ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.82.2016:30
sp. zn. 7 Afs 82/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: NARCIS
NOVA s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem Havlíčkovo náměstí 6171/12, Ostrava-Poruba,
zastoupen JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem 28. října 286/10, Ostrava, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016,
č. j. 22 Af 17/2015 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.400 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce
JUDr. Růženy Vojtové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutími žalovaného ze dne 9. 1. 2015, č. j. 228/15/5100-41453-710158
a č. j. 229/15/5100-41453-710158, byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí
Finančního úřadu Ostrava III (dále též „správce daně“) ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 42981/12/390940801110, kterým bylo rozhodnuto o zřízení zástavního práva na nemovitosti
ve vlastnictví žalobce, a č. j. 39924/12/390940801110, kterým byl vydán exekuční příkaz
na prodej nemovitostí ve vlastnictví žalobce.
II.
[2] Žalobce podal proti citovaným rozhodnutím žalovaného žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě.
[3] V žalobě uváděl, že exekučním titulem pro vydání uvedených rozhodnutí byl vykonatelný
výkaz nedoplatků sestavený ke dni 27. 2. 2012 sestávající ze 77 rozhodnutí správce daně, z nichž
rozhodnutí pod položkami 1 až 65 jsou vydána dne 31. 12. 2008 se splatností 12. 3. 2009,
rozhodnutí pod položkami 66 až 69 jsou vydána dne 13. 3. 2009 se splatností 25. 5. 2009,
rozhodnutí pod položkou 70 je vydáno dne 15. 5. 2009 se splatností 16. 7. 2009 a rozhodnutí
pod položkami 71 až 77 jsou vydána dne 15. 1. 2011 se splatností 1. 12. 2011 (dále též
„podkladová rozhodnutí“).
[4] Žalobce namítal, že podkladová rozhodnutí mu nebyla doručena, nemohou tak být
pravomocná ani vykonatelná, a sloužit tedy jako podklad pro vydání exekučního příkazu,
resp. pro zřízení zástavního práva. Správce daně měl totiž podkladová rozhodnutí doručovat
na adresu pro doručování a nikoliv do sídla žalobce. Žalobce již v podání ze dne 27. 3. 2006 sdělil
správci daně adresu pro doručování „Vratimovská 142, Ostrava-Kunčice“, kde sídlila provozovna
žalobce a zdržovala se zde osoba jednající za žalobce. Na tuto adresu doručoval správce daně
např. dne 29. 7. 2008 výzvu k prokázání skutečností č. j. 118559/08/390931/5230. Správci daně
tedy byla uvedená doručovací adresa jednoznačně známa. Přesto však na tuto adresu
nedoručoval, a poté, co se mu zásilky doručované do sídla žalobce vrátily, je bez dalšího doručil
veřejnou vyhláškou ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění platném a účinném pro projednávanou věc (dále jen „ZSDP“). Podle tohoto ustanovení
je však doručení veřejnou vyhláškou možné tehdy, není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo
příjemce, a tehdy, jestliže se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese
pro doručování, které ohlásil správci daně, nezdržuje. Jestliže však správci daně byla prokazatelně
oznámena dne 27. 3. 2006 doručovací adresa, měl správce daně na tuto adresu podkladová
rozhodnutí zasílat. Místo toho zvolil doručení veřejnou vyhláškou, což žalobce nečekal a neměl
tak možnost se s obsahem rozhodnutí seznámit a včas na ně reagovat. Nebyly tedy splněny
ani podmínky pro následné zřízení zástavního práva a pro nařízení exekuce.
[5] Krajský soud na základě výše rekapitulované žaloby napadená rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] V odůvodnění rozsudku se krajský soud zabýval otázkou, na jakou adresu měl správce
daně podkladová rozhodnutí doručovat. Na základě obsahu správních spisů krajský soud
přisvědčil žalobci, že správci daně byla známa adresa pro doručování „Vratimovská 142,
Ostrava-Kunčice“. Žalobce adresu pro doručování sdělil správci daně v podání ze dne 27. 3. 2006.
Současně přiložil i rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 28. 2. 2006,
č. j. MSK 43026/2006, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 14. 3. 2006,
č. j. MSK 49907/2006, v němž je tato adresa jako místo provozovávání činnosti žalobce výslovně
uvedena. Podle krajského soudu správce daně nevyužil všechny možnosti pro doručení,
které se mu nabízely (§17 odst. 2 ZSDP), když podkladová rozhodnutí doručoval pouze do sídla
žalobce. Správce daně měl před doručováním veřejnou vyhláškou ve smyslu §19 odst. 1 ZSDP
učinit pokus o doručení na uvedenou doručovací adresu. Teprve poté, pokud by byl marný také
pokus o doručení do místa provozovny, mohl správce daně přistoupit k doručování formou
veřejné vyhlášky, neboť postup doručování upravený v §19 odst. 1 ZSDP byl tzv. náhradním
způsobem doručení, který připadal v úvahu až po vyčerpání všech možností, jež se pro doručení
řádným způsobem nabízely. Pro podporu tohoto závěru krajský soud odkázal na rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Ca 83/2008 - 34, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 7 Afs 54/2010 - 63.
III.
[7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností.
[8] Podle stěžovatele výklad krajského soudu odporuje §17 a §19 ZSDP. Stěžovatel
je názoru, že měl při doručování možnost volby mezi prostory uvedenými v §17 odst. 2 ZSDP
za předpokladu, že mu bylo známo, že se na konkrétní adrese daňový subjekt zdržuje. Za místo,
kde se zdržuje právnická osoba, je nutné považovat takové místo, kde se nacházejí pracovníci
oprávnění za právnickou osobu písemnosti přijímat ve smyslu §17 odst. 9 ZSDP. V případě
žalobce nebylo možné takovou adresu určit. Stěžovatel je proto názoru, že byly splněny
podmínky ve smyslu §19 odst. 1 ZSDP. Podle stěžovatele krajský soud neměl na danou věc
aplikovat rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Ca 83/2008 - 34,
ani navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 7 Afs 54/2010 - 63,
ale rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006, č. j. 2 As 203/2005 - 72. Nad rámec
výše uvedeného stěžovatel v kasační stížnosti poukázal i na to, že rozhodnutím Krajského úřadu
pro Moravskoslezský kraj ze dne 29. 9. 2008, č. j. MSK 158808/2008, byla zrušena registrace
nestátního zdravotnického zařízení na adrese pro doručování („Vratimovská 142, Ostrava-Kunčice“).
Stěžovatel výslovně doplnil, že uvedené rozhodnutí sice nebylo součástí správního spisu,
který byl předložen krajskému soudu, bylo však založeno v registračním spise správce daně
a mělo tudíž vliv na zvolený způsob doručování.
[9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že při doručování podkladových
rozhodnutí nebyla správcem daně respektována adresa pro doručování „Vratimovská 142,
Ostrava-Kunčice“. Tato doručovací adresa nebyla ze strany žalobce změněna ani zrušena. Žalobce
proto očekával, že správní orgány mu budou na určenou doručovací adresu doručovat.
S ohledem na §109 odst. 5 s. ř. s. není pro danou věc relevantní rozhodnutí Krajského úřadu
pro Moravskoslezský kraj ze dne 29. 9. 2008, č. j. MSK 158808/2008. Žalobce k tomu dodal,
že je pravdou, že v době, kdy se dostal do finančních problémů, přestal zdravotnické zařízení
provozovat. I nadále však ponechal v platnosti uvedenou doručovací adresu, na které se stále
zdržovaly osoby, které mohly poštu převzít. Žalobce dovozuje, že nebyly splněny podmínky
pro aplikaci §19 odst. 1 ZSDP a vyslovil souhlas se závěry krajského soudu. Navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Mezi stranami je sporné, zda byly splněny podmínky pro doručování podkladových
rozhodnutí veřejnou vyhláškou ve smyslu §19 odst. 1 ZSDP. Krajský soud dospěl k závěru,
že nebyly splněny podmínky pro doručování podkladových rozhodnutí formou veřejné vyhlášky,
v důsledku čehož bylo nutno zrušit i žalobou napadená rozhodnutí, která se opírala
o (nedoručená) podkladová rozhodnutí. Stěžovatel s výkladem krajského soudu nesouhlasí
a dovozuje, že byly splněny podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou a nebyl tedy dán
důvod ke zrušení žalobou napadených rozhodnutí.
[14] Doručování bylo v ZSDP upraveno v §17 až §20. Pro danou věc je relevantní §17
a §19 ZSDP.
[15] Podle §17 odst. 1 ZSDP platilo, že „[s]právce daně doručuje úřední písemnosti zpravidla poštou.
Tyto písemnosti může však doručit i svými pracovníky“. Podle §17 odst. 2 ZSDP platilo, že „[d]oručuje
se v bytě, provozovně, obchodní místnosti, kanceláři a nebo pracovním místě, kde se osoba, jíž má být doručeno
(dále jen "příjemce"), zdržuje“.
[16] Podle §19 odst. 1 ZSDP platilo, že „[n]ení-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce, doručí
písemnost veřejnou vyhláškou, pokud není ustanoven zástupce podle §10 odst. 2. Stejně se postupuje i v případě,
že se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci daně,
nezdržuje“. Podle §19 odst. 2 ZSDP platilo, že „[d]oručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se vyvěsí
po dobu patnácti dnů způsobem v místě obvyklým oznámení o místě uložení písemnosti s jejím přesným
označením. Oznámení o uložení písemnosti se vyvěsí jednak v sídle správce daně, jehož písemnost má být příjemci
doručena, a jednak v místě příjemcova posledního pobytu nebo sídla. Vyvěšení veřejné vyhlášky zajišťují
na dožádání příslušného správce daně orgány obce, které také potvrdí dobu vyvěšení. Poslední den této lhůty
se považuje za den doručení“.
[17] Doručováním podle citovaných ustanovení se zabýval rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 10. 2007, č. j. 5 Afs 151/2006 - 72, přístupný na www.nssoud.cz, v němž
se uvádí, že „[z]působy doručování v daňovém řízení jsou upraveny v §17 až §20 cit. zákona, přitom správce
daně nemá na výběr, který způsob doručování zvolí, ale musí postupovat právě a výlučně tím způsobem,
pro který jsou dány zákonem presumované podmínky. […] S okamžikem doručení rozhodnutí zákon o správě
daní spojuje určité právní následky zasahující sféru hmotných i procesních práv daňového subjektu. Je proto
nepřípustné okamžik doručení dovozovat zcela svévolně dle okolností, které nastanou dodatečně z postupu,
který správce daně původně ani nezamýšlel“.
[18] Z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 14. 10. 2010,
č. j. 7 Afs 54/2010 - 63) dále vyplývá, že „[d]oručování veřejnou vyhláškou přichází v úvahu ve smyslu
§19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tehdy, není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce
nebo pokud se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci
daně, nezdržuje. Zákon o správě daní a poplatků konstruuje institut doručování veřejnou vyhláškou jako
výjimečnou a mezní možnost. Jedná se o náhradní způsob doručení, který přichází v úvahu až tehdy, nelze-li
použít postup podle §17 zákona o správě daní a poplatků. Veřejné vyhlášky k doručení tak lze použít pouze
tehdy, pokud jsou vyčerpány všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu účastníků a další šetření by bylo
na újmu rychlosti řízení“. K obdobným závěrům srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2010, č. j. 9 Afs 47/2010 - 57.
[19] Správce daně je tedy povinen primárně doručovat písemnosti podle §17 ZSDP.
Doručování veřejnou vyhláškou představuje náhradní způsob doručení, který přichází v úvahu
až tehdy, nelze-li použít postup podle §17 ZSDP. Zákon stanoví, že k doručování veřejnou
vyhláškou lze přistoupit jen tehdy, pokud není znám pobyt nebo sídlo příjemce písemnosti,
popř. pokud se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování,
které ohlásil správci daně, nezdržuje. Nutno doplnit, že podle §32 odst. 1 ZSDP jsou rozhodnutí
pro příjemce právně účinná jen, jsou-li jim řádným způsobem doručena nebo sdělena. Podle §31
odst. 8 písm. a) ZSDP je přitom povinností správce daně prokazovat doručení vlastních
písemností daňovému subjektu. Správce daně je tak povinen prokázat i splnění podmínek
pro užití náhradního způsobu doručení podle §19 citovaného zákona.
[20] Ze správního spisu vyplývá (a mezi stranami není sporné), že žalobce měl sídlo na adrese
„Havlíčkovo náměstí 6171/12, Ostrava-Poruba“. Dne 27. 3. 2006 žalobce doručil správci daně podání
nazvané „Věc: změna registračních údajů“, ve kterém správci daně sdělil adresu pro doručování
„Vratimovská 142, Ostrava-Kunčice“. Podání podepsal MUDr. B. F. Přílohou tohoto podání je mj.
plná moc ze dne 8. 2. 2006, kterou jednatelka žalobce Zdenka Mitychová zmocňuje MUDr. B. F.
k zastupování žalobce. Ze správního spisu dále vyplývá, že správce daně podkladová rozhodnutí
doručoval poštou na adresu sídla žalobce (a nikoliv na uvedenou adresu pro doručování). Poté,
co se zásilky vrátily s poznámkou, že adresát je na uvedené adrese neznámý, resp. na uvedené
adrese nesídlí, přikročil správce daně bez dalšího k doručování veřejnou vyhláškou ve smyslu §19
odst. 1 ZSDP.
[21] S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem,
že nebyly splněny podmínky pro doručování ve smyslu §19 odst. 1 ZSDP. Žalobce sdělil správci
daně adresu pro doručování a mohl tedy legitimně očekávat, že mu na ni správce daně bude
doručovat předmětné písemnosti (podkladová rozhodnutí). Doručovat podkladová rozhodnutí
formou veřejné vyhlášky byl správce daně oprávněn až poté, co by bylo zjištěno, že se žalobce
na doručovací adrese nezdržuje. To potvrzuje §19 odst. 1 věta druhá ZSDP, podle něhož lze
doručovat veřejnou vyhláškou (v případě sdělení doručovací adresy) tehdy, pokud se adresát
písemnosti na adrese pro doručování, kterou ohlásil správci daně („Vratimovská 142,
Ostrava-Kunčice“), nezdržuje. Z obsahu správního spisu nevyplývá, na základě čeho stěžovatel
dovozuje, že se žalobce na uvedené adrese pro doručování nezdržoval, a že mu tedy nebylo
možno na uvedenou doručovací adresu doručovat. Stěžovatel navíc ani nepopíral, že správce
daně žalobci na tuto adresu doručoval i jiné písemnosti, např. výzvu k prokázání skutečností
ze dne 29. 7. 2008, č. j. 118559/08/390931/5230. Stejně tak netvrdil, ani relevantně nedokládal,
že by se pokusil doručovat podkladová rozhodnutí na doručovací adresu žalobce,
resp. že by žalobci sdělil, že na tuto adresu nebude z nějakého konkrétního důvodu doručovat.
[22] Na základě shora uvedeného tedy nelze souhlasit se stěžovatelem, že byly splněny
podmínky pro doručování podkladových rozhodnutí formou veřejné vyhlášky. Jak již přitom bylo
výše uvedeno, podle §32 odst. 1 ZSDP jsou rozhodnutí pro příjemce právně účinná jen, jsou-li
jim řádným způsobem doručena nebo sdělena. Krajský soud proto nepochybil, pokud zrušil
žalobou napadená rozhodnutí, neboť ta se opírala o nedoručená podkladová rozhodnutí.
[23] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že krajský soud měl na danou
věc aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006, č. j. 2 As 203/2005 - 72.
Tento rozsudek neřešil identickou situaci, jaká panuje v nyní projednávané věci. Přiléhavější
je pro danou věc výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010,
č. j. 7 Afs 54/2010 - 63, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Ca 83/2008 - 34. Krajský soud proto nepochybil, pokud
uvedenou judikaturu aplikoval na danou věc.
[24] S ohledem na dikci §109 odst. 5 s. ř. s. nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout
k rozhodnutí Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 29. 9. 2008,
č. j. MSK 158808/2008, neboť toto rozhodnutí stěžovatel předložil až v řízení o kasační
stížnosti. Je nutno se navíc pozastavit nad tím, že pokud bylo toto rozhodnutí stěžovateli
skutečně známo, proč jej nezmínil v žalobou napadených rozhodnutích, popř. proč na jeho
existenci neupozornil krajský soud v řízení o žalobě. Stěžovatel nadto v napadených
rozhodnutích uvedl, že správce daně správně doručoval podkladová rozhodnutí na adresu sídla
žalobce, neboť v daňovém řízení žalobce „nenahlásil správci daně žádnou adresu pro doručování“.
Ze správního spisu však jednoznačně vyplývá, že žalobce takovou adresu správci daně
jednoznačně oznámil. Podrobněji viz výše. Poukaz stěžovatele na uvedené rozhodnutí tak
Nejvyšší správní soud považuje i za účelový.
[25] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Učinil tak postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel se svou kasační stížností úspěch neměl
a proto je povinen zaplatit procesně úspěšnému žalobci, zastoupenému na základě plné moci
advokátkou, na náhradě nákladů řízení částku 3.400 Kč. Náklady spočívají v odměně advokátky
za jeden úkon právní služby v hodnotě 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a v náhradě hotových
výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.400 Kč
k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Růženy Vojtové, advokátky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu