ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.146.2006
sp. zn. 7 Afs 146/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky o-e., a. s., zastoupené JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem
v Praze 2, Americká 18, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2,
Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 3. 3. 2006, č. j. 7 Ca 145/2004 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, č. j. 7 Ca 145/2004 – 31, byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky (dříve O-T.., a. s.) proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Praze (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 19. 12. 2001, č. j. 9571/01-130, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu
v Kutné Hoře ze dne 26. 3. 2001, č. j. 20903/01/038920/1792, jímž byla dodatečně vyměřena
daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období IV. čtvrtletí 1998 v částce
5380 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že se stěžovatelka
v podané žalobě vůbec nezabývala žalobní body, které by se konkrétně upínaly
k dodatečnému vyměření DPH. Jedinou skutečností, kterou lze z obsahu žaloby vyčíst,
je tvrzení, že se v daném případě nejednalo o nájem předmětných prostor. Městský soud
k tomuto vysoce obecnému žalobnímu bodu pouze poznamenal, že správce daně oprávněně
posoudil plnění, které poskytla stěžovatelka v nepeněžní formě společnosti O., a. s. jako
osobě mající zvláštní vztah k plátci, jako plnění, které je od daně osvobozené. Stěžovatelka
však žádný konkrétní bod, který by tento právní názor zpochybňoval, v žalobě neuvedla.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala, že nikdy
neuzavřela žádnou nájemní smlouvu se společností O., a. s., a proto městský soud pochybil,
když důsledně nerozlišil příjmy z eventuálního nájemného od příjmů z bezdůvodného
obohacení. V tomto případě neposkytovala společnosti O., a. s. jakékoli majetkové hodnoty
bezúplatně. Naopak bylo jí znemožněno předmětné nemovitosti řádně užívat, z čehož nelze
dovodit právně relevantní závěr, že jí vznikal zdanitelný příjem. V důsledku nerozlišení
nájemného a bezdůvodného obohacení se proto městský soud nemohl vypořádat ani s otázkou
DPH. Je tomu tak i proto, že zákon č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o DPH“), nepovažuje bezdůvodné obohacení za zdanitelný příjem. Městský soud
se mýlí, pokud uvádí, že se do jejího příjmu musí započítat částka odpovídající faktickému
užívání nemovitosti uživatelem s poukazem na ustanovení §23 odst. 6 a 7 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Finanční orgány však
nezkoumaly právní podstatu plnění, ale pouze automaticky předpokládaly, že jde o zdanitelné
plnění. Jako cenu za toto plnění pak považovaly částku 681 306 Kč, tedy částku, na kterou
vyčíslila bezdůvodné obohacení, jehož se dostalo společnosti O., a. s. na základě
neoprávněného užívání nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Toto plnění finanční orgány
považovaly ve smyslu ustanovení §6 a 7 zákona o DPH za plnění osobě mající zvláštní vztah
k plátci. Bylo povinností finančních orgánů nejprve zjistit, zda se jedná o zdanitelné plnění
a zda bylo uskutečněno v rámci podnikání, protože DPH lze uplatnit pouze na zdanitelné
plnění uskutečněné v tuzemsku při podnikání a uplatnění či neuplatnění ustanovení
§6, případně §30 zákona o DPH, je pak až záležitostí druhotnou. Proto stěžovatelka navrhla,
aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že stěžovatelka
své námitky rozšiřuje o důvody, které v řízení před městským soudem neuplatnila, ačkoliv
tak mohla učinit. Z těchto důvodů navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že na základě výsledků daňové kontroly byla
stěžovatelce dodatečně vyměřena DPH. Důvodem doměrku byla skutečnost, že společnost
O., a. s., prohlášením o vkladu ze dne 24. 7. 1995, vložila do obchodního majetku
stěžovatelky nepeněžitý vklad, a to nemovitosti v k. ú. P., čímž získala 52 % podíl na akciích
stěžovatelky. Vlastnické právo stěžovatelky k předmětným nemovitostem, které O., a. s. i
nadále užívala, bylo do katastru nemovitostí vloženo s účinky ke dni 3. 8. 1995. Stěžovatelka
neúčtovala o nájemném v částce 187 359 Kč, což představuje částku připadající na rok 1998,
které je podle ustanovení §25 a §30 zákona o DPH plněním osvobozeným od daně. Správní
orgány následně provedly vypořádání nároku na odpočet ve smyslu ustanovení §20 odst. 6
zákona o DPH za poslední zdaňovací období roku 1998 (tedy za IV. čtvrtletí) a vyčíslily výši
dodatečně stanovené daně částkou 5380 Kč.
Nejvyšší správní soud musí především zdůraznit, že pro žalobní řízení o přezkoumání
správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada (§71 odst. 1 písm. d) a §75 odst. 2 věta
prvá s. ř. s.), a proto je soud vázán rozsahem a důvody podané žaloby. Tato zásada platí
i v řízení o kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Protože v dané věci se stěžovatelka domáhá přezkoumání rozhodnutí o dodatečném
vyměření DPH, nejsou opodstatněné její výhrady vůči nesprávné aplikaci ustanovení zákona
o daních z příjmů, tedy jiného zákona, než podle kterého bylo v dané věci rozhodováno,
uplatněné v řízení před městským soudem a následně i v řízení o kasační stížnosti.
Argumentace stěžovatelky proto měla již od počátku směřovat proti nesprávné aplikaci
zákona o DPH a nikoliv zákona o daních z příjmů.
V podané kasační stížnosti i v jejím doplnění na výzvu soudu stěžovatelka opakovaně
argumentuje shodně jako v žalobě, tedy k dani z příjmu a dále poprvé uvádí i stížní body
ve vztahu k dodatečně vyměřené DPH. Ve vztahu k těmto námitkám je kasační stížnost podle
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť tyto důvody neuplatnila v podané žalobě,
ač tak učinit mohla. Citované u stanovení in fine brání tomu, aby stěžovatelka v kasační
stížnosti uplatňovala jiné právní důvody, než které uplatni la v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohla. Takové námitky jsou nepřípustné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49,
uveřejněný pod č. 419/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízen í před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel ka v řízení úspěch neměla
a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu