ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.124.2017:21
sp. zn. 7 As 124/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. B., zastoupen
Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem nám. Junkových 2772/1, Praha 5, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017,
č. j. 31 A 48/2015 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2015, č. j. JMK 60149/2015, žalovaný podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odbor dopravněsprávních
činností (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 2. 2015, č. j. MMB/0068417/2015.
Uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně neposkytl žalobci na základě jeho žádosti podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „informační zákon“), informaci spočívající v zaslání kompletní kopie spisového materiálu
ve věci sp. zn. ODSČ-90006/15-KUP/VS, s odkazem na §2 odst. 3 informačního zákona a §38
správního řádu.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 31 A 48/2015 – 30.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že úpravu nahlížení do spisu obsaženou
v §38 správního řádu lze podřadit pod pojem „zvláštní zákon“ ve smyslu §2 odst. 3
informačního zákona. V případech, kdy je žádáno zpřístupnění celého spisu (potažmo poskytnutí
kopie spisu), je proto vyloučena aplikace informačního zákona, neboť tento postup je komplexně
upraven ve správním řádu. Žádá-li tedy osoba o blíže neurčený okruh informací ze správního
spisu (nahlédnutí do spisu, poskytnutí kopie spisu či části spisu bez specifikace konkrétních
písemností), může tak činit pouze v režimu §38 správního řádu a aplikace informačního zákona
je na základě jeho §2 odst. 3 vyloučena. Nesplní-li podmínky §38 správního řádu, může žádat
pouze o konkrétní informaci ze správního spisu, a to naopak čistě v režimu informačního
zákona. Právo na informace ze správního spisu v režimu informačního zákona je tedy oproti
úpravě obsažené v §38 správního řádu omezeno tak, že lze žádat pouze konkrétní specifikované
informace. K tomu, aby žadatel získal přístup k blíže neurčenému (zpravidla jemu zcela
neznámému) okruhu informací obsažených ve správním spise, je tedy nutno splnit podmínky
§38 správního řádu. Toto omezení práva na informace je plně legitimní a souladné s čl. 17
Listiny základních práv a svobod. Žádal-li tedy žalobce o poskytnutí kompletního správního
spisu sp. zn. ODSČ-90006/15-KUP/VS v režimu informačního zákona, postupoval správní
orgán I. stupně správně, jestliže mu požadované informace v tomto režimu neposkytl a odkázal
jej na možnost postupu podle §38 správního řádu, prokáže-li právní zájem nebo jiný právní
důvod.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Výklad provedený krajským soudem, že pokud je obsahem žádosti blíže neurčený okruh
informací, měla by být posouzena jako žádost o nahlédnutí do spisu, zatímco pokud je žádáno
o konkrétní informace, jedná se o žádost podléhající informačnímu zákonu, nemá oporu
v existující judikatuře a je prima facie nesmyslný. Většina žádostí podávaných podle informačního
zákona se týká blíže neurčeného okruhu informací, které jsou (resp. mohou být) součástí
nějakého spisu. Podle právního názoru vysloveného krajským soudem by žádné z těchto žádostí
nebylo možno vyhovět. Toto by bylo možno u části žádostí vyřešit tak, že by si žadatel požádal
nejprve o spisový přehled a následně o konkrétně identifikované dokumenty podle spisového
přehledu. Takový postup je však zjevně absurdní a ve svém důsledku by jen zbytečně zvyšoval
náklady, jakož i prodlužoval délku procesu získávání informace i práci s žádáním spojenou.
Takový postup navíc neřeší například žádost o veškeré dokumenty související s dotací, neboť
žadatel bude obtížně zjišťovat, o který konkrétní spisový přehled zažádat. Postup správních
orgánů v dané věci, který není ve veřejné správě ojedinělý, drasticky omezuje právo na informace
zakotvené v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 9 A 151/2013 – 37, ve kterém
tento soud dospěl k odlišnému závěru.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu
považuje za správný a odůvodněný. Jak žalobou napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí správního
orgánu I. stupně byla vydána zcela v souladu s platnou právní úpravou. V rámci správního řízení
správní orgán I. stupně, jakož i odvolací orgán respektovaly práva stěžovatele. Žalovaný
postupoval správně, pokud se s rozhodnutím správního orgánu I. stupně ztotožnil, podle §90
odst. 5 správního řádu ho potvrdil a odvolání žalobce zamítl. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem krajského soudu,
že žádosti o poskytnutí kopie kompletního správního spisu nelze vyhovět v režimu informačního
zákona, ale je nutné postupovat podle právní úpravy obsažené ve správním řádu.
[11] Ve věci je rozhodné, o jakou konkrétní informaci stěžovatel správní orgán žádal.
Ze správního spisu bezpečně vyplývá, že e-mailovým podáním ze dne 7. 2. 2015
stěžovatel s odkazem na informační zákon požádal správní orgán I. stupně „o zaslání spisu
sp. zn. ODSČ 90006/15-KUP/VS“. Je nesporné, že stěžovatel nebyl účastníkem předmětného
správního řízení. Lze rovněž učinit bezpečný závěr, že stěžovatel žádal v režimu informačního
zákona o poskytnutí kopie kompletního spisového materiálu, nikoli o (byť obecně)
specifikovanou konkrétní listinu či rozhodnutí, které se ve správním spise nachází.
[12] Podle §2 odst. 3 informačního zákona platí, že [z]ákon se nevztahuje na poskytování informací,
které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich
poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků
a způsobu poskytnutí informací.
[13] Pomocná poznámka pod čarou jako příklad takového zvláštního zákona uvádí zákon
č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon), dnes nahrazený katastrálním zákonem
č. 256/2013 Sb. Vedle již zmiňovaných zákonů uváděných příkladmo v poznámce pod čarou
přiznala judikatura povahu zvláštní komplexní úpravy poskytování informací mimo jiné i úpravě
nahlížení do spisu podle §38 správního řádu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 A 158/2001 – 100, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007 – 78,
nebo ze dne 27. 6. 2012, č. j. 9 Ans 7/2012 – 56).
[14] Judikatura rovněž dovodila, že žádá-li žadatel (včetně účastníka řízení) o zaslání kopie
celého spisu, jde podle obsahu o žádost o nahlédnutí do spisu podle §38 správního řádu, a je
proto třeba postupovat v režimu tohoto ustanovení jako zvláštní úpravy ve smyslu §2 odst. 3
informačního zákona (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 As 38/2007 - 78, nebo ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 Ans 18/2012 - 23). Právo na informace
ze správního spisu náleží v plném a neomezeném rozsahu vždy účastníkům správního řízení
a jejich zástupcům (a nově též podpůrci podle §45 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku); jiným osobám jen tehdy, prokážou-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li
tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob nebo veřejný
zájem. Nespadá-li daná osoba pod definici upravenou v §38 odst. 1 a 2 správního řádu, může
sice žádat o informaci, která je součástí správního spisu, podle informačního zákona, avšak tímto
způsobem jí bude poskytnuta jen taková konkrétní informace, o kterou sama požádá; široce
vymezené právo na přístup k celému správnímu spisu se zde neuplatní (více viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2009, č. j. 1 As 51/2009 - 106).
[15] Závěr krajského soudu, obsažený v napadeném rozsudku, podle kterého pokud stěžovatel
žádal o poskytnutí kopie kompletního správního spisu, mohl tak činit pouze v režimu §38
správního řádu, neboť aplikace informačního zákona byla na základě jeho §2 odst. 3 vyloučena,
je tedy v souladu s citovanou judikaturou zdejšího soudu, od které neshledal Nejvyšší správní
soud důvod se v této věci odklonit. S poukazem stěžovatele na rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 9 A 151/2013 – 37, se Nejvyšší správní soud věcně neztotožnil
a protože nejde o odlišný právní názor vyjádřený v jiném rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, nevznikla mu povinnost předložit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu v souladu s §17
s. ř. s.
[16] Na tom nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele zamýšlející se nad způsoby,
jak se domoci informace ze správního spisu, o které žadatel dosud nemá dostatečnou představu.
Nadále je rozhodné, co konkrétně žadatele učiní předmětem své žádosti o poskytnutí informací.
Jen tak lze zajistit, aby byla respektována pravidla pro nahlížení do správního spisu v režimu §38
správního řádu a současně aby byl zajištěn dostatečný prostor pro realizaci práva na informace
osobám, které nejsou účastníky správního řízení.
[17] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu
se zákonem, když stěžovateli neposkytly požadovanou informaci (kopii celého správního spisu)
v režimu informačního zákona a odkázaly jej na možnost postupu podle §38 správního řádu.
Krajský soud rozsudek v této věci řádně odůvodnil a lze uzavřít, že nepochybil, pokud žalobu
stěžovatele zamítl.
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu