ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.7.2015:47
sp. zn. 7 Afs 7/2015 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Ing. O. Š.,
zastoupená JUDr. Tomášem Farou, advokátem se sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 19. 12. 2014, č. j. 11
Af 31/2014 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, č. j. 11 Af 31/2014 – 39, zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího
finančního ředitelství ze dne 16. 5. 2014, č. j. 12657/14/5000- 14103-701743, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro
hlavní město Prahu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 4323016/13/2010- 24801-110158, jímž byla
stěžovatelce doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 ve výši
150 Kč a uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 30 Kč. Městský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle ust. §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o daních z příjmů“), pro posouzení vzniku povinnosti
platit daň z příjmů fyzických osob je nezbytné zabývat se otázkou splnění zákonného časového
testu uplynutí doby pěti let mezi nabytím a prodejem nemovitosti. Stanovil-li zákonodárce
výslovně povinnost podrobit časovému testu příjmy z prodeje nemovitosti, není podle názoru
městského soudu možné dovozovat z citovaného ustanovení výjimky a tomuto testu podrobovat
pouze částečný podíl na nemovitosti s tím, že druhou část podílu testovat není třeba,
popř. testovat celou nemovitost způsobem tak, že pro ni platí výhody vyplývající pouze z jedné
její části, jak dovozuje stěžovatelka. Pokud by zákonodárce požadoval, aby časový test byl
aplikován ve vztahu k nabytí prvního spoluvlastnického podílu, takto by formuloval citované
ustanovení. Jestliže tak neučinil, je třeba vycházet ze zjištění konkrétních skut kových okolností.
Nabyla-li stěžovatelka jednu polovinu nemovitostí děděním ke dni 10. 6. 1974 a druhou polovinu
darem ke dni 14. 5. 2010, nelze daňové výhody, které se na základě provedeného časového testu
vztahují pouze k polovině nabyté děděním, automaticky vztahovat i na polovinu druhou nabytou
darem, která zákonné podmínky časového testu nesplňuje. Městský soud proto dospěl k závěru,
že daň z příjmů včetně penále byla stěžovatelce doměřena v souladu se zákonem, neboť tato
nesplnila jednu z podmínek pro osvobození od této daně uvedenou v ust. §4 odst. 1 písm. b)
zákona o daních z příjmů.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítala, že předmětem převodu byla
jedna nemovitost, a tedy realizovala ekonomicky i právně jediný příjem, který má mít stejný
daňový režim. V zákoně o daních z příjmů nelze nalézt ustanovení, které ukládá poplatníkům
povinnost příjem z prodeje nemovitostí klíčovat a test ovat příjem z prodeje každého ideálního
podílu samostatně. Absenci takového ustanovení není možné překlenout extenzivním výkladem
zákona, tak jako to udělal správce daně. Ten vyšel zřejmě z předpokladu, že stěžovatelka vlastnila
dvě ideální poloviny nemovitostí. Proto celkový příjem rozdělil na poloviny a každou podrobil
samostatnému časovému testu. Takový přístup je intuitivním řešením problému a nemá oporu
v zákoně o daních z příjmů ani v obecných ustanoveních občanského zákoníku vztahujících
se ke spoluvlastnictví. Nemovitost, a ostatně jakákoli věc v právním slova smyslu , může být
v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Spoluvlastníci mají vlastnické právo ke společné věci
a míru tohoto práva vyjadřuje právě spoluvlastnický podíl, jehož velikost se v průběhu doby
může měnit. Z této koncepce jednoznačně vyplývá, že spoluvlastník má v každém okamžiku
pouze jeden spoluvlastnický podíl na společné nemovitosti a při prodeji realizuje tedy jeden
příjem. Předmětem vlastnického práva je společná nemovitost, a to od nabytí prvního podílu,
nikoli sám spoluvlastnický podíl, který je pouze mírou. Časovému testu, který zákon o daních
z příjmů vyžaduje pro osvobození, je proto nutné podrobit příjem jako celek. Argumentaci
Odvolacího finančního ředitelství rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 5 Afs 91/2004 - 47, nepovažuje stěžovatelka za relevantní. Skutkově se jednalo o účelové
rozdělení kupní ceny pozemku ve spoluvlastnictví manželů a procesně šlo o to, zda daňový
subjekt unese svá tvrzení o rozdělení kupní ceny. Způsobem počítání časového testu při prodeji
postupně nabývané nemovitosti se soud nezabýval. Stěžovatelka pro srovnání upozornila
na analogickou situaci při posuzování prodejů obchodních podílů (majetkových účastí
na obchodních společnostech). V pokynu GFŘ D-6 je výslovně uvedeno, že dnem nabytí
obchodního podílu je den účinnosti smlouvy o převodu, a to i v případě, že společník později
zvýší svůj obchodní podíl, např. převodem podílu od jiného společníka. Vzhledem k tomu,
že se jedná o analogickou situaci, pak by se stejným způsobem mělo postupovat i v případě
podílového spoluvlastnictví nemovitostí. Rovněž v případě daně z přidané hodnoty existoval
obdobný problém, který byl řešen na Koordinačním výboru Komory daňových poradců
a Ministerstva financí dne 21. 4. 2004 (dále jen „koordinační výbor“), kde byl přijat sjednocující
názor, že „Osvobození převodu staveb, bytů a nebytových prostor podle §56 odst. 1 vztahuje i na nabytí
o převod spoluvlastnického podílu. Pokud po nabytí pr vního spoluvlastnického podílu pořídí plátce další
spoluvlastnický podíl, pak v případě prodeje celého výsledného spoluvlastnického podílu nebo celé stavby (jednotky)
je pro osvobození převodu podle §56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty rozhodný oka mžik nabytí prvního
spoluvlastnického podílu.“ Přesto, že se jedná o problematiku daně z přidané hodnoty, smysl obou
zákonných ustanovení byl naprosto stejný, tj. pokud poplatník prodává nemovitost tři, resp. pět,
let po nabytí, má být prodej od daně osvobozen. V právním státě by postupy daňové správy měly
být předvídatelné. Stěžovatelka se proto domnívá, že vzhledem ke stejnému smyslu a prakticky
identické textaci obou ustanovení, je třeba sjednocující závěr použít i v případě daně z příjm ů.
Podmínky v ust. §4 zákona o daních z příjmů nelze vykládat restriktivně. Úmyslem zákonodárce
bylo podrobit zdanění pouze spekulativní prodeje nemovitostí, které poplatníci uskutečňují
za účelem dosažení zisku a nikoli prodeje, při kterých dochází pouze k transformaci vlastnictví
nemovitosti v peněžní ekvivalent. Záměrem stěžovatelky a její matky bylo prodat nemovitost i,
které společně vlastnily řadu let a výtěžek prodeje ponechat stěžovatelce. Pokud by každá z nich
prodala svůj spoluvlastnický podíl a matka by následně darovala výtěžek dceři, tak by nepochybně
žádná daň z příjmu vybrána nebyla. I v tomto spatřuje stěžovatelka rozpor s původním smyslem
ust. §4 zákona o daních z příjmů. Na závěr kasační stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že obecně
respektovanou zásadou daňového práva je princip „v pochybnostech mírněji“. Je-li tedy
k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně,
zasahuje do toho kterého základního práva a svobody. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc byla vrácena městskému
soudu k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo nesouhlas
s právním názorem stěžovatelky. Co se týče podrobného vylíčení skutkového a právního stavu,
odkázalo na napadené správní rozhodnutí, na přiložený spisový materiál a na napadený rozsudek,
se kterým se plně ztotožňuje. K námitkám stěžovatelky uvedlo, že tato nabyla polovinu
nemovitostí necelé 3 měsíce před prodejem a nebyl tedy splněn časový test ohledně této
poloviny. Odvolací finanční ředitelství také vyjádřilo nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že pokud
by zákonodárce měl v úmyslu zkoumat vývoj míry vlastnických práv, bylo by toto v zákon ě
explicitně vyjádřeno. Je to totiž právě naopak. Pokud by zákonodárce chtěl, aby byl časový test
počítán od nabytí prvního spoluvlastnického podílu, formuloval by takto přímo i zákonné
ustanovení. Časovému testu je proto nutno podrobit nabytí každého spoluvlastnického podílu
zvlášť. Nelze připustit ani argument stěžovatelky, že v p řípadě prodeje pouze jedné poloviny
nemovitostí by při užití postupu, který zvolil správce daně, nebylo možné určit, kterou z polovin
vlastník prodává a jestli tento příjem podléhá zdanění či nikoli. V takové situaci by bylo nutno
užít zásadu „in dubio mitius“ a mít za to, že časový test byl splněn. V daném p řípadě je však
jednoznačné, že prodány byly celé nemovitosti, tedy jak jejich část, která byla ve vlastnictví
stěžovatelky déle než 5 let, tak jejich část, kterou stěžovatelka získala méně než 5 let před jejich
prodejem. Odvolací finanční ředitelství nepovažuje stěžovatelčinu argumentaci ohledně znění
ust. §56 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“),
pro daný případ za relevantní. Citované ustanovení bylo v obdobném znění jako předmětné
ustanovení zákona o daních z příjmů pouze do konce roku 2008 a k p řevodu předmětných
nemovitostí došlo v roce 2010. Osvobození od daně z přidané hodnoty navíc vychází
ze směrnice Evropské unie, která toto přímo nařizuje. Osvobození od daně podle zákona
o daních z příjmů však má odlišný účel i principy než zákon o DPH. Z tohoto důvodu také
nepovažovalo Odvolací finanční ředitelství pro daný případ za relevantní názor vyjádřený
koordinačním výborem. Podle Odvolacího finančního ředitelství nelze v případě stěžovatelky
použít mírnější výklad, neboť ze zákona o daních z příjmů jasně vyplývá, že splnění časového
testu se má posuzovat od nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Protože časový test
pro osvobození od daně z příjmů z prodeje nemovitostí byl splněn pouze u poloviny příjmu,
podléhá druhá polovina zdanění. Odvolacímu finančnímu ředitelství nepřísluší posuzovat,
zda stěžovatelka zvolila nejvýhodnější postup při prodeji předmětných nemovitostí a k tomuto
přihlédnout. Proto navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta a byla mu přiznána náhrada
nákladů řízení v paušální částce 300 Kč na základě ust. §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“),
a to s poukazem na ust. §36 odst. 1 s. ř. s. a nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Sporným v dané věci je, zda osvobození od daně z příjmů se vztahuje na příjem z prodeje
nemovitostí [rekreační chata č.ev. 558 na pozemku p. č. st. 438, pozemek p. č. st. 438 (zastavěná
plocha a nádvoří) a pozemek p.č. 161/4 (zahrada), vše v k.ú. Vrané nad Vltavou] jako celku
nebo na příjem z prodeje poloviny z nich. Stěžovatelka nabyla ideální polovinu předmětných
nemovitostí na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 1974, kterým
jí bylo potvrzeno dědictví po otci Ing. L. K. a druhou ideální polovinu na základě darovací
smlouvy ze dne 12. 5. 2010 s právními účinky vkladu práva ke dni 14. 5. 2010 . Následně
stěžovatelka dne 11. 8. 2010 uzavřela kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí za kupní
cenu 4.686.000 Kč. V řádném daňovém přiznání podaném dne 29. 3. 2011 stěžovatelka vykázala
pouze dílčí základ daně podle ust. §7 zákona o daních příjm ů (činnost soudního znalce).
Na základě tohoto přiznání správce daně vyměřil daň v přiznané výši platebním výměrem ze dne
16. 8. 2011. V dodatečném daňovém přiznání podaném dne 5. 4. 2012 stěžovatelka kromě
stejného dílčího základu daně podle ust. §7 zákona o daních z příjmů uvedla dílčí základ daně
podle ust. §10 citovaného zákona z prodeje nemovitostí 1.751.280 Kč (tj. příjem 2.343.000 Kč
a výdaje 591.720 Kč). Na základě tohoto přiznání jí správce daně doměřil daň v přiznané výši
dodatečným platebním výměrem ze dne 12. 9. 2012. V dalším dodatečném daňovém přiznání
podaném dne 9. 4. 2013 stěžovatelka uvedla kromě nezměněného dílčího základu daně podle
ust. §7 zákona o daních z příjmů nově dílčí základ daně z kapitálového majetku podle ust. §8
zákona o daních z příjmů (úroky z půjčky) a s poukazem na splnění podmínky pro osvobození
podle ust. §4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů vynulovala příjmy a výdaje dílčího
základu daně podle ust. §10 citovaného zákona. Správce daně postupem podle ust. §89 zákona
č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzval stěžovatelku k odstranění pochybností
a poté vydal dne 28. 8. 2013 dodatečný platební výměr, kterým doměřil stěžova telce daň ve výši
150 Kč a penále v částce 30 Kč.
Podle ust. §4 odst. 1 písm. b) věta první zákona o daních z příjmů jsou od daně
osvobozeny příjmy z prodeje nemovitostí, bytů nebo neb ytových prostor neuvedených
pod písmenem a), přesáhne-li doba mezi nabytím a prodejem dobu pěti let.
Citované ustanovení vychází z presumpce, že přesáhne-li doba mezi nabytím a prodejem
dobu pěti let, nejde o pořízení a následný prodej s cílem dosažení zisku, tj. spekulační obchod.
Nejedná se tak o příjem ve smyslu přírůstku majetku daňového subjektu, ale o transformaci
vlastnictví nemovitosti v její peněžitý ekvivalent. Proto při splnění podmínky trvání stanovené
doby vlastnictví nemovitosti je příjem z jejího prodeje osvobozen od daně z příjmů.
S ohledem na to, že předm ětné nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví
stěžovatelky a její matky A. K., každé k ideální polovině, od roku 1974, je ve vztahu k ideální
polovině těchto nemovitostí nesporné, že stěžovatelka zákonnou podmínku pro osvobození od
daně z příjmů splnila. Vlastnicí druhé ideální poloviny nemovitostí se stěžovatelka stala teprve na
základě darovací smlouvy ze dne 12. 5. 2010 s právními účinky k 14. 5. 2010. Její vlastnické právo
k předmětným nemovitostem se tak změnilo co do jeho rozsahu, a proto jejich prodejem došlo
k přírůstku majetku stěžovatelky, a to o příjem z prodeje spoluvlastnického podílu, který původně
náležel její matce, což mělo následně daňový dopad.
Vzhledem k tomu, že podle judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 14. 3. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 2864/2000) má ideální podíl na spoluvlastnictví nemovitosti charakter samostatné
věci, musí být časovému testu podroben každý nabytý spoluvlastnický podíl zvlášť.
Protože stěžovatelka nabyla druhou ideální polovinu nemovitostí na základě darovací
smlouvy až dne 14. 5. 2010 a nemovitosti jako celek prodala dne 11. 8. 2010, tj. cca o 3 měsíce
později, nebyla ve vztahu k této ideální polovině splněna podmínka pro osvobození od daně
ve smyslu ust. §4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.
Na podporu uvedeného právního názoru lze odkázat i na rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 5 Afs 91/2004 – 47, publ. pod č. 1414/2007 Sb. NSS, v obdobné skutkové věci, ve kterém
Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že osvobození od daně z příjmů se vztahuje pouze
na příjem za prodej ideální 1 pozemku, kterou poplatník nabyl v roce 1985 dědictvím a nikoliv
již na zbývající ideální 3 pozemku, která byla nabyta v době kratší pěti let před jeho prodejem.
Stěžovatelka také namítala rozpor s původním smyslem ust. §4 zákona o daních z příjmů
v tom, že pokud by ona i její matka prodaly svůj spoluvlastnický podíl zvlášť a matka
by jí následně darovala výtěžek z prodeje, tak by nepochybně žádná daň z příjmu vybrána nebyla.
Nejvyšší správní soud v tom však žádný rozpor neshledává, neboť v takovém případě by byl
u obou spoluvlastnických podílů splněn časový test a příjem z jejich prodeje by tak byl osvobozen
od daně z příjmů v plném rozsahu. Způsob, jaký stěžovatelka zvolila při prodeji předmětných
nemovitostí, byl plně v její dispozici, a musí proto nést daňové důsledky, které jsou s ním
spojeny.
Pokud stěžovatelka na podporu svého názoru poukázala na pokyn GFŘ D-6
a na sjednocující názor přijatý koordinačním výborem, jedná se o odkazy nepřípadné. Pokyn
GFŘ D-6 se týkal nabývání obchodního podílu, který je však jinou majetkovou hodnotou
a odlišný je i právní způsob nabytí těchto podílů oproti nemovitostem. Sjednocující názor
koordinačního výboru se pak týkal zákona o DPH, který má j iný účel a principy než zákon
o daních z příjmů.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy finanční orgány i městský soud posoudily
uvedenou právní otázku v souladu se zákonem, a proto napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a Odvolacímu finančnímu ředitelství
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Odvolací finanční ředitelství požadovalo přiznání paušální náhradu nákladů ve výši
300 Kč podle ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jedním úkonem právní
služby (písemné vyjádření ke kasační stížnosti) s poukazem na ust. §36 odst. 1 s. ř. s. a na nález
Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu není rovnost účastníků řízení ve smyslu citovaného ustanovení narušena, pokud správnímu
orgánu není v řízení, ve kterém měl plný úspěch, přiznána pauš ální náhrada nákladů řízení.
Ve smyslu ust. §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží advokátovi náhrada hotových výdajů
účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, přičemž nedohodl-li se s klientem
na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu
článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových
výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního ř ádu i účastníkovi řízení,
který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla
přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu vyplývá,
že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada
nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 1. 2015, č . j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014, č . j. 1 Afs 226/2014 - 33,
a ze dne 27. 11. 2014, č . j. 4 As 220/2014 - 20). Taková situace jednoznačně v dané věci nastala.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č . j. 6 As 40/2006 - 87, publ.
pod č. 1260/2007 Sb. NSS, „v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné
správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá
zastoupit. […] Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí
hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní a gendy.
Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování
plnou moc advokátovi.“ Podle citovaného rozsudku by Odvolacímu finančnímu ředitelství nemohla
být přiznána paušální náhrada nákladů, poku d by bylo zastoupeno advokátem, a proto ve smyslu
citovaného nálezu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, že zastoupeno není.
Pro podporu výše uvedeného postupu viz také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 1. 2015, č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014, č . j. 1 Afs 226/2014 - 33, a ze dne
27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu