ECLI:CZ:NSS:2019:7.AFS.288.2018:71
sp. zn. 7 Afs 288/2018 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: ERB bank, a.s.,
v likvidaci, v konkursu, se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, zast. Mgr. Janem Maškem,
advokátem se sídlem Pekařská 658, Kladno, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem
Na Příkopě 864/28, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JUDr. J. L., , proti
rozhodnutím bankovní rady žalované ze dne 12. 5. 2016, č. j. 2016/056286/CNB/110, a ze dne
20. 10. 2016, č. j. 2016/122740/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, č. j. 10 A 190/2016 - 129,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Řízení před krajským soudem
[1] Žalobkyně byla na základě bankovní licence od roku 2008 oprávněna provozovat
bankovní činnost. V roce 2014 s ní Česká národní banka (dále jen „žalovaná“) zahájila správní
řízení, které vyústilo dne 19. 12. 2014 v rozhodnutí o uložení nápravných opatření. V roce 2015
provedla žalovaná komplexní kontrolu činnosti žalobkyně. Po seznámení žalobkyně se zjištěními
učiněnými v rámci kontroly žalovaná rozhodnutím ze dne 8. 3. 2016, č. j. 2016/26192/570,
rozhodla o předběžném opatření, kterým žalobkyni zakázala činnosti spočívající v přijímání
vkladů, poskytování úvěrů a v nabývání aktiv s nenulovou rizikovou vahou ve smyslu nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013, o obezřetnostních požadavcích na úvěrové
instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (dále jen „nařízení“).
Bankovní rada České národní banky (dále jen „bankovní rada“) rozhodnutím ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 2016/056286/CNB/110, zamítla rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí.
[2] Žalovaná následně rozhodnutím ze dne 16. 8. 2016, č. j. 2016/96256/570, odňala
žalobkyni bankovní licenci na základě §34 odst. 2 písm. b) a písm. f) zákona č. 21/1992 Sb.,
o bankách (dále jen „zákon o bankách“), za to, že ke dni 30. 6. 2015 nedisponovala řídicím
a kontrolním systémem, který splňuje všechny požadavky stanovené v §8b zákona o bankách
a souvisejících předpisech. Bankovní rada rozhodnutím ze dne 20. 10. 2016,
č. j. 2016/122740/CNB/110, zamítla rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí.
[3] Žalobkyně napadla obě rozhodnutí o rozkladu žalobami, které Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) spojil dne 29. 5. 2018 ke společnému řízení a rozsudkem ze dne 29. 6. 2018
je zamítl. Nejprve konstatoval, že na přezkum rozhodnutí o předběžném opatření nedopadá
výluka ze soudního přezkumu obsažená v §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť u něj nebyla splněna
tzv. časová podmínka ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009,
č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, publ. pod č. 1982/2010 Sb. NSS.
[4] Rozhodnutí o předběžném opatření, ani o rozkladu proti němu, nebyla nepřezkoumatelná
a pochybením nebylo ani to, že byla vydána na samém počátku správního řízení o odnětí
bankovní licence, nikoli v samostatném řízení o předběžném opatření. Určením dne provedení
kontroly (zde na den 30. 6. 2015) nelze zcela „zafixovat“ skutkový stav pro účely samotného
rozhodnutí. K určení rozhodného dne nicméně žalovaná správně přistoupila s ohledem
na zákonné podmínky, za jejichž splnění mohla rozhodnout o odnětí bankovní licence ve smyslu
§34 odst. 2 písm. b) zákona o bankách, tj. zjištění nedostatku v činnosti, který by současně mohl
naplnit znaky zde uvedeného přestupku. Samotná správní úvaha, zda k vydání rozhodnutí
o předběžném opatření přistoupit či nikoli, však musela rovněž reflektovat skutkový stav
až ke dni vydání tohoto opatření. Rozhodnutí o předběžném opatření tak sice vycházelo
z kontroly prováděné v roce 2015, z jeho odůvodnění, i z odůvodnění rozhodnutí o rozkladu
je nicméně zřejmé, že aktivity žalobkyně v rámci kontroly i později nebyly odmítány jako
„opožděné“ a žalovaná se jimi zabývala. Při rozhodování o uložení předběžného opatření
i při zahájení řízení o odnětí bankovní licence žalovaná nevykročila z mezí správního uvážení
a její rozhodnutí nebylo nepřiměřeným zásahem do práv žalobkyně. O nedostatečnosti mírnějších
nástrojů nabízejících se žalované v rámci bankovního dohledu svědčilo, že vytýkané nedostatky
u žalobkyně existovaly i přes nápravná opatření uložená jí v roce 2014.
[5] Co se týče samotného rozhodnutí o odnětí bankovní licence, byl skutek, pro nějž byla
licence odňata, vymezen ve výroku rozhodnutí žalované dostatečně, ostatně nejde o rozhodnutí
o správním deliktu, respektive o trestu v pravém slova smyslu. Výrok tedy nemusí obsahovat
podrobný popis činnosti žalobkyně, jíž se dopustila porušením ve výroku uvedených ustanovení
právních předpisů, nýbrž musí splňovat pouze požadavky §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), což napadené
prvostupňové rozhodnutí splňovalo. Nejde totiž o rozhodnutí o trestu a jakkoli může odnětí
licence na banku působit tíživě, jeho účelem není primárně potrestat banku za prokázané
provinění, nýbrž ochránit veřejný zájem spočívající v tom, aby na bankovním trhu nepůsobily
subjekty, které pro to nesplňují požadavky vymezené právními předpisy. K tvrzení žalobkyně,
že podrobný popis skutku je významný pro uplatnění překážky věci rozhodnuté, soud uvedl,
že rozhodnutí o odnětí bankovní licence nezakládá překážku věci rozhodnuté pro případné
uplatnění její deliktní odpovědnosti.
[6] K tvrzení, že žalovaná neumožnila žalobkyni vyjádřit se v přiměřené lhůtě k podkladům
pro vydání rozhodnutí jako celku, městský soud připomněl, že dne 3. 6. 2016 stanovila žalovaná
žalobkyni lhůtu 10 pracovních dnů k seznámení se s podklady pro rozhodnutí a pro vyjádření
se k podkladům rozhodnutí. Žalobkyně požádala o prodloužení této lhůty do dne 30. 6. 2016,
čemuž bylo vyhověno. Dva dny před koncem lhůty informovala žalobkyně žalovanou o změně
svého zástupce a požádala o prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům do dne 30. 8. 2016,
čemuž vyhověno nebylo. Poté zaslala dne 30. 6. 2016 žalované vyjádření k podkladům
rozhodnutí ve správním řízení. Za této situace byla poskytnutá prodloužená lhůta zcela
přiměřená. Pokud žalobkyně dva dny před uplynutím již prodloužené lhůty požádala s odkazem
na změnu zastoupení o její další prodloužení o dva měsíce, aniž by blíže specifikovala důvod této
změny, byl postup žalované zcela souladný se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení,
při současném zachování práv žalobkyně. V prodloužené lhůtě se ostatně vyjádřila a později
již vyjádření nedoplnila.
[7] Podle žalobkyně žalovaná vycházela z oznámení Centrální banky Ruské federace o odnětí
licence První česko-ruské bance (dále též jen „PČRB“), tedy hlavního partnera žalobkyně,
které nebylo součástí původní spisové dokumentace, a z výroční zprávy žalobkyně za rok 2015,
která byla do správního spisu založena až 3. 8. 2016, tedy po uplynutí lhůty k podání vyjádření
k podkladům. Žalovaná v bodech 641 a 819 prvostupňového rozhodnutí tyto podklady doplněné
až po výzvě k seznámení s podklady zmínila, což byl procesně chybný postup. Toto pochybení
však dle městského soudu nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tvrzení
žalované, že spolupráce žalobkyně s PČRB vykazovala nedostatky, bylo založeno na samotné
špatné kondici PČRB, nikoli na rozhodnutí o odnětí licence. Stejně tak informace, že žalobkyně
nebude moci v zákonné lhůtě předložit auditovanou účetní závěrku, nebyla skutečností,
bez jejíž existence by rozhodnutí o odnětí bankovní licence nebylo vydáno. Pro účely vydání
rozhodnutí o odnětí bankovní licence nebylo určující, z jakých důvodů auditor odmítl účetní
závěrku žalobkyně za rok 2015 auditovat. Účetní uzávěrku navíc zaslala žalované sama žalobkyně
a stejně jako informace o odnětí bankovní licence PČRB jí musela být známa informace o tom,
že ona sama nebude moci v zákonné lhůtě předložit auditovanou účetní závěrku za rok 2015.
[8] Žalobkyně neuspěla ani s námitkou, že jí měla být umožněna účast na jednání rozkladové
komise žalované, ani s námitkou, že řízení o odnětí bankovní licence bylo velmi rychlé. K výtce,
že skutkový stav uvedený v rozhodnutí o odnětí licence i v rozhodnutí o rozkladu v zásadě
vychází z protokolu o kontrole ze dne 18. 12. 2015, č. j. 2015/137536/CNB/420, zachycujícího
skutkový stav k 30. 6. 2015, městský soud upozornil na specifickou povahu řízení o odnětí
licence podle §34 odst. 2 písm. b) zákona o bankách. Při něm musí dojít ke zjištění, že by činnost
banky bez důvodných pochybností naplnila skutkovou podstatu přestupku, v daném případě
přestupku podle §36e odst. 2 písm. a) zákona o bankách. Toto zjištění se musí vztahovat
k určitému časovému okamžiku v minulosti, v daném případě byl zvolen den 30. 6. 2015. Právě
k tomuto dni zjistila žalovaná nedostatky v činnosti žalobkyně, kterými naplnila skutkovou
podstatu přestupku podle §36e odst. 2 písm. a) zákona o bankách. Nezbytnost odnětí bankovní
licence nicméně musí žalovaná zvažovat s přihlédnutím ke skutkovému stavu ke dni vydání
takového rozhodnutí. Bylo na žalobkyni, aby žalovanou rozhodující v řízení o odnětí bankovní
licence uvědomila o změnách, které provedla ode dne, k němuž byl zjišťován skutkový stav.
Žalobkyně poukazovala na to, že soustavně pokračovala v procesu zlepšování ve všech oblastech
uvedených v protokolu o kontrole, takže rozhodnutí o odnětí bankovní licence bylo s ohledem
na změny v její činnosti opatřením nepřiměřeným. Konkrétně poukázala na svoji strategii
pro roky 2016-2020, na příkaz o povinnosti zaznamenávat a reportovat informace o událostech
operačního rizika, na vysvětlení překročení limitů expozice vůči společnosti PČRB a na vývoj
ohledně transakce spočívající v pořízení dluhopisů M&A Immoinvest GmbH. Tyto změny
ovšem žalovaná zohlednila při posouzení přiměřenosti rozhodnutí o odnětí bankovní licence.
Žalovaná zareagovala i na žalobkyní deklarované změny vnitřních předpisů zaslaných
po 30. 6. 2016, jakož i na informaci žalobkyně o rozhodnutí valné hromady o schválení prodeje
dluhopisů společnosti M&A Immoinvest GmbH a na informaci o plánovaném vstupu investora
do společnosti žalobkyně.
[9] Žalovaná se dostatečně, byť poněkud stručně, vypořádala i s alternativou v podobě
využití opatření podle zákona č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize
na finančním trhu (dále jen „zákon o ozdravných postupech“). Městský soud neshledal
ani překročení mezí správního uvážení při posouzení přiměřenosti odnětí bankovní licence
či ochrany legitimního očekávání žalobkyně. Z odůvodnění rozhodnutí žalované i její bankovní
rady bylo seznatelné, proč nepřistoupila k jiným typům opatření (další nápravné opatření, aplikace
zákona o ozdravných postupech) a proč bylo s ohledem na konkrétní okolnosti případu
(přetrvávající nedostatky v činnosti žalobkyně, nerespektování požadavků již uloženého
nápravného opatření) odnětí bankovní licence opatřením nezbytné s ohledem na chráněný
veřejný zájem. Městský soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že k odnětí bankovní licence
lze přistoupit pouze v případě, kdy je zcela vyloučené řešit nedostatky v činnosti banky jiným
způsobem. Tento názor neodpovídá právní úpravě a příčí se požadavku na ochranu veřejných
zájmů, která by měla být aplikací zákona o bankách a souvisejících předpisů zajištěna.
[10] Rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2016/135026/570, které se týkalo jiného
subjektu, nemohlo založit legitimní očekávání žalobkyně. Týkalo se totiž sice také nedostatků
v činnosti kontrolovaného subjektu v oblasti nastavení řídicího a kontrolního systému,
na něž žalovaná v tomto případě nereagovala odnětím bankovní licence, ovšem od případu
žalobkyně se lišilo. V případě žalobkyně byly nedostatky v řídicí a kontrolní činnosti pouze
jedním z důvodů pro odnětí bankovní licence. Porušení legitimního očekávání nelze spatřovat
v tom, že v posledních letech nevydala žalovaná jiné rozhodnutí, jímž by byla bance bankovní
licence odňata.
II. Kasační stížnost
[11] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[12] Úvodem zmiňuje, že městský soud uznal některá pochybení žalované, a přesto její
rozhodnutí bez dostatečné argumentace nezrušil, naopak ve značné míře přejal její argumentaci
a bagatelizoval její pochybení. Tvrdí, že rozsudek byl patrně vytvořen již před ústním jednáním,
při kterém stěžovatelka prezentovala hodinovou ústní argumentaci a doložila dokumenty týkající
se obdobných případů. I přes tuto skutečnost městský soud přerušil jednání jen na několik minut
a poté předsedkyně senátu přečetla relativně rozsáhlé a strukturované odůvodnění rozsudku,
aniž by bylo zmíněno cokoli ze stěžovatelčina ústního přednesu, takže patrně bylo čteno
z již vypracovaného rozsudku. Tento postup dále nasvědčuje podezření, že celý spor
byl rozhodnutý dávno předtím, než k ústnímu jednání ve věci došlo, a že byla de facto finální
verze rozsudku vyhotovena ještě před samotným jednáním ve věci a na místě z ní bylo doslovně
čteno. Samotné písemné vyhotovení rozsáhlého rozsudku pak bylo stěžovatelce zasláno
již tři pracovní dny po ústním jednání. Na argumentaci vznesenou v ústním podání městský soud
zareagoval pouze stručně a vlastně nepřiléhavě v bodech 176 a 177 rozsudku.
[13] Na ústní jednání se zástupce stěžovatelky dostavil jen za cenu toho, že zrušil rodinnou
dovolenou poté, co městský soud zrušil původně plánované jednání a nařídil je na jiný den,
byť byl na zástupcovu rodinnou dovolenou předem upozorněn. V odůvodnění se městský soud
nedokázal vymanit z mantinelů mediálního obrazu případu stavícího do protikladu žalovanou
jako odbornou a nezávislou centrální banku a stěžovatelku jako cizí, netransparentní, podivnou
a chybující banku s ruským kapitálem. Městský soud se s žalobní argumentací vypořádal
nedostatečně, na některé námitky zareagoval jen zkopírováním argumentace žalované, na některé
nezareagoval vůbec a nijak nezohlednil důkaz, který předložila při ústním jednání, a sice záznam
rozhovoru BBC s členem bankovní rady žalované P. R., který následoval po prvostupňovém
rozhodnutí ČNB o odnětí licence Union bance v roce 2003. Rozsudek městského soudu je tedy
nepřezkoumatelný a nepřezkoumatelné zůstává i rozhodnutí žalované.
[14] Zdůrazňuje, že poté, co žalovaná zahájila dne 8. 3. 2016 správní řízení a zároveň vydala
rozhodnutí o předběžném opatření, předkládala stěžovatelka nadále požadované informace
o krocích směřujících k nápravě vytýkaných nedostatků. Dne 3. 6. 2016 žalovaná oznámila
ukončení shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí a poskytla jí desetidenní lhůtu
pro vyjádření se k podkladům. Na základě žádosti stěžovatelky byla tato lhůta prodloužena
do 30. 6. 2016. Dne 27. 6. 2016 stěžovatelka oznámila žalované změnu zastoupení a požádala
o opětovné prodloužení lhůty k vyjádření do 30. 8. 2016. Žalovaná však lhůtu pro vyjádření
již neprodloužila, neboť spisový materiál obsahoval dokumenty, které byly stěžovatelce známy,
a měla dostatek času zformulovat k nim své vyjádření. Lhůta pro seznámení s podklady podle
§36 odst. 3 správního řádu tedy byla nepřiměřeně krátká. Žalovaná měla řádně vyhodnotit
přiměřenost lhůty poté, co stěžovatelka dne 27. 6. 2016 požádala o prodloužení lhůty po změně
svého zástupce, ovšem žalovaná k této skutečnosti nepřihlédla. Volba zástupce, v jejím případě
motivovaná závažností řízení, nikoli snahou o obstrukční chování, je právem každého účastníka
řízení. Nový zástupce neměl možnost seznámit se se spisovou dokumentací komplexně
a stěžovatelka tak byla v zásadě nucena své vyjádření podat bez kvalifikované právní rady. Navíc
v jiné související věci žalovaná s prodloužením lhůty souhlasila.
[15] Stěžovatelka tedy zaslala vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí dne 30. 6. 2016.
Přesto i po uplynutí lhůty pro vyjádření se žalovaná obracela na stěžovatelku s žádostmi
o doplnění informací k její činnosti. Odůvodnění městského soudu k důsledkům tohoto postupu
je nepřezkoumatelné. Na jedné straně tvrdí, že správní orgány pochybily, když nevzaly v potaz
skutkový stav a podklady předložené k datu rozhodnutí, a kritizuje rozšiřování spisového
materiálu po vyjádření k podkladům, na druhé straně tato pochybení bagatelizuje a ospravedlňuje
specifičností zákona o bankách. Městský soud tak opomenul zásadní porušení
§36 odst. 3 správního řádu. Stěžovatelka legitimně očekávala, že z listin, které v době seznámení
s podklady nebyly součástí spisu, nebude žalovaná vycházet. Podle judikatury NSS však může
toto procesní pochybení způsobit nezákonnost rozhodnutí, pokud zde existuje alespoň teoretická
možnost, že by mohlo mít vliv na dané rozhodnutí. Tato nejen teoretická, ale i naprosto reálná
možnost zde byla.
[16] Žalovaná navíc pochybila, protože vycházela ze skutkového stavu ke dni 30. 6. 2015
a následně nepřihlédla ke změnám, k nimž došlo do dne vydání rozhodnutí, přestože to je podle
městského soudu nezbytné. O těchto změnách vypovídají doklady, které stěžovatelka žalované
předložila, a o možnosti jejich zohlednění vypovídá rozhovor s členem bankovní rady P. R.
z roku 2003. Tyto doklady prokazovaly i možnost zpětného odkupu problémových dluhopisů.
Žalovaná prokazatelně znala přesnou identitu investora (společnost Papier AG, se sídlem 4052
Basilej, Gartenstrasse 95, Švýcarská konfederace, dále jen „Papier AG“) a dokonce jej přípisem ze
dne 18. 10. 2016 vyzvala k zaplacení správního poplatku za přijetí žádosti o udělení předchozího
souhlasu k nabytí kvalifikované účasti na společnosti stěžovatelky. Dříve než však byla žádost
společnosti Papier AG řádně posouzena, bylo správní řízení o této žádosti zastaveno s
odůvodněním, že již byla stěžovatelce rozhodnutím žalované odňata bankovní licence, čímž se
žádost stala zjevně bezpředmětnou. O reálné existenci investora svědčilo i rozhodnutí valné
hromady stěžovatelky, která se konala dne 5. 10. 2016 a souhlasila s prodejem všech akcií
stěžovatelky na jméno, a uzavření smlouvy o úplatném převodu cenných papírů dne 6. 10. 2016
za cenu 51 760 000 eur. Za účelem dokončení této transakce požádala stěžovatelka o poskytnutí
dodatečné lhůty ve smyslu čl. 396 odst. 1 nařízení. Přesto žalovaná na odkup dluhopisů
nevyčkala, přistoupila k odnětí licence, a znemožnila jí tak pokračovat v krocích k eliminaci
vytýkané nadměrné expozice jednomu subjektu. Stěžovatelka předkládala i doklady o změnách
přijatých v návaznosti na kontrolní zjištění: Směrnici B 060/2010 (Systém vnitřních zásad AML),
Směrnici B 040/2010 (Zásady tvorby a schvalování vnitřních předpisů), Směrnici C 010/2011
(Postup založení subjektu v CDB), Směrnici B 052/2010 (Oběh účetních dokladů), Směrnici B
071/2010 (Pracovní cesty a poskytování cestovních náhrad), Podpisový řád (A 045/2011) a
Směrnici B 018/2012 (Výkaznictví pro Českou národní banku). Žalovaná však tyto snahy odmítla
reflektovat s odůvodněním, že rozhodné je pro její rozhodnutí datum 30. 6. 2015 a že přijatá
opatření není možné hodnotit s ohledem na omezení provozu stěžovatelky způsobené
předběžným opatřením.
[17] Žalovaná a následně ani městský soud nedostály limitům posouzení přiměřenosti
ukládaného opatření, když de facto bez dalšího odmítly posouzení věci dle jiných ustanovení
zákona o bankách či užití alternativních opatření dle zákona o ozdravných postupech. Městský
soud se dostatečně nevypořádal s otázkou aplikace testu proporcionality na rozhodování
o fakultativním odnětí bankovní licence. Při něm měla být zvažována na straně jedné závažnost
pochybení a na straně druhé alternativy k odnětí bankovní licence, pokud nejsou z hlediska
veřejného zájmu řešením horším než odnětí bankovní licence. K závěru o odnětí licence
by žalovaná mohla dospět v některých konkrétních situacích, z nichž však žádná nenastala.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že před vydáním rozhodnutí o odnětí bankovní licence představila
konkrétního investora, který usiloval o nabytí jejích akcií, a že naopak žalovaná odmítla
alternativní způsoby řešení podle zákona o ozdravných postupech pouze s poukazem na velikost
stěžovatelky, neboť odnětí licence bance této velikosti údajně nebude mít výrazně nepříznivý
dopad na finanční systém ČR. Neprovedení testu proporcionality zde způsobuje nezákonnost
a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, navíc došlo k překročení mezí správního uvážení.
Posouzení přiměřenosti rozhodnutí o odnětí licence vyžaduje i komentářová literatura. Městský
soud argumentaci k neaplikování zákona o ozdravných postupech označil za velmi stručnou,
přesto ji akceptoval a s argumentací stěžovatelky se dostatečně nevypořádal.
[18] Stejně tak se dostatečně nevypořádal s námitkou legitimního očekávání spočívající
v namítání paralel mezi jejím případem a bankou J&T BANKA, a. s., resp. rozhodnutím žalované
ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2016/135026/570. V případě této bankovní instituce žalovaná provedla
kontrolu, zjistila obdobná pochybení jako v případě stěžovatelky, avšak rozhodla naprosto jinak.
Žalovaná zde především akceptovala nápravné postupy, které jmenovaná společnost nastavila
během probíhajícího správního řízení, a následně pouze uložila pokutu a stanovila další nápravná
opatření, avšak nepřistoupila k odnětí bankovní licence. Při ústním jednání před městským
soudem stěžovatelka poukázala na rozhodovací praxi samotného městského soudu,
tedy na zrušení rozhodnutí žalované ve věci WPB Capital pro jeho nepřiměřenost.
[19] Polemizuje dále s názorem městského soudu na nedostatečnou specifikaci vytýkaného
jednání ve výroku prvostupňového rozhodnutí, který obsahoval jen hodnocení skutku, nikoli
však jeho konkrétní popis a nedostatečná byla i časová identifikace skutku. Městský soud svou
argumentaci postavil na rozsudku týkajícím se komoditní burzy, ovšem v oblasti dohledu nad
bankami ještě podobný závěr judikován nebyl. Navíc u banky je rozhodnutí o odnětí licence
fakticky „trestem smrti“, takže je třeba na ně klást tytéž nároky jako na rozhodnutí o správním
deliktu. Nadto kvůli absenci konkrétního vymezení skutků, pro něž byla licence odňata, nelze
posoudit, zda ve vztahu k závažnosti takových skutků není ukládaná sankce zcela disproporční.
Tím, jak je vytýkané jednání, pro něž je bankovní licence odnímána, ve výroku rozhodnutí
o odnětí licence vymezeno vůči jiným jednáním, která nejsou předmětem správního řízení,
se žalovaná v rozhodnutí o rozkladu vůbec nezabývala.
[20] Namítá také, že nebyl dán důvod pro spojení žaloby ve věci uložení předběžného
opatření s žalobou proti rozhodnutí o odnětí bankovní licence a že tak soud učinil primárně
z interních důvodů, spočívajících ve snaze rozhodnout obě žaloby do doby, než dojde ke změně
složení senátu (údajně k datu 30. 6. 2018). Stěžovatelka se domnívá, že spojením obou věcí došlo
k omezení jejího práva na spravedlivý proces, minimálně v tom, že soud opakovaně odmítal
připustit, aby její zástupce, který ji zastupoval v řízení o žalobě proti odnětí bankovní licence,
nahlédl do obsahu spisového materiálu v té části sloučeného spisu, který se týkal žaloby proti
předběžnému opatření. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, zástupci stěžovatelky bylo
umožněno nahlédnout do spisu na základě předchozí telefonické výzvy ze strany soudu
až v poslední pracovní den před původním termínem ústního jednání.
[21] K zákonnosti předběžného opatření uvádí, že nemohlo být ve veřejném zájmu,
aby jí žalovaná předběžným opatřením zastavila veškerou bankovní činnost, přestože žádné
finanční prostředky už nemohly být vyváděny poté, co stěžovatelce Policie ČR v říjnu 2016
zakázala jakkoli disponovat s majetkem. Stejně tak nemohlo být ve veřejném zájmu, aby došlo
k odnětí bankovní licence za situace, kdy měla adekvátní likviditu pro výplatu vkladů,
prezentovala jasný, transparentní a řádně formalizovaný zájem o odprodej dluhopisů
vystavujících ji kritizované přílišné expozici vůči jednomu subjektu, stejně jako dokumenty
prokazující vstup nového investora v kontextu navýšení kapitálu banky, a v neposlední řadě
předložila řadu interních směrnic a dokumentů reflektujících požadavky žalované na zlepšení
řídících a kontrolních mechanismů. Bylo tedy pravděpodobné, že zvládne svou situaci bez
využívání veřejných rozpočtů, přesto žalovaná přikročila k odnětí licence, což vedlo k výplatě
3,46 miliardy Kč z veřejných rozpočtů a poškození věřitelů, kteří měli v bance uloženy finanční
prostředky nad zákonně pojištěnou částku. Městský soud navíc nezohlednil, že odnětí bankovní
licence mělo být až posledním prostředkem řešení její situace a že na zákonnost tohoto řízení
měly být kladeny vyšší, nikoli nižší nároky než na jiná správní řízení. Městský soud naopak svým
přístupem vypsal žalované pomyslný bianco šek na ochranu veřejného zájmu bez zákonných
omezení. Připomíná také, že předběžným opatřením vyvolala žalovaná ve skutečnosti stejný stav,
jako kdyby rozhodla o odnětí licence. Žalovaná totiž předběžným opatřením zakázala
stěžovatelce vykonávat všechny bankovní činnosti, respektive všechny činnosti, jež lze vykonávat
pouze na základě bankovní licence, přestože dle konstantní judikatury nemůže a nesmí vyvolat
následky, které budou nevratné a trvalé. Toto opatření nutně vedlo ke zhoršení její ekonomické
situace i ke zkomplikování možností nápravy vytýkaných nedostatků. Postup žalované se jeví být
šikanózní, neboť všechny parametry činnosti stěžovatelky v době vydání předběžného opatření
byly lepší než v předcházejících letech. Městský soud ovšem ponechal rozhodování žalované
o předběžném opatření plně v rámci správního uvážení žalované, a tím se fakticky vyhnul
soudnímu přezkumu zákonnosti vydaného předběžného opatření.
[22] Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby byl rozsudek městského soudu zrušen, spolu
s napadenými rozhodnutími bankovní rady žalované.
III. Vyjádření žalované
[23] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti rekapituluje správní řízení, aby vyvážila,
že stěžovatelčiny námitky vytrhávají z kontextu pouze části argumentace jejích rozhodnutí.
Nedomnívá se, že by rozsudek městského soudu byl vypracován již před ústním jednáním,
ostatně senát kladl účastníkům dotazy, což by v případě předem připraveného rozsudku nemělo
smysl. Není zřejmé, jaký vliv na stěžovatelčinu věc měl rozhovor s členem bankovní rady z roku
2003. Co se týče okamžiku rozhodného pro zjištění skutkového stavu, žalovaná opakuje,
že na základě dalších zjištění v průběhu řízení o rozkladu lze zvrátit i rozhodnutí o odnětí
povolení, v posuzovaném případě pro to však nebyl důvod. U stěžovatelky se vyskytly
nedostatky, které se u ní vůbec neměly vyskytnout. Když už se vyskytly, měly být odstraněny
ve lhůtě určené předcházejícím rozhodnutím. Důvěře žalované v nápravu stěžovatelky nepřispěla
nepravdivá informace po uložení opatření k nápravě, že nedostatky byly napraveny a opatření
přijata.
[24] Stěžovatelka navíc svým úmyslným jednáním k doposud neodstraněným nedostatkům
přidala další závažný nedostatek nákupem dluhopisů společnosti M&A Immoinvest GmbH.
Těsně před koncem roku 2015 nakoupila od rakouského nebankovního subjektu dluhopisy,
které vykázala jako plně zajištěnou expozici. Již v době jejich pořízení však musela vědět,
že cenné papíry nesplňují podmínky preferenčního zacházení, proto je nesměla jako zajištěnou
expozici vykazovat a neměla jim přiřazovat rizikovou váhu 0 %. Naopak, svým charakterem
se jednalo o podnikovou expozici, které je nutno přiřadit rizikovou váhu 100 %. Objem transakce
byl ve vztahu k jejímu regulatornímu kapitálu bezprecedentní. Při reálném přiřazení rizikové váhy
se jednalo o 251 % stěžovatelčina použitelného kapitálu a ke dni vydání prvostupňového
správního rozhodnutí (v souvislosti se změnami objemu kapitálu) dosáhla tato expozice
neuvěřitelných 321 % použitelného kapitálu, a to i přesto, že jí byl zlomek kupní ceny dluhopisů
vrácen. To reálně znamená, že na pokrytí ztráty z takovéto expozice by stěžovatelka potřebovala
více než trojnásobek svého kapitálu. Takový hazard nemůže žalovaná připustit u žádné úvěrové
instituce. Navíc zjistila, že celá transakce proběhla za dalších nestandardních okolností. Smlouva
s emitentem dluhopisů byla podepsána dříve, než transakci projednal výbor pro řízení aktiv,
a dokonce ještě před tím, než byla věc projednána představenstvem. Odbor řízení rizik podle
stěžovatelčiny interní komunikace neměl k transakci k dispozici potřebné podklady. Transakce
nebyla schválena v souladu se stanovami její valnou hromadou. Nakoupené dluhopisy měly být
kryty státními dluhopisy, avšak emitent nedoložil, že by takovými dluhopisy kdy disponoval.
Dnes je navíc známo, že emitent nebyl konečným příjemcem finančních prostředků,
neboť konečným příjemcem finančních prostředků použitých stěžovatelkou na nákup dluhopisů
byla PČRB. S nejvyšší pravděpodobností tedy stěžovatelka transakci s dluhopisy využila k zastření
vyvedení svých finančních prostředků propojené osobě.
[25] Nedostatky tedy nebyly napraveny a stěžovatelka nedisponovala funkčním řídicím
a kontrolním systémem. Navíc zjištěná expozice vůči společnosti M&A Immoinvest GmbH byla
sama o sobě důvodem pro odnětí licence. Stěžovatelka podle názoru žalované vykresluje
bezdůvodně optimistické vyhlídky na zlepšení své situace vstupem zahraničního investora. Tento
investor však nikdy nepředložil, kromě neurčitých prohlášení, žádné věrohodné garance,
ze kterých by bylo zřejmé, že disponuje potřebným kapitálem, natož aby doložil jeho původ.
Navíc to bylo již několikáté stěžovatelkou navrhované řešení její situace, přičemž všechny
předcházející pokusy selhaly.
[26] K údajnému porušení §36 odst. 3 správního řádu žalovaná připomíná,
že se stěžovatelkou v rámci správního řízení komunikovala nejenom jako správní orgán vedoucí
řízení o odnětí povolení, ale též jako dohledový orgán, neboť do právní moci rozhodnutí
o odnětí licence byla bankou podléhající dohledu. Žalovaná nepoužila ze své dohledové činnosti
pro rozhodnutí o odnětí licence jiné podklady, než ty, které byly zařazeny do správního spisu,
takže s nimi byla stěžovatelka prokazatelně seznámena. Informace o odnětí licence PČRB ruskou
centrální bankou a odmítnutí auditora udělit výrok k účetní závěrce stěžovatelky jenom podpořily
závěry vyvozené prvostupňovým správním orgánem z jiných podkladů (moratorium ruské
centrální banky a informace auditora ze dne 26. 4. 2016, že stěžovatelka bude mít problém
s ověřením účetní závěrky), navíc se nejednalo z hlediska rozhodnutí o klíčové závěry.
Prvostupňové rozhodnutí by obstálo i bez těchto dílčích poznatků doplněných žalovanou
dodatečně. Obě okolnosti tak jenom potvrdily závěry, které žalovaná vyvodila z řady jiných
podkladů, navíc byly pro stěžovatelku zcela předvídatelné. I lhůta poskytnutá k seznámení
s doklady byla dostatečná, neboť podstatnou část spisu tvoří podklady, které pochází
od stěžovatelky. Jednoměsíční lhůta k seznámení s podklady je lhůtou přiměřenou i ve skutkově
a právně mnohem složitějších věcech, než je věc stěžovatelky, která původně považovala lhůtu
za dostatečnou, ostatně ji sama navrhla. Stěžovatelka také ničím nerozptýlila důvodné podezření
na obstrukční charakter změny zástupce. Podezření žalované pak bylo dodatečně potvrzeno tím,
že stěžovatelka zaslala rozsáhlé a podrobné vyjádření v původním termínu a později jej nijak
nedoplňovala o novou argumentaci či návrhy na dokazování.
[27] K proporcionalitě svých rozhodnutí a k zásadě legitimního očekávání žalovaná setrvává
na stanovisku, že ve vztahu k odnětí povolení je třeba zdůvodnit, proč je aplikováno právě toto
opatření, nikoliv jednotlivě odůvodňovat, proč nelze aplikovat opatření jiná. Důvody,
proč nepřistoupila k jinému opatření, jsou z odůvodnění jejích rozhodnutí zjevné. Byla
to zejména závažnost a opakovanost nedostatků, jejich postupné prohlubování, stěžovatelčina
neschopnost a neochota je řešit a opodstatněná absolutní absence důvěry žalované v její nikdy
nesplněné sliby, že zjedná nápravu. Odnětí povolení se stávalo postupně naléhavějším, žalovaná
k odnětí bankovní licence přistoupila ve veřejném zájmu a nebylo možné spoléhat na možnost
nápravy. Neřešená situace a další nedostatky vedly k dalšímu zhoršování nejen stavu řídicího
a kontrolního systému, ale v důsledku toho i k celkové hospodářské kondici stěžovatelky. Ta sice
uvádí, že stav úvěrů v selhání se mírně zlepšoval, podle názoru žalované se však jednalo spíše
o kolísání proměnlivých hodnot, než o odraz dlouhodobějšího pozitivního obratu. Přímé
ohrožení stěžovatelčiny finanční stability pak představovala transakce s dluhopisy M&A
Immoinvest GmbH realizovaná nadto mimo veškeré standardní schvalovací procedury řádně
fungující úvěrové instituce, která dokumentovala zcela formální, a tedy nefunkční nastavení
řídicích procesů.
[28] Žalovaná opakuje, že aplikace zákona o ozdravných postupech není nároková.
Jak vyplývá již z názvu uvedeného právního předpisu, jeho uplatnění spočívá v řešení krizí
s dopadem na stabilitu finančního trhu. Skutečnost, že tento předpoklad nebyl u stěžovatelky
naplněn, je patrná již z toho, že už několik let na tuzemském trhu nepůsobí, aniž by to mělo
na stabilitu trhu měřitelný dopad. Právní předpisy neukládají žalované primárně aplikovat zákon
o ozdravných postupech a stěžovatelka ani nezmiňuje žádné uznatelné důvody, proč by se mělo
podle uvedeného zákona postupovat. Žalovaná se také ztotožňuje se závěrem městského soudu,
že posuzovaný případ nelze srovnat s případem J&T Banky, a. s. Bylo-li v případě J&T Banky
uloženo opatření k nápravě, souviselo s nedostatky jiného charakteru. Především ale byl důvodný
předpoklad, že se nedostatky nebudou opakovat, a bylo možné též spoléhat na to, že k odstranění
nedostatků bude vyvinuto odpovídající úsilí, což v případě stěžovatelky nebylo možné očekávat.
[29] Podle žalované byl skutek v prvostupňovém rozhodnutí vymezen dostatečně přesně.
Rozhodnutí městského soudu nebylo nepřezkoumatelné, a to ani ve vztahu k tvrzením
uplatněným při ústním jednání, při němž ostatně stěžovatelka převážně opakovala své obecné
úvahy o veřejném zájmu.
[30] K zákonnosti předběžného opatření uvádí, že předběžná opatření z povahy věci omezují
účastníky řízení a jsou pro ně spojena někdy i se značným nepohodlím. Omezení uložená
stěžovatelce spočívala v dočasném zákazu některých činností, přičemž se jednalo o činnosti
z hlediska jejího podnikání klíčové. To však neznamená, že žalovaná sledovala nařízením
předběžného opatření jiný cíl než dočasnou úpravu jejích poměrů. Skutečnost, že závažné
nedostatky v činnosti banky mohou vést, a v tomto případě také vedly, ke konečnému rozhodnutí
spočívajícímu v odejmutí povolení, neznamená, že nebylo možné její činnost dočasně vůbec
omezit. Žalovaná také opakuje svůj názor, že se na posuzování předběžného opatření vztahuje
kompetenční výluka.
[31] Z těchto důvodů navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
IV. Osoba zúčastněná na řízení
[32] Dne 10. 7. 2018 vydal rozšířený senát rozsudek č. j. 4 As 149/2017 - 121,
publ. pod č. 3767/2018 Sb. NSS, ve kterém dospěl k závěru, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční
řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním
soudnictví; ustanovení §140a (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení)
insolvenčního zákona se na správní soudnictví nevztahují.“ Dále vyslovil, že je tedy „zřejmé, že pokud
rozhodnutí o úpadku nemá mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, nemůže mít ani vliv
na procesní postavení dlužníka v rámci tohoto soudního řízení. Dlužník tedy je (či se může stát) i nadále
účastníkem řízení ve správním soudnictví a má plné oprávnění v něm činit veškeré procesní úkony.“ Insolvenční
správce dlužníka se dle rozšířeného senátu může podle okolností konkrétního případu stát
v řízení před správním soudem osobou zúčastněnou na řízení podle §34 s. ř. s. V souladu s tímto
právním názorem nyní rozhodující senát usoudil, že stěžovatelka neztratila svou aktivní legitimaci
pro řízení o soudním přezkumu napadených rozhodnutí a že Mgr. Jan Mašek, jemuž byla udělena
plná moc dne 14. 12. 2016 předsedou představenstva stěžovatelky, ji nadále může v tomto řízení
zastupovat. Zároveň však soud vyzval JUDr. J. L., insolvenční správkyni stěžovatelky, zda chce
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Insolvenční správkyně vyjádřila záměr vstoupit do
řízení jako osoba zúčastněná na řízení.
[33] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že poté, co do stěžovatelky vstoupila jako
likvidátorka, provedla analýzu jejího úvěrového portfolia, v jejímž rámci byly identifikovány
případy podezřelých úvěrů bez adekvátního zajištění, včetně úvěrů se zapojením osob
se zvláštním vztahem k bance. Likvidátorka nařídila přecenění úvěrového portfolia a majetku
a zjistila předlužení s tím, že souhrn závazků převyšuje hodnotu majetku o částku 1 453 413
844,05 Kč. Na základě těchto zjištění podala likvidátorka dne 27. 10. 2017 insolvenční návrh
z důvodu předlužení. Národní centrála proti organizovanému zločinu vede ve věci stěžovatelky
přípravné trestní řízení, krom toho bylo rovněž v Rakousku zahájeno separátní trestní řízení
v souvislosti s vydáním a prodejem M&A Immoinvest GmbH dluhopisů. K údajnému zájmu
o odprodej dluhopisů insolvenční správkyně uvedla, že přes stěžovatelkou tvrzený zájem
o odprodej dluhopisů nebyl odkup zbývajících 204 ks v nominální hodnotě 51 000 000 eur nikdy
realizován. Insolvenční správkyně, ještě jako likvidátorka stěžovatelky, opakovaně vyzývala
emitenta M&A Immoinvest GmbH k odkupu dluhopisů a splnění závazků emisních podmínek,
ale marně. Ohledně dluhopisů probíhá soudní spor, v jehož rámci se emitent dluhopisů domáhá
určení neexistence své povinnosti k odkupu zbývajících 204 ks dluhopisů od stěžovatelky. Také jí
není známo, že by stěžovatelka jakkoli prokázala důvěryhodnost tvrzení ohledně vstupu
společnosti Papier AG, jakožto nového investora. Podle jí dostupných informací již na počátku
roku 2016, kdy stěžovatelka ujišťovala žalovanou, že dluhopisy může kdykoli s jednoměsíční
lhůtou prodat zpět emitentovi (nebo požadovat převedení státních dluhopisů zajišťujících tyto
dluhopisy), stěžovatelka věděla, že M&A Immoinvest GmbH nebude schopen dluhopisy
odkoupit, neboť peníze, které emitent obdržel jako kupní cenu za dluhopisy, byly na základě
instrukce pana Popova, předsedy představenstva stěžovatelky, převedeny do PČRB (rovněž
ovládané panem Popovem). Stěžovatelka tedy rovněž věděla, že částka, kterou emitent získal jako
kupní cenu za dluhopisy M&A Immoinvest GmbH, nebyla a nebude použita k ujednanému
nákupu zajišťovacích cenných papírů, jak byly definovány v kupní smlouvě na M&A Immoinvest
GmbH dluhopisy. Namísto toho byla částka kupní ceny za M&A Immoinvest GmbH dluhopisy
údajně použita k nákupu směnek PČRB pro stěžovatelku, přestože bylo zcela zřejmé, že taková
investice do směnek PČRB byla pochybná, vysoce riziková a nevýhodná. PČRB totiž již v té době
procházela šetřením ze strany ruských regulačních úřadů, které v srpnu 2016 odebraly PČRB
bankovní licenci, v důsledku čehož vstoupila do konkursu a směnky PČRB se staly zcela
bezcennými.
V. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[34] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[35] Kasační stížnost není důvodná.
[36] Stěžovatelka nejprve naznačuje, že soudní spor byl rozhodnutý a rozsudek městského
soudu připravený již před ústním jednáním, což dovozuje z podezřele krátkého přerušení jednání
před vyhlášením rozhodnutí a z toho, že písemné vyhotovení rozsudku bylo zasláno pouze
tři dny po ústním jednání. NSS nepřísluší, aby tyto spekulace ověřoval či podrobněji komentoval,
proto pouze poukazuje na to, že časová souslednost postupů městského soudu je snadno
vysvětlitelná tím, že strany nepřednesly při ústním jednání natolik nové argumenty, aby městský
soud musel přehodnocovat právní uvážení, k němuž samozřejmě mohl dospět již na základě
rozsáhlého správního spisu a písemných podání obou účastníků. Stěžovatelka poukazuje
na důkaz provedený rozhovorem se členem bankovní rady žalované P. R. NSS však není vůbec
zřejmé, jakou argumentační relevanci má neformální rozhovor poskytnutý do médií před patnácti
lety jedním ze členů kolektivního rozhodovacího orgánu ve věci úplně jiného účastníka řízení,
zvlášť když zde byl vyjádřen pouze názor na zohlednitelnost změn v jednání banky ještě v rámci
rozkladového řízení, který městský soud ani žalovaná nerozporují, naopak jej žalovaná potvrdila
ve vyjádření ke kasační stížnosti. Sama stěžovatelka navíc v kasační stížnosti uvádí, že městský
soud její vyjádření při ústním jednání zohlednil, výslovně na ně odkázal v bodech 176 a 177 svého
rozsudku, byť způsobem, s nímž věcně nesouhlasí.
[37] Stejně tak skutečnost, že rozsudek byl ústně vyhlášen v pátek dne 29. 6. 2018 a písemné
vyhotovení bylo zasláno zástupci stěžovatelky ve středu 4. 7. 2018, nezakládá porušení
jakýchkoliv práv, a rychlost jeho vyhotovení, jež se stěžovatelce zdá podezřelá, je vysvětlitelná
jednoduše pracovitostí soudkyně zpravodajky a předsedkyně senátu. Tvrzení, že se zástupce
stěžovatelky dostavil jen za cenu zrušení rodinné dovolené, na kterou předem upozornil,
sice potvrzuje jeho podání ze dne 15. 5. 2018, kde zástupce žádá, aby jednání nebylo nařízeno
na dny 20. až 29. 6. 2018, stejně jako jeho podání ze dne 18. 6. 2018, tedy poté, co městský soud
zrušil jednání nařízené právě na tento den. Na druhé straně jej však problematizuje úřední
záznam, podle nějž byl původně naplánovaný nový termín ústního jednání dne 27. 6. 2018
změněn na 29. 6. 2018 na telefonickou žádost asistentky stěžovatelčina zástupce, která tento
termín sama navrhla. Soudu ovšem nyní nepřísluší rozkrývat přesný průběh této komunikace
mezi městským soudem a zástupcem stěžovatelky, protože pro naplnění požadavků práva
na spravedlivý proces, a tedy i pro zákonnost přezkoumávaného rozsudku, je klíčové pouze to,
že se stěžovatelčin zástupce k ústnímu jednání dne 29. 6. 2018 dostavil a stěžovatelka tak byla
řádně zastoupena.
[38] K námitce proti neprodloužení lhůty pro vyjádření se k podkladům je třeba připomenout,
že žalovaná původnímu požadavku na její prodloužení plně vyhověla a desetidenní lhůtu
poskytnutou dne 3. 6. 2016 prodloužila do 30. 6. 2016. Důsledky toho, že se stěžovatelka
následně rozhodla změnit právě v této fázi správního řízení osobu zástupce, lze přičíst pouze jí
samotné, jak analogicky plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996,
sp. zn. III. ÚS 83/96, publ. pod č. 293/1996 Sb.: „Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu
obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám
a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného
k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli
naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení ‚na poslední chvíli‘, jak se se svými
zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu
řízení co do jeho režimu nikterak vázán.“ Stěžovatelka tedy měla jistě právo svého zástupce změnit,
tímto svým rozhodnutím však nemohla sama sobě založit právní nárok na to, aby jí byla lhůta
pro vyjádření se k podkladům znovu prodloužena tak, aby se se všemi podklady prvostupňového
správního rozhodnutí mohl seznámit i její nový zástupce. V tom, že jí tato lhůta nebyla znovu
prodloužena, tedy žádné porušení jejích procesních práv spatřovat nelze.
[39] NSS nespatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v tom, jak vypořádal
námitku porušení §36 odst. 3 správního řádu. Městský soud v bodě 170 rozsudku konstatoval,
že po výzvě k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí byla učiněna součástí spisu dne
3. 8. 2016 účetní závěrka za rok 2015, kterou zaslala sama stěžovatelka a žalovaná
na ni odkazovala v bodě 641 prvostupňového rozhodnutí o odnětí bankovní licence; a dále
oznámení Ruské centrální banky ze dne 1. 7. 2016 o odnětí bankovní licence PČRB,
na které odkazuje v bodě 819. Městský soud jasně uvedl, že se jednalo ze strany žalované
o „postup procesně chybný“. V souladu s judikaturou NSS (viz např. rozsudek ze dne 15. 6. 2011,
č. j. 2 As 60/2011 - 101) se tedy musel následně zabývat tím, zda toto pochybení mohlo mít vliv
na zákonnost vydaného rozhodnutí. Ne každá zjištěná vada správního řízení totiž musí vést
automaticky ke zrušení napadeného správního rozhodnutí. V bodech 172 až 175 proto městský
soud přesvědčivě rozebral, že v tomto případě procesní pochybení ke zrušení napadeného
rozhodnutí vést nemělo, neboť tyto nově doplněné skutečnosti byly stěžovatelce známy
a zejména šlo o podklady pouze podpůrné a k odnětí bankovní licence by došlo i bez nich.
Taková úvaha městského soudu od konstatování procesního pochybení, přes posouzení jeho
závažnosti až k závěru, že závažnost je příliš malá, než aby vedla ke zrušení správního
rozhodnutí, je plně v souladu s výše citovanou judikaturou a rozhodně nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[40] Co se týče přípustnosti toho, že žalovaná vycházela primárně ze skutkového stavu
k datu 30. 6. 2015, je třeba připomenout, že určení takového data souviselo s tím, že žalovaná
rozhodovala o odnětí bankovní licence podle §34 odst. 2 písm. b) a písm. f) zákona o bankách.
Ten zněl v rozhodném období následovně:
„(2) Licence může být dále odňata, jestliže
(…)
b) v činnosti banky byl zjištěn nedostatek v činnosti, který by současně mohl naplnit znaky správního deliktu
podle §36e odst. 2 písm. a), d), f), g), h), i), j), k), m), n), o) nebo §36e odst. 3 písm. c) a zahraniční banka
se sídlem v jiném než členském státě vykonávající činnost na území České republiky prostřednictvím své pobočky
se dopustila správního deliktu podle §36h odst. 1 písm. d) nebo §36h odst. 2 písm. b), d) a e),
(…)
f) banka nesplňuje požadavky stanovené v části třetí, čtvrté nebo šesté nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) č. 575/2013, §26 odst. 2 písm. a) bodě 1 nebo v §26 odst. 2 písm. c).“
[41] Žalovaná tedy zjišťovala, zda byly v činnosti stěžovatelky nedostatky, které by současně
mohly naplnit znaky správního deliktu ve smyslu citovaného písm. b). Takový závěr je možno
učinit jen ke konkrétnímu datu, jak podrobně vysvětlil městský soud v bodech 181 a 182
rozsudku. Žalovaná tedy shledá, zda se banka ke konkrétnímu datu dopustila jednání,
v němž lze spatřovat nedostatky ve smyslu písm. b), než však přikročí k případnému odnětí
bankovní licence, které je v odst. 2 formulováno jako fakultativní postup, musí zohlednit
případná zlepšení, k nimž na straně banky došlo, jinak by rozhodnutí o odnětí bankovní licence
bylo nepřiměřené. NSS se plně ztotožňuje se závěrem, který městský soud učinil v bodě 185
svého rozsudku: „Je proto na kontrolovaném subjektu, aby správní orgán rozhodující v řízení o odnětí
bankovní licence uvědomil o změnách, které ode dne, k němuž byl zjišťován skutkový stav, resp. především
po ukončení kontroly, provedl. Nepostačuje přitom jen tvrzení, že nastaly konkrétní změny, ale ze strany
kontrolovaného subjektu je nutno též prokázat či doložit vliv těchto změn na závěry vyplývající z kontrolních
zjištění, s nimiž byl po ukončení kontroly (prostřednictvím protokolu o kontrole) seznámen. Takovými tvrzenými
a prokázanými změnami se musí správní orgán v řízení o odnětí bankovní licence zabývat a zvažovat,
zda případné přijetí rozhodnutí o odnětí bankovní licence není ve světle těchto změn opatřením zjevně
nepřiměřeným, tj. zda je skutečně nutné nařídit povinnému subjektu tento typ ochranného opatření.“ S tímto
přístupem se ztotožňuje i žalovaná, jak je zjevné nejen z jejího vyjádření ke kasační stížnosti,
ale zejména z její ochoty zlepšení na straně stěžovatelky zohlednit ještě i v řízení o rozkladu,
kdyby na ně stěžovatelka upozornila, kdyby byla skutečná a kdyby dokázala převážit
nad trvajícími nedostatky. V bodě 46 rozhodnutí o rozkladu proti rozhodnutí o odnětí bankovní
licence bankovní rada žalované uvádí, že si je vědoma, že stěžovatelka oproti stavu zjištěnému
ke dni 30. 6. 2015 relativně snížila expozici vůči PČRB, ovšem v průběhu řízení ji opět překročila
a překračovala ji ještě v době rozhodování o rozkladu. Obdobně v bodě 64 svého rozhodnutí
uvedla, že aktualizace vnitřních předpisů, kterými stěžovatelka argumentuje i v kasační stížnosti,
nebyla v rozkladovém řízení doložena, a i pokud by byla, neměla by tato skutečnost podstatný
význam s ohledem na závažnost a rozsah zjištěných nedostatků a na to, že řada závažných
nedostatků stále přetrvávala.
[42] Stěžovatelka tak sice v kasační stížnosti argumentuje, že oproti stavu k 30. 6. 2015
u ní došlo k podstatným zlepšením (uvedení osoby potenciálního investora, možnost odprodat
problematické cenné papíry či doložení nových interních dokumentů), žalovaná (a ve shodě
s ní poněkud razantnějšími termíny i insolvenční správkyně coby osoba zúčastněná na řízení)
však přesvědčivě vysvětlují, že některé tyto skutečnosti stěžovatelka neuváděla ani v řízení
o rozkladu, některé neodpovídají plně skutečnosti a v každém případě nemohou převážit
nad pochybeními, která u stěžovatelky přetrvávala i v okamžiku rozhodnutí o rozkladu.
[43] Co se týče závažnosti těchto pochybení, jak správně konstatoval městský soud, správní
soudy v rámci své přezkumné činnosti přezkoumávají zákonnost napadeného správního
rozhodnutí. Nemohou však nahrazovat správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci,
ani nahrazovat správní uvážení správního orgánu uvážením soudním. Správní uvážení může soud
přezkoumat pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné závěry (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 A 139/2002 - 46, publ. pod č. 416/2004 Sb. NSS, či ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Nebylo tedy úlohou městského soudu a není ani úlohou NSS,
aby veškeré nedostatky v činnosti stěžovatelky zvažoval komplexně znovu ve světle okolností,
které stěžovatelka opakuje v kasační stížnosti. Klíčové je, že žalovaná ani podle názoru NSS
nepřekročila meze svého správního uvážení a její rozhodnutí není nepřiměřené.
[44] Právě k přiměřenosti rozhodnutí o odnětí bankovní licence směřuje další kasační námitka.
Stěžovatelka se domáhá toho, že měl být v jejím případě proveden test proporcionality v podobě
zvážení všech nabízejících se alternativ. Jak NSS uvedl v rozsudku ze dne 20. 2. 2017,
č. j. 7 Afs 232/2016 - 49, test proporcionality „je vhodným nástrojem pro posouzení toho,
zda do základních práv jednotlivce nebylo zasaženo v nepřiměřené míře (viz např. nález ze dne 12. 10. 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 4/94, publ. pod č. 214/1994 Sb.). Takové posouzení je obzvláště vhodné v případě zásahů
do základních práv, které nejsou podrobně upraveny zákonem (viz například využití testu proporcionality
v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62,
publ. pod č. 3155/2015 Sb. NSS, v případě posuzování zásahu do soukromí poskytnutím informací o platech,
které nebylo výslovně řešeno v §8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), popřípadě
tam, kde je sporné, zda sama zákonná úprava nepředstavuje nepřiměřený zásah do základních práv.“
V daňovém řízení, jehož se týkal citovaný judikát, ani v nyní posuzovaném řízení o odnětí
bankovní licence však jeho výslovné provedení není požadavkem, který by plynul ze zákona
či z Listiny základních práv a svobod, neboť jde naopak o oblasti, kde jsou mantinely pro správní
rozhodnutí dostatečně podrobně vymezeny již přímo zákonem.
[45] Ostatně ani komentářová literatura, na niž odkazuje sama stěžovatelka, nepožaduje přímo
provedení tříkrokového testu proporcionality. V komentáři k §34 odst. 2 zákona o bankách
se uvádí pouze následující: „V tomto ustanovení jsou v šesti bodech popsány další důvody pro možné odnětí
licence bance. S ohledem na fakultativnost těchto důvodů musí ČNB v odůvodnění rozhodnutí o odnětí licence vedle
prokázání existence těchto důvodů zároveň odůvodnit, proč se právě odnětí licence, a nikoliv jiné opatření, jeví
v daném případě jako nejvhodnější zásah vůči bance.“ (LIŠKA, P. a kol. Zákon o bankách: komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2016. Komentáře Wolters Kluwer, s. 402). Jinak řečeno, i tento komentář
vyžaduje pouze tolik, aby žalovaná vysvětlila, proč se právě odnětí licence jeví jako nejvhodnější
zásah vůči bance.
[46] Právě takové vysvětlení je rozhodující částí prvostupňového rozhodnutí i rozhodnutí
o rozkladu, v jehož bodě 132 žalovaná své důvody k tak závažnému kroku přesvědčivě shrnula:
„Bankovní rada dospěla k závěru, že odnětí povolení je adekvátní reakcí na mimořádně vysokou míru ohrožení
zákonem chráněných zájmů vyvolaného vysokou závažností zjištěných nedostatků. Konstatuje, že odnětí povolení
je odůvodněno jak hlubokými systémovými nedostatky řídicího a kontrolního systému, tak bezprecedentním
překročením limitů pro expozici vůči společnosti M&A Immoinvest GmbH, přičemž každý z uvedených
nedostatků by jako důvod pro odnětí povolení obstál samostatně. Pokud se jedná o nedostatky řídicího
a kontrolního systému, správní orgán prvního stupně vzal v úvahu jejich závažnost a skutečnosti, že účastníkovi
řízení byla již v minulosti uložena opatření k nápravě, účastník řízení deklaroval, že nedostatky odstranil,
přičemž další kontrolou bylo zjištěno, že podstatná část nedostatků odstraněna nebyla. Kontrolou byly navíc
odhaleny závažné nové nedostatky. Správní orgán prvního stupně tak důvodně dospěl k závěru, že na nápravu
účastníka řízení nelze spoléhat. Důvěru v možnost nápravy dále podkopává netransparentnost účetních výkazů
účastníka řízení. S tím souvisí též obchod s dluhopisy emitovanými společností M&A Immoinvest GmbH,
kterým byl desetinásobně překročen limit pro velké expozice, a okolnost, že přes veškeré ujišťování o bezpečnosti
investice a o likviditě dluhopisů se účastníkovi řízení nepodařilo expozici výrazně snížit a z této transakce mu
stále chybí více než 1 mld. Kč. Nedostatky účastníka řízení zjištěné správním orgánem prvního stupně ohrožují
zájmy vkladatelů a potenciálních vkladatelů, což vylučuje řešit situaci jiným opatřením než odnětím povolení.
Případná aplikace jiných opatření by zároveň znamenala, že by Česká národní banka nedostála svým
povinnostem v oblasti dohledu nad finančním trhem.“ Žalovaná zde tedy jasně shrnula, proč jsou
pochybení stěžovatelky tak závažná, že je odejmutí bankovní licence nejvhodnějším opatřením.
[47] Co se týče alternativy v podobě uplatnění zákona o ozdravných postupech, s touto
otázkou se žalovaná výslovně vypořádala v tomtéž bodě svého rozhodnutí a v poznámce
pod čarou č. 6 k tomuto bodu, kde v souladu s §76 písm. a) uvedeného zákona připomněla,
že není povinna uplatnit opatření k řešení krize, nelze-li předpokládat, že by řešení selhání
povinné osoby bez těchto opatření a následná likvidace nebo postup podle insolvenčního zákona
měly výrazně nepříznivé dopady na finanční systém České republiky, popřípadě jiného členského
státu nebo Evropské unie jako celku.
[48] V následujícím bodě 133 pak žalovaná vysvětlila, proč není odnětí bankovní licence
ani v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelky. To totiž nemohl založit jen fakt, že žalovaná
v letech 2004 až 2016 žádné rozhodnutí o odnětí licence nevydala, „neboť se u jiné banky nevyskytly
tak závažné nedostatky v takovém rozsahu, aby bylo nezbytné přikročit k odnětí licence. Skutečnost, že správní
orgán prvního stupně již dvanáct let vůči bance takto nepostupoval, nenaznačuje, že na uložení opatření
spočívajícího v odnětí licence zcela rezignoval.“ Co se týče srovnání s případy jiných bank, jimž bankovní
licence odňata nebyla, respektive městský soud rozhodnutí o odnětí zrušil pro nepřiměřenost,
stěžovatelka neprokázala, že by tyto jiné případy byly natolik podobné jejímu, že by v ní opravdu
mohly založit legitimní očekávání obdobného postupu. Naopak městský soud v bodě 210
rozsudku ve vztahu ke srovnání s rozhodnutím žalované ze dne 22. 11. 2016,
č. j. 2016/135026/570, jasně poukázal na jeho rozdílnost od případu stěžovatelky. Připomněl,
že „obdoba těchto případů ohledně nedostatků v činnosti banky byla jen vzdálená, neboť nedostatky v řídicí
a kontrolní činnosti žalobkyně byly pouze jedním z důvodů pro odnětí bankovní licence. V případě žalobkyně
přitom již předtím došlo ke stanovení nápravných opatření, odnětí bankovní licence bylo krokem navazujícím
na jejich neuspokojivé naplnění ze strany žalobkyně.“ Není ostatně vůbec zjevné, jak by ve vztahu
k řízení o odnětí bankovní licence stěžovatelce, které bylo ukončeno rozhodnutím o rozkladu
ze dne 20. 10. 2016, mohlo jakékoli legitimní očekávání založit rozhodnutí, které bylo vydáno
až 22. 11. 2016, tedy o více než měsíc později.
[49] I NSS pokládá specifikaci skutků v prvostupňovém rozhodnutí o odnětí bankovní licence
za zcela dostatečnou. Z ničeho neplyne, že by přímo výrok tohoto rozhodnutí musel obsahovat
kromě hodnocení skutku také jeho konkrétní popis. Samotný výrok obsahuje vymezení celkem
třinácti dílčích nedostatků, jež žalovanou vedly k závěru o porušení §8b zákona o bankách,
přičemž z ničeho neplyne, že by přímo ve výroku měl být i popis odpovídající rozhodnutí ve věci
správního trestání.
[50] Rozhodnutí o odnětí licence totiž není rozhodnutím ve věci správního trestání. Městský
soud k tomuto správnému závěru dospěl na základě rozsudku NSS ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 9 As 202/2014 - 236, publ. pod č. 3193/2015 Sb. NSS, který se týkal rozhodnutí o odnětí
státního povolení k provozování komoditní burzy, tedy situace zcela srovnatelné se situací
stěžovatelky. Ta sice upozorňuje na odlišnost spočívající v tom, že v citovaném rozsudku
šlo o komoditní burzu, k tomu však žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti přiléhavě
připomíná, že stěžovatelka neuvádí žádný jiný rozdíl než to, že ona byla bankou a burza burzou.
V citovaném rozsudku NSS odlišil rozhodování o správním trestu a rozhodování o odnětí licence
takto:
„[88] Správní úřady disponují nejen sankčními oprávněními, ale řadou mocenských oprávnění, kterými mohou
velmi účinně prosadit plnění právních povinností, zabránit jejich dalšímu porušování nebo odstranit protiprávní
stav (např. exekuční prostředky, možnost bezprostředních zásahů, oprávnění zakázat určité činnosti, vyloučit věci
z užívání, zastavit provoz, zrušit, pozastavit, omezit vydaná povolení, rozhodnout o odstranění nepovolené stavby,
vyslovit zákaz pobytu cizince z důvodu nedodržování stanovených povinností). Plnění právních povinností
ve veřejné správě lze proto zajistit i jinými způsoby než správními tresty. Odnětí státního povolení k provozu
komoditní burzy je nápravným institutem státního dozoru, nikoli primárně nástrojem správního trestání (…)
[89] Rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt a rozhodnutí o výše uvedených opatřeních jsou zcela odlišné
a samostatné právní instituty. Jejich souběžné užití proto není porušením zásady ne bis in idem (…).“
[51] Rozsudek, z nějž městský soud vycházel, byl tedy plně aplikovatelný i na situaci
stěžovatelky, a jeho pohledem, tedy pohledem toho, že rozhodnutí o odnětí bankovní licence
není rozhodnutím o správním trestu, je specifikace vytýkaného jednání ve výroku
prvostupňového rozhodnutí (mimochodem, jen samotný výrok prvostupňového rozhodnutí
má pět stran textu) zcela dostatečná a souladná s §68 odst. 2 správního řádu.
[52] Stěžovatelka dále brojí proti spojení žalob ve věci rozhodnutí o předběžném
opatření a ve věci rozhodnutí o odnětí bankovní licence ke společnému projednání
a proti jeho důsledkům. Sloučení věcí je standardním postupem předpokládaným v §39 odst.
1 s. ř. s.: „Samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově
souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání.“ V projednávaném případě není
pochyb o tom, že rozhodnutí spolu velmi úzce skutkově souvisela. Není ani patrno,
že by městský soud při spojení žalob či v jeho důsledku porušil příkazy, které plynou z judikatury
NSS (viz rozsudek ze dne 12. 12. 2013, č. j. 7 Afs 96/2013 - 34, a rozsudek ze dne 13. 8. 2009,
č. j. 7 Afs 66/2008 - 80) či Ústavního soudu (nález ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 57/10).
Stěžovatelka sice namítá, že jejímu zástupci v řízení o odnětí bankovní licence bylo před spojením
věcí znemožňováno nahlížení do spisu ve věci předběžného opatření, to však bylo
pochopitelným důsledkem toho, že se stěžovatelka rozhodla udělit plnou moc pro každé z těchto
řízení jinému zástupci, přičemž důsledky určité nepraktičnosti tohoto postupu musí nést sama,
podobně jako v případě výše rozebrané změny zástupce během lhůty pro vyjádření k podkladům
prvostupňového rozhodnutí. Podstatné je, že soud umožňoval nahlížet do tohoto spisu tomu
zástupci, kterého si v dané době zvolila pro dané řízení, jak o tom svědčí třeba vyhovění žádosti
o nahlížení do spisu ze dne 12. 9. 2016 na č. l. 39 spisu sp. zn. 10 A 129/2016, či vyhovění ze dne
15. 6. 2018 na č. l. 81 téhož spisu.
[53] Poslední kasační námitka směřuje proti údajné nepřiměřenosti předběžného opatření,
které vedlo fakticky ke stejnému stavu jako následné odnětí licence. Předběžné opatření je obecně
upraveno v §61 odst. 1 správního řádu jako možný procesní postup, k němuž může správní
orgán přistoupit v rámci svého správního uvážení. Správní soudy se při jeho přezkumu zaměřují
na to, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem. Co se týče soudního přezkumu tohoto předběžného opatření, ztotožňuje se soud
se závěrem, že na ně nedopadá výluka podle §70 písm. b) s. ř. s., jak konstatoval městský soud
v návaznosti na aplikaci kritérií vyjádřených v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009,
č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, publ. pod č. 1982/2010 Sb. NSS.
[54] Městský soud při posuzování předběžného opatření v bodech 137 až 147 rozsudku
zvažoval míru přiměřenosti zásahu do činnosti stěžovatelky, odůvodněného veřejným zájmem
na ochraně jejích současných i budoucích vkladatelů. Zaměřil se na otázku, zda ochrana
vlastnického práva třetích osob (ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
resp. vkladatelů, a potažmo zájem na stabilitě bankovního sektoru, odůvodňuje tak významný
zásah do jejího práva na podnikání (ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
jakým vydané předběžné opatření bezesporu je. Tímto pohledem dospěl k závěru, že k vydání
předběžného opatření dospěla žalovaná na základě správní úvahy, v níž přihlédla jak k zákonem
stanoveným podmínkám, tak k zásadě přiměřenosti zásahu, přičemž její úvaha podle názoru
městského soudu nevybočila ze zákonných mezí a byla logicky odůvodněna. Stěžovatelka proti
tomu staví pouze své optimistické předpoklady dalšího vývoje, k němuž by bývala směřovala,
kdyby k zásahu ze strany žalované nedošlo. Tyto předpoklady však žalovaná opakovaně vyvrátila
jako nepravděpodobné. Za situace, kdy úvahy žalované stěžovatelka nevyvrací, pouze proti nim
staví své úvahy o tom, co by bylo pravděpodobné podle ní, nepřísluší soudu, aby jasně
konstatoval, který z těchto protichůdných odhadů hypotetického vývoje je pravděpodobnější,
a může pouze konstatovat, že ani na základě stěžovatelčiných hypotetických scénářů neshledal,
že by žalovaná překročila při rozhodování o předběžném opatření své správní uvážení.
VI. Závěr a náklady řízení
[55] Soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji na základě §110
odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[56] O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2, věty první, s. ř. s., podle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[57] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaná sice ve věci úspěch
měla, podle spisu jí však nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti, ani žádné
v průběhu řízení neuplatnila.
[58] Výrok ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s.,
podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele
jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba
zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil, přičemž nebyly shledány
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu