ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.130.2006
sp. zn. 7 Afs 130/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele J.
N., zastoupeného JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 151, za
účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2005, č. j. 30 Ca
402/2003 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), kterým soud zamítl
jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále též „správní orgán“)
ze dne 25. 9. 2003, č. j. FŘ 110/7946/02-0107, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno IV (dále též „správce daně“) ze dne 22. 7. 2002,
č. j. 99209/02/291915/8369, dodatečnému platebnímu výměru č. 1020001142,
kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 1997 ve výši 3 087 890 Kč.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ustanovení §
103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku
v jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, ve vadách řízení spočívajících v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, a dále v nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí. Stěžovatel souhlasí s názorem krajského soudu, že podstatnou otázkou daného
případu je, zda důkazy ve věci provedené odůvodňují závěr, že stěžovatel neprokázal faktické
uskutečnění předmětných reklamních služeb. Dle názoru stěžovatele z předložených účetních
dokladů a následných výpovědí svědků naprosto zřetelně vyplývá, že prokázal faktické
uskutečnění předmětných reklamních služeb. Naproti tomu se však správce daně, správní
orgán a ani krajský soud nevypořádal se skutečností, že je třeba, aby byl závěr, že daňový
subjekt neprokázal uskutečnění těchto reklamních služeb, dostatečně prokázán. Došlo
zde pouze k nastolení pochybností ze strany správního orgánu, avšak spisy správce daně,
správního orgánu ani krajského soudu neobsahují žádné podklady, ze kterých by zcela jasně
vyplývalo, co vedlo správce daně k tvrzení, že k uskutečnění reklamních služeb nedošlo.
Stěžovatel se domnívá, že ho správní orgán neoprávněně osočil z neplnění povinností
a s využitím toho, že důkazní břemeno je na daňovém subjektu, ponechal na tomto subjektu,
aby prokázal opak, přičemž sám nesplnil svoji povinnost, tj. aby své tvrzení, že daňový
subjekt neprokázal uskutečnění služeb, dostatečně prokázal. S ohledem na výše uvedené
je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno ust. §2 odst. 3, §16 odst. 8, §31 odst. 2 a §31
odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Proto navrhl zrušení rozsudku krajského
soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 12. 6. 2006,
v němž uvedl, že z odůvodnění jeho rozhodnutí, z napadeného rozsudku krajského soudu,
tak i z popisu celého daňového řízení je patrno, že uvedené stížní body neobstojí. Správní
orgán se shoduje s názorem krajského soudu, že stěžejním v daném případě je, zda důkazy
ve věci provedené odůvodňují závěr, že stěžovatel neprokázal faktické uskutečnění
předmětných reklamních služeb, tedy zda se předmětné služby fakticky uskutečnily tak,
jak uvádí stěžovatel, a tudíž, že se jedná o výdaje, které splňují zákonné náležitosti
dle ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o daních z příjmů“), jež zakládají právo na snížení základu daně. Nemůže
se proto jednat o jakýkoli výdaj vynaložený stěžovatelem, ale pouze takový výdaj,
který tento prokázal a má bezprostřední vazbu na jeho další podnikatelskou činnost.
Zda konkrétní důkazní prostředek je tím prostředkem, jímž lze ověřit rozhodné skutečnosti,
je dáno věcným vztahem důkazního prostředku k prokazované skutečnosti a jeho schopností
takovou skutečnost objektivně doložit. Tento dopad a význam však stěžovatel v předmětné
věci nepřipouští. S ohledem na výše uvedené proto správní orgán odmítá stěžovatelem
tvrzené porušení ust. §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, neboť tento odkaz
na daný případ nedopadá. Stěžovatel zaměnil neunesení důkazního břemene ve smyslu
ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků s tvrzenou nezákonností postupu správce
daně při dokazování dle ust. §31 odst. 8 písm. c) citovaného zákona. Aplikace ust. §31
odst. 8 zákona o správě daní a poplatků a tedy přechod důkazního břemene na správce daně
nastupuje pouze tehdy, splnil-li daňový subjekt svoje důkazní břemeno, tedy nejen povinnost
tvrzení, nýbrž i jeho druhou část, povinnost své tvrzení doložit. V daňovém řízení i za situace,
že daňovému subjektu, který splnil povinnost tvrzení i povinnost důkazní, jak nejlépe uměl,
se přesto nepodařilo ani nabídnutými a provedenými důkazy prokázat skutečnosti jím tvrzené.
Za tohoto stavu však není zbaven svého důkazního břemene. Buď totiž musí nabídnout
důkazy přesvědčivější, nebo nést procesní odpovědnost za neunesení důkazního břemene,
která se projeví v nepříznivém výsledku pro něj. Správní orgán je přesvědčen, že krajský soud
se konkrétně zabýval veškerými důkazními prostředky, stejně tak se vyčerpávajícím
způsobem zabýval i přezkoumáním vyhodnocování těchto důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků tak, jak je provedl správní orgán, a teprve na základě
uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal faktické uskutečnění
předmětných reklamních služeb. Namítá-li stěžovatel, že správní orgán pominul
svou povinnost přihlédnout ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, je faktickým
obsahem této námitky nikoli „přihlédnutí“, nýbrž neakceptování deklarovaných tvrzení
stěžovatele jako prokázaných, a to podložené argumentací, že správní orgán dostatečně
a jednoznačně neprokázal, že k faktickému uskutečnění reklamních služeb nedošlo. Správní
orgán napadeným rozhodnutím zcela naplnil dikci ust. §50 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků tím, že uvedl proč a na základě čeho dospěl k jednoznačnému závěru,
že stěžovatelem uvedené reklamní služby nebyly fakticky uskutečněny. Správní orgán
se domnívá, že nebyla porušena ani zásada volného hodnocení důkazů, definovaná v ust. §2
odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, protože se vyrovnal se všemi důkazy,
které předkládal stěžovatel k doložení svého skutkového tvrzení, žádný důkaz neodmítl,
všechny specifikoval včetně skutkových závěrů, které opřel jak o konkrétní skutková zjištění,
tak o specifikaci důkazů, ze kterých jednotlivá skutková zjištění vyplývají, a proto měl
dostatek důvodů k tomu, aby posoudil doklady předložené stěžovatelem jako nedostatečné
pro prokázání těch skutečností, které stěžovatel uváděl v daňovém přiznání.
Pokud jde o zásadu volného hodnocení důkazů, zákon nestanoví pravidla a ani stanovit
nemůže, neboť hodnocení důkazů je myšlenkový proces. Myšlenkové závěry o pravdivosti
důkazů, k nimž správce daně dospěl, proto nepředstavují akt jeho libovůle a nejsou ani věcí
pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Na základě shora uvedených skutečností
má správní orgán za to, kasační stížnost není důvodná, a proto navrhuje, aby ji Nejvyšší
správní soud rozsudkem zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Dle ust. §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků při rozhodování hodnotí správce
daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy
v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Dle ust. §16 odst. 8, věty sedmé, citovaného zákona při dodatečném stanovení daně
správce daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny.
Dle ust. §31 odst. 2 citovaného zákona správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán
jen návrhy daňových subjektů.
Dle ust. §31 odst. 8 písm. c) citovaného zákona správce daně prokazuje existenci
skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví
a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.
Dle ust. §31 odst. 9 citovaného zákona daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s posouzením právní otázky,
zda důkazy ve věci provedené odůvodňují závěr, že neprokázal faktické uskutečnění
předmětných reklamních služeb, tedy že předmětné služby se fakticky neuskutečnily
a nejedná se o výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. §24 zákona
o daních z příjmů. Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil obsah spisu Krajského soudu
v Brně.
Podle názoru stěžovatele z předložených účetních dokladů a následných výpovědí
svědků naprosto zřetelně vyplývá, že prokázal faktické uskutečnění předmětných reklamních
služeb. Naopak ze strany správce daně, správního orgánu a ani krajského soudu nebyl
dostatečně prokázán závěr, že daňový subjekt neprokázal uskutečnění těchto reklamních
služeb. Stěžovatel se domnívá, že zde došlo pouze k nastolení pochybností ze strany správce
daně a správního orgánu, avšak spisy správce daně, správního orgánu ani krajského soudu
neobsahují žádné podklady, ze kterých by zcela jasně vyplývalo, co vedlo správce daně
k tvrzení, že k faktickému uskutečnění reklamních služeb nedošlo. Z předchozích řízení
je dle stěžovatele zcela zřejmé, že se zde jedná pouze o zneužití postavení správního orgánu
v daňovém řízení, kdy je fakticky popřena zásada rovnosti účastníků v tomto řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že jej správní orgán neoprávněně osočil z neplnění povinností
a s využitím toho, že důkazní břemeno je na daňovém subjektu, ponechal na něm,
aby prokázal opak, přičemž sám nesplnil svoji povinnost, tj. aby své tvrzení, že daňový
subjekt neprokázal uskutečnění služeb, dostatečně prokázal. Z výše uvedeného proto vyplývá,
že správní orgán se nevypořádal se svojí zákonnou povinností, která je upravena v ust. §31
odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel dále namítá porušení zásady
volného hodnocení důkazů, definované v ust. §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků,
neboť správce daně i správní orgán pominul svoji povinnost přihlédnout ke všemu,
co v daňovém řízení vyšlo najevo. V předložených materiálech správce daně, správní orgán
i krajský soud konstatují, že jednání, předložené materiály či svědecké výpovědi jednoznačně
nepotvrdily, že k deklarovaným službám skutečně došlo, na druhou stranu ale správce daně
neopírá svá tvrzení o jednoznačné důkazní prostředky, které by tvrzení stěžovatele
jednoznačně a hodnověrně vyvracely. Ostatně ani dodavatel služeb, paní K., nikdy nepopřel
uskutečnění deklarovaných plnění. Jestliže stěžovatel jako daňový subjekt předloží celou řadu
důkazních prostředků a správce daně je v rámci volného hodnocení důkazů označí za
nevěrohodné k prokázání plnění, je podle názoru stěžovatele na správci daně, aby mu sdělil,
jaké důkazní prostředky jsou pro něj k osvědčení deklarovaného plnění přijatelné, přičemž
výzvy k dokazování musí být natolik jasné a nepochybné, aby jim mohl vyhovět. O zcela
účelovém jednání správce daně pak svědčí skutečnost, že k důkazním prostředkům, které
jednoznačně svědčí ve prospěch tvrzení stěžovatele, nepřihlížel s odůvodněním, že mu
neumožnil klást otázky svědkům při ústním jednání, a proto tyto důkazní prostředky nebyly
získány v souladu se zákonnými ustanoveními. Stěžovatel poukazuje rovněž na nedodržení
ust. §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého správce daně dbá, aby
skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji.
Toto porušení tkví v tom, že správce daně, správní orgán ani krajský soud zmíněnou vadu
daňového řízení, umožnit daňovému subjektu klást svědkům otázky, neodstranil provedením
nových místních šetření či výslechem svědků. Učinil tak pouze u paní K., avšak v případě
svědeckých výpovědí, které svědčí jednoznačně ve prospěch daňového subjektu, nikoliv.
Správce daně tak porušil i ust. §16 odst. 8 zákona o správě daní poplatků, podle něhož
správce daně při dodatečném stanovení daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při
daňové kontrole zjištěny. Správní orgán se v rozporu se zákonem v průběhu celého řízení
nesnažil o nestranné, objektivní a úplné zjištění skutečného stavu věci. Svědčí o tom jednak
způsob, jak se vypořádal s množstvím důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele, kdy je
odmítl jako liché či je dokonce použil v jeho neprospěch, když předtím došlo k naprostému
nepochopení výpovědi svědka a neporozumění reálnému způsobu, jakým tato činnost
(zprostředkování reklamních služeb) skutečně probíhá, ať už se jedná o výpověď pana N., O.,
V., S. a i paní K. Zjevná jsou nedorozumění hlavně ve výpovědích paní K. a pana N. Ve
chvíli, kdy tyto důkazy označil jako nerelevantní pro celé řízení, se nevypořádal
s odůvodněním, proč ten který konkrétní důkaz nepoužil, neuvedl jasné a zřetelné důvody,
které ho vedly k posouzení každého konkrétního důkazu jako méně či více důležitého
či dokonce k jeho znevěrohodnění a následnému nepřihlížení k němu. Stěžovatel nebyl
ani vyzván k vysvětlení sporných či nesrozumitelných výpovědí a nebyl ani seznámen
s důvody odmítnutí každého konkrétního důkazu, který předložil sám či jiný zúčastněný.
Navíc se správce daně opírá o listinu, kterou sama paní K. označila za falsifikát, když popřela
svůj podpis na čestném prohlášení. Přesto se touto skutečností správní orgán nezabýval. Na
první pohled je též zřejmý nesoulad mezi předběžnou a konečnou zprávou o kontrole
daňového subjektu, kdy se správce daně nevypořádal se svou povinností reagovat na zásadní
nesouhlas s touto zprávou ze strany daňového subjektu. Správce daně a správní orgán
používají zavádějící a nepravdivá tvrzení ohledně počtu reklamou polepených šlapadel. Není
pravdivé ani tvrzení krajského soudu, že stěžovatel jiné konkrétní námitky ohledně
hodnocení důkazů a nedostatečnosti dokazování nevznesl, neboť uvedené lze dovodit
z posledního podání stěžovatele, ve kterém navrhuje další provedení důkazů týkajících
se pana V. a paní K., kteří již předtím poukazovali na zjevné vady celého řízení. Správce
daně, správní orgán a ani krajský soud se nevypořádal se skutečností, že provedené důkazy
nebyly zhodnoceny v souladu s logikou, když správce daně ve stejném řízení při stejných
důkazech uznal za prokázané marketingové analýzy, správní orgán přesunul příjmy
stěžovatele z příjmů upravených §7 zákona o správě daní a poplatků do §10 citovaného
zákona, ale odběratelům je uznal jako prokázané i jako daňově uznatelné, což by však u
příjmů podléhajících ust. §10 citovaného zákona nebylo možné. V tomto směru celé
předchozí rozhodování trpí vadou, kdy je naprosto nepřezkoumatelné a zakládá se na
nesprávném posouzení celé věci, kdy skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové
povinnosti nebyly v rozporu se zákonem zjištěny co nejúplněji a nebylo k nim přihlédnuto.
Správce daně vysvětlil východiska pro své rozhodnutí poukázáním pouze na některé části
výpovědi a doslova „zatajením“ výpovědí, resp. jejich částí, které by mohly být pro správce
daně nevhodné. V souvislosti s výše zmíněným je také nutno upozornit na skutečnost, že
správce daně v rámci probíhajícího daňového řízení překročil rozsah zákonného rámce
důkazního břemene, když po daňovém subjektu požadoval prokázání skutečností, které se
týkají jiného daňového subjektu, paní K., neboť stěžovatel nemá a nemůže mít k dispozici
doklady o tom, že jiný subjekt zajistil práci, na kterou byl objednán. Stěžovatel má své účetní
doklady a jinou povinnou evidenci v naprostém pořádku a nemůže mu být na újmu
skutečnost, že vešel v obchodní styk se subjektem, který není schopen svá tvrzení doložit a
prokázat uskutečnění zakázky (reklamních služeb). Proto navrhl zrušení rozsudku krajského
soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že k problematice
důkazního břemene v daňovém řízení se již dříve vyslovil ve své judikatuře (např. rozsudek
ze dne 10. 2. 2005, č. j. 2 Afs 90/2004 - 70, publikovaný pod č. 794/2006 Sb. NSS),
z níž vyplývá, že základní podmínkou daňové uplatnitelnosti výdaje je, aby byl vynaložen
na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně
existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese poplatník, tedy stěžovatel.
Proto pokud tento daňový subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, které jej stíhá,
znamená to, že se z jím tvrzených skutečností nevychází, přičemž tato okolnost umožňuje
správci daně uložit mu povinnost zaplatit daň ve vyšší částce, než by odpovídalo údajům
jím uvedeným v daňovém přiznání. Je tak zcela na poplatníkovi, který požaduje odečtení
výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
v jím prokázané výši ze základu daně, aby tento svůj nárok prokázal, aby tedy prokázal
faktické uskutečnění předmětných reklamních služeb. Správce daně proto postupoval
v souladu se zákonem, když vyzval stěžovatele výzvou ze dne 16. 10. 2003,
č. j. 114750/03/110933/3958, k prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení
daně. Ve výzvě přesně specifikoval své pochybnosti i požadavky, jaké doklady požaduje
předložit a které skutečnosti požaduje prokázat, přičemž nechal zcela na stěžovateli, jaké další
důkazy zvolí či předloží. Není však povinností správce daně vyzvat daňový subjekt
k předložení konkrétně specifikovaného důkazního prostředku, jak se chybně domnívá
stěžovatel. Nesprávný je rovněž závěr stěžovatele, že po něm správce daně požadoval
prokázání skutečností, které se týkají jiného daňového subjektu, paní K., neboť správce daně
vyžadoval toliko prokázání dodávek stěžovatele od paní K., kdy prokázání tohoto výdaje
stěžovatele je součástí jeho důkazního břemene. Vzhledem k tomu, že okolnosti předvídané
ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu nastaly i v tomto případě, neboť
stěžovatel neprokázal realizaci předmětné služby, zdůrazňuje Nejvyšší správní soud názor
krajského soudu, že správce daně i správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když za
uvedené důkazní situace hodnotil důkazní prostředky tak, že neprokazují tvrzení stěžovatele a
ten tedy neunesl důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a
poplatků. V dalším Nejvyšší správní soud v této stížní námitce odkazuje na výstižné
odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se zcela ztotožňuje. Nejvyšší správní soud
nesouhlasí ani s námitkou týkající se porušení zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené
v ust. §2 odst. 3 zákona o správě daní poplatků. Tato zásada spočívá v tom, že nejsou
stanovena pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti,
a v tom, že není stanovena důkazní síla (věrohodnost) každého důkazního prostředku. Správce
daně proto zhodnotí důkazy podle svého volného, tj. zákonem neupraveného, uvážení, a to
každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž současně
přihlédne ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. A protože z odůvodnění rozhodnutí
lze jednoznačně zjistit, zda a jaké všechny důkazy byly provedeny, jak byly hodnoceny a proč
byly odmítnuty, nemohlo dojít k porušení citované zásady. Skutečnost, že správce daně
zhodnotil stěžovatelem předložené důkazy jako neprokazující daňově relevantní skutečnosti
(uskutečnění předmětných reklamních služeb), nemá za následek porušení citované zásady ani
neznamená nepochopení výpovědí svědků (pana N., O., V. či paní K.), ale souvisí
s neunesením důkazního břemene ve smyslu ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku týkající se porušení
ust. §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků a tam stanovené povinnosti správce daně
přihlédnout ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Nejvyšší správní soud se naopak
ztotožňuje s názorem správního orgánu projeveným ve vyjádření ke kasační stížnosti,
že faktickým obsahem této námitky je nikoli „přihlédnutí“, nýbrž neakceptování
deklarovaných tvrzení stěžovatele jako prokázaných, a to podložené argumentací, že správní
orgán dostatečně a jednoznačně neprokázal, že k faktickému uskutečnění reklamních služeb
nedošlo. A protože je tato námitka opřena o stejnou argumentaci, jakou stěžovatel použil
ve vztahu k tvrzenému porušení zásady volného hodnocení důkazů a neunesení důkazního
břemene, odkazuje Nejvyšší správní soud na podrobné odůvodnění výše citovaných námitek.
Pokud jde o tvrzený nesoulad mezi předběžnou a konečnou zprávou o kontrole daňového
subjektu, kdy se správce daně neměl vypořádat se svou povinností reagovat na zásadní
nesouhlas s touto zprávou ze strany stěžovatele, dospěl Nejvyšší správní soud ke stejnému
závěru jako krajský soud, a to, že z protokolu ze dne 10. 6. 2002, č. j. 97935/02/291933/0631,
o projednání zprávy o kontrole vyplývá, že stěžovatel pouze prohlásil, že se závěry správce
daně zásadně nesouhlasí, neuplatnil tedy žádnou konkrétní výhradu ke zjištěným výsledkům,
na kterou by mohl správce daně reagovat a nepožadoval ani, aby mu pro seznámení
se zprávou bylo poskytnuto více času. Tuto námitku neuplatnil stěžovatel ani v odvolání
proti rozhodnutí správce daně. Postup správního orgánu proto byl v souladu s ust. §50 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků, když se zmíněnou okolností nezabýval.
Tvrzeními stěžovatele, že správce daně a správní orgán používají zavádějící
a nepravdivá tvrzení ohledně počtu reklamou polepených šlapadel a dále, že není pravdivé
ani tvrzení krajského soudu, že stěžovatel jiné konkrétní námitky ohledně hodnocení důkazů
a nedostatečnosti dokazování nevznesl, neboť uvedené lze dovodit z posledního podání
stěžovatele, se Nejvyšší správní soud pro jejich neurčitost nezabýval.
Námitkami stěžovatele týkajícími se porušení ust. §31 odst. 8 písm. c) a ust. §31
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků spočívajícími v neprovedení nových místních šetření
a výslechů svědků, a dále uznáním příjmů dodavatelů, které však byly u stěžovatele
hodnoceny jako ostatní příjem ve smyslu ust. §10 zákona o daních z příjmů,
jako prokázaných i jako daňově uznatelných, se Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. pro jejich novost nezabýval.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
jako důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu
náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu