ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.6.2008:33
sp. zn. 7 Afs 6/2008 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. Ž.,
zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravská
Ostrava a Přívoz, Na Hradbách 3, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. 9. 2007, č. j. 10 Ca 279/2007 - 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2007, č. j. 10 Ca 279/2007 - 7 odmítl
žalobu J. Ž. (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 9. 7. 2007, č. j. 49/47116/2007–491, kterým podle ustanovení §55b
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozd ějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
nebylo povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen
„finanční ředitelství“) ze dne 11. 3. 2003, č. j. 4598/130/2002-ŠK, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Chrudimi ze dne
4. 2. 2002, č. j. 9915/02/233911, o vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
IV. čtvrtletí 2000 ve výši 5857 Kč. Městský soud dovodil, že i když má nepovolení přezkumu
podle ustanovení §55b odst. 4 zákona o správě daní a poplatků formu rozhodnutí, nejedná
se o rozhodnutí v materiálním smyslu podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., jímž by se zakládaly,
měnily, rušily nebo závazně určovaly práva nebo povinnosti stěžovatele či bylo jinak zasahováno
do jeho právní sféry, a že z tohoto důvodu je proto takové rozhodnutí ze soudního přezkumu
vyloučeno. V této souvislosti odkázal městský soud na stanovisko pléna ze dne 19. 12. 2000,
sp. zn. Pl. ÚS-st-12/2000, a na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 516/03,
a rovněž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. 6 A 153/2002 - 18.
V souladu s uvedenou judikaturou konstatoval, že nepovolení přezkumu daňového rozhodnutí
není svou povahou mimořádným opravným prostředkem, mezi něž ho nesprávně zařazuje zákon
o správě daní a poplatků, ale je pouze výkonem dozorčího práva nadřízeného správce daně.
Ostatně daňový subjekt proto nemá ani subjektivní právo na povolení přezkoumání
tohoto daňového rozhodnutí. Pokud tedy správce daně nevyužil svého dozorčího práva, nijak
tím nezasáhl do právní sféry daňového subjektu. Soudní ochrana stěžovatele však byla zajištěna,
neboť ten měl možnost v zákonem stanovené lhůtě brojit správní žalobou proti rozhodnutí
odvolacího správního orgánu. Jestliže ale stěžovatel této možnosti nevyužil nebo pokud soud
shledal žalobu nedůvodnou, nemůže se již stěžovatel soudní cestou domáhat, aby k přezkoumání
těchto správních rozhodnutí došlo výkonem dozorčího práva nadřízeného správce daně.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se neztotožnil s názorem
městského soudu, že rozhodnutí vydané podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků
je vyloučeno ze soudního přezkumu. Je tomu tak proto, že v důsledku rozhodnutí ministerstva
již nebude jeho případ přezkoumán a ztratil tudíž možnost, aby uplatnil v této věci nové
skutečnosti. Právě v tom pak spatřuje zásah do své právní sféry. Poté, co dále popsal historii
předmětného daňového případu a řízení (stejně jako v žalobě), navrhl, aby Nejvyšší správní soud
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti naopak považuje napadené usnesení
městského soudu za správné. Zdůraznilo, že stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svém právu
domoci se přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí finančního ředitelství před správním
soudem. Připomnělo, že stěžovatel původně podal žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství,
ale jelikož ji podal po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s., městský soud ji usnesením
odmítl. Ministerstvo proto navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodný stížní bod, v němž stěžovatel namítá,
že vyloučení rozhodnutí podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků ze soudního
přezkumu je zásahem do jeho práv, neboť v důsledku tohoto rozhodnutí ministerstva již nebude
jeho věc přezkoumána.
Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl.ÚS-st 12/2000 vyslovil,
že „rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §55b zákona o správě
daní a poplatků má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu“. Ústavní soud
vycházel z toho, že v daném případě se jedná o dvojí prostředky práva. Jednak jsou tu prostředky
instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) – tedy prostředky,
které může strana využít (má na ně tak právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné,
dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle ustan ovení §55b zákona o správě daní
a poplatků. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nemá nárok. Opačný případ
však nastává, pokud v prvé fázi přezkoumání je rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve
ve druhé fázi zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Obdobně se vyjádřil k této otázce
Ústavní soud ve svém pozdějším usnesení ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 516/03,
v němž uvedl, že „v případě rozhodování podle §55b zákona o správě daní a poplatků se jedná
o rozhodnutí o právech a povinnostech daňového subjektu jen tehdy, jestliže v prvé fázi
přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno,
nahrazeno jiným nebo změněno. Za rozhodnutí podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
lze proto považovat jen takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují práva a povinnosti. Podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí
procesní povahy jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny. V důsledku absence žalobní
legitimace stěžovatele tak nebyla správní žaloba způsobilá meritorního projednání, pročež došlo
k jejímu odmítnutí“. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2006,
č. j. 1 Afs 56/2004 - 114, www.nssoud.cz vyjádřil právní názor, že „rozhodnutí, jímž se žádost
o přezkoumání rozhodnutí postupem podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků
zamítá, je vyloučeno ze soudního přezkoumání ve správním s oudnictví podle ustanovení
§70 písm. a) s. ř. s., protože materiálně nemá znaky „rozhodnutí“ podle ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s.“.
Přezkoumání daňových rozhodnutí podle ustanovení §55b zákona o správě daní
a poplatků tedy není opravným prostředkem, ale pouze nápravným prostředkem a výkonem
dozorčího práva nadřízeného správního orgánu. Žádost podaná podle citovaného ustanovení
proto nezakládá právní nárok daňového subjektu na přezkoumání věci samé. Výrok rozhodnutí
podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků, jímž nebylo přezkoumání povoleno,
není tudíž rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního, neboť se jím nezasahuje
do subjektivních práv daňového subjektu, ani do jeho právní sféry (§65 s. ř. s.); není
proto ani přezkoumatelný ve správním soudnictví (§68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.).
Jelikož žádosti stěžovatele ze dne 23. 12. 2005 o přezkoumání rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2003, č. j. 4598/130/2002-ŠK nebylo podle ustanovení
§55b zákona o správě daní a poplatků vyhověno (přezkoumání nebylo povoleno) rozhodnutím
Ministerstva financí ze dne 9. 7. 2007, č. j. 49/47116/2007–491, městský soud napadeným
usnesením v souladu se zákonem ze shora uvedených důvodů odmítl žalobu stěžovatele,
která směřovala právě proti tomuto rozhodnutí Ministerstva financí.
V zájmu úplnosti je třeba i poznamenat, že stěžovateli nebylo předtím upřeno jeho právo
domáhat se přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2003,
č. j. 4598/130/2002-ŠK žalobou u soudu. Stěžovatel však žalobu podal až po lhůtě stanovené
k jejímu podání, čímž zmeškal lhůtu pro uplatnění subjektivního práva, která pak byla
z tohoto důvodu usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 31 Ca 379/2005 - 33, odmítnuta pro opožděnost.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu