ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.51.2012:42
sp. zn. 7 Afs 51/2012 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. C., zastoupený
Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Dlouhá 6, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012,
č. j. 22 Af 135/2011 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 22 Af 135/2011 - 34, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava
(dále jen „celní ředitelství“) ze dne 11. 8. 2011, č. j. 3512-2/2011-140100-21, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Ostrava (dále jen „celní úřad“)
ze dne 15. 2. 2011, č. j. 3458/2011-146300-024, kterým byl stěžovateli sdělen předpis penále
ze spotřební daně z tabákových výrobků za zdaňovací období od 12. 4. 2005 do 26. 1. 2011
ve výši 72.744 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že odlišnost či totožnost
daňového řízení nelze dovozovat z užitého čísla spisu či čísla jednacího, když jejich užití je jen
otázkou administrativní a evidenční. Rozhodný je faktický obsah jednání správních orgánů.
Krajský soud se proto neztotožnil s názorem stěžovatele, že by po zrušení prvotních rozhodnutí
o vyměření daně zůstalo původní daňové řízení bez dalšího postupu a celní orgány vedly daňové
řízení nové. Z obsahu správního spisu naopak vyplývá, že po zrušení prvotních rozhodnutí vedly
celní orgány se stěžovatelem nadále řízení jen proto, že jejich prvotní rozhodnutí byla rozsudkem
soudu zrušena. Jedná se proto stále o totéž řízení, přičemž rozhodné v posuzované věci je,
že vždy bylo vůči stěžovateli vedeno se stejným předmětem řízení jen jedno řízení. Vedení
duplicitního řízení z obsahu správních spisů nevyplývá a stěžovatel ani důkazy k souběžně
vedeným dvěma řízením nenabízel. Předmětem napadeného rozhodnutí a řízení, které mu
předcházelo, je sdělení penále. Přezkoumávalo-li tedy celní ředitelství rozhodnutí, kterým byl
stěžovateli sdělen předpis penále, mělo pouze zjišťovat, zda existuje rozhodnutí, kterým byla
povinnost hradit daňový dluh stěžovateli řádně sdělena, zda tato povinnost nebyla splněna
ve stanovené lhůtě a zda je penále vypočítáno v souladu se zákonem, příp. zda právo na jeho
vybrání není promlčeno. Bylo-li tu rozhodnutí ukládající stěžovateli zaplatit daň a nebylo-li
předepsaným způsobem zrušeno, nelze v žalobě úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí
o vyměření samotné daně či vady řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o vyměření daně.
Tímto rozsahem přezkumu je vázán i soud v řízení o žalobě. V posuzovaném případě existovalo
pravomocné rozhodnutí – platební výměr ze dne 13. 11. 2008 č. j. 3253-15/08-146300-024,
protože odvolání vůči němu bylo zamítnuto a následná žaloba byla soudem odmítnuta. Namítal-li
tedy stěžovatel nezákonnost postupu v řízení o vyměření daně, nikoli v řízení o sdělení penále,
nemohou být jeho námitky o nezákonnosti či vadách vyměřovacího řízení úspěšné. Měl-li
stěžovatel výhrady proti řízení o vyměření daně, měl je uplatnit v žalobě proti rozhodnutí celního
ředitelství o odvolání proti platebnímu výměru. Jedinou výjimku z uvedeného pravidla
představuje situace, kdy by rozhodnutí o vyměření daně bylo nicotné. Nicotnost platebního
výměru ze dne 13. 11. 2008 stěžovatel dovozoval z překážky věci zahájené. Nicotné je takové
správní rozhodnutí, které je založeno na zásadních a zřejmých vadách, v jejichž důsledku na něj
nelze pohlížet jako na správní akt (rozhodnutí), který by byl způsobilý vyvolat zamýšlené právní
účinky. Nicotný akt nelze měnit, a proto je nicotností stiženo i rozhodnutí o odvolání nebo
rozkladu. O takový případ však v předmětné věci nešlo. V rozsudku ze dne 21. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 68/2007 - 82, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že existence překážky věci
pravomocně rozhodnuté nelze považovat za tak zásadní a intenzivní vadu řízení před správními
orgány, že by rozhodnutí na ní založené bylo třeba považovat za paakt, resp. rozhodnutí nicotné,
které nemá žádné právní následky. Podle krajského soudu je otázka překážky věci zahájené
(souběžně vedeného řízení) velmi blízká otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté. Není-li
důvodem nicotnosti rozhodnutí překážka věci rozhodnuté, není podle krajského soudu důvod,
proč za důvod nicotnosti považovat překážku věci zahájené. Namítal-li stěžovatel nicotnost
rozhodnutí o povolení splátek, krajský soud odkázal na důvody uvedené shora,
pro které ani rozhodnutí o povolení splátek za nicotné nepovažoval. Prekluze práva daň vyměřit
v žádném případě nepředstavuje podle krajského soudu důvod pro nezaplacení daně, tedy
ani důvod, pro který by nemohlo být sděleno daňové penále. Daňové řízení podle zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
se rozděluje do několika fází, z nichž je pro účely stěžovatelem nastolené otázky třeba rozlišovat
zejména fázi vyměření daně a fázi placení daně, které nelze směšovat. Fáze vyměřovací je
zakončena vydáním rozhodnutí o povinnosti daň zaplatit (příp. rozhodnutí o odvolání proti
takovému rozhodnutí). Jen na fázi vyměřovací pak dopadá prekluze předvídaná v ust. §47
citovaného zákona. Platební výměr, kterým správce daně sděluje výši penále, nemá, na rozdíl
od platebního výměru, kterým správce daně dodatečně vyměřuje daň, konstitutivní charakter.
Platební výměr, kterým správce daně sděluje výši penále, nezakládá daňovému dlužníku žádnou
novou povinnost, pouze deklaruje povinnost již vzniklou ze zákona. Povinnost k úhradě penále
vzniká v první den prodlení a trvá po celou dobu prodlení, mění se pouze částka penále,
která se s každým dnem prodlení zvyšuje podle zákonné sazby. Zákon o správě daní a poplatků
neupřesňuje okamžik, kdy musí správce daně sdělit daňovému dlužníku penále, jej omezuje
promlčecí lhůtou pro vybrání daně. Jediné zákonné omezení správce daně, vztahující
se k okamžiku sdělení penále daňovému dlužníku, je stanovení okamžiku, kdy je možné penále
nejpozději sdělit. Tento okamžik je spojen s uplynutím promlčecí lhůty pro vybrání daně, s jejíž
platbou je daňový subjekt v prodlení. Délka a běh této promlčecí lhůty jsou upraveny v ust. §70
odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků. K namítané „bagatelnosti“ porušení splátek krajský
soud uvedl, že pokud by snad bylo možno hovořit o „bagatelnosti“ pozdních plateb – částek
zaplacených do 4. 5. 2010, rozhodně již nelze na tuto „bagatelnost“ poukazovat poté,
co od splatnosti první splátky následující po platbě realizované 4. 5. 2010 byl stěžovatel stabilně
v prodlení se zaplacením dvou splátek, od září 2010 již dokonce v prodlení se zaplacením splátek
tří, a to až do závěrečné platby provedené 26. 1. 2011, tj. po dobu bezmála 8 měsíců. S názorem
stěžovatele o „bagatelnosti“ jeho prodlení s placením splátek se tedy krajský soud neztotožnil.
Navíc zdůraznil, že původní splatnost daňového dluhu nastala ze zákona již 11. 4. 2005
a rozhodnutím o povolení splátek se stěžovateli dostalo beneficia stanovení náhradní dodatečné
lhůty k zaplacení daně. Stěžovatel byl v rozhodnutí o povolení splátek výslovně poučen o tom,
jaké nedostatky v jeho platbách budou považovány za porušení podmínek povolení splátek,
a proto si musel být těchto skutečností vědom. Bylo pouze na něm, aby stanovené splátky
dodržel, příp. aby požádal o vydání nového rozhodnutí o povolení splátek. Nezvolil-li ani jednu
z těchto alternativ, musí nést zákonné důsledky svého rozhodnutí, tzn. povinnost zaplatit penále.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti za stěžejní otázky
označil, zda po vydání rozhodnutí krajského soudu ze dne 13. 6 2007, č. j. 22 Ca 229/2005 - 68,
jímž byly napadená rozhodnutí celního ředitelství a celního úřadu zrušeny a věc jim vrácena
k dalšímu řízení, bylo pokračováno v původním daňovém řízení nebo bylo zahájeno nové daňové
řízení, zda byl porušen zákaz litispendence a zda toto porušení má za následek nezákonnost
daňového řízení a nicotnost v něm vydaných a na něj navazujících rozhodnutí. Z úkonů,
které učinil celní úřad po vydání výše uvedeného ve věci spotřební daně z tabákových výrobků
vyplývá, že po zrušení prvotních platebních výměrů celní úřad v původním daňovém řízení
nepokračoval, ale zahájil nové daňové řízení. Byl to právě celní úřad, který jako první použil
termín „zahájení nového daňového řízení“, „nové daňové řízení“ a „předchozí daňové řízení“.
Stěžovateli proto není jasné, jak by si mohl jednoznačný opakovaný projev celního úřadu vykládat
jinak, tedy, že pokračuje v původně zahájeném daňovém řízení, když obsahy listin založených
v daňových spisech tomuto zjevně odporují. Stěžovateli není tedy zřejmé, jak mohl krajský soud
tak znatelné skutečnosti pominout, když právě z obsahu daňového spisu jsou stěžovatelem
tvrzené skutečnosti zcela jednoznačně patrné. Argumentace krajského soudu k jednotnosti
předmětných daňových řízení je tak zcela irelevantní. Nadto je z úkonů celního úřadu a jím
vyhotovených listin patrné, proč nepokračoval v předchozím daňovém řízení a zahájil nové
daňové řízení. Bylo to proto, že nepoužil rozhodný důkaz o daňové povinnosti, resp. zjistil
skutečnosti, které nemohly být uplatněny dříve. Přitom v předchozím daňovém řízení celní úřad,
resp. k odvolání stěžovatele celní ředitelství, rozhodl o daňové povinnosti stěžovatele
bez řádných důkazů, a dokonce v rozporu s obsahem daňového spisu. Celní úřad tedy postupoval
účelově, a aby vyloučil možný a pravděpodobný neúspěch ve věci, zahájil „pro jistotu“ nové
daňové řízení. Zrušil-li krajský soud rozhodnutí celního úřadu a celního ředitelství a věc vrátil
celnímu úřadu k dalšímu řízení, celní úřad původní daňové řízení nijak právně relevantním
způsobem neukončil a zahájil nové daňové řízení, je tímto postupem nastolena překážka
litispendence. O tom, že v předchozím i nově zahájeném daňovém řízení se jedná o totožnou
daňovou povinnost, nemůže být pochyb, neboť se prokazatelně vztahuje k totožnému zboží.
Krajský soud považuje překážku věci zahájené za nezákonnost. Odkazuje přitom na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007 - 82, kdy pokládá rovnítko
mezi překážku věci zahájené a překážku věci rozhodnuté. To však na tento případ nedopadá. Je-li
zahájeno v rozporu s překážkou věci zahájené, pak správní orgán jedná absolutně bez náležité
kompetence rozhodnout o daňové povinnosti a veškerá rozhodnutí v takto vedeném řízení
a rozhodnutí na ně navazující jsou nicotná. Stěžovatel dále namítal, že nárok na vyměření daňové
povinnosti je prekludován, neboť v původním daňovém řízení (č. j. 1779/05) došlo marným
uplynutím prekluzivní doby k prekluzi práva na vyměření daňové povinnosti. Na této skutečnosti
nemůže nic změnit ani to, že v následném daňovém řízení (č. j. 8733/07) byly celním úřadem
činěny kroky směřující k vyměření a vymožení daňové povinnosti, neboť toto druhé daňové
řízení je nezákonné pro překážku litispendence a veškerá rozhodnutí a úkony správce daně
v tomto novém daňovém řízení učiněná jsou nicotná pro absolutní absenci pravomoci správního
orgánu. Za situace, kdy je prekludován nárok na vyměření daňové povinnosti, nelze vymáhat
daňové penále. Stěžovatel rovněž namítal, že nebyl za dobu do vydání platebního výměru
č. 3253-7/08-146300-024 v prodlení s placením daně, neboť vycházel ze situace, kdy původní
platební výměr byl jako nezákonný zrušen, a tedy bylo krajským soudem deklarováno, že daňový
subjekt nemá daňovou povinnost. Pokud nyní celní úřad požaduje zaplacení penále za dobu
neexistence daňového rozhodnutí a tuto situaci sám způsobil, využívá tím zhoršeného postavení
daňového subjektu, do něhož se dostal právě v důsledku nezákonného jednání celního úřadu.
Taková situace je v rozporu se základními zásadami daňového řízení, jakož i principy právního
státu. Stěžovatel také nebyl v prodlení za dobu do uplynutí náhradní lhůty plnění (podle
platebního výměru ze dne 13. 11. 2008, č. j. 3253-7/08-1463-024) kdy podle rozhodnutí
ze dne 1. 11. 2005, č. j. 1779-31/05-Ž 175 povolil celní úřad stěžovateli splátky daně a ten
v souladu s tímto rozhodnutím daň splácel, čímž nemohl být v prodlení s placením daně. Na této
skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že následně bylo rozhodnutí celního úřadu
ze dne 13. 11. 2008, č. j. 3253-7/08-1463-024, shledáno nezákonným a celní úřad vrátil
stěžovatelem zaplacenou daň. Přípisem ze dne 13. 8. 2007 byl stěžovatel celním úřadem požádán,
aby žádné další splátky na spotřební daň z tabákových výrobků neplatil. Tyto skutečnosti, pokud
by stěžovatele zcela neliberovaly, tak minimalizují závažnost jeho porušení povinnosti. Stěžovatel
porušil podmínky stanovené v rozhodnutí o povolení splátek daně zcela zanedbatelným
způsobem, kdy ve třech případech se opozdil s měsíční splátkou. Toto bagatelní porušení
podmínek nelze považovat ve smyslu účelu zákona za nedodržení stanovených podmínek splátek
daně se všemi z toho plynoucími důsledky. Opačný postup je projevem nepřijatelného
formalismu. Celní úřad měl k aplikaci sankčních ustanovení zákona přistoupit zdrženlivě
a v každém případě byl povinen ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobody šetřit
podstatu a smysl základních práv a svobod při ukládání daňových povinností, což však nečinil.
Závěrem stěžovatel namítal, že při ústním jednání dne 20. 8. 2008 uvedl možnost porušení
zákazu dvojího zdanění a navrhoval ověření této skutečnosti. Celní úřad však s touto námitkou
ve zprávě o výsledku vytýkacího jednání de facto odmítl vypořádat. To se potvrdilo i z vyjádření
Celního ředitelství Praha ze dne 19. 4. 2012, ze kterého vyplývá, že v dotčeném období byla
s dovozci a výrobci dotčeného zboží vedena daňová řízení. Z kontextu známých skutečností lze
mít za to, že tato daňová řízení byla vedena k vybrání totožné daně z totožného zboží. Vědomé
porušení zákazu dvojího zdanění je zásadním projevem nezákonnosti a porušení základních práv
stěžovatele. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v uvedeném řízení
se nejednalo o napadení platebního výměru citovaného v kasační stížnosti, kterým byla
stěžovateli uložena povinnost daň zaplatit, ale o platební výměr, kterým mu bylo sděleno daňové
penále. Stěžovatelův nesouhlas s vykonatelným a pravomocným platebním výměrem je tedy pro
toto řízení irelevantní. Celní ředitelství vyjádřilo nesouhlas s námitkou, že nárok na daňovou
povinnost byl prekludován a poukázalo na to, předmětná stěžovatelem označovaná „prekludovaná
pohledávka na spotřební dani“ byla a je nepochybně pohledávkou splatnou (vykonatelnou).
Stěžovatel nedodržel podmínky povolené formy úlevy s platbou, čímž založil vznik příslušného
penále. Nejen z povahy tohoto institutu, ale i z jeho systematického zařazení v zákoně je zřejmé,
že předepisování penále nespadá do vyměřovací fáze daňového řízení, ale do fáze placení
(vybírání) daně. Jediná lhůta, kterou je předpis penále vázán, je šestiletá promlčecí lhůta k vybrání
daně. V souladu s ust. §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(pro zdaňovací období únor 2005) vznikla stěžovateli povinnost daň přiznat a zaplatit,
a pro nesplnění této povinnosti byl v prodlení. Daňové penále se počítá od původního dne
splatnosti až do dne platby včetně, přičemž délku této lhůty neovlivňuje průběh a délka vlastního
daňového řízení nebo datum vydání rozhodnutí o daňové povinnosti. Celní úřad jednal
na základě právního názoru krajského soudu, jenž byl uveden ve zrušujícím rozsudku
ze dne 13. 6. 2007 a který byl pro něj závazný. Stěžovatelem namítané povolení splátek daně
nemá žádnou souvislost s provedeným řízením. Citovaným rozsudkem bylo pro nezákonnost
zrušeno rozhodnutí celního úřadu a věc byla vrácena zpět k dalšímu řízení, tudíž tak bylo
neúčinné rovněž rozhodnutí o povolení splátek. Pro doplnění celní ředitelství dodalo,
že stěžovatel byl v rozhodnutí o žádosti o povolení splátek poučen, v jaké výši a k jakému dni je
povinen uhradit jednotlivé splátky a co je považováno za porušení podmínek. Vzhledem k tomu,
že jednotlivé splátky dluhu byly stěžovateli předepsány vždy k 30. v měsíci, muselo mu být
známo, že pozdní úhradou porušil podmínky splátek. Bylo tedy na stěžovateli, aby kontaktoval
celní úřad, vysvětlil důvody pozdní úhrady a požádal o změnu termínu splátek nebo požádal
o vydání nového rozhodnutí o povolení splátek. Nic z toho ale stěžovatel neučinil. Argumentaci,
že u výrobců či distributorů zajištěných vybraných výrobků byla vedena a ukončena daňová
řízení, na jejichž základě jim byla vyměřena spotřební daň, označilo celní ředitelství
za nedůvodnou. Tato tvrzení bez uvedení významných indikátorů, jako je určení zdaňovacího
období a předložení důkazů, které by u stěžovatele zajištěné vybrané výrobky ztotožnily
s konkrétním daňovým řízením u výrobců, popř. distributorů, nelze považovat za relevantní
s ohledem na to, že stěžovatel má nejen břemeno tvrzení, ale také břemeno důkazní. Celní
ředitelství poukázalo i na to, že stěžovatelem uplatněné námitky se vztahují k vyměřovacímu
řízení a nemají vztah k projednávané věci. Bez ohledu na výše uvedené skutečnost celní ředitelství
v této souvislosti uvedlo, že u výrobců předmětných tabákových výrobků nebyla stanovena
spotřební daň za vymezená období, ke kterým se důvodně vztahuje pořízení předmětných
tabákových výrobků stěžovatelem. Vzhledem k uvedeným skutečnostem celní ředitelství navrhlo,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 137/2004 - 62,
publikovný pod č. 1182/2007 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz, vyslovil, že přezkoumává-li
celní ředitelství rozhodnutí, kterým byl daňovému subjektu sdělen předpis penále, zjišťuje pouze,
zda existuje rozhodnutí, kterým mu byla povinnost hradit celní dluh řádně sdělena, zda daňový
subjekt svou daňovou povinnost zaplatit vyměřenou daň ve stanovené lhůtě nesplnil
a zda se penále počítá v souladu s §63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Tímto rozsahem
přezkumu je pak při zachování dispoziční zásady vázán rovněž soud. V rozsudku
ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 Afs 161/2006 - 93, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že nebylo-li
pravomocné rozhodnutí ukládající daňovému subjektu zaplatit daň předepsaným způsobem
zrušeno, nelze v žalobě proti rozhodnutí o sdělení penále k této dlužné dani (§63 odst. 4 zákona
o správě daní a poplatků) úspěšně namítat, že je nezákonné proto, že daňová povinnost byla
stanovena neoprávněně.
Pokud se týká námitek vůči vyměření daně lze odkázat na rozsudek ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 5 Afs 89/2010 - 47, jímž Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2010, č. j. 22 Af 86/2010 - 9, kterým byla
odmítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 13. 7. 2010,
č. j. 4525/2010-140100-21, o zamítnutí odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Celního
úřadu Ostrava ze dne 13. 11. 2008, č. j. 3253-15/08-146300-024, na spotřební daň z tabákových
výrobků. Zákonnost vyměření spotřební daně z tabákových výrobků stěžovateli nebyla sice soudy
věcně přezkoumána, ale stalo se tak pouze v důsledku jednání stěžovatele. Jakkoliv lze souhlasit
se stěžovatelem, že otázka zákonnosti vyměření daňového penále bezprostředně souvisí
s otázkou vyměření daně, Nejvyšší správní soud v tomto řízení už nemůže přezkoumávat
zákonnost vyměření daně. Tyto námitky jsou tedy nerelevantní, neboť se nevztahují k rozhodnutí
o sdělení penále.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i ve vztahu k námitce porušení zákazu
dvojího zdanění, která se opět nevztahuje k rozhodnutí o sdělení penále, a proto se jí nemohl
v tomto řízení zabývat.
Jedinou relevantní stěžovatelovou námitkou je, že podmínky stanovené v rozhodnutí
o povolení splátek daně porušil zcela zanedbatelným způsobem, a proto jej nelze považovat
ve smyslu účelu zákona za nedodržení stanovených podmínek splátek daně se všemi z toho
plynoucími důsledky.
Celní úřad rozhodnutím ze dne 24. 3. 2009, č. j. 375-11/09-146300-210, povolil
stěžovateli zaplacení daňového dluhu ve 23 splátkách, tj. 22 splátek po 5.000 Kč a 23. splátka
ve výši 5.994 Kč, se splatností vždy do 30. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje dubnem
2009 a konče únorem 2011. V tomto rozhodnutí celní úřad také stanovil, že nedodrží-li stěžovatel
termín nebo výši platby jednotlivých splátek, vzniká mu podle ust. §63 odst. 2 zákona o správě
daní a poplatků povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem
následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti.
Dále stanovil, že za nedodržení podmínek se považuje, nedodrží-li dlužník jednu ze stanovených
splátek, byť o jeden den později nebo o 1 Kč nižší. Stěžovatel na tyto splátky zaplatil částku
dne 6. 4. 2009 částku 10.000 Kč, dne 6. 5. 2009 částku 5.000 Kč, dne 24. 6. 2009 částku 5.000 Kč,
dne 10. 7. 2009 částku 5.000 Kč, dne 18. 8. 2009 částku 5.000 Kč, dne 9. 9. 2009 částku 5.000 Kč,
dne 10. 11. 2009 částku 5.000 Kč, dne 8. 12. 2009 částku 5.000 Kč, dne 18. 2. 2010 částku
5.000 Kč, dne 4. 3. 2010 částku 5.000 Kč, dne 26. 4. 2010 částku 5.000 Kč, dne 4. 5. 2010 částku
5.000 Kč, dne 29. 7. 2010 částku 5.000 Kč, dne 5. 8. 2010 částku 5.000 Kč, dne 11.10.2010
5.000 Kč, dne 3. 11. 2010 částku 5.000 Kč, dne 9. 12. 2010 částku 5.000 Kč a dne 26. 1. 2011
částku 25.994 Kč. Následně dne 15. 2. 2011 vydal celní úřad platební výměr na daňové penále,
který odůvodnil nedodržením podmínek povolení splátek. Proti němu podal stěžovatel odvolání,
které bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím celního ředitelství.
Jak vyplývá se shora uvedeného, stěžovatel sice uhradil celý daňový dluh k 26. 1. 2011,
ale v průběhu jeho splácení byl v prodlení s úhradou několika splátek. Přitom celní úřad
v rozhodnutí o povolení splátek výslovně uvedl, co se považuje za porušení podmínek a jaké jsou
důsledky tohoto porušení. Stěžovatel si proto musel být vědom, že neuhradí-li byť jedinou
splátku řádně a včas, vznikne mu povinnost platit daňové penále. Je proto zcela právně
bezvýznamné jaký charakter mělo porušení stanovených podmínek, zda bylo zanedbatelné, jak
tvrdí stěžovatel, nebo nikoliv, neboť povinnost uhradit penále byla vázána na jakékoliv porušení
stanovených podmínek stěžovatelem.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s., a proto ji zamítl bez jednání postupem podle
ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu