ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.50.2013:26
sp. zn. 7 Afs 50/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: LIKTO, s. r. o.,
se sídlem U Kolory 302, Liberec 25, zastoupena Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem
1. máje 97, Liberec 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013, č. j. 59 Af 21/2011 – 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Davida Hejzlara, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalované Odvolací finanční ředitelství domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013, č. j. 59 Af 21/2011 – 82, a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále také „krajský soud“) výrokem
I. napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem ze dne 4. 3. 2011, č. j. 1851/11-1300-500391 a jemu předcházející dodatečné platební
výměry Finančního úřadu v Liberci (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 10. 2006,
č. j. 195390/06/192913/5590 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2005 ve výši
82.957 Kč, č. j. 195391/06/192913/5590 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor
2005 ve výši 88.222 Kč, č. j. 195398/06/192913/5590 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období březen 2005 ve výši 49.454 Kč a č. j. 195411/06/192913/5590 na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období duben 2005 ve výši 75.852 Kč (dále též „platební výměry“), a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II. tohoto rozsudku pak rozhodl krajský soud tak, že je
žalovaný povinen uhradit žalobkyni – společnosti LIKTO, s. r. o. na nákladech řízení částku
10.640 Kč.
Krajský soud při svém rozhodování nejprve vymezil podstatu sporu, kterou bylo
posouzení zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále také „finanční
ředitelství“) ze dne 4. 3. 2011, č. j. 1851/11-1300-500391, jímž byla zamítnuta odvolání žalobkyně
a současně potvrzena odvoláními napadená rozhodnutí správce daně (dodatečné platební
výměry), kterými jí byla dodatečně stanovena daň z přidané hodnoty ve výši 296.485 Kč.
Žalobkyně tvrdila, že jí byly daňové povinnosti stanoveny po marném uplynutí prekluzivní lhůty
a že ke stanovení daně došlo v rozporu s právními předpisy [§31 odst. 8 a 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“]. Krajský soud se proto
nejprve zabýval otázkou, zda skutečně bylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno po marném
uplynutí zákonné lhůty k vyměření daně žalobkyni, či nikoliv. Bylo by totiž přinejmenším
předčasné, aby se správní soud nejprve zabýval žalobní námitkou o vadném dokazování,
a o neunesení důkazního břemene za stavu, kdy by skutečně bylo právo správních orgánů, resp.
správce daně k vyměření daní žalobkyni prekludováno. Krajský soud vyšel z usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134, a dovodil,
že sporný úkon, kterým podle finančního ředitelství měl být přerušen běh prekluzivní lhůty
k vyměření daní z přidané hodnoty žalobkyni – výslech svědků S. a Ch. ze dne 5. 11. 2009, není
úkonem, který by byl sto přerušit běh prekluzivní lhůty (§47 odst. 2 zákona o daních z příjmů). Je
tomu tak proto, že k přerušení běhu prekluzivní lhůty mohlo dojít pouze úkonem, který vychází
z určitých pochybností o správnosti předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření této daně
nebo k jejímu dodatečnému stanovení a odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností.
Provedené svědecké výpovědi podle krajského soudu takový charakter neměly a nemohly tak
přerušit běh prekluzivní lhůty a založit běh lhůty nové. Z obsahu správního spisu, s přihlédnutím
k předchozímu zrušujícímu rozsudku krajského soudu ve věcech nyní opětovně posuzovaných
daňových povinností žalobkyně, krajský soud shledal, že v projednávané věci oproti dříve
projednávané věci krajským soudem dne 29. 5. 2009 pod č. j. 59 Ca 145/2008 - 45, nevznikla
správním orgánům žádná nová konkrétní pochybnost, která by vyžadovala založení nového běhu
lhůty. I kdyby bylo výpověďmi prokázáno, že by společnost dodávající žalobkyni úklidové práce
podle dotčených dokladů práce provedla (nic jiného by výslechy svědků prokázat nemohly),
nemohlo by, s ohledem na ust. §94 odst. 1 zákona 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění účinném pro měsíce leden až duben 2005, dojít ke zpětné registraci tohoto dodavatele jako
plátce daně z přidané hodnoty. Z provedených výpovědí nelze ani vyvodit, že by stály na počátku
procesní aktivity správce daně (či finančního ředitelství) podobně jako výzva k dokazování či
zahájení daňové kontroly, které vytváří prostor pro další součinnost daňového
subjektu. Z písemnosti datované dnem 2. 7. 2010, kterou finanční ředitelství uložilo správci daně
povinnost k odstranění vad řízení je nadto zřejmé, že si bylo vědomo hrozby uplynutí prekluzivní
lhůty a samo nepovažovalo výslechy svědků ze dne 5. 11. 2009 za úkon ve smyslu ust. §47 odst.
2 zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud proto pro zmeškání lhůty k vyměření daně zrušil
jak rozhodnutí finančního ředitelství o odvoláních žalobkyně, tak i jemu předcházející 4
dodatečné platební výměry správce daně na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden –
duben 2005.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podalo žalované Odvolací finanční ředitelství
jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, kterou opřelo o ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení §47 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků, pokud došel k závěru, že úkony – výslechy svědků S. a Ch. nemají
znaky úkonu přerušujícího lhůtu pro vyměření daně. Krajský soud nerespektoval konzistentní a
interpretační závěry Nejvyššího správního soudu, vyložené v jeho rozsudku ze dne 26. 4. 2007, 5
Afs 36/2003. Není tedy na místě redukce materiální stránky úkonu toliko na to, zda výsledkem
výslechu svědků mohly být účinky v registračním řízení při správě daní, které by se explicitně
zobrazily v řízení vyměřovacím. Samotné vyměřovací řízení v daném případě může doznat změn
– doměření daně – i v případě, že se primárně neprojeví změna v řízení registračním, kterou by
byla registrace (zpětná) dodavatele žalobkyně. Třeba poukázat na závěry rozsudku Evropského
soudního dvora (dále jen „ESD“) sp. zn. C 438/09 (B. J. D.), kde ESD uvedl, že existuje právo
na uplatnění odpočtu daně i v případě přijetí služby od osoby povinné k dani, která sice není
registrovaná, ale uskutečnila plnění v takovém rozsahu, že registrována být měla, ale tuto
povinnost si nesplnila. Výslech svědků byl rozhodný pro vyměření daňových povinností, a proto
byl úkonem pro přerušení a založení běhu nové lhůty ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků. Výslech svědků měl v daném případě potvrdit, případně vyvrátit faktické uskutečnění
úklidových služeb pro daňový subjekt a měl tedy přímý dopad na případný vznik nároku na
odpočet daně, tj. doměření daňové povinnosti. Je tak zcela nepochybné, že svědecké výpovědi
jsou v tomto případě úkonem, který směřuje k vyměření daně, byť popřípadě nemohlo dojít ke
zpětné registraci k dani z přidané hodnoty. Správní soud nadto ve svém původním zrušujícím
rozsudku vytkl správci daně a finančnímu ředitelství, že svědci mohli prokázat reálné plnění mezi
žalobkyní a společností BYKADO s. r. o. (dodavatele sporných služeb). V takovém pohledu na
věc nutno hodnotit původní názor správního soudu v kontextu s jeho názorem nynějším, jako
nevykonatelný, a to i přes jasnou dikci ust. §78 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatel dodává,
že se poukazovaným původním rozsudkem řídil, svědecké výpovědi původně neprovedené
v doplňujícím řízení nově provedl a došel k jednoznačnému a nově podloženému závěru,
že nebylo prokázáno uskutečnění plnění mezi žalobkyní a jejím dodavatelem, tj. obchodní
společností BYKADO s. r. o.
Žalobkyně považuje kasační stížnost žalovaného za neopodstatněnou. Je zcela správný
názor krajského soudu, který dovodil, že svědecká výpověď nepředstavuje úkon ve smyslu
ust. §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. V pochybnostech si dovoluje poukázat
na obsah své správní žaloby, v němž svůj názor k uplynutí prekluzivní lhůty dostatečně
pregnantně formulovala. V žádném případě nelze souhlasit se stanoviskem stěžovatele, že krajský
soud vybočil z konzistentních a interpretačně zaužívaných závěrů Nejvyššího správního soudu
obsažených v jeho rozsudku sp. zn. 5 Afs 36/2003 a že by redukoval materiální stránku sporných
úkonů pouze ve světle jeho možných výsledků. Právě naopak krajský soud ve svém rozsudku
podrobně rozvedl charakter těchto úkonů - svědeckých výpovědí, přičemž došel ke zcela
správnému závěru, že tyto úkony nelze v projednávané věci považovat za úkony směřující
k vyměření či doměření daní žalobkyni. Nelze ani nepoukázat na rozpor v argumentech
stěžovatele, kdy tento nyní v kasační stížnosti tvrdí, že výslech svědků by měl v daném případě
potvrdit, případně vyvrátit faktické uskutečnění úklidových služeb společností BYKADO s. r. o.
pro žalobkyni, a že proto měl přímý dopad na doměření daně. Ovšem v rámci původně
napadeného rozhodnutí správní orgán tvrdil, že cit. : „Provedení úklidových prací nebylo správcem daně
zpochybněno, i když pouze v rovině mezi plátcem a neplátcem. Nejednalo se proto o pochybnosti týkající
se faktického provedení úklidových prací dodavatelem – neplátcem. Taková pochybnost nebyla ani předmětem
doplněného řízení provedeného v rámci řízení o odvolání, když doplnění řízení bylo zaměřeno na ověření
skutečností týkajících se splnění zákonných podmínek pro registraci společnosti BYKADO s. r. o. jako plátce
DPH“. Krajský soud proto zcela přiléhavě v nyní přezkoumávaném rozsudku konstatoval,
že „Žádná nová konkrétní pochybnost, která by vyžadovala založení nového běhu lhůty, však v daném případě
nevyvstala“.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu,
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu předloženého spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Správce daně
v projednávaných daňových věcech (vždy za použití §46 odst. 5 zákona o správě daní poplatků)
stanovil žalobkyni příslušnou daň z přidané hodnoty. Za zdaňovací období leden 2005 tomu bylo
ke dni 25. 2. 2005, za měsíc únor 2005 ke dni 25. 3. 2005, za měsíc březen 2005 ke dni 25. 4. 2005
a za měsíc duben 2005 ke dni 25. 5. 2005. Zahájením daňové kontroly u žalobkyně dne 7. 3. 2006
došlo v uvedených daňových věcech žalobkyně ve smyslu ust. §47 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků k přetržení lhůty k vyměření daně a běhu lhůty nové. Ta započala pro všechny daňové
věci žalobkyně plynout dne 31. 12. 2006 a její konec by připadl, pokud by tato lhůta nebyla opět
přetržena úkonem dle §47 odst. 2 téhož zákona, nebo stavěna (§41 s. ř. s.) na den 31. 12. 2009.
V průběhu této lhůty - dne 13. 10. 2006 - správce daně vydal své dodatečné platební výměry.
Odvolání proti nim byla rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen
„finanční ředitelství) dne 25. 9. 2008 zamítnuta. Toto zamítavé rozhodnutí finančního ředitelství
napadla žalobkyně dne 25. 11. 2008 správní žalobou, které krajský soud vyhověl a napadené
rozhodnutí finančního ředitelství rozsudkem ze dne 29. 5. 2009, č. j. 59 Ca 145/2008 - 45 (dále
jen „původní rozsudek“) zrušil a věc vrátil tehdejšímu žalovanému k dalšímu řízení. Tento
původní rozsudek pak nabyl dne 10. 7. 2009 právní moci. Jelikož se podle §41 s. ř. s. po dobu
tohoto původního soudního řízení (7 měsíců a 15 dnů) lhůta k vyměření daně staví, konec lhůty
k vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíc leden až měsíc duben roku 2005
žalobkyni připadl nově na den 15. 8. 2010. Dne 5. 11. 2009 správce daně vyslechl svědky R. Ch. a
Z. S. Následně Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 4. 3. 2011, č. j.
1851/11-1300-500391, zamítlo odvolání žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu
žalobkyně opětovně napadla správní žalobou, které krajský soud vyhověl a pro prekluzi práva
k vyměření daně žalobkyni rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně
zrušil i jemu předcházející dodatečné platební výměry správce daně.
Předmětem kasační stížnosti v této věci je otázka výkladu ust. §47 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků v návaznosti na ust. §12 téhož zákona, tj. právní otázka, zda jsou
v protokolech o ústních jednáních zaznamenané svědecké výpovědi R. Ch. a Z. S. ze dne 5. 11.
2009, které byly provedeny v odvolacím řízení v režimu ust. §50 odst. 3 zákona o správě daní a
poplatků, úkony směřujícími k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, či nikoliv.
Pokud by nebylo možno tyto úkony podřadit pod úkony ve smyslu ust. §47 odst. 2 zákona o
správě daní a poplatků, bylo by žalobou napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad
Labem ze dne 4. 3. 2011, č. j. 1851/11-1300-500391, (v pořadí již druhé rozhodnutí o odvolání)
vydáno po marném uplynutí zákonné lhůty k dodatečnému stanovení daně žalobkyni. Pokud by
však tyto výslechy splňovaly kritéria úkonu ve smyslu ust. §47 odst. 2 zákona o správě daní
poplatků, bylo by žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství vydáno v otevřené
prekluzivní lhůtě, a rozsudek krajského soudu by bylo nutno zrušit pro nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Otázkou vymezení úkonů, které lze zahrnout pod pojem úkonu podle §47 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků, se opakovaně Nejvyšší správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak
např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Afs 7/2005 - 96, dostupném na www.nssoud.cz.,
v němž tento soud judikoval, že: „Úkon přerušující běh prekluzivní lhůty podle §47 odst. 2 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, musí směřovat k vyměření daně (či k jejímu dodatečnému stanovení)
a daňový subjekt musí být o tomto úkonu zpraven. Jedná se tedy pouze o úkon učiněný vůči daňovému subjektu,
tj. o úkon správce daně. Úkon daňového subjektu, např. podání dodatečného daňového přiznání, uvedené
náležitosti nesplňuje“. V rozsudku ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, dostupném
na www.nsspoud.cz., Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Ustanovení §47 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je třeba vykládat tak, že daň je nutno ve lhůtě 3 let od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová
povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat, vyměřit či doměřit pravomocně.
Nestačí tedy, když je v uvedené prekluzivní lhůtě vydáno nepravomocné rozhodnutí o vyměření či doměření daně“.
V rozsudku ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Afs 201/2006 - 106, dostupném na www.nssoud.cz.,
se pak Nejvyšší správní soud vyslovil k otázce opakovaných výzev, resp. k úkonům vztahujících
se k prokázání jedné a téže skutečnosti. V tomto rozsudku vyslovil názor, že: „Pro posouzení otázky,
zda výzva učiněná správcem daně podle §43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byla
úkonem směřujícím k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení ve smyslu §22 odst. 2 zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (popř. §47 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), je nezbytné zkoumat její obsah a také její vztah k výzvám
předchozím. Byla-li výzva pouhou urgencí a doplněním výzvy předchozí, nelze ji považovat za úkon směřující
k vyměření nebo dodatečnému stanovení daně ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. (popř. §47
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.)“. Otázka výkladu ust. §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
nezůstala ani stranou pozornosti rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Ten ve svém
usnesení ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 2026/2010, judikoval, že: „Úkon správce daně v odvolacím řízení
může být úkonem podle §47 odst. 2 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přerušujícím
běh prekluzivní lhůty a zakládajícím běh lhůty nové za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti
výše předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení a prováděný úkon
odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností. Tyto účinky nemá úkon provedený výlučně nebo převážně
za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty“. V rozsudku ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 Afs 71/2009 - 48,
dostupném na www.nssoud.cz., posléze Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že: „Žádost
správce daně o mezinárodní pomoc podle §4 odst. 1 zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě
daní, podaná zákonem stanoveným způsobem příslušnému orgánu v průběhu daňové kontroly i mimo daňovou
kontrolu, je úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty podle §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, pokud tento úkon byl učiněn a pokud s ním byl daňový subjekt seznámen před uplynutím lhůty
pro vyměření daně“.
Krajský soud v přezkoumávaném rozsudku došel k závěru, že provedené výpovědi
svědků v projednávané věci nenaplňují materiální znaky úkonu podle §47 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud rozhodující v této věci došel k závěru, že tomuto
závěru nelze ničeho vytknout.
Jak vyplývá z předestřené judikatury, a především pak z usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134,
které sjednocuje judikaturní závěry správních soudů, nemůže být sporu o tom, že k přetržení
běhu prekluzivní lhůty a k založení běhu lhůty nové, může dojít i úkonem žalovaného (zde
stěžovatele), popřípadě správce daně v rámci postupu podle §50 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků. Takový úkon však musí splňovat zákonné podmínky uvedené v §47 odst. 2
citovaného zákona (jde o úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení;
daňový subjekt byl o něm zpraven), které pak blíže rozvedl ve svém usnesení rozšířený senát.
Musí se tedy jednat o úkon správce daně (žalovaného), který vychází z určitých pochybností
o správnosti výše předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření daně nebo jejímu
dodatečnému stanovení, prováděný úkon odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností
a daňový subjekt o něm byl zpraven. Při tom je třeba vyjít z toho, že absence, byť i jediné
z těchto podmínek způsobí, že úkon nemůže mít účinky předpokládané tímto ustanovením,
a nemůže založit běh nové prekluzivní lhůty.
Jak přiléhavě uvedl již krajský soud, aby mohla být prekluzivní lhůta přetržena a započala
tak plynout lhůta nová, musel by být správce daně nadán určitou pochybností o správnosti výše
předchozího vyměření daně. Nikoliv však pochybností jakoukoliv, ale pochybností novou. Tak
tomu ale v projednávané věci nebylo.
Z průběhu předchozích řízení je zřejmé, že v rámci celé daňové kontroly měl správce
daně pochybnosti o tom, zda si žalobkyně v daňových přiznáních za zdaňovací období měsíců
leden až duben roku 2005 oprávněně uplatnila odpočty daně z přidané hodnoty u deklarovaných
přijatých plnění od společnosti BYKADO s. r. o. Již v průběhu této daňové kontroly (a nikoliv až
v odvolacím řízení, či po původním rozsudku krajského soudu) tedy správci daně vyvstaly
pochybnosti o tom, zda žalobkyni byla za uvedená zdaňovací období stanovena daňová
povinnost ve správné výši, resp. zda se tak stalo v souladu s §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (viz. obsah Zprávy o kontrole, protokolu o jejím projednání
a původního zrušeného rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 25. 9. 2008,
sp. zn. 11302/08-1300/500391). Tomuto závěru ostatně odpovídá i následný postup správce
daně, který z titulu porušení §72 a §73 žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty svými
platebními výměry.
Okolnost, že úkon v odvolacím řízení může mít následky předvídané ust. §47 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků jen tehdy vychází-li z nových pochybností, je pak dostatečně
seznatelná i z judikátu, na který poukazuje krajský soud (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134, bod 19 a násl.). Lze j i
ale dovodit i z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007,
č. j. 7 Afs 201/2006 - 106, v němž se kasační soud vyslovil k otázce opakovaných výzev, resp. k
úkonům vztahujících se k prokázání jedné a téže skutečnosti. Ze závěrů tohoto rozsudku lze
dovodit, že byly-li pochybnosti správcem daně vysloveny jednou (zde v průběhu kontroly), je
vyloučeno, aby tytéž pochybnosti (o oprávněnosti uplatněných odpočtů daně z přidané hodnoty
na vstupu z přijatých plnění od společnosti BYKADO s. r. o.) byly „novou informací“
nasvědčující tomu, že daňová povinnost žalobkyně v rozhodném zdaňovacím období zřejmě
může být vyšší. Uvedené platí tím spíše, byla-li již dříve z téhož titulu daň žalobkyni vyměřena
(platebními výměry). Opačný výklad by umožňoval, aby správce daně např. „z procesní
opatrnosti“ neprovedl ve vyměřovacím řízení některý z v úvahu připadajících důkazů, jež by
mohl mít vliv na zjišťované skutečnosti, a jeho prostřednictvím by byl v budoucnu sto dosáhnout
opětovného běhu nové prekluzivní lhůty. Takový výklad nelze připustit.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že výpovědi svědků R. Ch. a Z. S. ze dne 5. 11.
2009 v projednávané věci nesplňují zákonné předpoklady úkonu podle §47 odst. 2 zákona o
správě daní a poplatků. Jejich provedení správcem daně proto nemohlo mít za následek přerušení
prekluzivní lhůty k vyměření, resp. doměření daně žalobkyni, ani běh lhůty nové. Obstojí proto
rozsudek krajského soudu, pokud za daného stavu zrušil rozhodnutí stěžovatele i jemu
předcházející dodatečné platební výměry správce daně pro zmeškání zákonné lhůty.
Výtkami stěžovatele na vrub rozsudku krajského soudu ze dne 29. 5. 2009,
č. j. 59 Ca 145/2008 - 45, se Nejvyšší správní soud nezabýval. Měl-li stěžovatel za to, že byl
poukazovaný dřívější rozsudek krajského soudu nevykonatelný, či jinak vadný, nic mu nebránilo,
aby proti němu brojil. Takto však stěžovatel nepostupoval. Jakékoliv výhrady proti tomuto
pravomocnému rozsudku krajského soudu jsou v současném řízení před Nejvyšším správním
soudem zcela bezpředmětné, a proto se jimi kasační soud nezabýval.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 31. 1. 2013, č. j. 59 Af 21/2011 – 82, není opodstatněná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1
poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s. za použití
ust. §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně měla úspěch v řízení o kasační stížnosti žalovaného,
a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl
a je proto povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč. Náklady
žalobkyni vznikly v podobě nákladů na zastoupení advokátem před Nejvyšším správním soudem.
Náklady řízení se sestávají z odměny za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč
[1 úkon právní služby spočívající v podání ve věci samé (§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f/, §11
odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu)], z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 1 úkon právní
služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z přináležející 21% daně z přidané hodnoty ve výši
714 Kč]. Náklady řízení tedy činí celkově 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu