ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.27.2009:80
sp. zn. 7 Afs 27/2009 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: L. J., zastoupeného
Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem Třída Míru 66, Pardubice, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
18. 12. 2008, č. j. 30 Ca 168/2007 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce L. J. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
18. 12. 2008, č. j. 30 Ca 168/2007 - 52, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
18. 12. 2008, č. j. 30 Ca 168/2007 - 52, zamítl jako nedůvodnou žalobu L. J. proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2007, č. j. 6745/07-1100-603393, kterým
bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu
v Chrudimi ze dne 12. 2. 2007, č. j. 17076/07/233911/1460, jímž mu byla dodatečně stanovena
daň z příjmů fyzických osob za rok 2004 ve výši 59 820 Kč (dále jen „daň“). Krajský soud
především neshledal důvodnou zásadní námitku žalobce, že by mu byla daň neoprávněně
stanovena za použití pomůcek. Je tomu tak proto, že podle ustanovení §31 odst. 9 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „zákon o správě daní a
poplatků“) je to žalobce, na němž apriori vázne důkazní břemeno stran jeho daňové povinnosti.
Pokud toto břemeno neunese a současně neexistují dostatečné důkazní prostředky pro stanovení
daně dokazováním, je mu správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. V posuzované
věci žalobce nedostál své důkazní povinnosti. Výzvou ze dne 12. 7. 2006 (viz. i protokol o
jednání ze dne 25. 8. 2006) byl řádně vyzván k prokázání tvrzené skutečnosti, že uplatněné výdaje
byly skutečně použity na dosažení vykázaných příjmů a současně k prokázání úplnosti příjmů
zaúčtovaných v peněžním deníku a přiznaných v daňovém přiznání. Žalobce však k tomuto
oprávněnému požadavku správce daně nepředložil relevantní důkazní prostředky. Ústní a
písemná „vysvětlení“ žalobce byla v tomto směru zcela nedostatečná. Již samotná „výměna“
výdajových dokladů po sdělených pochybnostech správce daně byla krajně nevěrohodná. Pokud
jde o výdaje související s prostorami, jež měl žalobce užívat k podnikání, pak tento daňový
subjekt správním orgánům nijak neprokázal, jaká část tohoto objektu měla sloužit jeho podnikání.
Neprokázal ani konkrétní výši úhrady za malování a úklid, ani jak tyto výdaje měly souviset s
používanými prostory, jak se podílel na jejich úhradě, když podle jeho vlastního sdělení tyto
výdaje sama uhradila spoluvlastnice nemovitosti Z. Zásadní pro posouzení postupu správce daně
však nebyly jen nesrovnalosti o výdajích žalobce, ale okolnost, že nevedl evidenci zásob
(materiálu), subdodávek, neprováděl porovnání evidenčního stavu se stavem skutečným
(inventarizaci majetku) a nevedl ani evidenci zakázek. Z tohoto důvodu proto nebylo možno
ověřit, zda žalobce skutečně evidoval veškeré příjmy a zda se uplatněné výdaje vztahovaly právě
k těmto příjmům. Správce daně se tedy při stanovení daně nemohl opřít o průkaznou evidenci
výdajů a příjmů. Za tohoto stavu nebylo možno přisvědčit žalobní námitce, že v předmětné věci
nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby žalobci byla daň stanovena za použití pomůcek.
Zjištění, že není možno daňovému subjektu stanovit daň dokazováním ještě neznamená, že
některé poznatky správce daně z průběhu dokazování nelze využít jako pomůcku, pokud mají
z hlediska stanovení základu daně a daně určitou informační hodnotu. To ale neznamená, že by
mohla být daň žalobci stanovena zčásti dokazováním a zčásti pomůckami. O takový případ však
nešlo. Správce daně je naopak vázán ustanovením §46 odst. 2, 3 zákona o správě daní a
poplatků, což znamená, že při stanovení daně musí přihlédnout i k okolnostem, z nichž plynou
výhody pro daňový subjekt. Z obsahu správního spisu je naprosto zřejmé, jakým způsobem byl
základ daně a daň žalobci spočítány, jaké okolnosti byly zohledněny, i o jaké subjekty se správce
daně při vyčíslení základu daně a daně opíral. V neposlední řadě krajský soud zdůraznil, že
obsahovou stránku rozhodnutí žalovaného do značné míry předurčuje kvalita a rozsah podaného
odvolání. Pokud pak žalobce své odvolání ve správním řízení koncipoval velice stručně, nemůže
úspěšně namítat, že se žalovaný dostatečně nezabýval jeho námitkami stran jednotlivých výdajů,
zvlášť pokud musí vycházet z ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, kterou explicitně opřel o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že k rajský soud došel k nesprávnému právnímu závěru,
pokud dovodil zákonnost postupu správce daně, který stanovil daň z příjmů fyzických osob
za použití pomůcek podle §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Je tomu tak proto,
že k tomuto procesnímu postupu při stanovení daně neexistoval žádný zákonný důvod. Krajský
soud rovněž nesprávně posoudil otázku neoprávněného odmítnutí některých jeho výdajů
ze strany správních orgánů, které prokazatelně vynaložil na dosažení zajištění a udržení příjmů.
Ze samotné jejich povahy je totiž jednoznačně zřejmé, že se jedná o výdaje na dosažení, zajištění
a udržení příjmů. Ostatně je zde i vada řízení, pokud se týká skutkové podstaty a její opory
ve spise při zjišťování správním orgánem.
Žalované Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“)
se ke kasační stížnosti vyjádřilo tak, že základ daně a daň byla stěžovateli stanovena v souladu
se zákonem a odkázalo při tom na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o rozsudek
krajského soudu, považuje ho za věcně správný a zcela se ztotožňuje s jeho právními závěry.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Před samotným právním posouzením věci se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost byla podána v zákonné lhůtě a zda je projednatelná před kasačním
soudem. Ze soudního spisu vyplývá, že rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen
v sobotu dne 24. 1. 2009 a poslední den lhůty k podání uvedeného mimořádného opravného
prostředku proti pravomocnému rozsudku krajského soudu ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 30 Ca 168/2007 - 52 pak připadl na pondělí dne 9. 2. 2009 (§40 odst. 2, 3 s. ř. s., §106
odst. 2 s. ř. s.). V tento den byla také kasační stížnost předána stěžovatelem k poštovní přepravě
a dne 10. 2. 2009 byla doručena krajskému soudu. Kasační stížnost tedy byla podána včas
v zákonem předepsané lhůtě. Byť je podaná kasační stížnost poměrně kuse odůvodněna, nelze
dospět k závěru, že by ji nebylo možno projednat. Obsahuje totiž veškeré náležitosti, které jsou
na tento mimořádný opravný prostředek kladeny soudním řádem správním (srov. §106 odst. 1
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v podané kasační stížnosti (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.), a protože ani sám neshledal vady uvedené v odst. 3 cit. ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Jelikož z obsahu kasační stížnosti lze za důvod jejího podání primárně označit ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s ., tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, je třeba
se vyjádřit nejprve k významu tohoto kasačního důvodu. Nesprávné posouzení právní otázky
může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný
právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu
s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu nebo v tom, že soudem byl sice
aplikován správný právní předpis, avšak tento byl nesprávně vyložen. O nesprávné posouzení
právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně
zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění
rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Z obsahu kasační stížnosti lze jednoznačně dovozovat, že stěžovatel ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě
daní a poplatků, když došel k závěru, že mu daň nebyla správními orgány stanovena po právu,
pokud se tak stalo za použití pomůcek.
Podle ustanovení §31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků lze jako důkazních
prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení
daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde
zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně
apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách,
protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými
subjekty a doklady k nim apod. Pokud ohledání nebylo možno provést v rámci místního šetření
nebo daňové kontroly, provede se u správce daně. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové
řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Provedené důkazní řízení pak osvědčí,
které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.
Podle ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, nesplní-li daňový subjekt
při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde
není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně
oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které
si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.
Podle ustanovení §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků správce daně
prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.
Podle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
K otázce oprávněnosti použití způsobu stanovení daně za použití pomůcek se Nejvyšší
správní soud hojně vyslovoval již dříve. Např. již v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, čj. 1 Afs 3/2003-
68, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 327/2004,
došel k právnímu závěru, že: „Nesplnění zákonné povinnosti daňového subjektu při dokazování jím
uváděných skutečností ve smyslu §31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je třeba
posuzovat z hlediska objektivního a okolnost, zda toto nesplnění daňový subjekt zavinil, je okolností
nevýznamnou; ani skutečnost, že účetnictví bylo odcizeno či zničeno, nezbavuje daňový subjekt povinnosti k výzvě
správce daně prokázat všechny skutečnosti, které je povinen v daňovém prohlášení uvést“. K obdobnému
právnímu závěru došel Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 23. 2. 005,
č. j. 1 Afs 74/2004 - 64, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 633/2005, když judikoval, že: „Při stanovení daně za použití pomůcek zkoumá odvolací orgán nejen
to, zda daňový subjekt nesplnil některou ze svých zákonných povinností a nedostatek či absence důkazů
neumožňuje již stanovit daň dokazováním (§31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků), ale též to, zda byla daň tímto způsobem stanovena dostatečně spolehlivě (§31 odst. 7 tohoto
zákona). Odvolací orgán zamítne odvolání pro neodůvodněnost jen tehdy, byly-li obě tyto podmínky splněny
současně; jinak napadené rozhodnutí změní nebo zruší (§50 odst. 5 citovaného zákona). Odvolací orgán však
již nemůže zasahovat do volné úvahy správce daně prvého stupně vztahující se k volbě pomůcek“. V rozsudku
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, který je dostupný na www.nssoud.cz, vyslovil
Nejvyšší správní soud obdobný závěr, a to , že: „I. Stanovení daně podle pomůcek (§31 odst. 5 zákona
ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) je náhradní způsob stanovení daně v případě, kdy daňový
subjekt porušením své zákonné povinnosti znemožnil stanovit daň dokazováním. Stanovení daně podle pomůcek
představuje průlom do základní zásady daňového řízení vyjádřené v §2 odst. 9 téhož zákona, která zaručuje
daňovému subjektu právo spolupracovat se správcem daně při správném stanovení daně. II. Pro řízení
o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada [§71 odst. 1 písm. d) a §75 odst. 2 věta
prvá s. ř. s.], a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Neuvedla-li
žalobkyně skutečnosti, kterými by zpochybňovala dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek
při stanovení základu daně a daně, musel hodnotit krajský soud napadené správní rozhodnutí komplexně a nelze
mu tedy vytýkat, že se k takovým skutečnostem nijak nevyjádřil“. V rozsudku ze dne 27. 7. 2006,
č. j. 2 Afs 132/2005 - 71, který je dostupný na www.nssoud.cz, pak došel Nejvyšší správní soud
k závěru, že: „Nesplnění povinností daňovým subjektem je důvodem pro stanovení daně podle pomůcek
jen za situace, kdy je v důsledku toho vyloučeno stanovení daně dokazováním. Zjištění, že daňový subjekt
neúčtoval o stravenkách jako o ceninách, ale jako o hotovostním příjmu, že v ojedinělých případech byla přepsána
pořadová čísla faktur, a že neoprávněně zaúčtoval jeden výdaj, samo o sobě stanovení daně dokazováním
nevylučuje“.
Z dikce ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků tedy vyplývá, že správce
daně může stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek pouze v případě, jestliže
jsou kumulativně splněny dvě zákonné podmínky. Prvou je skutečnost, že daňový subjekt
při dokazování jím uváděných skutečností nesplnil některou ze svých zákonných povinností,
resp. když mu toto nesplnění lze oprávněně přičítat. Druhou podmínkou je, že v důsledku
naplnění podmínky prvé není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců
1 až 4 tohoto ustanovení. Z uvedeného tak jednoznačně plyne nejen nutnost současného splnění
obou uvedených podmínek, ale také preference stanovení daně v daňovém řízení prostřednictvím
dokazování. Ke stanovení daně za použití pomůcek tak může správce daně přistoupit pouze
v případě, kdy daňový subjekt nesplnil některou ze svých zákonných povinností a když současně
daňovou povinnost nelze stanovit dokazováním.
Krajský soud po přezkoumání předložené věci došel k závěru, že podmínky ke stanovení
daně stěžovateli za použití pomůcek byly naplněny. Za situace, kdy se stěžovatel v kasační
stížnosti spokojil toliko s obecnými výtkami, že ze strany krajského soudu bylo nesprávně
vyloženo ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tyto své právní závěry
nepodepřel rozhodnými skutkovými okolnostmi, Nejvyšší správní soud přezkoumal závěr
krajského soudu pouze v mezích podané stížnosti (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54) a při tom dovodil, že právnímu
závěru krajského soudu nelze ničeho vytknout. Je tomu tak proto, že podmínky pro postup
správních orgánů podle ustanovení §31 odst. 5, resp. §50 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků byly skutečně naplněny.
Ze správního spisu vyplývá, že u stěžovatele byla správcem daně provedena kontrola daně
z příjmů fyzických osob, a to mimo jiné i za rok 2004. Správci daně totiž vznikly pochyby
o správnosti údajů, na jejichž základě byla stěžovateli stanovena poslední známá daňová
povinnost. V průběhu této kontroly byl stěžovatel vyzván rozhodnutím ze dne 12. 7. 2006,
č. j. 73431/06/233931, aby správci daně prokázal požadované skutečnosti, zejména, jak jím byly
v daňovém přiznání uváděné výdaje za materiál a subdodávky využity k dosažení zajištění
a udržení zdanitelných příjmů; věrohodně doložil rozdíl mezi příjmy za služby, ke kterým
byl použit materiál a subdodávky za rok 2004 vykazované v daňové evidenci; jakož aby prokázal
jak jeho výdaje bezprostředně souvisí s jeho konkrétními příjmy. Povinnost prokázat
tvrzené skutečnosti stěžovateli nadto svědčila v průběhu celé daňové kontroly (srov. §16
odst. 2 písm. c/, d/ a e/ zákona o správě daní a poplatků).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění správních orgánů, stěžovatel v řadě případů
své důkazní povinnosti nedostál, neboť požadované důkazy nedoložil (rozsah výdajů
souvisejících s nemovitostí, kterou měl mít pronajatu – výdaje za malování, otop apod.), a navíc
doložil výdaje bez konkrétní specifikace, popř. doložil zcela nové, v pořadí již druhé faktury, které
byly vystavené matkou stěžovatele. Již tato okolnost svědčila o duplicitním a účelovém vedení
daňové evidence, která tak sama o sobě vypovídala o nevěrohodnosti evidencí stěžovatele.
Stěžovatel správci daně ani věrohodným způsobem neobjasnil, jaké výdaje se vztahují
ke konkrétním příjmům (zakázkám), a to zejména v situaci, kdy jeho výdaje (v částce 737 808 Kč)
téměř dosáhly výše jeho příjmů (831 838 Kč). To vše za stavu, jak to i vyplývá ze stěžovatelem
podaného přiznání k dani, kdy mělo úhradou v rozhodném období dojít u stěžovatele ke snížení
objemu jeho pohledávek z předchozích období v rozsahu cca. 337 000 Kč, resp. kdy tato část
jeho příjmů souvisela s výdaji za předchozí zdaňovací období. Obdobně i výdaje vztahující
se k příjmu za převedený osobní vůz byly uplatněny již v předchozím zdaňovacím období.
Zásadní zjištění správních orgánů pak spočívalo v tom, že stěžovatel, ač k tomu byl povinen,
nevedl skladovou evidenci, neprováděl inventarizaci majetku a nevedl evidenci zakázek. Byl
tak zjištěn značný ekonomický nesoulad v poměru výdajů a příjmů stěžovatele v rozhodném
období. Nelze se proto ani podivovat závěru žalovaného finančního ředitelství vyslovenému
v jeho žalobou napadeného rozhodnutí, že pokud by měly evidence příjmů stěžovatele obsažené
v daňovém přiznání odpovídat realitě, nejednalo by se z jeho strany o podnikání, ale o stav, kdy
by byl významným přispěvatelem na stavby, opravy a rekonstrukce svých zákazníků.
Jinými slovy vyjádřeno, ze strany stěžovatele se nejednalo o ojedinělá pochybení
při dokazování rozhodných skutečností, které by jinak nebránily stanovení daně dokazováním
(neprokázání konkrétního výdaje), ale o pochybení „rozsáhlá, systémová“, a to jak na straně
výdajů, tak i příjmů. Tato pochybení pak v předmětné věci měla za následek, že nebylo možno
vést konkrétní dokazování o jednotlivých daňově relevantních skutečnostech (konkrétních
příjmech a výdajích stěžovatele). Z těchto důvodů proto nebylo možno stanovit stěžovateli
daňovou povinnost jako celek dokazováním, ale bylo nezbytné přistoupit ke stanovení daně
za použití pomůcek. Je proto opodstatněný právní závěr krajského soudu, že k aplikaci
ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků správními orgány bylo přistoupeno
v souladu se zákonem.
Stěžovatel se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že jeho vyjádření a stanoviska
k požadavkům správce daně, byť by byla i protokolárně zaznamenána, mohla být v předmětné
věci relevantním důkazem. Je tomu tak proto, že tato vyjádření mají v daňovém řízení toliko
statut tvrzení a nikoliv důkazu (srov. §16 odst. 2 písm. e/ zákona o správě daní a poplatků).
Důvodná není rovněž námitka stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
pochybení správních orgánů, které se v daňovém řízení blíže nezabývaly jím uplatňovanými
konkrétními daňově uznatelnými výdaji.
Je tomu tak proto, že pokud správce daně stanoví daň za použití pomůcek, nevede
již dokazování o jednotlivých, pro stanovení daně rozhodných skutečností (jednotlivých
daňových dokladů). Stanovit daň daňovému subjektu lze totiž buď pouze dokazováním nebo
pouze pomůckami, a popřípadě, nelze-li daňovou povinnost stanovit ani pomůckami, lze ji podle
ustanovení §31 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků sjednat se správcem daně. Rovněž touto
otázkou se již dříve zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2004,
č. j. 2 Afs 25/2003 - 88, který je dostupný na www.nssoud.cz. Kasační soud v tomto rozsudku
vyslovil právní názor, že: „Správce daně při stanovení daňové povinnosti zjišťuje rozhodné skutečnosti buď
zcela dokazováním nebo zcela podle pomůcek. Není přípustné, aby základ daně byl zjištěn kombinací obou
metod. Takový postup je vadou řízení dle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nezruší-li krajský soud
rozhodnutí odvolacího správního orgánu pro tuto žalobou vytýkanou vadu, je tu důvod kasační stížnosti dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.“.
Nemožnost správce daně, resp. odvolacího správního orgánu zabývat se jednotlivými
důkazními prostředky (oprávněností jednotlivých výdajových dokladů), je-li daň stanovena
pomůckami, vyplývá pro žalovaného přímo z ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků, podle kterého v odvolacím řízení zkoumá toliko dodržení podmínek pro stanovení
daně podle pomůcek, tj. zda jsou naplněny zákonné předpoklady k tomuto „sankčnímu“ způsobu
stanovení daně (§31 odst. 5 téhož zákona). Nepřísluší mu již, oproti případům, kdy je povinen
postupovat podle ustanovení §50 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, provádět
nebo doplňovat dokazování. Pokud proto krajský soud neshledal pochybení v postupu
žalovaného finančního ředitelství, které se v rámci rozhodování o odvolání stěžovatele
nezabývalo otázkou, zda stěžovatel prokazatelně vynaložil jím uváděné konkrétní výdaje
na dosažení zajištění a udržení příjmů, či nikoliv, nelze ani tomuto právnímu závěru ničeho
vytknout.
Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkou stěžovatele, že skutková podstata, kterou
finanční ředitelství vzalo za rozhodnou, nemá oporu ve spise. Kasační soud je totiž ve smyslu
ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti a tato přísná
dispoziční zásada ovládající řízení před Nejvyšším správním soudem, jehož postavení je v tomto
směru zcela neutrální, má za následek, že mu nepřísluší vyhledávat důvody a argumenty,
jež by v jednotlivých případech mohly svědčit těm či oněm účastníkům řízení. Pokud pak v této
věci stěžovatel svou výtku podřaditelnou pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ponechal
zcela bez skutkové a právní argumentace, tak sám Nejvyššímu správnímu soudu znemožnil,
aby se touto vznesenou stížní námitkou věcně zabýval.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů proto rozhodl o kasační stížnosti
tak, že ji jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Rozhodoval při tom bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Finanční ředitelství v Hradci Králové ve věci úspěch mělo, v řízení o kasační
stížnosti před soudem mu však nevznikly náklady převyšující náklady jeho běžné činnosti.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu