ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.137.2011:52
sp. zn. 7 As 137/2011 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: M. J., zastoupený
Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne
26. 9. 2011, č. j. 76 A 24/2010 - 24.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 9. 2011,
č. j. 76 A 24/2010 – 24, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“),
kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen „krajský
úřad“) ze dne 30. 9. 2010, č. j. KUOK 95626/2010, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 16. 7. 2010,
č. j. SMOI/AŘMV/2/1091/2010/Kašp, kterým byl uznán vinným, že dne 8. 4. 2010 v 9:09 h
v obci Velký Týnec – Vsisko řídil motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ X, aniž by byl
držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění a současně při řízení překročil nejvyšší
dovolenou rychlost v obci o 16 km/h. Uvedeným jednáním stěžovatel porušil ust. §3 odst. 3
písm. a) a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o silničním provozu“), a tím spáchal přestupky podle ust. §22 odst. 1 písm. e) bod 1 a písm. f)
bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“)
a byla mu uložena pokuta ve výši 26 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 12 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že mu bylo rozhodnutí
o odnětí řidičského oprávnění ze dne 6. 5. 2005 doručeno fikcí. Podle doručenky založené
ve správním spise má za prokázané, že mu bylo doručeno do vlastních rukou (zřejmě 2. 6. 2005),
což sám stěžovatel stvrdil svým podpisem na doručence. V otázce subjektivní stránky krajský
soud zařadil projednávaný přestupek do kategorie přestupků spáchaných z tzv. nevědomé
nedbalosti podle ust. §3 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, neboť stěžovatel o své povinnosti
odevzdat v roce 2005 řidičský průkaz vědět měl a mohl, a to v souvislosti s doručením
rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění vyzývajícím jej k odevzdání řidičského průkazu i s tím,
že jako osoba, která byla držitelem řidičského průkazu, měl a mohl být seznámen s příslušnými
právními předpisy. Krajský soud se neztotožnil ani s argumentem stěžovatele, že řízením
motorového vozidla v době spáchání projednávaného přestupku již nijak neohrožoval zájem
společnosti. Tím, že řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl osobou držící řidičské oprávnění
ve smyslu ust. §3 odst. 3 písm. a) ve spojení s §81 zákona o silničním provozu, tento zájem
porušoval. Smyslem citované normy je chránit bezpečnost silničního provozu proti ohrožení,
které vyplývá z řízení motorových vozidel bez příslušného řidičského oprávnění a v konečném
důsledku směřuje proti životu a zdraví a proti majetku.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
opírající se o důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dále namítal porušení svých
základních práv jako účastníka řízení. V kasační stížnosti uvedl, že krajský soud z doručenky
a z rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění dovodil, že toto rozhodnutí bylo stěžovateli
doručeno do vlastních rukou. Podle stěžovatele se ale v době řízení ve spise žádná doručenka
nenacházela. Pokud tedy byla do spisu doložena, stalo se tak bez jeho vědomí a on se k této
skutečnosti nemohl vyjádřit, čímž bylo porušeno jeho právo vyplývající z ust. §36 odst. 3 Zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“). Stěžovatel rovněž
krajskému soudu vytýkal nesprávné posouzení materiální stránky spáchaného přestupku
s poukazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 As 104/2008 - 45 a ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 – 135. Žádný z orgánů,
které ve věci rozhodovaly, nestanovil dobu spáchání předmětného přestupku, a to zejména jeho
počátek a konec, ačkoliv toto má nepochybně významný vliv na otázku viny a případně i výši
ukládané sankce. Krajský soud se také opominul zabývat argumentem, že stěžovatel
od podmíněného upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu činnosti téměř 3,5 roku řídil
motorové vozidlo bez jediného přestupku a rovněž se nezabýval skutečností, že jeho odborná
ani zdravotní způsobilost nebyla snížena, což dokládá rozhodnutí Magistrátu města Přerova
ze dne 9. 6. 2010, č. j. MMPr/016561/2010, kterým bylo stěžovateli na základě žádosti řidičské
oprávnění bez dalšího vráceno. Stěžovatel uznal, že se přestupku dopustil, ovšem s ohledem
na výše uvedené nemělo být užito skutkové podstaty kvalifikované podle ust. §22 odst. 1 písm. e)
bod 1 zákona o přestupcích, nýbrž by postačila aplikace tzv. skutkové podstaty základní
ve smyslu ust. §22 odst. 1 písm. l) citovaného zákona. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že materiální stránka přestupku se již
neposuzuje, protože trestní zákoník již není založen na tzv. materiálně – formálním pojetí
trestného činu, nýbrž na pojetí formálním, z čehož logicky vyplývá, že toto platí i pro řízení
o přestupcích. Krajský úřad se neztotožnil s argumentem stěžovatele o užití skutkové podstaty
podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno
naplnění skutkové podstaty podle ust. §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích. Z těchto
důvodů krajský úřad navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel výslovně uplatnil stížní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a pokud
také namítal porušení svých základních práv jako účastníka řízení, tuto námitku podřadil
Nejvyšší správní soud pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. že při zjišťování skutkové
podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Podle doručenky, která je součástí správního spisu, bylo rozhodnutí Městského úřadu
Přerov ze dne 6. 5. 2005, č. j. OD-6400/05, o odebrání řidičského oprávnění stěžovateli
doručeno do vlastních rukou, což stěžovatel potvrdil svým podpisem. Krajský soud si navíc ještě
vyžádal vyznačení doložky právní moci. Tvrzení stěžovatele, že doručenka nebyla součástí
správního spisu, nemá oporu ve spise, protože stěžovatel v průběhu správním podpisem
protokolu o ústním jednání ze dne 2. 6. 2010 potvrdil, že uvedené rozhodnutí i s doručenkou
bylo při prováděném dokazování předloženo a konstatováno. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu tedy k porušení práv stěžovatele vyplývajících z ust. §36 odst. 3 správního řádu nedošlo.
Co se týče námitek týkajících se pochybení správních orgánů i krajského soudu
spočívajícímu v neuvedení doby spáchání předmětného deliktu, má Nejvyšší správní soud za to,
že v tomto případě se jedná o tzv. pokračování v přestupku, přičemž k jeho počátku došlo
v přesně nezjištěný den, kdy stěžovatel poprvé po podmíněném upuštění od zbytku trestu zákazu
činnosti řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění
podle ust. §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, a jako okamžik jeho konce je
stanoveno datum 8. 4. 2010, tedy den, kdy byl stěžovatel kontrolován Policií ČR v obci Velký
Týnec – Vsisko. Správní orgán I. stupně, krajský úřad i krajský soud postupovaly v souladu
s ust. §12 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135), když posuzovaly jednání stěžovatele jako
jeden přestupek, a nikoliv jako souběh blíže neurčeného počtu samostatných přestupků.
Dále se Nejvyšší správní soud dále zabýval stěžovatelem namítanou absenci materiální
stránky přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích.
Především považuje za nezbytné zdůraznit, že se neztotožňuje s názorem krajského
úřadu, že materiální stránku již není třeba u přestupků posuzovat. Zákon o přestupcích v ust. §2
odst. 1 nadále i po účinnosti trestního zákoníku stanoví, že přestupkem je zaviněné jednání,
které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti, a právě v porušení či ohrožení zájmu
společnosti je třeba spatřovat materiální stránku přestupku. Správní orgány jsou proto povinny
vždy zkoumat, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, a tedy také, zda došlo k naplnění obou
znaků přestupku, tj. znaku formálního i materiálního (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 - 48, a ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2009 - 45,
publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS). Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný
zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou
být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým
jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek
spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení
nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním
případě. Analogie s trestním zákoníkem se tedy neuplatní, poněvadž zákon o přestupcích
zakotvuje autonomní obecné znaky přestupku, jež jsou v některých ohledech jiné než u trestných
činů. Navíc použití analogie v neprospěch obviněného z přestupku, tj. nezkoumání materiálního
znaku za situace, kdy jeho absence by vylučovala přestupkovou odpovědnost, není
ve veřejnoprávním sankčním právu vůbec přípustná.
Podle ust. §94a odst. 1, 2 zákona o silničním provozu držitel řidičského oprávnění
pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest
nebo příslušným správním úřadem
)
uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení
motorových vozidel. Držitel řidičského průkazu je povinen řidičský průkaz odevzdat příslušnému
obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní
moci rozhodnutí podle odstavce 1.
Podle ust. §102 odst. 1 zákona o silničním provozu po výkonu trestu nebo sankce zákazu
činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném
upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení
motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení řidičského oprávnění
příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské
oprávnění podle §94a.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že podle zákona o silničním provozu je výslovně
vyloučen automatismus spočívající v tom, že po uplynutí doby zákazu činnosti může řidič
bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Takový postup by byl jistě možný, ale zákonodárce
zvolil jiný, vůči řidičům administrativně náročnější a přísnější, postup, a sice vrácení řidičského
oprávnění na žádost ve zvláštním řízení. Je nepochybné, že takový postup vede k faktickému
prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání
procedury vrácení. Ta končí podle ust. §114 odst. 1 zákona o silničním provozu úkonem
správního orgánu spočívajícím ve fyzickém předání řidičského průkazu žadateli na základě
pravomocného správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění. Uvedená procedura
umožňuje jednak v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním
rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku, zkoumat zdravotní
a odbornou způsobilost řidiče (§102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a i v případech,
na něž uvedené ustanovení nedopadá, zajišťuje efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti.
Pokud se ten, komu byl uložen zákaz činnosti, chová podle zákona a v zákonem stanovené lhůtě
odevzdá řidičský průkaz, ví nebo přinejmenším má a musí vědět, že nedisponuje osvědčením
nezbytným k řízení motorových vozidel. Je tedy skoro vyloučeno, aby i v době trvání zákazu
činnosti z nedbalosti řídil bez řidičského oprávnění. Signálem, že opět řídit může, je právě vrácení
řidičského oprávnění a následně řidičského průkazu postupem podle ust. §102 a §114 zákona
o silničním provozu. Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu
hrozí, že řidič, který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl
řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být,
např. při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě
tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu, za jehož dodržení
se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem nemůže
prokázat.
Jedná-li tedy určitá osoba v rozporu s ust. §94a a §102 zákona o silničním provozu,
a naplní tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl postižen stěžovatel, je
nutno mít za to, že je naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu,
jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl.
Uvedené okolnosti však u stěžovatele nenastaly. V jeho případě bylo rozhodnuto podle tehdy
účinného §94 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu (povinnost vrácení řidičského průkazu
v zákonem stanovené lhůtě bez předchozího správního rozhodnutí byla zavedena až účinností
ust. §94a zákona o silniční dopravě od 1. 7. 2005) tak, že do pěti dnů od právní moci rozhodnutí,
tj. 28. 6. 2005, je povinen odevzdat řidičský průkaz. Rozhodnutí mu bylo doručeno do vlastních
rukou, o čemž svědčí i kopie doručenky založená ve správním spise. Stěžovatel však řidičský
průkaz neodevzdal. Tedy věděl, či přinejmenším mohl a měl vědět, že nemá mít řidičský průkaz
u sebe, protože je povinen jej odevzdat. Proto si měl klást otázku, jak by měl postupovat poté,
co uplyne doba zákazu činnosti, aby řidičský průkaz opět získal. Domníval-li se, že nesplní-li
rozhodnutím stanovenou povinnost odevzdat řidičský průkaz, může po uplynutí doby zákazu
činnosti bez dalšího řídit, jednal natolik nezodpovědně, že u něho nelze mít materiální znak
přestupku za vymizelý. Ani skutečnost, že po uplynutí doby zákazu činnosti řídil více než tři roky
bez nehody či přestupku, nebezpečnost jeho jednání nesnižuje natolik, aby z materiálního
hlediska již nešlo o přestupek. Něco takového by snad bylo myslitelné, kdyby odstup mezi dobou,
kdy měl odevzdat řidičský průkaz, a dobou, kdy byl jako osoba bez řidičského oprávnění
přistižen, byl mnohaletý. Odstup tří a půl roku však není takový, aby o vymizení materiálního
znaku přestupku bylo možno uvažovat.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel po stránce formální i materiální naplnil skutkovou
podstatu podle ust. §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, a nikoliv skutkovou
podstatu podle ust. §22 odst. 1 písm. l) citovaného zákona, jak namítal v kasační stížnosti.
Správní orgány tak postupovaly v souladu se zákonem, když stěžovatele uznaly vinným
ze spáchání přestupku podle prvního z citovaných ustanovení a zároveň při určení druhu a výše
sankce přihlédly k ust. §12 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích a udělily sankce při spodní hranici
zákonné sazby. Od uložení sankce nemohly upustit podle ust. §11 odst. 3 zákona o přestupcích,
poněvadž ust. §22 odst. 4 zákona o přestupcích ve spojení s jeho odst. 12 to stanovením spodní
zákonné hranice pokuty a délky zákazu činnosti a výslovnou výlukou možnosti upustit od uložení
sankce neumožňuje. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud ohledně ústavnosti
uvedené přísné úpravy na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09.
Obdobný výklad je obsažen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 6 As 48/2007 - 58.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1
s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady spojené
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu