ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.208.2015:48
sp. zn. 7 As 208/2015 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: R. S.,
zastoupený Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
ze dne 26. 6. 2015, č. j. 72 A 27/2014 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2015,
č. j. 72 A 27/2014 – 40, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí
Ministerstva dopravy (dále jen „ministerstvo“) ze dne 21. 11. 2012, č. j. 967/2012-160-SPR/3,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno usnesení Krajského úřadu
Olomouckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 27. 8. 2012, č. j. KUOK/74148/2012,
jímž nebylo ve smyslu ust. §24 odst. 2 s odkazem na §41 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), vyhověno žádosti stěžovatele o zneplatnění
okamžiku doručení rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 4. 7. 2012,
č. j. KUOK 60476/2012. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že spornou otázkou byl
v dané věci okamžik doručení rozhodnutí a výklad neurčitého právního pojmu „závažné důvody,
které nastaly bez stěžovatelova zavinění“. Stěžovatel důvod nemožnosti vyzvednout si zásilku
s rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 4. 7. 2012, č. j. KUOK 60476/2012,
v úložní době spatřoval v tom, že byl na dovolené v zahraničí a navrhoval, aby jako okamžik
doručení citovaného rozhodnutí byl stanoven den 20. 7. 2012. Krajský soud konstatoval,
že stěžovatel splnil podmínku dočasné nepřítomnosti a podal včas žádost o určení neplatnosti
okamžiku doručení rozhodnutí. Neztotožnil se ale s tvrzením stěžovatele, že si nemohl bez svého
zavinění vyzvednout uloženou písemnost ve stanovené lhůtě. Stěžovatel věděl s dostatečným
časovým předstihem, že pojede na zahraniční dovolenou, stejně tak věděl, že je vedeno
přestupkové řízení, konkrétně řízení o jím podaném odvolání proti rozhodnutí o přestupku.
Mohl tedy očekávat, že rozhodnutí o odvolání bude vydáno a doručováno. Předem plánovaná
dovolená nenaplňuje neurčitý právní pojem „závažné důvody, které nastaly bez stěžovatelova
zavinění“, resp. „dočasná nepřítomnost bez žalobcova zavinění“, neboť dovolená tímto
závažným důvodem není, obzvláště pokud stěžovatel vědomě odjel na dobu delší než je úložní
doba očekávané zásilky od správního úřadu, a tudíž si mohl zvolit zmocněnce pro řízení a tuto
skutečnost správnímu orgánu také sdělit. Stěžovatel tak svým chováním nedostál zásadě, podle
které si má každý střežit svá práva a nepočínal si s dostatečnou bdělostí a obezřetností.
Naplněním pojmů „závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění“, by byla např. nečekaná,
náhlá hospitalizace apod.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s názorem krajského
soudu, protože termín dovolené plánoval v době, kdy ještě vůbec nevěděl, zda již nebude řízení
ukončeno a zda mu vůbec bude nějaká zásilka doručována. Stěžovatel má a priori právo hájit
se v řízení sám. Možnost zvolit si zástupce zákon předpokládá především pro případ,
že se účastník řízení nechce řízení účastnit pro nedostatečnou odbornou znalost či časovou
zaneprázdněnost, popř. dlouhodobou nepřítomnost. Stěžovatel však byl podle závěrů správních
orgánů a krajského soudu fakticky nucen z důvodu odjezdu na dovolenou sdělovat své citlivé
osobní údaje jiné osobě jen proto, aby správní orgán mohl doručit rozhodnutí o přestupku ještě
před koncem prekluzivní lhůty. Stěžovatel upozornil i na skutečnost, že délka řízení nebyla
způsobena jeho osobou, ale nesprávným postupem správního orgánu I. stupně. Podle stěžovatele
nelze vykládat pojem „bez zavinění“ ve smyslu ust. §41 odst. 4 správního řádu restriktivně, tedy
že se jedná pouze o události, které vznikly zcela nezávisle na vůli konkrétní osoby. Tento pojem
je nutné vykládat právě s ohledem na sankční charakter řízení ve prospěch účastníka řízení,
když ten v daném případě nevěděl, že mu písemnost bude doručována. Jedinou okolností,
která svědčí v neprospěch stěžovatele, je přitom skutečnost, že na den 19. 7. 2012 připadl
poslední den prekluzivní lhůty, v níž bylo možné přestupek, z něhož byl obviněn, projednat.
Stěžovatel dovolenou plánoval dříve, než vůbec mohl doručování písemnosti předpokládat,
případně předvídat, že bude nějaké řízení vedeno. Stěžovatel proto tvrdí, že o doručování
rozhodnutí v době jeho pobytu na dovolené nevěděl a ani vzhledem k okolnostem a svým
osobním poměrům o doručování povinnost vědět neměl, a ani o této skutečnosti vědět nemohl.
Oprávněně se proto domnívá, že se správní orgány v dané věci snaží nesprávně vykládat zákonná
ustanovení správního řádu v úmyslu dosáhnout projednání přestupku v poslední den prekluzivní
lhůty, ačkoli svým špatným postupem v řízení tuto lhůtu z velké části promarnily. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu zásilka obsahující rozhodnutí Krajského úřadu
Olomouckého kraje ze dne 4. 7. 2012, č. j. KUOK 60476/2012, byla vzhledem k tomu,
že stěžovatel, jemuž byla adresovaná, nebyl na adrese doručování zastižen, připravena na poště
k vyzvednutí ode dne 9. 7. 2012. Stěžovatel byl o uložení zásilky písemně vyrozuměn a bylo
mu zanecháno poučení o právních důsledcích, které s nepřevzetím zásilky souvisejí. Protože
zásilka nebyla ve lhůtě pro její uložení vyzvednuta, byla dne 20. 7. 2012 vhozena do poštovní
schránky. Podle správního orgánu uplynutím posledního dne desetidenní lhůty nastala
ve smyslu ust. §24 odst. 1 správního řádu dne 19. 7. 2012 fikce doručení a předmětné rozhodnutí
tak nabylo uvedeného dne právní moci. Dne 1. 8. 2012 byla krajskému úřadu doručena
stěžovatelova žádost o zneplatnění doručení předmětné zásilky, neboť stěžovatel si ji nemohl
pro dočasnou nepřítomnost v místě svého bydliště a bez svého zavinění vyzvednout vzhledem
k tomu, že byl v době od 5. 7. 2012 do 19. 7. 2012 na dovolené v Chorvatsku, takže si zásilku
fyzicky převzal až dne 20. 7. 2012.
Podle ust. §24 odst. 2 správního řádu prokáže-li adresát, že si pro dočasnou
nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost
ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek ust. §41 požádat o určení neplatnosti
doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena.
Podle ust. §41 odst. 4 správního řádu správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li
podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění.
Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře zabýval výkladem neurčitého právního
pojmu závažné důvody, které nastaly bez jeho (stěžovatelova) zavinění ve smyslu ust. §41 odst. 4
správního řádu. K tomu lze odkázat na rozsudek ze dne 17. 2. 2015, č. j. 7 Azs 13/2015 – 28,
v němž Nejvyšší správní soud formuloval svůj závěr v právní větě: „Závažné důvody, které představují
překážku, jež bránila účastníkovi řízení učinit zmeškaný úkon (§41 správního řádu), musí být objektivní
povahy, přičemž závažnost těchto důvodů se posuzuje vždy podle okolností konkrétního případu.“ Stěžovatel
věděl, že je vedeno správní řízení o jeho odvolání proti rozhodnutí o přestupku vydaném
správním orgánem I. stupně. Za tohoto stavu tedy mohl předpokládat, že bude vydáno
rozhodnutí o jeho odvolání a toto mu bude doručováno. Argumentaci stěžovatele, že „dovolenou
plánoval dříve, než vůbec mohl doručování písemnosti předpokládat, případně předvídat, že bude nějaké řízení
vedeno“, je zcela nepřípadná, protože není podstatné, kdy dovolenou plánoval, ale podstatná
je skutečnost, že v době, kdy na plánovanou dovolenou odjížděl, věděl o možnosti, že bude
o jeho odvolání správním orgánem rozhodováno. Obě ustanovení, jak §24 odst. 2, tak §41
správního řádu jednoznačně vyžadují, aby se jednalo, ať už o dočasnou nepřítomnost
nebo vážné, resp. závažné, důvody, které nastaly bez zavinění. Musí se tedy jednat o takovou
skutečnost, kterou adresát neplánoval a která nastala bez možnosti, aby ji jakkoliv mohl ovlivnit,
např. hospitalizace z důvodu vážného úraz apod. Tedy skutečnost nahodilou, mimořádnou.
Nikoliv však skutečnost zcela závislou na vůli stěžovatele, jímž bylo v daném případě s velkým
předstihem před rozhodnou událostí učiněné rozhodnutí odjet na dovolenou. Plánovaná
dovolená nemůže být v žádném případě vyhodnocena jako závažný důvod, který nastal
bez stěžovatelova zavinění. Pokud stěžovatel v předstihu věděl, že se nebude v době
od 5. 7. 2012 do 19. 7. 2012 z důvodu plánované dovolené zdržovat v místě bydliště, takže
si v této době nebude moci přebírat doručované písemnosti, musel si být vědom důsledků,
které v souvislosti s doručováním písemnosti od správního orgánu mohou nastat. V tomto
kontextu Nejvyšší správní soud poukazuje na právní zásadu vigilantibus iura (každý ať si střeží svá
práva). Namítal-li dále stěžovatel, že podle závěrů správních orgánů a krajského soudu byl
fakticky nucen z důvodu odjezdu na dovolenou sdělovat své citlivé osobní údaje jiné osobě jen
proto, aby správní orgán mohl doručit rozhodnutí o přestupku ještě před koncem prekluzivní
lhůty, je i tato námitka nepřípadná. Jak správní orgány, tak i krajský soud pouze poukázaly
na možnost, jak mohl stěžovatel řešit situaci, kdy věděl, že odjíždí na delší dobu mimo své
bydliště. V žádném případě však nebyl k ničemu nucen. Krajský soud tak v souladu s ust. §24
odst. 2 a §41 odst. 4 správního řádu vyhodnotil, že v případě stěžovatele nebyly naplněny
závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Postupoval proto zákonným způsobem, pokud
jeho žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Jestliže stěžovatel opakovaně upozorňoval na skutečnost, že 19. 7. 2012 byl poslední den
prekluzivní lhůty, v níž bylo možné přestupek, projednat, s tím, že délka řízení byla ovlivněna
nesprávným postupem správních orgánů, jedná se o zcela irelevantní argumentaci. Z obsahu
správního spisu je zřejmé, že rozhodnutí o odvolání bylo stěžovateli doručováno v souladu
s ust. §24 odst. 1 správního řádu ve lhůtě stanovené pro projednání přestupku a je naprosto
nepodstatné, který den v rámci této zákonné lhůty nastaly právní účinky jeho doručení. Tato
skutečnost nemá žádné právní důsledky.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené vyhodnotil, že rozsudek krajského
soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto podle ust. §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Učinil tak postupem podle
ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu