ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.126.2013:19
sp. zn. 7 As 126/2013 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: N. B.,
zastoupená JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, ze dne 27. 11. 2013, č. j. 53 A 6/2013 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 53 A 6/2013 – 57, zamítl Krajský soud
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“)
proti rozhodnutí ze dne 10. 6. 2013, č. j. KrÚ 42356/2013/ODSH/12, kterým Krajský úřad
Pardubického kraje (dále jen „krajský úřad“) zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Přelouč (dále jen městský úřad“) ze dne 11. 4. 2013, č. j. MUPC 6125/2013,
jímž byla uznána vinnou tím, že dne 15. 6. 2012 v 9:10 h v obci Přelouč, ul. Pardubická, na silnici
I. třídy číslo 2, v km 73,422 jako řidička vozidla jedoucího ve směru od obce Pardubice
při odbočování vlevo nedala přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, čímž došlo ke střetu obou
vozidel. Tím stěžovatelka porušila ust. §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „silniční zákon“), a spáchala tak přestupek podle ust. §125c odst. 1 písm. f)
bodu 8 silničního zákona. Městský úřad za spáchaný přestupek uložil stěžovatelce podle ust. §11
odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), a §125c odst. 4 písm. e) silničního zákona pokutu ve výši 3.000 Kč.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyšel ze skutečnosti, že městský úřad
po zrušení svého prvního rozhodnutí krajským úřadem již do spisu nic nového nedoplňoval,
neměnil právní kvalifikaci, nenařídil ve věci jednání a neshledal důvod pro opětovné seznamování
stěžovatelky se spisem před vydáním rozhodnutí, a bez dalšího ve věci znovu rozhodl. Ust. §36
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nelze
podle krajského soudu vykládat formálně, tedy tak, že je třeba podle něj postupovat vždy, i pokud
již byl účastník řízení se všemi podklady obeznámen. Jeho smyslem je totiž umožnit účastníkovi
řízení, aby před vydáním rozhodnutí měl k dispozici všechny informace, na základě kterých bude
správní orgán rozhodovat, mohl se k nim případně vyjádřit nebo navrhovat obstarání dalších
podkladů. Jedinou změnou, kterou městský úřad učinil, bylo, že nadále stěžovatelku nevinil
z porušení ust. §4 písm. b) a §5 odst. 1 písm. b) silničního zákona. Za této situace nebylo
na místě znovu poskytovat stěžovatelce lhůtu k seznámení se s podklady rozhodnutí, neboť stav
spisu se nijak nezměnil a podklady nashromážděné do vydání zrušujícího rozhodnutí krajského
úřadu byly stěžovatelce známy. Postup podle ust. §36 odst. 3 správního řádu by byl zbytečným
prodlužováním řízení, a to za situace, kdy do uplynutí prekluzívní lhůty k projednání přestupku
zbývaly zhruba 2 měsíce. Co se týče použití map získaných z internetu, stěžovatelka v žalobě
neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které považuje argumentaci krajského úřadu
za nesprávnou. Přitom krajský úřad správně v odůvodnění rozebral, ve spojení s jakými důkazy
byly tyto mapy použity a v jakých souvislostech, když mimo jiné uvedl, že nejsou v rozporu
s fotodokumentací pořízenou Policií ČR. V přestupkovém řízení lze podle ust. §51 zákona
o přestupcích ve spojení s §51 odst. 1 správního řádu použít prakticky jakýkoliv důkazní
prostředek, který není získán nebo proveden v rozporu s právními předpisy. Pokud městský úřad
použil jako jeden z důkazních prostředků letecký snímek místa nehody pro účely vyznačení místa
střetu a místa nástupu dvou spolujezdkyň do protijedoucího vozidla, nepovažoval krajský soud
tento postup za nezákonný. Letecké snímky byly získány z běžně dostupných zdrojů, je z nich
zřejmé, kdy a z jaké adresy byly vytištěny, a skutečnost, že byly použity v přestupkovém řízení,
z nich nedělá nezákonný důkazní prostředek, neboť byly získány běžným postupem, a nikoliv
nezákonně, a rovněž byly provedeny v souladu s příslušnými právními předpisy (jako listinný
důkazní prostředek). Nelze rovněž přehlížet, že snímky získané z internetu byly pouze jedním
z mnoha důkazních prostředků, které městský úřad použil a na jejichž základě rozhodl,
a to nikoliv zásadním. Svědkyně vyznačily požadované údaje i do fotodokumentace pořízené
Policií ČR a ve spojení s jejich výpověďmi, kamerovým záznamem a dalšími podklady se jednalo
o naprosto dostačující důkazní prostředky k prokázání viny stěžovatelky.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala, že dikce ust. §36 odst. 3
správního řádu je jednoznačná. Účastníkovi řízení musí být vždy dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí. Toto není nutné pouze v případech, nestanoví-li zákon jinak, dále
pokud se žádosti účastníka v plném rozsahu vyhovuje a pokud se účastník práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí vzdal. I podle odborné literatury (Vedral, J.: Správní řád. Komentář.
Praha: BOVA. POLYGON, 2006. s. 266 a násl.) musí správní orgán vždy obviněného vyzvat,
aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Podle stěžovatelky se v dané věci nemohl uplatnit žádný
z důvodů, pro který správní orgán není povinen umožnit obviněnému vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí. Správní řízení vedené se stěžovatelkou se týká správního trestání a rozhodnutí v něm
může mít za následek výrazný zásah do jejích práv. Musí jí proto být dána co nejširší možnost
hájit se, čímž se přestupkové řízení liší od jiných řízení. Pokud by proběhlo řízení po zrušení
původního rozhodnutí krajským úřadem, měla stěžovatelka v úmyslu na svou obranu navrhnout
provedení dalších důkazů. Tato možnost jí však byla odňata, a proto k navržení provedení dalších
důkazů došlo až v odvolání. Krajský úřad všechny návrhy na doplnění dokazování zamítl
a stěžovatelka proti tomuto zamítnutí neměla k dispozici řádný opravný prostředek. Tím byla
porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení. Dále stěžovatelka namítala, že provedené
důkazy a skutková zjištění jsou nedostatečné, a proto o ně nelze opřít závěr o její vině
za spáchaný přestupek. Krajský soud, stejně jako krajský úřad, nezákonně zúžil rozsah povinností
městského úřadu, když se spokojil s provedenými důkazy, přičemž některé z nich byly provedeny
v rozporu s právními předpisy. Městský úřad k prokázání zákonnosti měření vozidel použil
veřejně dostupné mapy z mapových portálů v rozporu s licenčními podmínkami a důkaz
prokázání místa spáchání přestupku byl získán v rozporu s právními předpisy. Licenční podmínky
mapových portálů www.mapy.cz a www.maps.google.com stanoví, že mapové poklady se mohou
používat pouze k osobním účelům. Je-li takovým způsobem omezeno užívání uvedených
mapových služeb, je zřejmé, že tyto mapové podklady nelze používat ve správním řízení,
kdy se zcela jistě nejedná o osobní účely. Provozovatelé mapových služeb negarantují správnost
dat a nelze tak vyloučit, že v mapových podkladech se mohou vyskytovat chyby. Jelikož
ve správním řízení platí zásada in dubio pro reo, zavinění obviněného je nutno postavit najisto.
Nelze vycházet z mapových podkladů, kdy jejich vlastník nenese odpovědnost za správnost údajů
v nich uvedených. Krajský soud nepřezkoumal námitku stěžovatelky, že správní orgán použil
mapové podklady v rozporu s licenčními podmínkami poskytovatele mapových podkladů.
Vyjasnění otázky, po jaké dráze se pohybovala vozidla obou účastníků dopravní nehody,
je důležité pro zákonnost rozhodnutí o spáchání předmětného přestupku. Proto je nutné
doplnění důkazního řízení o ohledání na místě, resp. o znalecký posudek, jenž je potřebný
pro řádné a úplné zjištění skutkového stavu věci. Krajský úřad nepostupoval v souladu s ust. §3
správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský úřad
se také neřídil ust. §50 odst. 4 správního řádu, když nepřihlédl ke všemu, co vyšlo během řízení
najevo. A konečně nepostupoval podle ust. §51 odst. 1 správního řádu, neboť k provedení
důkazu použil důkazní prostředky provedené v rozporu s právními předpisy. Ze všech uvedených
důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého
rozhodnutí a navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §36 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům
před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká
žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí vzdal.
Spornou otázkou v posuzované věci je, zda je správní orgán povinen umožnit účastníkovi
řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí za situace, je-li vydáváno nové rozhodnutí ve věci
poté, co bylo předchozí rozhodnutí zrušeno nadřízeným správním orgánem. Účelem ust. §36
odst. 3 správního řádu je dát účastníkovi řízení možnost seznámit se s obsahem správního spisu
v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením
se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis doplňován o další důkazní prostředky
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243,
publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS). Vzhledem k tomu, že ust. §33 odst. 2 správního řádu
neupřesňuje, s jakými podklady má být účastníku řízení umožněno seznámit se, je třeba vycházet
z předpokladu, že správní orgán je povinen dát účastníkovi možnost seznámit se se všemi
podklady pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013,
č. j. 8 As 54/2012 - 38). Povinnosti správního orgánu odpovídá právo účastníka řízení seznámit
se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí ve věci. Toto právo
je ústavně zaručeno (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a je zakotveno také
v základních zásadách správního řízení. Specifikum řízení o přestupku spočívá v tom, že je vždy
třeba nařídit jednání (§74 odst. 1 zákona o přestupcích). Při něm se provádí dokazování,
obviněný z přestupku má právo vyjádřit se k důkazům, ke skutečnostem, jež se mu kladou
za vinu, seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich
doplnění. K realizaci práv upravených ust. §73 odst. 2 zákona o přestupcích a §36 odst. 3
správního řádu tak dochází buď ještě před konáním ústního jednání, nebo v jeho průběhu.
Jakmile je přestupek při ústním jednání projednán, vydá správní orgán rozhodnutí ve věci.
Ústní jednání se přitom může konat v nepřítomnosti obviněného z přestupku (§74 odst. 1
zákona o přestupcích), jsou-li pro to splněny zákonné podmínky.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nedojde k porušení práva
zakotveného v ust. §36 odst. 3 správního řádu, pokud toto právo účastník řízení přes poučení
nevyužije. Pokud jde o kvalitu poučení v předvolání k ústnímu jednání, účastník řízení
si nemůže sám učinit právně relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů
rozhodnutí ukončeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003,
č. j. 7 A 112/2002-36, publ. pod č. 303/2004 Sb. NSS). Smyslem ústního jednání v přestupkovém
řízení je v souladu se zásadou procesní ekonomie právě shromáždění podkladů pro rozhodnutí,
vyjádření se obviněného k nim a vydání rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 - 71). V rozsudku ze dne 12. 5. 2011,
č. j. 9 As 76/2010 - 76, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Stěžovatel byl … rovněž poučen o možnosti
správního orgánu jednat i v jeho nepřítomnosti, za podmínek, že se účastník řízení bez řádné omluvy nedostaví
nebo se nedostaví bez vážného důvodu. Zároveň byl poučen o možnosti se vyjadřovat ke všem skutečnostem,
které se mu kladou za vinu, navrhovat důkazy na svou obhajobu po celou dobu řízení, o možnosti nahlížet
do spisu, pořizovat si výpisy a kopie, vyjádřit své stanovisko, a o možnosti na žádost získat informace o řízení.
Ze správního spisu vyplývá, že žádné z těchto možností během správního řízení nevyužil a ani ústního jednání
se bez řádné omluvy nezúčastnil.“ Obdobně lze odkázat i na závěry, ke kterým Nejvyšší správní soud
dospěl v rozsudku ze dne 16. 5. 2012 č. j. 3 As 12/2012 - 21.
Judikatura Nejvyššího správního soudu tak reflektuje účel ust. §36 odst. 3 správního řádu
a zároveň zohledňuje, že se správní orgán při vedení řízení pohybuje v mezích uvážení, kdy sám
posuzuje, zda podklady, které má k dispozici, jsou dostačující pro vydání rozhodnutí.
To znamená, že okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků
k tomu potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního
orgánu. Teprve vydání rozhodnutí až po ústním jednání s výraznou časovou prodlevou
představuje vadu řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007,
č. j. 4 As 4/2007 - 46), ovšem taková vada zpravidla nemívá vliv na zákonnost rozhodnutí
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 - 76).
Mezi dobou, kdy jsou důkazy shromažďovány, a vydáním rozhodnutí vzniká určitá prodleva,
kdy je účastník řízení v relativní nejistotě, zda bude dokazování doplňováno, ovšem ust. §36
odst. 3 správního řádu mu zaručuje, že se ke všem případným dalším podkladům
bude moci vyjádřit. Podklady, o které správní orgán opře své rozhodnutí, by tedy pro adresáta
rozhodnutí neměly být překvapivé a zcela neznámé (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 9 As 63/2011 – 77). V rozsudku ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 As 24/2009 - 65, publ. pod č. 2063/2010 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Ze správního spisu nakonec vyplývá i to, že Magistrát města Teplice po ústním jednání již nerozšiřoval spisový
materiál o žádné další podklady rozhodnutí, přičemž o věci rozhodl relativně krátce po provedeném ústním
jednání, tj. dne 8. 1. 2008. Nejvyšší správní soud uzavírá, že v kontextu posuzované věci bylo nepochybné,
že po ústním jednání nebylo předpokládáno další doplnění dokazování a že ústní jednání konané
dne 10. 12. 2007 mělo vést k vydání rozhodnutí. Takový závěr lze dovodit již z předvolání k ústnímu jednání,
ve kterém byl stěžovatel poučen o tom, že zde bude mít možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu
§36 odst. 3 správního řádu. Byť tedy k poučení podle §36 odst. 3 správního řádu nedošlo až po té, co správní
orgán formálně ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku
bude správní orgán považovat podklady za kompletní a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé.“ Podobně
vyznívá i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 15/2010 - 90.
V dané věci městský úřad rozhodnutím ze dne 17. 12. 2012, č.j. MUPC 19094/2012
uznal městský úřad stěžovatelku vinnou nejen z porušení ust. §21 odst. 5 silničního
zákona, ale i z porušení ust. §4 písm. b) a §5 odst. 1 písm. b) sil ničního zákona, tedy
z porušení povinností řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích, věnovat se plně
řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Krajský úřad
ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 8. 3. 2013, č.j. KrÚ 18736/2013/ODSH/12 vytkl městskému
úřadu, že ve výroku ani v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, jakým konkrétním jednáním
se stěžovatelka dopustila porušení ust. §5 odst. 1 písm. b) silničního zákona a rovněž neobjasnil,
jaký konkrétní přestupek porušením citovaného ustanovení spáchala, a uzavřel, že „tyto nedostatky
správní orgán I. stupně odstraní tím, že opětovně povede řízení a posoudí, zda a jakým konkrétním jednáním
obviněná porušila ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, a dále posoudí, zda se obviněná
dopustila také přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu či nikoliv, a ve věci opětovně
rozhodne“. Pokud se týká porušení ust. §21 odst. 5 silničního zákona, tedy nedání přednosti v jízdě
protijedoucímu vozidlu při odbočování vlevo, a tím spáchání přestupku podle ust. §125c odst. 1
písm. f) bodu 8. silničního zákona, krajský úřad se zcela ztotožnil s městským úřadem v tom,
na základě jakých podkladů a k jakým skutkovým zjištěním dospěl a jakou právní kvalifikaci
použil. Spis spolu se zrušujícím rozhodnutím byl městskému úřadu vrácen dne 28. 3. 2013.
Dne 11. 4. 2013 vydal městský úřad nové rozhodnutí, kterým stěžovatelku uznal vinnou pouze
z porušení ust. §21 odst. 5 silničního zákona, a tím ze spáchání přestupku podle ust. §125c
odst. 1 písm. f) bodu 8. silničního zákona. K případnému porušení ust. §5 odst. 1 písm. b)
a §4 písm. b) silničního zákona se městský úřad vyjádřil tak, že zásadní porušení povinností
stěžovatelkou spočívalo v tom, že nedala přednost protijedoucímu vozidlu při odbočování vlevo,
přičemž toto jednání bylo nade vší pochybnost prokázáno shromážděnými důkazy. Posouzení
případného porušení ust. §5 odst. 1 písm. b) silničního zákona neshledal městský úřad
rozhodujícím, neboť se jedná o obecnou povinnost plynoucí z činnosti řidiče. Porušení této
povinnosti tedy nadále nezkoumal a toto z rozhodnutí zcela vypustil stejně jako porušení obecné
povinnosti podle ust. §4 písm. b) silničního zákona.
Z výše uvedeného je zřejmé, že městský úřad nenařídil další jednání, neprováděl další
dokazování a neměnil právní kvalifikaci přestupku. K právní kvalifikaci deliktu ve vazbě na právo
na obhajobu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 7 Afs 122/2009 - 360. Zároveň není sporné, že stěžovatelka měla možnost vyjádřit
se ke všem podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ze dne 17. 12. 2012, které bylo
zrušeno. Po jeho zrušení byla věc vrácena městskému úřadu k dalšímu řízení, nikoliv k řízení
novému, ve kterém by bylo nutno opakovat již učiněné úkony nebo provádět úkony další. Výtky
krajského úřadu směřovaly k nedostatkům odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které mohly
být napraveny bez dalšího dokazování a další jednání ve věci by tak bylo nadbytečné.
Pokud dostala stěžovatelka možnost vyjádřit se ke všem podkladům řízení, které navíc využila,
a ani nové rozhodnutí nebylo vydáno s neodůvodněnou časovou prodlevou, nelze o porušení
ust. §36 odst. 3 správního řádu uvažovat.
Namítá-li stěžovatelka, že měla v úmyslu navrhovat nové důkazy, pak není zřejmé,
proč provedení těchto důkazů nenavrhla, resp. nemohla navrhnout, ke stejným podkladům
již před vydáním rozhodnutí ze dne 17. 12. 2012. Vedle toho jí ani možnost navrhování nových
důkazů nebyla upřena. V řízení o přestupku se neuplatní koncentrace řízení podle ust. §82
odst. 4 věta první správního řádu, jež umožňuje pouze omezené uplatnění nových skutečností
a důkazních návrhů v odvolacím řízení. Obviněný z přestupku může svá práva zaručená
v ust. §73 odst. 2 zákona o přestupcích, tj. zejména právo uplatňovat nové skutečnosti a nové
důkazy na svoji obranu, uplatnti i v řízení o odvolání (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 1 As 24/2013 - 28, Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „(b)yl-li účastník řízení zkrácen
správním orgánem I. stupně na nějakém svém právu, je možné v odvolacím řízení tuto vadu odstranit, což vyplývá
mj. z §82 odst. 4 věty druhé správního řádu. Ten upravuje pravidlo pro uplatnění námitky, že odvolateli nebylo
v řízení před správním orgánem I. stupně umožněno učinit nějaký úkon. Pro takový případ je odvolatel povinen
učinit tento úkon spolu s odvoláním. Účelem uvedeného pravidla je odstranit v odvolacím řízení vadu,
kterou je stiženo řízení před správním orgánem I. stupně.“ V citované věci byl stěžovatel řádně předvolán
k ústnímu jednání, ale nedostavil se a v průběhu jednání již nebyl správní spis doplňován o žádné
nové podklady, pouze stávající podklady byly provedeny zákonem předvídaným způsobem
jako důkazní prostředky. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenal, že „s podklady pro vydání
rozhodnutí se mohl stěžovatel seznámit i v průběhu řízení o odvolání a též v době od doručení rozhodnutí
správního orgánu I. stupně do uplynutí lhůty pro podání odvolání, a to nahlédnutím do spisu. S právem
na seznámení se s podklady rozhodnutí úzce souvisí právo vyjádřit se k podkladům a navrhnout důkazní
prostředky. Tato svá práva mohl stěžovatel neomezeně uplatňovat i v řízení o odvolání (viz body [12] a [13]
shora), ale neučinil tak. Měl-li by stěžovatel za to, že byl zkrácen na svém právu vyjádřit se k podkladům
pro vydání rozhodnutí či právu navrhnout důkazní prostředky, měl tyto své návrhy učinit spolu s odvoláním
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, resp. i později v řízení o odvolání.“ Tento postup vychází
ze zásady jednoty správního řízení od zahájení řízení až do jeho skončení pravomocným
rozhodnutím a v případě řízení o přestupku v jeho důsledku nedochází k porušení zásady
dvojinstančnosti správního řízení, jak se domnívá stěžovatelka. Námitku stěžovatelky,
že bylo porušeno její právo vyjádřit se k podkladům prvostupňového správního rozhodnutí,
vyhodnotil Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené jako nedůvodnou.
Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud i námitku nezákonného použití veřejně
dostupných map z mapových portálů www.mapy.cz a www.maps.google.com při dokazování
městským úřadem. Dokazování totiž neprobíhá v režimu licenčního užití autorského díla,
který je odlišný od dokazování ve správním řízení nebo v řízení před soudem. V tomto směru
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem, že v přestupkovém řízení lze
podle ust. §51 zákona o přestupcích ve spojení s §51 odst. 1 správního řádu použít prakticky
jakýkoliv důkazní prostředek, který není získán nebo proveden v rozporu s právními předpisy.
Důkaz mapami dostupnými z internetu byl získán zákonným způsobem. Je sice obecně známo,
že provozovatelé mapových služeb negarantují správnost dat a nelze tak vyloučit výskyt chyb,
ale občasný výskyt chyb nečiní tento důkazní prostředek nezpůsobilým pro dokazování, zvláště
nejedná-li se o mapu zastaralou nebo pořízenou z omezeného či pochybného zdroje. Žádná
taková chyba, která by měla za důsledek nesprávné posouzení skutkového stavu, v daném
případě nevyšla najevo a ani stěžovatelka na žádnou takovou chybu nepoukázala. Zásada in dubio
pro reo se tudíž neuplatní, neboť není splněn předpoklad existence důvodné pochybnosti,
když navíc správnost použitých map byla potvrzena srovnáním s dalšími důkazními prostředky,
konkrétně s pořízenou fotodokumentací z místa přestupku. Byť se krajský soud výslovně
nezabýval námitkou stěžovatele, že správní orgán použil mapové podklady v rozporu s licenčními
podmínkami poskytovatele mapových podkladů, je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé,
že dospěl k závěru, že se jedná o způsobilé důkazní prostředky a z jakého důvodu tomu
tak je. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby.“ Těmto požadavkům krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku vyhověl. Povinnost posoudit všechny žalobní námitky totiž neznamená, že krajský soud
je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem bylo
vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, což se stalo.
Další stížní námitky, že krajský úřad nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo během řízení najevo, jsou nad rámec výše
uvedeného již jen obecné a nepodložené individualizovanými skutkovými tvrzeními. Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 28/2011 – 78, naznačil, jak by měla být
formulována žalobní námitka týkající se nemožnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí.
Uvedl, že žalobce (stěžovatel) by měl upřesnit podklady, ke kterým se nemohl vyjádřit, a způsob,
jakým mohlo toto pochybení ovlivnit rozhodnutí správního orgánu. K obecným námitkám
stěžovatelky tak lze taktéž pouze v obecné rovině uvést, že žádné skutečnosti zřejmé ze spisu
o pochybeních krajského úřadu nesvědčí.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek krajského soudu
není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Učinil tak postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu