ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.16.2005
sp. zn. 7 As 16/2005 - 181
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobců: a) Ing. J. K., a b) M. H., oba zastoupeni advokátem JUDr. Karlem Rujbrem, se
sídlem AK nám. Svobody 2, Blansko, za účasti osoby zúčastněné P. s. r. o, zast. advokátem
Mgr. Stanislavem Kadečkou, se sídlem AK Gočárova tř. 1000, Hradec Králové, proti
žalovanému Magistrátu města Brna, odbor územního a stavebního řízení, Malinovského
nám. 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 23. 11. 2004, č. j. 29 Ca 279/203 - 138,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2004, č. j. 29 Ca 279/203 - 138, kterým byla zamítnuta
jejich žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále jen „magistrát“) ze dne
24. 7. 2003, č. j. OÚSŘ U 03/34197/Šk, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-střed ze dne 30. 4. 2003
č. j. STU/01/0300741/000/002, kterým byla povolena firmě P. I, s. r. o. (dále jen „zúčastněná
osoba“) stavba dvou bytových domů na pozemcích p. č. 504, 505, 506 a 507, vjezdu a
přípojky plynovodu na pozemku p. č. 545/15, ostatní přípojky inženýrských sítí na pozemku
p. č. 545/6 vše v k. ú. P. V kasační stížnosti stěžovatelé namítali důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v
předchozím řízen odůvodňují způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s námitkami v
žalobě, o nichž z většiny tvrdí, že jsou nekonkrétní a že stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují
jejich důvodnost. Stěžovatelé zejména nesouhlasí se stanoviskem magistrátu ohledně
neexistence negativních průhledů do okolní sousední zástavby, dovolávají se znaleckých
posudků, z nichž vyplývá, že záměr stavebníka je - z hlediska územního plánování a
architektonického řešení - nevhodné a nesprávné. Podle názoru stěžovatelů územní rozhodnutí
(napadené žalobou vedenou u KS v Brně pod sp. zn. 29 Ca 344/2002) nerespektuje
požadavky stanovené architektonickou studií. Rozhodnutí vydané ve stavebním řízení může
být v souladu s vydaným územním rozhodnutím, nicméně stěžovatelé jsou přesvědčeni, že
krajský soud měl přihlédnout k námitkám vzneseným v rámci řízení ve věci výše uvedené,
neboť se jedná o skutečnosti soudu známé z jeho úřední činnosti. Krajský soud se těmito
skutečnostmi nezabýval, stejně tak jako se nezabýval otázkou občanskoprávní námitky
vznesené ve stavebním řízení a odkázal pouze na její nekonkrétní popis. V této věci je však
vedeno u Městského soudu v Brně řízení pod sp. zn. 38 C 93/2003 a krajský soud měl k
tomuto řízení přihlédnout. Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s názorem krajského soudu ohledně
otázky označení stavby v napadeném rozhodnutí. Pokud je v rozhodnutí vydaném v územním
řízení označená stavba jako „V. d. N.“ a stavební povolení bylo vydáno na „B. v. d. N. ulice
v B.“, nepřipouští uvedené jiný výklad než že se může jednat (v krajním případě) o dvě stavby
na týchž pozemcích. K otázce stavebně technických námitek v předchozím řízení stěžovatel
uvedl, že stavebnímu úřadu nebyly poměry stanoviště známy. Podle názoru stěžovatelů nelze
povolit stavbu dvou bytových domů o 25 bytech s podzemními garážemi v lokalitě, která je
jednak klidovou zónou a jednak je její využití územním plánem uvažováno zcela jinak.
Stěžovatelé rovněž namítali, že napadené stavební povolení je podle tvrzení magistrátu v
souladu s předchozím územním rozhodnutím, ale toto územní rozhodnutí nerespektuje
závazné regulativy stanovené územním plánem a studiemi vypracovanými v rámci
shromáždění podkladů k tomuto rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím je povolena stavba,
která by, přihlédnuto k předchozím zjištěním, vůbec nemohla být povolena, pokud by
rozhodování magistrátu probíhalo standardním způsobem. Vzhledem k tomu, že již předchozí
rozhodnutí o územním rozhodnutí je napadeno žalobou, měl krajský soud zvážit i přerušení
řízení do doby rozhodnutí o otázce zákonnosti rozhodnutí v územním řízení, neboť pokud by
tato byla konstatována, závadný stav by bylo téměř nemožné dodatečně napravit. Stěžovatelé
dále namítali vady řízení spočívající v nesprávných zjištěních správních orgánů, na kterých
krajský soud setrval, a nepřihlédl k tomu, co bylo uplatněno při ústním jednáním. Krajský
soud zcela pominul ust. §81 odst. 1 s. ř. s., podle kterého rozhoduje soud podle skutkového
stavu ke dni rozhodnutí. Tento skutkový stav uváděný stěžovatelem b) však krajský soud
nehodnotil, veškerá jeho tvrzení odmítl jako nedůvodná nebo nekonkrétní, aniž by je uvedl do
souvislosti s provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Vady řízení spatřují
stěžovatelé mimo jiné i v tom, že bylo upuštěno od místního šetření, ač k takovému postupu
nebyly splněny podmínky. Je-li namítána nesouladnost územního rozhodnutí s podklady
rozhodování o tomto, tak v důsledku toho napadené rozhodnutí ve stavebním řízení nemůže
být zákonným, i kdyby bylo s rozhodnutím mu předcházejícím v souladu. Tyto úvahy však
krajský soud zcela pominul a napadené rozhodnutí posuzoval izolovaně. K otázce fikce
doručování uvedl stěžovatel a), že v předchozím řízení mu bylo vždy doručováno tak, že
úložní doba byla 15 dní, a proto v žalobě namítal vady doručování a nerovný přístup k
účastníkům řízení. Odvolání podal pozdě proto nikoli z důvodu své částečné neznalosti, ale
také proto, že jej správní orgán uvedl v omyl.
Magistrát v písemném vyjádření zdůraznil, že předmětem soudního řízení v dané věci
je rozhodnutí o stavebním povolení, nikoli územní rozhodnutí, k němuž směřuje většina
stížnostních námitek. Otázka souladu s územním plánem, jakož i celkové pohledové
vhodnosti zástavby lokality uplatňovaná v předmětném soudním řízení je otázkou vlastní
přípustnosti umístění stavby, a tím předmětem územního řízení. Otázka přípustnosti stavby
byla i v daném případě řešena a pravomocně rozhodnuta v tomto typu řízení. Ve stavebním
řízení se již vychází z právního stavu stavby v územním řízení umístěné. Magistrát odkázal
v této souvislosti na ust. §61 odst. 1 věta poslední zákona č. 50/1967 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), kdy k námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny
v rámci územního řízení se ve stavebním řízení již ex lege nepřihlíží. Pokud se jedná
o tvrzení, že krajský soud měl nejprve rozhodnout o zákonnosti územního řízení, resp.
rozhodnutí ve věci stavebního řízení měl přerušit, magistrát odkázal na ust. §75 odst. 1 s. ř.
s., podle kterého soud rozhoduje podle právního stavu, který zde byl v době vydání
rozhodnutí (zde stavebního povolení). Krajský soud by mohl rozhodnutí správního orgánu
zrušit pouze tehdy, jestliže porušil při svém postupu zákon. V době rozhodování však měl
stavební úřad jako podkladové rozhodnutí pravomocné rozhodnutí o přípustnosti stavby –
kladné územní rozhodnutí o umístění stavby. Stavební úřad byl ve fázi stavebního řízení,
které je předmětem přezkumu, vázán pravomocným územním rozhodnutím jako jedním ze
základních podkladů pro svůj postup /§62 odst. 1 písm. a) stavebního zákona/. Námitkou
nesouladu stavebního povolení s územním rozhodnutím, který je spatřován v odlišnosti názvu
objektu, se magistrát zabýval již v napadeném rozhodnutí. Podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
je jedním z předpokladů úspěšné žaloby zkrácení žalobce na jeho právech a v této souvislosti
nenalézá magistrát žádné objektivní zkrácení stěžovatelů. Proto navrhl, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Soudy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů přezkoumávají
rozhodnutí správních orgánů vydaná v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Žalobní legitimaci má podle §65 odst. 1 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech
(ve smyslu subjektivního oprávnění) rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují práva a povinnosti, zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení, a může se domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Nová úprava správního
soudnictví založila však také další procesní legitimaci, a to pro osoby, které se staly účastníky
řízení před správním orgánem, ale nemohou žalobu podat podle §65 odst. 1 s. ř. s. právě
pro neexistenci hmotného „práva“; byly však zkráceny na právech procesních (která jim
náležejí z titulu účastenství v řízení před správním orgánem), a to takovým způsobem, že to
mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (§65 odst. 2 s. ř. s.). Stane-li se někdo
účastníkem správního řízení, může v něm svá práva účastníka (práva procesní) uplatnit
a tvrdí-li, že jeho práva byla porušena způsobem, který mohl mít za následek nezákonné
rozhodnutí, může se domáhat také žalobou ochrany u soudu. Takové tvrzení tedy zakládá
žalobní legitimaci opírající se o ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s.
Podstatou rozhodování magistrátu v případě stěžovatele a) bylo pouze posuzování
včasnosti jeho odvolání, tedy zda má právo na věcné projednání své věci v odvolacím řízení
či nikoli. Rozhoduje-li správní orgán o odvolání věcně, tvoří jeho rozhodnutí a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně jeden celek a obě jsou rozhodnutími ve věci samé. Jinak tomu
je ale tehdy, kdy odvolací orgán odvolání věcně neprojednává, ale zamítá je pro opožděnost.
Takové rozhodnutí do hmotných práv účastníka řízení nezasahuje, neboť ta jsou již určena
rozhodnutím správního orgánu I. stupně, které je zpravidla již pravomocné. Zasáhnout však
může práva procesní, např. upře-li správní orgán nezákonně právo na projednání věci
v odvolacím řízení. I procesní pravidla přitom musí být respektována a jsou-li porušena, musí
existovat možnost dovolat se soudní ochrany, kterou zaručuje právě žalobní legitimace podle
§65 odst. 2 s. ř. s. Obecnou podmínkou ochrany práv soudem je vyčerpání řádných
opravných prostředků, které zákon ve správním řízení připouští (§5 s. ř. s). Rozumí se tím
přitom včasné vyčerpání řádných opravných prostředků. Taková úprava není samoúčelná
a má zásadní důvody. Především ochrana práv před soudem je původní ochranou ve věcech
porušených nebo ohrožených subjektivních oprávnění a povinností veřejnoprávního
charakteru. Jejím cílem je zjištění, zda činností veřejné správy bylo či nebylo porušeno právo.
Každý přitom aktivně a důsledně má dbát svých práv již v řízení před správním orgánem
a teprve poté, kdy je taková snaha bezvýsledná, obracet se na soud. Klade se tak důraz jednak
na respektování požadavku procesní ekonomie, neboť je-li tu otevřena právní možnost
nápravy nezákonnosti vyšší správní instancí, není věcný ani právní důvod dovolat se soudní
ochrany, jednak je zdůrazněna nutnost aktivity subjektů veřejnoprávních vztahů při ochraně
jejich subjektivních oprávnění. Stěžovatel a) řádný opravný prostředek proti správnímu
rozhodnutí sice uplatnil, ale odvolací orgán jej posoudil jako opožděně podaný.
V případě stěžovatele a) se tak krajský soud zabýval pouze námitkami
zpochybňujícími posouzení včasnosti odvolání, tedy zkoumal, zda magistrát postupoval
správně, když odvolání zamítl jako opožděné. Pokud by krajský soud dospěl k závěru,
že námitka týkající se včasnosti odvolání je důvodná a magistrát postupoval nezákonně,
když odvolání pro opožděnost zamítl, aniž se jím věcně zabýval, rozhodnutí by v tomto
výroku zrušil. Stěžovatel a) by tak dosáhl věcného přezkoumání svého odvolání. Teprve proti
tomuto rozhodnutí by pak mohl u soudu brojit námitkami směřujícími do věci samé. Jestliže
však krajský soud poté, kdy postup magistrátu přezkoumal, dospěl k závěru, že při posouzení
opožděnosti odvolání nepochybil, stěžovatel a) definitivně ztratil možnost soudního přezkumu
ve věci samé. Předmětem řízení o kasační stížnosti se mohlo stát pouze posouzení naplnění
stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to ve vztahu k posouzení včasnosti
podaného odvolání. Nejvyšší správní soud tak přezkoumával, zda krajský soud nepochybil
v právním posouzení, dospěl-li k závěru, který učinil ohledně účinnosti doručení rozhodnutí
magistrátu, tj. že toto rozhodnutí bylo řádně doručeno dne 9. 5. 2003, odvolací lhůta končila
dne 26. 5. 2003, jakož i to, že podal-li stěžovatel odvolání až dne 2. 6. 2003, učinil tak
opožděně.
Podle ust. §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“) nebyl-li adresát písemnosti zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje,
doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo
u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát
písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když
se adresát o uložení nedozvěděl.
Ze spisového materiálu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu,
že se stěžovatel a) v místě doručení v relevantním období nezdržoval, a stěžovatel a) ani
žádné jiné skutečnosti, které by mohly zpochybnit správnost postupu při doručování
písemnosti magistrátem, neuvedl. Samotná skutečnost, že správní orgán v předchozím řízení
uplatnil úložní lhůtu delší, není rozhodná a nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud
a neshledal v jeho právním posouzení pochybení, které by mohlo mít za následek nezákonnost
vydaného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, správní soudnictví slouží k zajištění právní ochrany fyzických
a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých
subjektivních právech. Proto musí žaloba obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl
zkrácen na svých právech, ale i specifikaci toho, jakými porušeními zákona v napadeném
rozhodnutí byl na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Možnost napadení pravomocného správního
rozhodnutí, a zejména možnost jeho zrušení soudem, je bezesporu určitým zásahem
do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví, že žalobu je možno podat v poměrně krátké
lhůtě a že jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit, tedy uvádět další žalobní důvody (§71
s. ř. s.). Dále je třeba zdůraznit, že žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí,
kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět
nejen zkrácení na právech hmotněprávních, ale i na právech procesních (§65 s. ř. s.)
Ze spisu nevyplynulo, a stěžovatel b) to ani netvrdil, že by byl vlastníkem pozemků,
u nichž je spornou otázka vlastnictví. Právo vlastnické je jedním ze základních práv,
je výlučným právem věcným, náleží pouze osobě vlastníka; pouze ta také může být na tomto
právu dotčena. Nedůvodná je proto námitka týkající se vlastnického práva k pozemku a s tím
související magistrátem a ani poté soudem neřešená občanskoprávní námitka podle §137
stavebního zákona. Mezi účastníky stavebního řízení nebylo v průběhu stavebního řízení
žádných soukromoprávních sporů vyplývajících z vlastnických nebo jiných práv
k předmětným pozemkům a stavbám. Stěžovatel ve stavebním řízení poukazoval na řízení
o určení vlastnictví k pozemkům, na kterých má být realizovaná stavba, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 94/2001 a přitom bylo zjištěno, že se jedná o již pravomocně
skončené řízení ve zcela jiné věci. Pokud tedy následně argumentoval až v žalobě určovací
žalobou vedenou pod sp. zn. 38 C 93/2003, je tato argumentace irelevantní. Bez ohledu
na tuto skutečnost je však především nutno konstatovat, že podání určovací žaloby může
vnést toliko určitou pochybnost o osobě vlastníka pozemku, v žádném případě však nemůže
tato skutečnost, a to i kdyby následně bylo určeno vlastnictví jiného subjektu, nijak zasáhnout
do práv stěžovatele b), která nemohou být, a ani nejsou, totožná s právy vlastníka pozemku,
resp. stavebníka, v jehož prospěch bylo stavební povolení vydáno. Pouze tento by mohl být
důsledky určovací žaloby dotčen na svých právech.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku týkající se odlišnosti označení
stavby v územním rozhodnutí a stavebním povolení, když ze spisového materiálu není pochyb
o tom, že se jedná o totožný objekt. K této námitce stěžovatele b) se magistrát rovněž vyjádřil,
přitom připustil nevhodnost používané terminologie, která však nemohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. Rovněž v tomto případě Nejvyšší správní soud konstatuje,
že nesprávným nebo nepřesným označením stavby nemohl být stěžovatel dotčen na svých
právech. Ze stejného důvodu tak nemohly mít úspěch ani ostatní námitky týkající se stavebně
technického rázu, které stěžovatel uplatňoval a s nimiž se magistrát vypořádal.
Stěžovatel dále namítal, že jakkoli by bylo stavební povolení vydáno v souladu
s předchozím územním rozhodnutím, toto územní rozhodnutí nerespektuje závazné regulativy
stanovené územním plánem. Stěžovatel namítal, že krajský soud za situace, kdy byla podána
žaloba o přezkoumání územního rozhodnutí o umístění stavby, měl řízení přerušit. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že předmětem soudního přezkumu krajským soudem byla a mohla
být pouze zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Územní rozhodnutí bylo
pravomocným podkladem pro povolení stavby. Podle ust. §62 stavebního zákona
ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumává, zda předložená dokumentace splňuje
podmínky územního rozhodnutí. Magistrát postupoval v souladu s citovaným ustanovením,
jakož i s ust. §61 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého k připomínkám a námitkám, které
byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení nebo při projednávání regulačního plánu,
jakož i územního plánu zóny nebo územního projektu zóny, se nepřihlíží. Byla-li předložená
dokumentace, na základě které bylo vydáno stavební povolení v souladu s vydaným územním
rozhodnutí, nelze shledat rozhodnutí magistrátu nezákonným.
Ustanovení §48 odst. 1 s. ř. s. stanoví povinnost přerušit řízení, nastane-li některá
z taxativně stanovených podmínek uvedených pod písm. a) až e). V souzené věci nenastala
žádná z těchto skutečností., proto nelze vytýkat soudu, že řízení nepřerušil. Odstavec 2
citovaného ustanovení umožňuje, aby předseda senátu řízení přerušil, a to mimo jiné
i v případě, zjistí-li, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování
soudu o věci samé nebo takové řízení sám vyvolá. Jak již bylo výše uvedeno, v projednávané
věci přezkoumával krajský soud zákonnost rozhodnutí ve věci vydaného stavebního povolení,
proto předmětem posuzovaných skutečností mohly být toliko ty, které byly v souvislosti
s vydáním stavebního povolení relevantní, tj. bylo-li stavební povolení vydáno v souladu
s pravomocným územním rozhodnutím o umístění stavby. Je-li v případech uvedených
v odst. 2 citovaného ustanovení ponecháno na úvaze předsedy senátu, zda řízení přeruší
či nikoliv, nelze krajskému soudu vytýkat, že tak neučinil.
V průběhu řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud
rozsudkem dne 27. 4. 2006 č. j. 31 Ca 76/2006 - 120 rozhodl o žalobě stěžovatelů ve věci
územního rozhodnutí, a to tak, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení. Důvodem, pro který tak soud učinil, bylo porušení procesních práv
účastníků řízení spočívající v nesprávném postupu správního orgánu I. stupně, který stanovil
pro podání připomínek a námitek účastníkům kratší lhůtu než 15 dnů, resp. nestanovil lhůtu
žádnou, neboť informace týkající se územně plánovací dokumentace, na jejímž základě bylo
rozhodnuto, byly účastníkům doručeny současně s rozhodnutím orgánu I. stupně. Krajský
soud proto dospěl k závěru, že procesní pochybení, které nebylo odvolacím orgánem
odstraněno, může způsobovat nezákonnost rozhodnutí, neboť účastníkům řízení bylo zcela
znemožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čímž byla nesporně porušena zásada
rovnosti účastníků řízení. Za situace, kdy nebyla konstatována nezákonnost vydaného
územního rozhodnutí a věc byla zrušena pro procesní vady, nepovažuje Nejvyšší správní soud
ani v řízení o kasační stížnosti za nutné, ale ani z důvodu procesní ekonomie důvodné,
postupovat podle ust. §48 odst. 2 s. ř. s. a řízení o kasační stížnosti přerušit. Nejvyšší správní
soud by tak zjevně musel učinit až do doby nového rozhodnutí správního orgánu, které lze
následně napadnout odvoláním, resp. žalobou u soudu. Takový postup v případě, kdy není
jednoznačně rozhodnuto o nezákonnosti věci samé by byl v rozporu s principem
proporcionality, jakož i s principem právní jistoty.
Porušení procesních práv stěžovatele b) nelze dovozovat jen z toho, že veškeré jeho
námitky nebyly akceptovány, bylo-li prokázáno, že se jimi správní orgán zabýval.
Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovateli, stejně jako ostatním účastníkům, bylo zahájení
řízení řádně oznámeno, včetně možnosti doplnění podkladů, vznesení námitek, jakož
i možnosti nahlédnout do spisu, který obsahoval podkladové materiály a stanoviska orgánů
státní správy, která byla jako součást dokumentace k dispozici v průběhu řízení. Namítá-li
stěžovatel b) porušení procesních pravidel magistrátem, je nutno tuto námitku odmítnout.
Správní orgán I. stupně, jakož i magistrát, se řádně vypořádal se všemi námitkami
stěžovatele b). Podle §47 odst. 3 správního řádu je povinností správního orgánu
v odůvodnění rozhodnutí uvést, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými
úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při aplikaci právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval. V projednávané věci odůvodnění rozhodnutí magistrátu uvedené náležitosti
obsahuje. Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je podle názoru Nejvyššího správního
soudu věcné a reagující zcela adekvátně na námitky účastníků správního řízení. Namítá-li
proto stěžovatel b), že se magistrát, a poté ani soud, nezabýval všemi jeho námitkami,
je nutno takovou námitku označit za nedůvodnou.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal námitky ve vztahu
k napadenému rozsudku důvodnými, kasační stížnost v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Ve věci bylo v souladu s ust. §109 odst. 1 věta první s. ř. s. bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli a magistrátu žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. července 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu