ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.21.2005
sp. zn. 7 As 21/2005 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Petrou Zemanovou Hlomovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2, Slavíkova 1568/23, za účasti Krajského úřadu Karlovarského kraje, se sídlem
v Karlových Varech, Závodní 353/88, a osoby zúčastněné na řízení Z. F., v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2004, č. j. 58 Ca 59/2003 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 12. 2004, č. j. 58 Ca 59/2003 - 70 byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje (dále jen
„krajský úřad“) ze dne 14. 3. 2003, č. j. 202/RR/RO/SP/03, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Jáchymově ze dne 4. 12. 2002,
č. j. výst./5450/1109/01/Kj o nařízení odstranění nepovolené stavby - zasklené nástavby
na stávající přístavbě v uliční části domu umístěného na pozemku p. č. 1037 v k. ú. J. Krajský
soud především odmítl žalobní námitku stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně
je nicotné pro absolutní nedostatek pravomoci takové rozhodnutí vydat, protože nařídil
odstranění stavby z titulu absence povolení u stavby, jež povolení nepodléhá a která byla
stavebnímu úřadu ohlášena. Je tomu tak proto, že stěžovatelem realizovaná změna stavby
nesplňovala znaky stavební úpravy podle ustanovení §55 odst. 2 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon“), ve spojení s ustanovením §139 odst. 3 písm. c) citovaného zákona,
protože stavební úpravou změnil vzhled stavby, resp. výškové ohraničení stavby. Ohlášení
podle ustanovení §57 stavebního zákona proto nepřicházelo v úvahu. Podle názoru krajského
soudu nebyla důvodná ani žalobní námitka stěžovatele, který tvrdil, že mu správní orgán
prvního stupně porušením ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neumožnil seznámit se před vydáním
rozhodnutí s obsahem spisu, konkrétně s vyjádřením oddělení kultury, referátu regionálního
rozvoje Okresního úřadu v Karlových Varech ze dne 14. 5. 2002, v důsledku čehož měl
podstatně ztíženou možnost navrhovat důkazy. Stavební úřad totiž nařídil odstranění stavby
proto, že dodatečné povolení stavby by bylo v rozporu s veřejným zájmem chráněným
zákonem o státní památkové péči a prezentovaným uvedeným referátem regionálního rozvoje,
oddělením kultury, který s provedenou stavbou nacházející se v památkové zóně A města J.
nesouhlasí. Stěžovatel ale též nesplnil povinnost předložit doklady uloženou výzvou
správního orgánu I. stupně ze dne 4. 1. 2002. Oprávnění stavebního úřadu nařídit odstranění
stavby podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona proto založila již okolnost,
že stěžovateli jako stavebníkovi marně uplynula stanovená lhůta pro předložení podkladů
stavebnímu úřadu. Obrana stěžovatele, že upravený projekt předal oddělení kultury, referátu
regionálního rozvoje Okresního úřadu v Karlových Varech a dohodl, že tento projekt se
stanoviskem předloží tento referát správnímu orgánu I. stupně, je pro posouzení věci
bezvýznamná. Stěžovatel nebyl oprávněn splnění veřejnoprávní povinnosti dle výzvy ze dne
4. 1. 2002 přenášet na jiný subjekt a nelze proto s úspěchem tvrdit, že neseznámení
se s obsahem vyjádření uvedeného referátu Okresního úřadu v Karlových Varech
mu podstatně ztížilo možnost navrhovat důkazy. Důvodnou neshledal krajský soud
ani žalobní námitku, že i pokud by nástavba byla považována za stavbu, došlo stejně
k porušení ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, protože stěžovatel požádal
o dodatečné povolení stavby a předložil stavebnímu úřadu podklady jako k žádosti o stavební
povolení. Je tomu tak proto, že dikce citovaného ustanovení stavebního zákona vyžaduje
pro legalizaci nepovolené stavby bezpodmínečné splnění všech zákonných podmínek. Jelikož
stěžovatel nepředložil správnímu orgánu I. stupně výzvou požadované podklady, sama tato
okolnost byla důvodem pro nařízení odstranění stavby.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti především namítal,
že ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nevylučuje aplikaci ustanovení
§33 odst. 2 správního řádu a stavební úřad je povinen se tímto ustanovením řídit. Porušení
§33 odst. 2 správního řádu mělo pro stěžovatele zásadní důsledky. Pokud by mu totiž bylo
umožněno seznámit se s obsahem správního spisu před vydáním rozhodnutí, zjistil by,
že oddělení kultury, referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Karlových Varech
zaslalo projekt úpravy přístavby neúplný a navíc nevysvětlilo okolnosti, za jakých projekt
získal. Správní orgán I. stupně stěžovateli proto neumožněním získání přehledu o stavu
správního řízení upřel možnost uplatnit svá práva. Uvedený postup měl za následek,
že správní orgány obou stupňů vycházely při svém rozhodování z neúplně zjištěného
skutkového stavu věci a tato vada vedla k vydání nezákonných rozhodnutí. Krajský soud
v rozporu s ustálenou judikaturou však tato pochybení správních orgánů toleroval. S ohledem
na ustanovení §20 správního řádu vyjádřil stěžovatel nesouhlas s názorem krajského soudu,
že je právně nevýznamná námitka, že předal projekt Okresnímu úřadu Karlovy Vary, referátu
regionálního rozvoje, oddělení kultury. Stejně tak vyslovil stěžovatel nesouhlas se závěrem
krajského soudu, že již samotná skutečnost, že nepředložil vyžadovaný projekt, opravňuje
stavební úřad bez dalšího rozhodnout o odstranění stavby. Je tomu tak proto, že nelze připustit
výklad, podle kterého by odstranění stavby bylo sankcí za nedodržení procesní lhůty
k předložení určitého dokumentu. Jediným namítaným veřejným zájmem, který by mohl
vylučovat dodatečné povolení stavby, by byl pouze nesoulad stavby s pojetím památkové
zóny. V tomto ohledu však rozhodnutí o odstranění stavby zpochybňuje jednak vyjádření
oddělení kultury, referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Karlových Varech, které
existenci stavby připouští, pokud bude upravena podle předloženého návrhu, byť jako stavbu
dočasnou, a jednak i samotné odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Je tedy
zjevné, že správní orgány vycházejí z toho, že samotná existence zasklené verandy není
v rozporu s veřejným zájmem a pokud bude stavba upravena dle návrhu, může být povolena.
V dalším pak odkázal stěžovatel na argumentaci uplatněnou v části V. žaloby. Stěžovatel
odmítl také závěr krajského soudu, podle kterého vybudování konstrukce zastřešující
přístavbu nelze označit za stavební úpravu podle ustanovení §55 odst. 2 písm. b) stavebního
zákona. Krajský soud v rozporu se skutečností totiž tvrdí, že se stavební úpravou změnilo
výškové ohraničení stavby. Na výškové ohraničení ani na půdorys nemovitosti nemělo
zastřešení terasy vliv, což je patrné z fotografií, jež jsou součástí soudního spisu. V dalším
pak odkázal na argumentaci uplatněnou v části III. žaloby. Z uvedených důvodů se stěžovatel
domáhal, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Současně stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek, protože odstranění stavby by pro něho nesporně znamenalo
nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne práv třetích osob a není
ani v rozporu s veřejným zájmem.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že i na řízení podle ustanovení
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona se vztahuje ustanovení §33 odst. 2 správního řádu.
To ostatně nezpochybňoval ani krajský soud v odůvodnění svého rozsudku. Skutečnost,
že se stěžovatel neseznámil s jedním z podkladů pro rozhodnutí však neměla vliv
na zákonnost vydaného správního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že již samotné marné
uplynutí lhůty, která byla stěžovateli určena k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby,
muselo vést k vydání rozhodnutí o odstranění stavby. Není proto rozhodné, že stěžovatel
nemohl nahlédnout do jednoho podkladu, kterým bylo stanovisko Okresního úřadu
v Karlových Varech, referátu regionálního rozvoje, oddělení kultury, zaslané stavebnímu
úřadu dne 14. 5. 2002. Dikce ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona mimo jiné
jednoznačně stanoví povinnost stavebníka předložit podklady a doklady vyžádané stavebním
úřadem v jím stanovené lhůtě a jedině tehdy, za současného splnění dalších podmínek,
stavební úřad odstranění stavby nenařídí. Tuto povinnost však stěžovatel nesplnil.
Z pořízených fotografií je také zřejmé, že stavba, jejíž odstranění bylo nařízeno, zcela zásadně
změnila vzhled původní stavby. Z tohoto důvodu nepostačovalo ohlášení stavební úpravy
stavebnímu úřadu ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. S poukazem
na tyto skutečnosti krajský úřad navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že i v řízení o kasační stížnosti platí
přísná dispoziční zásada. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106
odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí
a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje
výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Činnost Nejvyššího správního soudu je pak
ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové
a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání
napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). I při nejmírnějších požadavcích proto musí být
z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má Nejvyšší správní
soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumat, přičemž tento soud není povinen ani oprávněn
sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí. Domáhá-li se proto stěžovatel
zrušení rozhodnutí krajského soudu, i když uplatňuje argumentačně tytéž důvody, které
již uplatnil v řízení před krajským soudem, je třeba, aby tvrzené důvody v kasační stížnosti
explicitně uvedl. Bez bližší a nezbytné konkretizace totiž není zřejmé, které důvody často
v obšírných žalobách a jiných podáních míní stěžovatel uplatnit též jako námitky kasační
stížnosti.
Jestliže tedy stěžovatel v kasační stížnosti v některých směrech (podmínky
pro odstranění stavby a charakter nástavby) pouze odkazuje v dalším na argumentaci
ve správní žalobě v části II. a V., nevyhovuje takto formulovaná kasační stížnost požadavkům
ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. Je tomu tak proto, že stěžovatel důvody nezákonnosti
napadeného rozhodnutí explicitně v kasační stížnosti neuvedl a nevymezil tak rozsah
přezkoumání rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů výslovně uvedených v kasační stížnosti.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu za zcela zásadní pro posouzení kasační
stížnosti je vymezení zákonných podmínek pro postup podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona, od nichž se pak odvíjí neopodstatněnost konkrétních námitek kasační
stížnosti.
Z dikce ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad
zásadně nařídí vlastníku stavby odstranění stavby v případě, že je postavena bez stavebního
povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby stavební úřad nenařídí pouze
tehdy, pokud stavebník prokáže, že a) stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména
s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými
požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními
předpisy, b) jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné
povolení, c) předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě
a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Stavební zákon tedy vedle sebe stanoví více zákonných podmínek, které musí být
splněny, a jen v takovém případě může být vydáno rozhodnutí o tom, že se odstranění stavby
nenařídí. Chybí-li tudíž splnění byť jedné ze zákonných podmínek pro nenařízení odstranění
stavby, musí stavební úřad postupovat podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b), věty první
stavebního zákona a nařídit vlastníku stavby její odstranění.
Stížní bod, v němž stěžovatel namítal, že krajský soud vadně posoudil po právní
stránce realizovanou změnu stavby, resp. charakter nástavby na domu stěžovatele, není podle
názoru Nejvyššího správního soudu důvodný. Krajský soud správně dovodil, že stěžovatelem
realizovaná změna stavby nesplňovala znaky stavební úpravy podle ustanovení §55 odst. 2
písm. b) stavebního zákona a že z důvodu změny vzhledu stavby nepřicházelo v úvahu
ohlášení stavby podle ustanovení §57 stavebního zákona. V tomto směru je třeba
na fotografie, jež jsou součástí správního spisu, z nichž jednoznačně vyplývá, že předmětná
stavební úprava zcela zásadně mění vzhled původní stavby. Předmětnou stavbu proto nelze
posuzovat podle ustanovení §55 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, podle něhož
jen u stavebních úprav, kterými se nemění vzhled stavby, nezasahuje se do nosných
konstrukcí stavby a nemění se způsob užívání stavby postačuje ohlášení stavby. Závěr
krajského soudu, že ohlášení stavebnímu úřadu nepřicházelo v úvahu byl proto v souladu
se zákonem. Uvedenou stavbu bylo proto možno realizovat jen na základě stavebního
povolení, které však stěžovatel neměl, a přesto stavbu nejen zahájil, ale i dokončil.
Nedůvodný je také stěžovatelem v kasační stížnosti vyslovený nesouhlas
s právním názorem krajského soudu ohledně namítaného porušení ustanovení §33 odst. 2
správního řádu ve vztahu k ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Porušení
ustanovení §33 odst. 2 správního řádu bylo sice porušením ustanovení o řízení před správním
orgánem, ale nemělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Je skutečností,
že stěžovatel nebyl seznámen s jedinou písemností z celého správního spisu, kterou bylo
stanovisko Okresního úřadu Karlovy Vary, referátu regionálního rozvoje, oddělení kultury
ze dne 14. 5. 2002, jež bylo opakovaně doručeno Městskému úřadu v Jáchymově, stavebnímu
úřadu dne 17. 5. 2002 a 11. 6. 2002. Tato písemnost obsahuje nesouhlas s nepovolenou
stavbou nástavby na přístavbě v uliční části domu č. p. 757 a pokud se stavební úřad rozhodne
pro dodatečné povolení nástavby, je třeba nástavbu upravit dle přiložených návrhů a stavbu
povolit pouze jako dočasnou. Krajský soud vyšel při svém rozhodování správně z toho,
že napadené správní rozhodnutí lze podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušit pro vadu řízení
před správním orgánem podle ustálené judikatury tehdy, pokud měla vliv na zákonnost
rozhodnutí, resp. mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51). V přezkoumávané věci
to znamená, že při respektování ustanovení §33 odst. 2 správního řádu by nemohlo být
nařízeno odstranění stavby zasklené nástavby na stávající přístavbě v uliční části domu
č. p. 757 v Jáchymově postavené bez stavebního povolení. Nejvyšší správní soud souhlasí
s tím, že i s uvedeným stanoviskem ze dne 14. 5. 2002 měl být stěžovatel seznámen,
což ostatně nezpochybnil ani krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, ale tato vada sama
o sobě však nemohla za výše popsaného skutkového stavu vést k vydání nezákonného
rozhodnutí o věci samé. Je tomu tak proto, že stěžovatel podle výzvy ze dne 4. 1. 2002,
přes poučení o odstranění stavby v případě nevyhovění, nepředložil ve stanoveném termínu
do 31. 3. 2002, a ani později, stavebnímu úřadu projektovou dokumentaci ve stanoveném
rozsahu (obsahující zejména výkresovou část pohledů na fasádu objektu - návrh úprav
nepovolené nástavby - obložením dřevěným materiálem ve smyslu vytvoření tzv. pavlače)
zpracovanou oprávněnou osobou ve dvojím vyhotovení, včetně technické zprávy úprav,
odsouhlasenou referátem kultury Okresního úřadu Karlovy Vary. Za projektovou
dokumentaci ve smyslu výzvy ze dne 4. 1. 2002 nebylo možno považovat nákresy přiložené
ke stanovisku Okresního úřadu Karlovy Vary, odboru regionálního rozvoje, oddělení kultury
ze dne 14. 5. 2002, které svým provedením a rozsahem nesplňují požadavky uvedené výzvy,
jež navíc obsahují dvě varianty řešení dřevěného obložení. Skutečnost, že stěžovatel
stavebnímu úřadu nepředložil požadované podklady nezpochybňuje ani sám stěžovatel.
Za tohoto stavu nemá proto opodstatnění námitka, že pokud by stěžovatel měl možnost
seznámit se se správním spisem, zjistil by, že Okresní úřad v Karlových Varech, referát
regionálního rozvoje, oddělení kultury zaslal projekt úpravy přístavby neúplný. Krajský soud
správně v tomto směru zdůraznil, že stavební úřad uložil stěžovateli zcela srozumitelnou
povinnost, aby mu předložil projektovou dokumentaci ve stanoveném rozsahu, odsouhlasenou
referátem kultury Okresního úřadu v Karlových Varech, jež byla opřena o ustanovení §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona, kterou stěžovatel nebyl oprávněn přenášet na jiný subjekt.
Nelze proto úspěšně ani tvrdit, že neseznámení stěžovatele s obsahem uvedeného stanoviska
ze dne 14. 5. 2002 mělo za následek, že správní orgány vycházely při rozhodování z neúplně
zjištěného skutkového stavu věci. Je tomu tak proto, že bylo na stěžovateli, aby předložil
ve stanovené lhůtě stavebnímu úřadu projektovou dokumentaci. Stěžovatel projektovou
dokumentaci nepředložil ani v odvolacím řízení, byť v odvolání ze dne 12. 12. 2002 tvrdil,
že předložil „návrh úprav konstrukce zakrytí ve stylu pavlače, ale k tomuto návrhu neobdržel
žádné oficiální stanovisko, na základě kterého by bylo možno návrh upravit nebo doplnit tak,
aby byl pro dotčené orgány přijatelný“. Za tohoto stavu, kdy stěžovatel v odvolání nenamítal
porušení ustanovení §33 odst. 2 správního řádu stavebním úřadem, ani to, že projektovou
dokumentaci předložil v rozporu s výzvou nikoliv stavebnímu úřadu, ale referátu regionálního
rozvoje, oddělení kultury k zaujetí stanoviska, lze se důvodně domnívat, že tomuto referátu
byly předloženy pouze již zmíněné nákresy připojené ke stanovisku ze dne 14. 5. 2002,
jež bylo doručeno stavebnímu úřadu dne 11. 6. 2002. Ostatně jen na tyto nákresy, a nikoliv
na projektovou dokumentaci, se uvedené stanovisko odvolává. Nemá proto opodstatnění
ani námitka stěžovatele, v níž poukazuje na ustanovení §20 správního řádu, protože není
ničím doloženo jeho tvrzení o předání projektové dokumentace oddělení kultury Okresního
úřadu v Karlových Varech. Třeba dodat i to, že s případnými následky nesplnění výzvy ze dne
4. 1. 2002 byl stěžovatel seznámen přímo ve výzvě, kde byl poučen o tom, že pokud nebude
žádost doplněna požadovanými doklady ve stanovené lhůtě, stavební úřad rozhodne
o odstranění stavby. Nařízení odstranění stavby proto není nečekaným rozhodnutím
a nepřipustit vydání rozhodnutí o odstranění stavby z důvodu nepředložení podkladů
vyžádaných stavebním úřadem bylo výlučně v dispozici stěžovatele.
Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, že krajský soud vadně posoudil splnění
zákonných podmínek pro odstranění stavby, jež jsou uvedeny v ustanovení §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona. Stěžovatel se mýlí, pokud dovozuje, že nedodržení lhůty
k předložení požadovaných dokladů nemůže být při správném výkladu ustanovení §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona dostatečným důvodem pro nařízení odstranění nepovolené
stavby. Řízení podle citovaného ustanovení je specifickým řízením, které zohledňuje
skutečnost, že stavebník postavil stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním a že nařízení
odstranění takové stavby je možno odvrátit jen za splnění všech podmínek, které zákon
stanoví. Jak již bylo uvedeno, stavební zákon vedle sebe stanoví více zákonných podmínek
pro nenařízení odstranění stavby, ale pro závěr a rozhodnutí o tom, že se odstranění stavby
nenařídí, vyžaduje, aby byly splněny všechny tyto podmínky. Chybí-li splnění byť jedné
ze zákonných podmínek pro nenařízení odstranění stavby, musí stavební úřad postupovat
podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b), věty první stavebního zákona a nařídit vlastníku
stavby její odstranění. Jelikož jednou ze zákonných podmínek pro nenařízení odstranění
stavby je i to, že stavebník v řízení o odstranění stavby předloží podklady a doklady vyžádané
stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, musí
stavební úřad v případě nečinnosti stavebníka a nevyhovění výzvě k předložení podkladů
a dokladů ve stanovené lhůtě přistoupit k nařízení odstranění stavby. Nejde ovšem o sankci
za nedodržení procesní lhůty k předložení určitého dokumentu, ale jen o důsledek nesplnění
výzvy stavebního úřadu, jež se opírá o zákon, protože z pořádkových důvodů nelze tolerovat
nepřiměřeně dlouhou dobu existenci stavby postavené bez povolení nebo v rozporu s ním.
Lhůtu stanovenou stavebním úřadem k předložení podkladů a dokladů sice není možno chápat
jako lhůtu propadnou a lze proto nepředložení těchto dokumentů napravit i po uplynutí této
lhůty, nicméně marné uplynutí lhůty je signálem pro stavební úřad, aby činil kroky pro vydání
rozhodnutí o nařízení odstranění nepovolené stavby, byť jen z důvodu nepředložení
požadovaných dokladů.
V daném případě přistupovaly správní orgány obou stupňů, zejména však stavební
úřad, k nečinnosti stěžovatele více než tolerantně. Podle výzvy stavebního úřadu ze dne
4. 1. 2002, která byla stěžovateli doručena do vlastních rukou dne 8. 1. 2002, měl stěžovatel
předložit stavebnímu úřadu projektovou dokumentaci ve stanoveném rozsahu, odsouhlasenou
referátem kultury Okresního úřadu v Karlových Varech nejpozději do 31. 3. 2002. Stěžovatel
v této lhůtě požadovanou dokumentaci stavebnímu úřadu nepředložil, a přesto bylo
rozhodnutí o odstranění stavby vydáno až 4. 12. 2002, tedy s odstupem více než 8 měsíců
od uplynutí lhůty. Ještě v této době měl stěžovatel možnost svou nečinnost napravit
a předmětnou dokumentaci stavebnímu úřadu předat. Stěžovatel však nevyužil k nápravě
nečinnosti ani tuto dobu do vydání rozhodnutí a projektovou dokumentaci nepředložil
ani do vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu dne 14. 3. 2003.
Důvodnou není ani námitka stěžovatele, že rozhodnutí o odstranění stavby
je zpochybňováno stanoviskem ze dne 14. 5. 2002, které existenci stavby připouští, pokud
bude upravena, a samotná stavba zasklené verandy proto není v rozporu s veřejným zájmem.
Ve stanovisku Okresního úřadu Karlovy Vary, referátu regionálního rozvoje, oddělení kultury
ze dne 14. 5. 2002 je vyjádřen především nesouhlas tohoto dotčeného orgánu s nepovolenou
stavbou nástavby na přístavbě v uliční části domu č. p. 757. Již z tohoto důvodu je správný
závěr krajského soudu, že stavební úřad v souladu se zákonem nařídil odstranění nepovolené
stavby proto, že dodatečné povolení stavby by bylo v rozporu s veřejným zájmem chráněným
zákonem o státní památkové péči a prezentovaným uvedeným správním orgánem, který
s provedenou stavbou nacházející se v památkové zóně A města J. nesouhlasí. Stavební úřad
nemohl přistoupit ani k dodatečnému povolení nástavby pouze jako stavby dočasné, protože
neměl k dispozici potřebnou projektovou dokumentaci, kterou mu stěžovatel nepředložil.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl rozsudkem bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s .ř. s.
Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože přednostně rozhodl o tomto mimořádném opravném
prostředku rozsudkem ve věci samé.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu