ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.17.2005
sp. zn. 7 Afs 17/2005 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
B. E. C., s. r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 41, za účasti Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 10. 9. 2004, č. j. 8 Ca 164/2004 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2004, č. j. 8 Ca 164/2004 – 19, byla
odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne
10. 9. 1999, č. j. FŘ-3516/3/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 1999, č. j. 8612/99/001914/6050, o dodatečném
vyměření daně z přidané hodnoty. Usnesení odůvodnil městský soud tím, že v daném případě
je nepochybné, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci v r. 1999, a proto žaloba podaná
dne 29. 7. 2004 je podaná po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Vzhledem k tomu,
že předmětné rozhodnutí již bylo přezkoumáno Městským soudem v Praze, který rozsudkem
ze dne 4. 8. 2000, č. j. 28 Ca 336/99 - 57, žalobu zamítl, uvedl pro úplnost městský soud,
že projednání a rozhodnutí v této věci brání i překážka věci pravomocně rozsouzené.
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítal, že lhůta ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s.
uplynula jen zdánlivě, protože městský soud se při přezkoumání správních rozhodnutí
nezabýval otázkou jejich nicotnosti a vzhledem k tomu, že nicotná rozhodnutí je třeba
považovat za „non rozhodnutí“, zákonná lhůta nezačala a ani nemohla začít běžet. Proto
právní zhodnocení věci městským soudem, že žalobní návrh stěžovatele byl opožděný,
je nezákonný. Stejně druhé skutkové zjištění soudu, že projednání věci brání i překážka věci
pravomocně rozsouzené, není ve shodě s realitou. V době, kdy soud rozhodoval o dřívější
žalobě, právní úprava tehdy platná a účinná sice neumožňovala podat samostatnou žalobu
na vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, avšak skutečnému stavu věci již odporuje
zjištění městského soudu, že soud v rámci řízení o žalobě zkoumal z moci úřední,
zda rozhodnutí netrpí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost. Skutečností je, že soud
se zabýval věcí pouze v rámci daném žalobou. Postupem městského soudu došlo podle
stěžovatele k tomu, že ochrana jeho vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv
a svobod mohla být derogována paaktem, tedy nulitním dodatečným platebním výměrem.
Městský soud tak nesplnil povinnost odstranit zvůli finančních orgánů. Proto se stěžovatel
domáhal zrušení napadeného usnesení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti reagovalo finanční ředitelství pouze na důvody
stěžovatelem namítané nicotnosti rozhodnutí vydaných správními orgány obou stupňů
a navrhlo její zamítnutí.
Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. lze podat žalobu do dvou měsíců poté, kdy bylo
rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
V daném případě je nesporné, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno
v roce 1999, neboť v tomto roce také proti němu podal žalobu, o níž městský soud rozhodl
rozsudkem ze dne 4. 8. 2000, č. j. 28 Ca 336/99 - 57. Byla-li tedy žaloba, o níž rozhodl
městský soud napadeným usnesením, podána osobně dne 29. 7. 2004, stalo se tak nesporně
po uplynutí lhůty stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s. Tento závěr, k němuž v souladu se zákonem
dospěl i městský soud, nemůže být zpochybněn tvrzením stěžovatele, že rozhodnutí
finančních orgánů jsou nulitní, a proto zákonná lhůta nemohla začít běžet. Navíc i pro podání
žaloby, kterou se žalobce domáhá vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, platí lhůty
stanovené v citovaném ustanovení.
Z napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že žaloba byla odmítnuta
pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nikoliv pro překážku věci rozsouzené.
Proto námitka stěžovatele vztahující se k této otázce je zcela bezpředmětná. Ze stejného
důvodu je právně bezvýznamná i námitka stěžovatele, že ve věci sp. zn. 28 Ca 336/99 byla
správní rozhodnutí přezkoumána jen z hlediska žalobou namítaných nezákonností.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl v souladu s §109 odst. 1 bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu