, je nutno
poukázat na skutečnost, že literatura rozhodně není v této otázce jednotná (srov. např. Petr, M.
a kol. Zakázané dohody a zneužívání dominantního postavení v ČR. Praha : C.H.Beck, 2010,
s. 182-183, nebo Raus, D., Neruda, R. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář
a souvisící české a komunitární předpisy. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha : Linde,
2006, s. 122).
Lze proto uzavřít, že krajský soud správně hodnotil posuzovanou dohodu obsaženou
ve Smlouvě o propojení jako dohodu vertikální.
Správné posouzení charakteru zakázané dohody (vertikální či horizontální) má v obecné
rovině vliv na správnou aplikaci pravidla de minimis. Podle ust. §6 odst. 1 ZOHS se totiž zákaz
dohod podle §3 odst. 1 nevztahuje na a) horizontální dohodu, pokud společný podíl účastníků
dohody na relevantním trhu nepřesahuje 5 %, b) vertikální dohodu, pokud společný podíl
účastníků dohody na relevantním trhu nepřesahuje 10 %, nestanoví-li Úřad vyhláškou tento podíl
vyšší. Závěr o tom, že v konkrétním případě charakter dohody pro tyto účely zásadní význam
nemá, neboť podíl žalobců na relevantním trhu převyšuje 10 % (tj. pravidlo de minimis nemůže
být aplikováno bez ohledu na charakter dohody), lze učinit pouze v případě, že je
přezkoumatelným způsobem a na základě dostatečných podkladů zjištěn podíl žalobců
na relevantním trhu.
Ani zbývajícím námitkám proto nebylo možné přisvědčit, neboť stěžovatel v nich vychází
právě z těch svých závěrů, které přezkoumatelným způsobem v žalobou napadeném rozhodnutí
nezdůvodnil. Stěžovatel se snaží soud přesvědčit, že podíl žalobců na relevantním trhu značně
převyšoval 10 %. Nelze-li však vůbec přezkoumat závěr o výši tohoto podílu, jen stěží lze
vyslovit, že je zřejmé, že převyšuje 10 %. Aby bylo možné posoudit, zda přichází v úvahu
aplikace pravidla de minimis, musí být nejprve přezkoumatelným způsobem výše podílu na trhu
určena. Žalovaný ani soud nemohou tento nedostatek bez řádného zdůvodnění či podkladů
překlenout pouhým konstatováním, že je podíl žalobců na relevantním trhu zjevně větší
než 10 %.
Uvádí-li stěžovatel, že je z prvostupňového správního rozhodnutí zřejmé, že společný
podíl žalobců na relevantním trhu činil v roce 2002 cca 40 % a za 1. pololetí roku 2003 45 %, pak
je nutno zopakovat, že tyto závěry shledal krajský soud nepřezkoumatelnými. Stěžovatel přitom
proti tomuto podrobně odůvodněnému závěru krajského soudu ani věcně nebrojí. Krajským
soudem zdůvodněný závěr o nepřezkoumatelnosti určení výše podílů žalobců na trhu nelze
vyvrátit pouhým konstatováním, že z prvostupňového správního rozhodnutí vyplývá výše podílů
žalobců na trhu. Pouze na okraj lze proto opět odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 3. 2012, č. j. 9 Afs 59/2011 - 644, v němž byly podobné závěry krajského soudu
aprobovány. Kromě uvedeného konstatování stěžovatel k těmto závěrům krajského soudu pouze
uvedl, že nepřezkoumatelnost určení výše podílů žalobci nenamítali. K této otázce se již však
Nejvyšší správní soud vyjádřil výše, přičemž v tomto směru neshledal žádné pochybení krajského
soudu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů. Žalobce b) měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný
úspěch, nicméně žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud mu proto právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznal. Žalobce a) měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch,
a proto má právo na náhradu nákladů, které mu vznikly v podobě nákladů na zastoupení
advokátem. Náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření
ke kasační stížnosti) v hodnotě 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen:
„advokátní tarif“)] a v náhradě hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok
o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů, a která činí 714 Kč. Jelikož má žalobce a) právo na náhradu těchto nákladů proti
žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci a)
k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu