ECLI:CZ:NSS:2011:7.ANS.3.2011:118
sp. zn. 7 Ans 3/2011 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. Z. Ch.,
zastoupený JUDr. Karlem Rohrem, advokátem se sídlem Sladkovského 486, Pardubice,
proti žalované: Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný Trh 3/5, Praha 1, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2010, č. j. 11 A
78/2010 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2010, č. j. 11 A 78/2010 – 78, ve výroku II.
odmítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí děkana
Matematicko-fyzikální fakulty ze dne 9. 10. 2009, č. j. Stud/Vše/1521 a č. j. Stud/Vše/1522.
V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že se zabýval tím, zda jsou splněny zákonem
stanovené podmínky pro to, aby mohl rozhodnout o podané žalobě a dospěl k závěru,
že předmětná rozhodnutí byla doručena stěžovateli dne 13. 11. 2009 a lhůta pro podání žaloby
uplynula marně dne 13. 1. 2010. Byla-li žaloba osobně podána na městském soudě dne 1. 4. 2010,
stalo se tak po uplynutí lhůty stanovené v ust. §72 s. ř. s.
Proti výroku II. tohoto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti poukázal na to, že obě
rozhodnutí děkana Matematicko-fyzikální fakulty ze dne 9. 10. 2009 obdržel dne 13. 11. 2009
a dne 11. 12. 2009 podal ve lhůtě žádost o přezkoumání napadených rozhodnutí. Opravný
prostředek podal v souladu s poučením uvedeným v napadených rozhodnutích, že je možno
opravný prostředek podat. Dne 4. 2. 2010 byl stěžovateli doručen přípis
č. j. 10226/09/III/Ká/Šti-1, kterým mu bylo sděleno, že podání opravného prostředku není
přípustné a že napadená rozhodnutí jsou pravomocná. Za dané situace stěžovateli nezbylo,
než v souladu se s. ř. s. podat proti napadeným rozhodnutím správní žalobu, kterou podal osobně
dne 1. 4. 2010 u městského soudu. V době od 13. 11. 2009 do 4. 2. 2010 totiž žalobu podat
nemohl, protože by ji městský soud musel odmítnout pro předčasnost. Městský soud
při odmítnutí žaloby pro opožděnost zcela pominul, že stěžovatel podal dne 11. 12. 2009
v souladu s poučením opravný prostředek. Tímto faktem se městský soud nijak v napadeném
usnesení nezabýval. Postupem městského soudu tak byl stěžovatel zbaven soudní ochrany
podle Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Z výše uvedeného vyplývá,
že lhůta nepočala běžet dnem doručení napadených rozhodnutí, ale až dne 4. 2. 2010, kdy bylo
stěžovateli sděleno, že proti předmětným rozhodnutím není opravný prostředek přípustný.
Žalobu proti těmto rozhodnutím proto mohl podat do 6. 4. 2010. S ohledem na konstantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu měl městský soud vzít v potaz, že žaloba není opožděná,
neboť daný stav zavinil správní orgán. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 42/2005 – 135. Podle jeho názoru je
opravný prostředek proti napadeným rozhodnutím přípustný. Rozhodnutím rektora Univerzity
Karlovy v Praze ze dne 15. 7. 2009, č. j. 5229/09/III/Ká/Pi měl stěžovatel ode dne 3. 8. 2009
přerušeno studium a od tohoto dne nebyl studentem podle ust. §61 zákona č. 111/1998 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vysokých školách“). Na jakékoliv rozhodnutí
vydané na základě jeho žádosti ve věci obnovení studia se vztahuje podle ust. §105 citovaného
zákona zákon č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Podle tohoto, pokud není stanoveno jinak, lze podat odvolání. Toto stěžovatel v souladu
s poučením obsaženým v napadených rozhodnutích včas učinil. I když odvolání bylo nadepsáno
jako odvolání proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522, je z jeho obsahu zřejmé, že jej podal
i proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521. V odvolání stěžovatel uvedl, že dosud nenabyl studijní
práva, ač v rozhodnutí Stud/Vše/1521 se uvádí, že od 6. 10. 2009 má statut studenta.
Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. napadeného usnesení
městského soudu a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Univerzita Karlova v Praze (dále jen „účastnice řízení“) ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedla, že pokud jde o rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521 o ukončení přerušení studia,
pak podle ust. §68 odst. 3 a 4 zákona o vysokých školách je možné proti tomuto rozhodnutí
podat řádný opravný prostředek, kterým je žádost o přezkoumání. Stěžovatel svého práva podat
řádný opravný prostředek nevyužil. Ve smyslu ust. §5 odst. 1 s. ř. s. se tedy nemůže domáhat
ochrany svých práv ve správním soudnictví. Pokud jde o rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522
o odkladu registrace, toto není obsaženo v taxativním výčtu rozhodnutí o právech
a povinnostech studenta uvedených v ust. §68 odst. 3 zákona o vysokých školách,
a proto se na toto rozhodnutí nevztahuje možnost přezkoumání rozhodnutí rektorem
podle odst. 4 citovaného ustanovení. Rozhodnutí děkana o odkladu registrace je tedy konečné.
V této souvislosti účastnice řízení odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 3. 2007, č. j. 3 As 35/2006 - 87. Jak uvádí stěžovatel a jak vyplývá i z doručenky,
rozhodnutí o ukončení přerušení studia i o odkladu registrace mu byla doručena dne 13. 11. 2009.
Stěžovatel proti rozhodnutí o ukončení přerušení studia opravný prostředek nepodal
a proti rozhodnutí o odkladu registrace není řádný opravný prostředek přípustný. Posledním
dnem lhůty k podání žaloby tak byla středa 13. 1. 2010. Stěžovatel žalobu podal až 1. 4. 2010,
tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty, a tedy opožděně. Pokud stěžovatel uváděl, že v ob dobí
od 13. 11. 2009 do 4. 2. 2010 nemohl podat žalobu, neboť by ji musel městský soud odmítnout
pro předčasnost, jde z jeho strany o účelové tvrzení. Podat žalobu mohl a městský soud by
o ní rozhodl. Rovněž jeho tvrzení, že podal proti oběma rozhodnutím žádost o přezkoumání,
je účelové. Žádost o přezkoumání rozhodnutí podal pouze proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522
o odkladu registrace. Z výše uvedených důvodů proto účastnice řízení navrhla, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §5 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním
soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků,
připouští-li je zvláštní zákon.
Podle ust. §68 písm. a) citovaného zákona je žaloba nepřípustná tehdy, nevyčerpal-li
žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon,
ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku
jiného.
Rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521, kterým bylo rozhodnuto o ukončení přerušení studia,
lze podřadit pod ust. §68 odst. 3 písm. c) zákona o vysokých školách, neboť takovým
rozhodnutím (tj. rozhodnutím ve věcech přerušení studia) je každé rozhodnutí,
kterým se přiznává nebo odnímá právo přerušit studium nebo mění obsah či rozsah tohoto
práva, např. délka doby, na kterou studium bylo přerušeno. Uvedený výklad se opírá o argumenty
gramatické (rozhodnutím „ve věcech“ či „ve věci“ přerušení nutno rozumět každé rozhodnutí,
které se týká institutu přerušení studia a jeho obsahu) a teleologické (do studentových práv
fakticky zasahuje rozhodnutí o ukončení přerušení studia či o zkrácení délky doby, na jakou bylo
přerušeno, stejně jako by zasáhlo negativní rozhodnutí o žádosti o přerušení studia či jen částečně
pozitivní rozhodnutí, např. o přerušení na dobu kratší, než na jakou student o přerušení žádal).
Proto je v souladu s odst. 4 citovaného ustanovení možné do 30 dnů ode dne doručení
rozhodnutí požádat o jeho přezkoumání. Stěžovatel v daném případě sice podal opravný
prostředek datovaný dne 11. 12. 2009, ale mimo jakoukoliv pochybnost pouze proti rozhodnutí
č. j. Stud/Vše/1522 o odkladu registrace, jak jednoznačně vyplývá z jeho označení, tak i z jeho
obsahu, kde není jediná zmínka o tom, že by nesouhlasil s rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1521.
Protože stěžovatel nevyčerpal řádný opravný prostředek, který zákon o vysokých školách
připouští, je jeho žaloba v rozsahu, v němž se domáhal přezkumu a zrušení rozhodnutí děkana
Matematicko-fyzikální fakulty ze dne 9. 10. 2009, č. j. Stud/Vše/1521 o ukončení přerušení
studia, nepřípustná. V souladu s ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Městský soud tedy rozhodl věcně správně,
pokud žalobu v tomto rozsahu odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení městský soud sice
uvedl, že tak učinil podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. pro opožděnost, ale tento nesprávný
právní názor nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.
Pokud jde o rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522, kterým bylo rozhodnuto o odkladu
registrace, takové rozhodnutí není uvedeno v taxativním výčtu v ust. §68 odst. 3 zákona
o vysokých školách, a nelze tedy proti němu podat řádný opravný prostředek. Byl-li stěžovatel
poučen, že tak lze učinit, postupoval správní orgán nepochybně v rozporu se zákonem.
Tato skutečnost však nemůže mít vliv na počátek běhu lhůty pro podání žaloby ve smyslu
ust. §72 odst. 1 s. ř. s. Jestliže se stěžovatel domnívá, že městský soud neměl k uplynutí lhůty
pro podání žaloby vůbec přihlížet, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že včasnost žaloby
je nezbytnou podmínkou řízení, a naopak podání žaloby po uplynutí zákonem stanovené lhůty
je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který musí nutně vést k jejímu odmítnutí.
Smyslem a účelem časového omezení práva podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
je dosažení rovnováhy mezi ochranou práv žalobce na straně jedné a ochranou právní jistoty
všech dotčených subjektů na straně druhé. Pravomocné rozhodnutí správního orgánu má právní
účinky pro své adresáty i pro orgány veřejné moci a v řadě případů na něj navazují další správní
rozhodnutí či jiné právně významné skutečnosti. Je proto nepřijatelné, aby možnost zrušit
či změnit takové rozhodnutí, ať již na základě opravných prostředků ve správním řízení
nebo správní žaloby, nebyla omezena příslušnými lhůtami. V této souvislosti lze poukázat
na ust. §72 odst. 4 s. ř. s., které stanoví, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Uvedenou úvahu je nutno vztáhnout nejen na ta správní rozhodnutí, která se týkají více
soukromých osob současně, ale i na ta, která upravují práva a povinnosti jen ve vztahu správního
orgánu a jednotlivce, kde by umožnění podání žaloby i později než v zákonem stanovené lhůtě
nemuselo třetí osoby negativně zasáhnout do jejich právní pozice fixované rozhodnutím,
u něhož uplynula lhůta pro jeho soudní přezkum. Zákonodárce totiž pro oba tyto případy stanoví
jednoznačný a striktní zákaz prominutí zmeškání lhůty. Ve prospěch tohoto závěru svědčí
i argumenty teleologické. Fixace rozhodnutí tím, že jej nelze podrobit soudnímu přezkumu,
je institutem přinášejícím právní jistotu, který má vliv nejen přímo na vztah jednotlivce
a správního orgánu v daném právním poměru, ale nepřímo může mít vliv i na další právní vztahy
nebo na rozhodování dalších jednotlivců v jiných navazujících právně významným situacích.
Má-li stěžovatel za to, že jím uváděné skutečnosti mají vliv na počátek běhu lhůty
pro podání žaloby, Nejvyšší správní soud se z výše uvedených důvodů s tímto jeho názorem
neztotožňuje. Nárok na restituci protiprávního postupu správního orgánu tím, že jeho
rozhodnutí bude z důvodu nesprávného poučení, které bylo součástí obsahu rozhodnutí,
stěžovatel nemá. Na druhé straně však nelze připustit, aby pochybení, kterého se správní orgán
dopustil a které mohlo stěžovatele poškodit, zůstalo neodčinitelné ve smyslu nemožnosti nahradit
škodu, která stěžovateli případně takovým postupem vznikla. Takový závěr by byl v rozporu
zejména s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo
na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu
či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Nezákonný postup spočívající
v nesprávném poučení o možnosti podat opravný prostředek sice nelze řešit prodloužením lhůty
pro podání žaloby, ale jeho následky mohou být kompenzovatelné jako následky nesprávného
úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jestliže bylo napadené rozhodnutí stěžovateli doručeno dne 13. 11. 2009, pak posledním
dnem lhůty pro podání žaloby byla středa 13. 1. 2010. Stěžovatel však podal žalobu
až dne 1. 4. 2010, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Proto je závěr městského soudu
o opožděnosti jeho žaloby a jejím odmítnutí v souladu se zákonem.
Stěžovatel v této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 42/2005 – 135. Tento odkaz je však nepřípadný, neboť v tomto
rozhodnutí byla posuzována zcela odlišná situace, kdy žaloba proti správnímu rozhodnutí byla
podána po uplynutí zákonné lhůty a městský soud zohlednil okolnosti, za n ichž bylo napadené
rozhodnutí žalobci doručováno, tj., že v něm bylo uvedeno neúplné datum jeho vydání a správní
orgán tuto chybu napravil tak, že žalobci rozhodnutí doručil ještě jednou s vysvětlujícím
poučením, že právní účinky nastanou až od doručení tohoto druhého rozhodnutí. Tento postup
pak městský soud vyhodnotil tak, že žaloba byla podána včas, stalo-li se tak v zákonné lhůtě
po doručení v pořadí druhého rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastnici řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu