ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.231.2017:28
sp. zn. 7 As 231/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: F. P., zastoupeného Mgr.
Evou Krahulíkovou, advokátkou se sídlem Ke skalkám 58, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2017, č. j. 22 A 113/2014 - 86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce požádal dne 27. 2. 2014 Zdravotní ústav se sídlem v Ostravě (dále jen „zdravotní
ústav“) o poskytnutí následujících informací: 1. informace o hodnotách hluku u každého
jednotlivého výstřelu naměřeného při měření hluku ze S. L. dne 25. 8. 2012 na měřícím místě č. 2;
2. informace o přesných časových údajích těchto výstřelů z měřícího místa č. 2 dne 25. 8. 2012; 3.
informace o přesných časových údajích těchto výstřelů a soustřelů z měřícího místa č. 1 dne 25.
8. 2012; 4. fotodokumentace všech měřících míst při měření hluku ze S. L. dne 8. 9. 2013; 5. data
z paměti všech měřicích přístrojů použitých při měření dne 8. 9. 2013, a to ve formátu těchto
měřicích přístrojů.
[2] Přípisem ze dne 6. 3. 2014, č. j. ZU/05795/2014, sdělil zdravotní ústav žalobci,
že za vyhledání a načtení dat z archivu, zpracování načtených dat dle bodů 1 až 5 žádosti a jejich
rozčlenění požaduje podle §17 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
úhradu ve výši 750 Kč. Poté, co žalobce tuto úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací
zaplatil, poskytl mu zdravotní ústav rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014, č. j. ZU/10325/2014,
informace k dotazům 1, 2 a 3. K dotazu 4 poslal fotodokumentaci pouze z měřícího místa č. 1,
neboť jiná v protokolu z měření hluku nebyla obsažena. Odpověď na část dotazu 5 týkající
se měřícího místa č. 1 poslal jako přílohu na CD.
[3] Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí stížnost podle §16a odst. 1 písm. c) zákona
o svobodném přístupu k informacím, kterou brojil proti tomu, že nebylo rozhodnuto o odmítnutí
jeho žádosti ohledně zčásti neposkytnutých informací pod body 4 a 5. V souladu s pokynem
žalovaného poté zdravotní ústav rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014, č. j. ZU/17819/2013, rozhodl
podle §15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím o odmítnutí části žádosti
o informace. Zdravotní ústav k informacím požadovaným pod body 4 a 5 uvedl, že měření sice
bylo prováděno nejen na místě č. 1, ale také na místě č. 2, ovšem data získaná z měřícího místa
č. 1 byla vyhodnocena jako dostačující, takže data z měřícího místa č. 2 nebyla k vyhodnocení
potřeba, a nebyla proto dále zpracovávána ani uchovávána, takže je nebylo možné poskytnout.
[4] Stěžovatel napadl toto rozhodnutí odvoláním, o němž rozhodl žalovaný rozhodnutím
ze dne 25. 7. 2014, č. j. 38414/2014-NH-30.1.-22.7.14, jímž změnil výrok napadeného rozhodnutí
zdravotního ústavu tak, že se odmítá část žádosti o informace v bodech 4 a 5, kromě informací,
které již byly žalobci poskytnuty, tedy kromě fotodokumentace měřícího místa č. 1 a primárních
dat měřicího přístroje z měřícího místa č. 1. Napravil tím pochybení zdravotního ústavu,
který odmítl část žalobcovy žádosti o informace, aniž by přesně specifikoval, kterou část odmítl,
neboť to vyplynulo až z odůvodnění rozhodnutí zdravotního ústavu. V samotném neposkytnutí
části informací k bodům 4 a 5 se žalovaný se zdravotním ústavem ztotožnil, neboť povinný
subjekt nemá podle zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytnout
informace, které objektivně nemá k dispozici. Žalovaný připomněl žalobci, že ze zaplacení úhrady
nákladů za poskytnutí informace ještě neplyne nárok žadatele na poskytnutí informace
v požadovaném rozsahu. K samotným neposkytnutým informacím žalovaný uvedl, že místa
měření byla vybrána zaměstnancem provádějícím měření, a pokud bylo následně vyhodnoceno,
že dostačují data z hodnoceného měřícího místa č. 1, stalo se vyhodnocení z měřícího místa č. 2
bezvýznamným, takže jeho výsledky nebyly následně zahrnuty do protokolu a samostatně
vyhodnoceny.
II.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
opřenou o tvrzení, že kdyby žalobce věděl, že mu některé informace nebudou poskytnuty, nikdy
by zdravotnímu ústavu nezaplatil požadovanou úhradu, neboť největší hodnotu pro něj měly
právě ty informace, které mu nakonec nebyly poskytnuty. Žalobce upozornil také na to,
jak se měnily důvody neposkytnutí části požadovaných informací.
[6] Krajský soud žalobě nejprve vyhověl rozsudkem ze dne 1. 11. 2016,
č. j. 22 A 113/2014 - 55. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 26. 1. 2017, č. j. 7 As 329/2016 - 46, v němž dospěl k závěru, že mezi nyní
přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného a jeho rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 47878/2014-NH-30.1-19.9.14/I, týkajícím se zcela jiné žadatelky o informace, není taková
podobnost, aby jejich odlišný výrok znamenal nepřípustně nejednotnou správní praxi.
[7] V novém řízení vydal krajský soud rozsudek ze dne 4. 5. 2017, kterým žalobu zamítl. Co
se týče Nejvyšším správním soudem vytýkané odlišnosti dvou rozhodnutí žalovaného, krajský
soud shledal, že rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014 rozhodoval žalovaný v jiné situaci. Toto
rozhodnutí se týkalo údajů o hodnotách hluku a způsobu měření, tedy informací, které byly podle
žalovaného zahrnuty přímo do protokolů o měření a původně nebyly žadatelce poskytnuty proto,
že povinný subjekt necítil povinnost je poskytnout. Naopak rozhodnutí v žalobcově věci ze dne
25. 7. 2014 se týkalo dat, která v době kontrolního měření patrně skutečně byla v měřicím
přístroji, ovšem žalovaný přesvědčivě vysvětlil, proč nebyla dále uchovávána a zpracovávána,
a tedy proč je v době podání žalobcovy žádosti o informace zdravotní ústav vůbec neměl
k dispozici a proč neměl povinnost je mít.
[8] Krajský soud zamítl žalobcovu námitku, že zdravotnímu ústavu vznikla povinnost
poskytnout žalobci všechny informace, neboť zaplatil požadovanou úhradu, přičemž předtím
zdravotní ústav v zákonem stanovené lhůtě nerozhodl o částečném odmítnutí jeho žádosti.
Krajský soud sice označil za logické, aby povinný subjekt nejprve rozhodl o částečném odmítnutí
žádosti a následně žadatele vyzval k zaplacení úhrady dle §17 zákona o svobodném přístupu
k informacím, nicméně pokud požadovaná informace neexistuje, nemůže být žadateli poskytnuta,
i když byla úhrada ve smyslu §17 zákona o svobodném přístupu k informacím zaplacena.
V případě, že povinný subjekt žádosti nevyhoví, musí ve lhůtě pro vyřízení žádosti vydat
rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popř. o odmítnutí části žádosti s výjimkou případů, kdy se žádost
odloží, nicméně lhůta pro takové rozhodnutí je pouze pořádková.
[9] Krajský soud přitom v novém řízení nekonal ústní jednání a neprováděl další důkazy
navržené žalobcem, neboť jejich provedení bylo pro posouzení věci nadbytečné. Žádný z těchto
důkazů totiž nemohl prokázat, že žalovaný nebo zdravotní ústav dodnes předmětnými
informacemi disponují.
[10] Krajský soud proto shrnul, že nebylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že předmětné
informace nemá k dispozici on ani zdravotní ústav. Z žádného ustanovení zák. č. 258/2000 Sb.,
o ochraně veřejného zdraví, ani z jiného obecně závazného právního předpisu nevyplývá
povinnost zdravotního ústavu předmětné informace archivovat a žalovaný přesvědčivě vysvětlil,
proč nebyla data z měřicího přístroje dále uchovávána a zpracovávána, a tedy proč je v době
podání žalobcovy žádosti o informace zdravotní ústav vůbec neměl k dispozici. Hodnoty zjištěné
v konkrétních okamžicích na konkrétním místě jsou navíc daty natolik jedinečnými, že je
objektivně nemožné po smazání tato data vytvořit znovu.
III.
[11] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti novému rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[12] Stěžovatel nejprve namítl, že krajský soud vydal svůj nový rozsudek i přesto, že stěžovatel
vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Napadený rozsudek je
nepřezkoumatelný, protože krajský soud se nevypořádal s jeho nesouhlasem s rozhodnutím věci
bez nařízení jednání. Přitom z judikatury vyplývá, že rozhodne-li soud ve věci samé bez nařízení
jednání, aniž by přihlédl k řádně a včas uplatněnému nesouhlasu, dopustí se vady řízení,
která může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. V řízení vedeném pod sp. zn. 22 A 113/2014 přitom stěžovatel již několikrát
souhlas s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání odepřel.
[13] Dále stěžovatel namítl dvě vady řízení. První vada spočívala v tom, že krajský soud
neprovedl jím navržené důkazy, které by prokázaly, že informace, které požadoval pod body 4 a 5
žádosti, zdravotní ústav k dispozici má a mít musí. Další vada pak spočívala v tom, že krajský
soud neaplikoval §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, když sice zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ovšem podle tohoto ustanovení měl
zároveň nařídit zdravotnímu ústavu poskytnout požadované informace.
[14] Věcně pak stěžovatel trval na tom, že zdravotní ústav má nepochybně k dispozici všechny
požadované informace pod body 4 a 5 jeho žádosti, jak plyne již z toho, že v přípisu ze dne
6. 3. 2014 požadoval za vyhledání, zpracování a načtení dat dle bodu 1 až 5 jeho žádosti úhradu
750 Kč. Přitom pokud by zdravotní ústav neměl požadované informace k dispozici, jistě by vydal
rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti, místo aby vyčísloval úhradu za jejich poskytnutí.
[15] Z čl. 5.2 Metodického návodu pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí
(dále jen „metodický návod“) ze dne 11. 12. 2001, č. j. HEM-300-11.12.01-34065, a z §30 odst. 1
zákona o ochraně veřejného zdraví stěžovatel dovodil, že dům č. p. X, který představuje nejbližší
bytovou zástavbu od S. L., a tedy je zároveň nejohroženější, nemohl být pokládán za pouhé
referenční místo. Podle čl. 6 metodického návodu žalovaného pak platí: „Protokol o měření musí
obsahovat … použité přístrojové vybavení, podrobnosti o jeho kalibraci a druzích provedených analýz, … umístění
měřicích míst, výsledky všech akustických měření nebo výpočtů hluku, včetně nejistoty, týkajících se měřeného zdroje
i hluku pozadí, nejistoty a odkaz na postup stanovení nejistoty měření…“. Z toho stěžovatel dovodil, že
protokol o měření hluku ze S. L. provedeném dne 8. 9. 2013 neobsahuje všechny obligatorní
náležitosti protokolu o měření, když například neobsahuje přístrojové vybavení použité na
měřícím místě u domu č. p. X, popis umístění všech měřících míst, včetně místa L. č. p. X, jakož i
výsledky všech akustických měření týkajících se měřeného zdroje. V rozporu s metodickým
návodem v protokolu zcela chybí výsledky druhého měřícího místa (L. č. p. X), kde měření
nepochybně probíhalo. Krajský soud ovšem neprovedl stěžovatelem navržený důkaz protokolem
ze dne 24. 9. 2012, č. 52585/2012, o měření hluku ze S. L., které rovněž provedl zdravotní ústav.
Tehdy bylo měření prováděno na celkem čtyřech měřících místech, přičemž na straně 3
protokolu je fotodokumentace všech měřících míst a na jeho str. 5 jsou uvedena všechna použitá
měřicí zařízení ze všech měřících míst. Stěžovatel označil za nemyslitelné a nepřijatelné, že by
subjekty měření byly povinny v protokolu o měření hluku uvádět přesný popis a umístění všech
měřících míst, údaje o všech použitých měřicích přístrojích a výsledky všech akustických měření
týkajících se měřeného zdroje i hluku pozadí, aniž by tyto subjekty nebyly povinny všechny
jednotlivé záznamy a naměřené hodnoty ze všech použitých měřicích přístrojů a míst archivovat
a mít k dispozici, neboť se týkají jednoho měření jako celku. Tyto údaje podle něj musejí být
archivovány spolu se záznamy z ostatních měřících míst, neboť by bez těchto údajů vůbec nebylo
možné ověřit, zda byly skutečně posuzovány hlukové události, tj. výstřely ze zdroje hluku, jakož
i výsledné hodnoty na těchto měřících místech, a měření by tudíž byla nepřezkoumatelná.
[16] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského
soudu a aby dále zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2014 a rozhodnutí zdravotního
ústavu ze dne 17. 6. 2014 a aby uložil žalovanému poskytnout informace požadované v bodech 4
a 5 jeho žádosti o informace ze dne 27. 2. 2014.
IV.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že zdravotní ústav prováděl měření
na základě podnětu pana M. R., uživatele rodinného domu č. p. X v L. Předmětem šetření tak byl
chráněný venkovní prostor tohoto rodinného domu coby měřící místo č. 1. Měřící místo č. 2
před stavbou k bydlení č. p. X si při měření určil zaměstnanec provádějící měření sám jako místo
referenční, pomocné, pro případ, že by na měřícím místě č. 1 nebylo možno stanovit přesný
počet a časy jednotlivých výstřelů a soustřelů ze střelnice. Když ovšem zdravotní ústav při
hodnocení měření z měřícího místa č. 1 zjistil, že data z referenčního místa č. 2 nejsou třeba,
smazal je jako nadbytečná a zatěžující paměť přístrojů. Do protokolu č. 64088/2013 se tedy
promítla jen data z měřícího místa č. 1. Data z měřícího místa č. 2 tudíž zdravotní ústav skutečně
nemá. Stěžovatelova námitka, že je má a musí mít, je opřena pouze o jeho přání a pocity, nikoli o
právní úpravu.
[18] I podle metodického návodu je možné měření na jediném místě. Postup zaměstnance
zdravotního ústavu při měření a hodnocení hluku v dané věci byl v souladu s §86 zákona
o ochraně veřejného zdraví, s nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví
před nepříznivými účinky hluku a vibrací, s příslušnými technickými normami i s metodickým
návodem. Stěžovatel nebyl při měření ani kontrolovanou osobou, ani podatelem podnětu,
takže mu ve věci nenáleželo jakkoli určovat zaměření kontrolní činnosti krajské hygienické stanice
či zdravotního ústavu či domáhat se toho, aby měření hluku dne 8. 9. 2013 bylo provedeno
i u domu č. p. X. Údaje z tohoto referenčního měření tedy zdravotní ústav již nemá, naopak
údaje z měřícího místa č. 1 mu v celém rozsahu poskytl. Poskytnutí těchto údajů také odpovídala
požadovaná úhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací ve výši 750 Kč.
[19] Krom toho žalovaný zopakoval, že subjektem, který rozhoduje o právech a povinnostech
osob v oblasti veřejné správy, vykonává dozor a plní další úkoly veřejné správy je příslušná
krajská hygienická stanice, nikoli zdravotní ústav.
V.
[20] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Stěžovatel nejprve brojil proti tomu, že v novém řízení po zrušení svého prvního
rozsudku nenařídil krajský soud jednání, přestože stěžovatel v řízení vedeném
pod sp. zn. 22 A 113/2014 již několikrát odepřel souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.
[23] K tomu je třeba nejprve uvést, že ze spisu krajského soudu plyne, že v řízení před prvním
rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 11. 2016 stěžovatel skutečně vyjádřil svůj nesouhlas
s rozhodnutím bez jednání, a to ve svém podání ze dne 17. 12. 2014 (č. l. 30 soudního spisu).
V reakci na to ovšem krajský soud nařídil jednání, které proběhlo dne 1. 11. 2016 (viz protokol
z jednání na č. l. 45 - 46 soudního spisu). V novém řízení po vydání zrušujícího rozsudku
Nejvyššího správního soudu již ústní jednání neproběhlo, neboť jej nikdo nepožadoval. Žalovaný
k výzvě krajského soudu sdělil dne 8. 2. 2017, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto bez jednání
(podání na č. l. 81 soudního spisu). Žalobce pouze požádal podáním ze dne 9. 1. 2017 (č. l. 79
soudního spisu) o zaslání protokolu z jednání. Takovou žádost však nelze chápat jako vyjádření
nesouhlasu s tím, aby v novém řízení rozhodl krajský soud již bez jednání. Předmětná žádost byla
navíc krajskému soudu zaslána dne 9. 1. 2017, tedy ještě předtím, než Nejvyšší správní soud vydal
svůj zrušující rozsudek, jinak řečeno v době, kdy ještě nebylo zřejmé, že nějaké další řízení krajský
soud povede, takže zjevně mohlo jít jedině o protokol z předchozího řízení.
[24] Stěžovatel se přitom mýlí, pokud se domnívá, že jeho nesouhlas s rozhodnutím
bez nařízení jednání z doby před prvním rozsudkem krajského soudu ve věci má účinky
i v novém řízení po zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem. A contrario se zde totiž
uplatní právní názor, který Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 Azs 3/2010 - 92: „Souhlas účastníka řízení s rozhodnutím krajského soudu o věci samé bez jednání dle
§51 odst. 1 s. ř. s. udělený ještě předtím, než v řízení krajský soud poprvé rozhodoval, nelze bez dalšího
vztáhnout na nové rozhodnutí krajského soudu po té, co bylo jeho první rozhodnutí Nejvyšším správním soudem
zrušeno.“ Nemá-li podle citovaného právního názoru v novém řízení účinky dříve vyjádřený
souhlas, nemá je podle stejné logiky ani dříve vyjádřený nesouhlas účastníka řízení. Stěžovatel
tedy nesouhlasil v původním řízení s rozhodnutím bez nařízení jednání a toto jednání proběhlo.
Pokud pak ovšem v novém řízení nevyjádřil stěžovatel k výzvě krajského soudu svůj nesouhlas
s rozhodnutím bez jednání znovu, nebylo potřeba, aby krajský soud v tomto novém řízení
jednání nařizoval.
[25] Co se týče dalších dvou namítaných vad řízení, Nejvyšší správní soud připomíná,
že v prvém řízení krajský soud konal jednání a prováděl některé stěžovatelem navržené důkazy.
V novém řízení pak již další důkazy neprováděl, ale vycházel z důkazů, které provedl v řízení
původním, v čemž mu nic nebrání. Co se týče dalších stěžovatelových důkazních návrhů, krajský
soud na posledních dvou stranách rozsudku přesvědčivě vyložil, proč navrhované důkazy
neprovedl.
[26] Poslední stěžovatelem namítaná vada řízení týkající se nepoužití §16 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím se pak zcela míjí s výrokem napadeného rozsudku.
Napadeným rozsudkem totiž krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl, zatímco stěžovatelova
výtka je postavena na mylném tvrzení, že „sice zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, ač měl dle uvedeného ustanovení zákona o informace zrušit rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí povinného
subjektu a povinnému subjektu nařídit poskytnout požadované informace.“ Takto formulovaná kritika
zjevně míří k rozsudku vyhovujícímu, tedy k rozsudku se zcela opačným výrokem, než měl nyní
posuzovaný zamítavý rozsudek, a je patrně převzata ještě ze stěžovatelova vyjádření ke kasační
stížnosti žalovaného proti původnímu rozsudku krajského soudu.
[27] Z vyjádření ke kasační stížnosti vůči předchozímu rozsudku krajského soudu je ovšem
zjevně převzata i celá nejrozsáhlejší část kasační stížnosti. Její jednotlivé odstavce jsou
doslovnými citacemi vybraných odstavců, jimiž stěžovatel polemizoval s předchozím rozsudkem
krajského soudu. Jinak řečeno, stěžovatel kritizuje zamítavý rozsudek krajského soudu za pomoci
doslova totožných argumentů, kterými předtím kritizoval rozsudek vyhovující. Takový přístup
sice neodpovídá smyslu kasační stížnosti, kterým je polemika s konkrétním rozsudkem krajského
soudu, Nejvyššímu správnímu soudu však nezbraňuje v tom, aby se s těmito opakovanými
námitkami alespoň obecně vypořádal.
[28] Stěžovatel zejména tvrdil, že zdravotní ústav požadovaná data z měřícího místa č. 2
před domem č. p. X jistě měl, a pokud je neměl, tak je měl mít. Žalovaný i krajský soud ovšem ve
svých rozhodnutích zcela přesvědčivě prokázali, že zdravotní ústav požadované informace nemá
a proč je nemá. Nejvyšší správní soud proto může pouze zopakovat, že měření hluku,
které proběhlo 8. 9. 2013 v L., bylo realizováno na základě objednávky Krajské hygienické stanice
Ústeckého kraje, která vznesla požadavek na místo měření ve venkovním prostoru u domu č. p.
X (měřící místo č. 1). Žalovaný ve shodě se zdravotním ústavem připustil, že měření hluku bylo
provedeno i na pomocném místě u domu č. p. X (měřící místo č. 2), avšak uvedené místo určil
zdravotní ústav jen pro případ, že by nebylo možno provést stanovení přesného počtu a času
jednotlivých výstřelů a soustřelů na měřícím místě č. 1. Jelikož získaná data z objednaného
měřícího místa č. 1 poskytovala dostatečně relevantní údaje, nebylo nutno při jejich
vyhodnocování použít pomocné údaje z měřícího místa č. 2 určeného zdravotním ústavem. Pro
nadbytečnost nebyla data z měřícího místa č. 2 dále zpracována ani uchována, neboť byla
archivována pouze data z měření, jejichž výsledky jsou uvedeny v protokolu o měření hluku. Tyto
skutečnosti vyplývají i z protokolu zdravotního ústavu č. 64088/2013, v němž byly vyhodnoceny
a zpracovány pouze údaje z měřícího místa č. 1. Tato data nebyla ani archivována a nebyla
zahrnuta do protokolu o příslušném měření hluku, neboť se uchovávají jen ty údaje, na jejichž
základě byl vypracován protokol.
[29] Stěžovatel dále tvrdil, že i pokud zdravotní ústav tato data neměl, tak je měl mít. Obecně
je možno stěžovateli přitakat, že z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že povinné
subjekty mají povinnost poskytovat i ty informace, které sice v době podání žádosti o informace
fakticky nemají, ale z právních předpisů plyne jejich povinnost takovými informacemi
disponovat, takže je namístě, aby je vytvořily (viz zejména rozsudek ze dne 9. 2. 2012,
č. j. 1 As 141/2011 - 67, publ. pod č. 2635/2012 Sb. NSS). Žalovaný a krajský soud ovšem
přesvědčivě vyložili, že žádný právní předpis nestanoví zdravotnímu ústavu, aby uchovával data
z pomocného měření, která nyní požaduje stěžovatel. Je třeba přisvědčit žalovanému, že je jen
stěžovatelovým přáním, aby tomu tak bylo. Veškerá jeho argumentace míří pouze k tomu,
že podle jeho subjektivního názoru „je nemyslitelné“, aby zdravotní ústav tato data nearchivoval,
přičemž uváděl některé příklady, kdy obdobná data zdravotní ústav archivoval, ovšem nepoukázal
na žádný konkrétní právní předpis, ze kterého by zdravotnímu ústavu skutečně vyplývala
povinnost tato data archivovat. Z jím uváděného §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví
plyne pro nyní posuzovaný případ pouze, co se pro účely ochrany před hlukem a vibracemi
rozumí chráněným venkovním prostorem staveb.
[30] Konečně co se týče stěžovatelova poukazu na přípis zdravotního ústavu ze dne 6. 3. 2014,
zde bylo pouze uvedeno: „Vzhledem k obsahu Vaší žádosti, obsahující dílčí naměřené hodnoty a detailní
časové údaje, vyžádá si její vyřízení mimořádné a rozsáhlé vyhledání požadovaných informací. Jedná se především
o vyhledání a načtení dat z archivu, zpracování načtených dat dle bodu č. 1 - 5, jejich rozčlenění dle charakteru
zdroje hluku a deskriptoru LAE. Z tohoto důvodu vám oznamujeme, že budeme za mimořádně rozsáhlé
vyhledání informací požadovat v souladu s ust. §17 odst. 5 citovaného zákona úhradu ve výši 750,- Kč.“
Z tohoto přípisu ovšem přímo neplyne, že pokud stěžovatel požadovanou částku zaplatí, budou
mu poskytnuty všechny požadované informace. I podle tohoto přípisu je jádrem onoho
rozsáhlého vyhledání informací jejich vyhledání a načtení z archivu a následné zpracování
načtených dat. Je zcela pochopitelné, že poté, co stěžovatel částku zaplatil, zdravotní ústav data
načetl a vyhledal a teprve tehdy zjistil, že část z nich již neexistuje. Pokud by je nejprve vyhledal
a načetl, a tím ověřil, zda je fakticky má nebo zda musí žádost zčásti odmítnout, znamenalo by to,
že by věnoval vyhledání informací úsilí, které má být zpoplatněno, bez ohledu na to, zda
stěžovatel úhradu zaplatí nebo nikoli. To by ovšem popíralo smysl §17 zákona o svobodném
přístupu k informacím, kterým je nahradit povinným subjektům náklady, které mají s mimořádně
rozsáhlým vyhledáním informací. Nelze také přehlédnout, že zdravotní ústav poskytl část údajů
i ve vztahu k bodům 4 a 5 stěžovatelovy žádosti, takže i pokud by stěžovateli vzniklo legitimní
očekávání, že mu budou poskytnuta data ke každému bodu jeho žádosti, toto očekávání nebylo
zklamáno, neboť ke každému z bodů byla alespoň část dat poskytnuta.
[31] Kasační stížnost tedy není důvodná. Nejvyšší správní soud ji proto podle §110
odst. 1 s. ř. s. věty poslední zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 a odst. 5 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle
obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu