ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.24.2010:51
sp. zn. 7 As 24/2010 – 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: Stanice O,
a. s. se sídlem Vrchlického 439/29, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 7 Ca 360/2008 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 7 Ca 360/2008 - 27 bylo
pro nepřezkoumatelnost zrušeno rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen
„stěžovatelka“) ze dne 29. 7. 2008, č. j. fol/6836/08, sp.zn. 2008/509/FOL/STO, kterým byla
Stanici O, a.s. (dále jen „účastnice řízení“) uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení ust. §2
odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., ve znění účinném od 12. 2. do 17. 10. 2008 , (dále
jen „zákon o regulaci reklamy“), neboť se odvysíláním pořadu Snickers inbox, resp. nápisu Red
Bull na čepici hosta pořadu dne 21. 3. 2008 v 17.00 hod. na programu O, dopustila porušení
zákazu skryté reklamy. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pro posouzení věci
je rozhodné, zda odvysílání rozhovoru se sportovcem v čepici s nápisem Red Bull,
tj. s ochrannou známkou sponzora sportovce, je skrytou reklamou. Městský soud reklamu
charakterizoval jako prezentaci výrobce, jejímž ústředním motivem je přesvědčit diváka ke koupi
určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či vytvořením
reklamního příběhu, tj. dynamickým zobrazením výrobku způsobem ovlivňující u diváka
(spotřebitele) kriteria výběru ze skupiny výrobků obdobného charakteru. Tím se reklama liší
od sponzoringu, který takový dynamický reklamní děj postrádá a jeho ž základním účelem
je vytvoření dobrého jména a pověsti právnické nebo fyzické osoby či jejího výrobku.
Stěžovatelka však skutkový stav ve smyslu definice reklamy ve skutečnosti neposoudila, neboť
k závěru, že se jedná o reklamu, dospěla na základě zjištění, že Red Bull je značka energetického
nápoje, který si buduje reputaci prostřednictvím sponzorování úspěšných sportovců, že spojení
značky nápoje s úspěšným sportovcem pak nepochybně působí na budování dobrého jména
značky a že v důsledku toho také působí komerčním způsobem, tedy podporuje prodej zboží
se značkou Red Bull a značku samotnou. Takto stěžovatelkou vymezený skutkový stav je podle
městského soudu nedostatečný, neboť dynamickou složkou pojmu reklama se stěžovatelka
nezabývala. Pokud by takto definovaný skutkový stav vždy považovala za reklamu,
byl by reklamou jakýkoliv odvysílaný sponzorský vzkaz. Ze spojení značky s osobou sportovce
bez dalšího nevyplývá nabádání ke koupi výrobku tak, jak je uv edeno výše, nýbrž upozornění
na existenci značky a na její vztah ke sportu. V daném případě stěžovatelka nijak nehodnotila,
zda obsahem pořadu byly hodnotící závěry (chválící zboží, vyzdvihující jeho kvality apod.).
Důvody, z nichž usoudila, že se v daném případě jedná o reklamu, jsou tak nedostatečné.
Účastnice řízení ve správním řízení a v žalobě podle městského soudu zcela důvodně
poukazovala na to, že v mnoha pořadech sportovci v oblečení s vyobrazením sponzorů vystupují,
a přitom pokuty za takové jednání uloženy nepochybně nebyly. Touto námitkou se stěžovatelka
v napadeném rozhodnutí nezabývala, přičemž tato směřuje přímo do podstaty věci, tedy
k zodpovězení otázky, kdy je odvysílání značky sportovce v oblečení se značkou sponzorů
reklamou, resp. reklamou skrytou. Právě existence výše uvedené dynamické složky reklamy
je podle městského soudu totiž kriteriem pro rozlišení, kdy se v takovém případě o reklamu jedná
a kdy nikoliv. Nepochybně je tedy při postupu podle zákona o regulaci reklamy nutné hodnotit,
jak šiřitel reklamy přistupuje k zobrazení oděvu sportovce, tj. zda jej nějak vyzdvihuje či nikoliv,
v jakém pořadu a s jakým cílem je zobrazen, tedy hodnotit skutkový stav v kontextu všech
okolností, které byly pro vnímání pořadu divákem (spotřebitelem) určující. Pokud účastnice řízení
namítala, že obdobný skutkový stav není v jiných případech považován za správní delikt, byla
stěžovatelka v rozhodnutí povinna uvést, zda tomu tak je, neboť podle ust. §2 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“) je povinna dbát,
aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
I v tomto ohledu je podle městského soudu odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky nedostatečné.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž
označila napadený rozsudek za nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky ve smyslu ust.
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka se neztotožnila s názorem, že podstatným znakem reklamy
je její dynamičnost a že se tímto prvkem reklama zásadně odlišuje od sponzoringu.
Charakteristickým znakem reklamy je podle stěžovatelky její reklamní cíl, který může být dosažen
i prostřednictvím statických prostředků, např. umístěním sportovce na billboard jistě dochází
k naplnění reklamního cíle a o reklamu se tedy jedná , nebo prezentací sportovce v televizi.
Stěžovatelka má za to, že se reklamním cílem jako podstatným znakem reklamy ve svém
rozhodnutí dostatečně zabývala a v dalším odkázala na jeho písemné vyhotovení. Právní názor
městského soudu, že bylo zapotřebí zkoumat dynamiku prezentace sportovce , je podle
stěžovatelky nesprávný, protože se nejedná o zákonnou charakteristiku reklamy, a tedy není jejím
úkolem jako správního orgánu ji zkoumat a zaobírat se jí. Městský soud v rozsudku nesprávně
směšuje problematiku sponzorování pořadů, což je jistý typ reklamy v širším slova smyslu,
a reklamy. V daném případě se jistě o sponzorování pořadu jednat nemohlo, protože sponzor
neposkytl žádný finanční prostředek provozovateli a pořad také nebyl označen na začátku nebo
na konci jako sponzorovaný. Stěžovatelka má za to, že odvysílání rozhovoru se sportovcem
v oděvu označeném ochrannou známkou sponzora lze podřadit pod pojem reklamy. Argumenty
použité městským soudem nesprávně směšují problematiky, které spolu vůbec nesouvisí.
V důsledku toho považuje stěžovatelka rozsudek městského soudu za nedostatečný
a nesrozumitelný a navrhla, aby byl Nejvyšším správním soudem zrušen a věc byla vrácena
městskému soud k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 2, 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti, přičemž sám
neshledal vady uvedené v odst. 3 tohoto ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval ná mitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu a dospěl k závěru, že není důvodná. Z rozsudku je dobře patrné, z jakých
důvodů bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno. Ostatně o tom, že právní názor vyjádřený
městským soudem byl formulován zřetelně, svědčí i obsah kasační stížnosti, která je polemikou
s uvedeným názorem.
Jako zčásti důvodnou však vyhodnotil Nejvyšší správní soud n ámitku nesprávného
posouzení právní otázky, byť na správnosti výroku městského soudu nic nemění.
Účastnici řízení byla uložena pokuta za správní delikt podle ust. §8a odst. 1 písm. e)
zákona o regulaci reklamy, podle něhož právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí
správního deliktu tím, že jako šiřitel poruší zákaz reklamy skryté.
Podle ust. §8b odst. 1 zákona o regulaci reklamy právnická osoba za správní delikt
neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,
aby porušení právní povinnosti zabránila.
Podle ust. §1 odst. 2 zákona o reklamě se reklamou rozumí oznámení, předvedení či jiná
prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti,
zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí,
prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné
známky, (…) pokud není dále stanoveno jinak“.
Podle ust. §1 odst. 4 zákona o regulaci reklamy se s ponzorováním rozumí příspěvek
poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné výkony
sponzora. Sponzorem se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která takový příspěvek k tomuto
účelu poskytne“. Podle §1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy „(u) stanovení tohoto zákona
se vztahují na sponzorování, pokud není dále stanoveno jinak.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy se zakazuje reklama skrytá.
Takovou reklamou se pro účely tohoto zákona rozumí reklama, u níž je obtížné rozlišit,
že se jedná o reklamu, zejména proto, že není jako reklama označena.
Nejvyšší správní soud v první řadě zdůrazňuje, že neřešil vzájemný vztah odpovědnosti
provozovatele televizního vysílání za správní delikt podle zákona č. 231/2001 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“) a odpovědnost šiřitele reklamy za správní delikt
podle zákona o regulaci reklamy, neboť tato otázka, jakkoli má pro právní posouzení věci zásadní
význam, nebyla v kasační stížnosti nastolena. V dalším tedy Nejvyšší správní soud pro účely
posouzení projednávané věci, aniž by k otázce vztahu speciality, subsidiarity či paralelity obou
režimů deliktní odpovědnosti zaujal právní názor, vychází z toho, že pro účely posouzení kasační
stížnosti není sporné, že pokud by účastnice řízení naplnila znaky některé ze skutkových podstat
správních deliktů podle zákona o regulaci reklamy, stíhala by ji odpovědnost podle tohoto
zákona.
Ze shora citovaných ustanovení zákona o regulaci reklamy v první řadě vyplývá, že tento
zákon má samostatné pojmosloví pro reklamu i sponzoring. Proto používat pojmosloví zákona
o vysílání i judikaturu k němu vydanou lze pro účely zákona o regulaci reklamy jen s výhradou,
že musí jít o obsahově shodné pojmy či instituty obou zákonů nacházející se také v obdobných
kontextech.
V zákoně o regulaci reklamy se rozlišuje dovolená reklama a s ohledem na ust. §1 odst. 8
zákona o regulaci reklamy, dovolené sponzorování na straně jedné a nedovolená reklama
a nedovolené sponzorování na straně druhé. Ustanovení o zákazech či omezeních reklamy s e
totiž vzhledem k obsahu ust. §1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy a k tomu, že v dalších po něm
následujících ustanoveních užívá citovaný zákon důsledně již jen pojmu „reklama“, vztahují
i na sponzorování, a to v rozsahu a v podobě, v jakém to umožňuje význam tohoto pojmu
a povaha institutu sponzorování. Jednou z forem zakázané reklamy, resp. zakázaného
sponzorování, proto mohou být nejen skrytá reklama, ale i skryté sponzorování. Proto nelze
souhlasit s právním názorem městského soudu v tom, že nezbytnou podmínkou postihu
účastnice řízení pro porušení ust. §2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy je, aby se jednalo
o reklamu, a nikoli o sponzorování. Rozlišovací kritérium zvolené městským soudem proto není
relevantní. I pokud by aktivita vysílaná š iřitelem neměla formu reklamy, ale sponzorování,
byl by šiřitel postižitelný podle ust. §8a odst. 1 písm. e) zákona o regulaci reklamy, pokud
by šlo o sponzorování, u něhož by bylo obtížné rozlišit, že se jedná o sponzorování, zejména
proto, že by nebylo jako sponzorování označeno.
V dalším však městský soud věc posoudil zcela správně. Nutnou podmínkou toho,
aby přicházela u účastnice řízení v úvahu odpovědnost za správní delikt podle ust. §8a odst. 1
písm. e) zákona o regulaci reklamy, je, že jako šiřit el odvysílala ve svém pořadu sdělení, které
naplňovalo znaky reklamy nebo sponzorování, jak jsou uvedeny v ust. §1 odst. 2, resp. odst. 4
zákona o regulaci. Další nutnou podmínkou, jejíž splnění má smysl zkoumat až tehdy, je -li
prokázáno, že je splněna po dmínka první, je, aby se jednalo o reklamu nebo sponzorování skryté
ve smyslu definice podle ust. §2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy.
V dané věci byl, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatelky, v pořadu
hudební televizní stanice, zaměřené ve významné míře na mladé, uskutečněn rozhovor
s vrcholovým závodníkem ve snowboardingu o významné snowboardingové akci, které
se zúčastnil v Peci pod Sněžkou. Je notorietou, že snowboarding je zimní sport, jehož příznivci
bývají obecně považováni za součást jakési neformální komunity definovatelné určitými
charakteristickými znaky, zejména určitým stylem sportovního snowboardingového oblečení
a tím, že tato komunita je vnímána jako seskupení lidí dynamických, nezávislých a spíše
nekonformních. Image vrcholového snowboardisty tedy bude nezřídka odpovídat obecným
představám o charakteru snowboardistické komunity, lze -li o ní hovořit. Zároveň je notorietou,
že vrcholové závodníky ve snowboardu i jednotlivé závody finančně podporují producenti
nejrůznějšího zboží či poskytovatelé služeb, mimo jiné takoví, kteří se zabývají výrobou
sportovního vybavení (Quiksilver) či kteří prodávají zboží s určitým specifickým image
rezonujícím s image snowboardové komunity. Takovým producentem je i výrobce všeobecně
známého energetického nápoje Red Bull. Je tedy z řejmé, že vrcholový závodník
ve snowboardingu, s nímž provozovatel televizního vysílání ve svém pořadu uskuteční rozhovor
o nedávno proběhlých závodech, se bude v takovém rozhovoru prezentovat jako příslušník
snowboardingové komunity. Součástí takové prezentace dozajista může být i to, že se oblékne
způsobem specifickým pro tuto komunitu včetně toho, že bude mít na hlavě sportovní čepici
typicky při tomto sportu užívanou a že na ní bude nápis se jménem jeho sponzora či označením
výrobku, které tento sponzor prodává.
Každé informování v televizním vysílání o určité skutečnosti či události v sobě skrývá
možnost, že prostřednictvím zpravodajské informace k divákovi pronikne i podnět reklamní
povahy. Zejména při informování o sportu nebo sportovcích je to velmi pravděpodobné, neboť
sport, zejména sport vrcholový, je v současnosti významným prostředníkem na cestě reklamního
sdělení od jeho původce k adresátovi. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést k natolik
striktnímu výkladu ustanovení o zákazu skryté reklamy či skrytého sponzorování,
jenž by provozovatele televizního vysílání nutil k aktivnímu zakrývání takových označení
či symbolů na oblečení osob, o nichž informuje, např. tím, že s nimi uskuteční rozhovor,
či dokonce k tomu, že informaci raději neodvysílá, aby se nevystavili nebezpečí postihu
pro správní delikt. I při výkladu ustanovení o skryté reklamě totiž je nutno mít vždy na paměti,
že její zákaz je omezením, a to vcelku zásadním, svobody projevu chráněné jako jedno
z nejdůležitějších základních práv v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho odst. 1, 2
a 3 jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory
slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat
a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná.
V odst. 4 citovaného článku jsou pak stanoveny velmi striktní meze pro možné omezení tohoto
základního práva, říká-li, že „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit
zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod
druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Jakkoli
je svoboda projevu zařazena mezi základní práva politická, její věcný rozsah je zcela univerzální.
Zahrnuje právo šířit nejen informace politické povahy, ale i informace charakteru komerčního,
zveřejňované za účelem dosažení zisku. O důvodech, pro které má být rozsah svobody projevu
co nejširší, není na tomto místě třeba vést dlouhé úvahy. Postačí poznamenat, že všeobecná
svoboda projevu je jedním ze základních určujících znaků západní civilizace a významnou měrou
se zasloužila o její kulturní dominanci tím, že podněcuje diskuse, inovace, hledání nových řešení,
všeobecnou informovanost o realitě a jejích nejrůznějších aspektech. Omezení svobody projevu
je i v rovině informací komerčního charakteru možné jen a pouze tehdy, je- li to nezbytné, tj. zcela
nutné, pro zajištění určitých ústavně chráněných hodnot taxativně vymezených v čl. 17 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. Ústavně konformní výklad omezení svobody projevu tedy musí
vycházet zejména z toho, že pro konkrétní omezení musí být ústavně legitimní důvod nacházející
svůj odraz v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a že dané omezení je zejména
ve svém obsahu, rozsahu a intenzitě proporcionální hodnotě, která je jím chráněna.
V projednávané věci lze najít legitimní důvod pro zákaz skryté reklamy. Je jím ochrana
práv a svobod těch, kteří jsou adresáty reklamního sdělení. Skrytá reklama je ve své podstatě
klamáním adresáta reklamního sdělení o skutečném obsahu tohoto sdělení. A dresátovi se skrytě
doporučuje konzumace určitého statku (koupě zboží, čerpání služby apod.), avšak zamlčí se mu,
že doporučení dává ten, kdo sám má zájem na tom, aby adresát konzumoval, neboť mu z toho
plyne zisk. Tuto povahu skryté reklamy má ostatně na paměti i zákonodárce, definuje -li ji jako
prezentaci „mající za cíl“ podporu podnikatelské činnosti, tj. jako prezentaci, jejímž cílem
(účelem) je komerční úspěch toho, v jehož zájmu je reklamní sdělení šířeno. Odpovědnost
právnických osob za správní delikty podle zákona o regulaci reklamy je zásadně objektivní
s liberačním důvodem (viz §8b odst. 1 zákona o regulaci reklamy). To ovšem neplatí v případě,
kdy samotné porušení povinnosti definované v příslušné skutkové podstatě spočívá v jednání
zaviněném. Zda tomu tak je či není, závisí na znění konkrétního ustanovení zákona. V případě
zákazu reklamy skryté je subjektivní stránka ve formě úmyslu vyž adována. Reklama je „skrytá“
ve smyslu zákona o regulaci reklamy jen jestliže je při jejím šíření naplněna i subjektivní stránka ,
tj. šíří-li provozovatel televizního vysílání určité sdělení s vědomím, že má reklamní charakter.
Není-li subjektivní stránka prokázána, nepřichází odpovědnost za správní delikt v tomto případě
v úvahu.
Ústavně konformní interpretace ust. §8a odst. 1 písm. e) zákona o regulaci reklamy tedy
vychází z následujících pravidel. V první řadě se musí jednat objektivně o sdělení, které může
motivovat adresáta ke konzumaci (koupi zboží, čerpání služby). V případě, že při rozhovoru
s vrcholovým snowboardistou je záběr kamery i na jeho čepici s jasně patrným nápisem Red Bull,
jistě to může objektivně posilovat motivaci diváků ke konzumaci tohoto nápoje, neboť průměrný
spotřebitel si může známý název energetického nápoje ve vztahu ke komunitě dynamických,
nezávislých a spíše nekonformních snowboardistů spojit s těmito vlastnosti považovanými
za pozitivní a žádoucí, a právě proto si tento nápoj koupí. Dále se musí jednat o sdělení, které
je tím, kdo šíří vysílaný pořad, subjektivně vnímáno jako sdělení reklamní, a přitom skryté. Šiřitel
tedy musí vědět, že sdělení má v podstatné míře skrytě reklamní povahu, a chtít je právě proto
vysílat nebo musí vědět, že může mít v podstatné míře skrytě reklamní povahu, a i pro případ,
že ji má, je chtít vysílat. Podmínka, že sdělení musí mít skrytě reklamní povahu v podstatné míře,
vyplývá z pohledu na ustanovení o zákazu skryté reklamy prismatem čl .17 Listiny základních práv
a svobod. Jak již bylo řečeno, významná část informací, s nimiž se lidé v běžném životě setkávají,
má či může mít reklamní pova hu, přičemž tato jejich povaha není, a ani to v praxi není dost
dobře možné, „demaskována“ jako reklamní sdělení, např. tím, že bude za reklamu označena.
Jen pro tuto jejich vlastnost však nelze zakázat šíření takových informací [srov. v tomto ohledu
podobné závěry k tzv. nepřímé reklamě v bodu 27 rozsudku Soudního dvora (velkého senátu)
ze dne 13. 7. 2004, věc C-492/02, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour
de cassation (Francie) Bacardi France SAS proti Télévision française 1 SA (TF1) ]. Zakázat lze jen
šíření takových informací, v nichž reklamní obsah významně převažuje a zároveň je skryt.
V projednávané věci to znamená, že postihnout účastnici řízení za správní delikt spočívající
v porušení zákazu skryté reklamy lze jen tehdy, bude -li prokázáno, že reklamní sdělení (nápis Red
Bull na čepici) bylo do pořadu vědomě dodáno „nad rámec“ samotného obsahu sdělení, tj. nad
rámec obsahu rozhovoru, zcela akontextuálně, výlučně s cílem komerčně působit na diváky,
a nebylo jako reklama „demaskováno“, např. zmínkou o tom, že sportovec je sponzorován
výrobcem nápojů Red Bull a že právě proto má na hlavě čepici s označením tohoto nápoje.
Městský soud tedy zcela správně uložil stěžovatelce , aby zkoumala, za jakých okolností
a jakým způsobem účastnice řízení prezentovala v pořadu čepici snowboardisty s nápisem Red
Bull. Nejvyšší správní soud dodává, že je třeba, aby stěžovatelka důkladně zkoumala obvyklou
praxi při poskytování rozhovorů s vrcholovými sportovci ve studiu. Především je třeba zjistit,
zda bylo obvyklé, připustila-li účastnice řízení, aby ve studiu vystupoval sportovec ve svém
charakteristickém oblečení. Dále je třeba zjistit, zda daný sporto vec vskutku obvykle nosil
i při jiných příležitostech než při konání rozhovoru ve studiu před kamerou , např. při závodech
ve snowboardingu či jiných obdobných příležitostech, čepici s nápisem Red Bull. Je tedy třeba
zjistit, zda předmětná čepice je součástí jeho stylu oblékání při snowboardingu, zejména pak
při závodech, anebo zda si ji oblékl pouze jednorázově či výjimečně za účelem prezentace této
čepice a nápisu na ní ve vysílání. Podle Nejvyššího správního soudu nelze bez dalšího přijmout
argument stěžovatelky, že účastnice řízení měla přimět sportovce, aby si čepici sundal. Sportovec
má právo na svobodu projevu a má i právo na to, aby ji realizoval veřejným vystupováním
v určitém charakteristickém oblečení včetně toho, že určité prvky tohoto oblečení mohu být
nosiči reklamního sdělení. Něco takového však nemá povahu v podstatné míře skrytě reklamního
sdělení, neboť zde převažuje právě prvek charakteristického stylu oblékání při určité činnosti.
Sportovec však nemá právo, a v tom je omezení jeho svobody projevu legitimní a lze
je i ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod akceptovat , na to, aby se v rozporu se svým
obvyklým stylem oblékání speciálně na rozhovor ve studiu oblékl tak, aby při příležitosti
vystoupení v televizi „vpašoval“ do vysílání reklamní sdělení zprostředkované nápisem na jeho
čepici a zároveň pomlčel o tom, že ten, kdo má zájem na zv ýšení prodeje nápoje Red Bull,
jej sponzoruje či jinak odměňuje za to, že nápis Red Bull se objeví ve vysílání. Účastnice řízení
by pak byla odpovědna za správní delikt tehdy, zneužil-li by sportovec výše uvedeným způsobem
příležitosti dané mu rozhovorem vysílaným v televizi a odvysílala-li by účastnice řízení rozhovor
s ním, i když by jí tato skutečnost, tj. to, že sportovec chce takto vysílání zneužít, byla známa,
např. proto, že jejím zaměstnancům připravujícím daný pořad bylo známo, že sportovec ,
ač sponzorován tím, kdo má zájem na zvýšení prodeje nápoje Red Bull, běžně čepici s nápisem
Red Bull na snowboardových závodech či při jiných obdobných příležitostech nenosí.
Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že z ruší-li soud v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu napadené správní rozhodnutí ze dvou důvodů, přičemž první
z důvodů zrušení plně neobstojí vzhledem k tomu, že závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
byl učiněn pouze na základě ničím nepodloženého zjištění, není tato skutečno st důvodem
pro zrušení rozsudku v řízení o kasační stížnosti, obstojí-li druhý důvod zrušení rozhodnutí
správního orgánu. V takovém případě Nejvyšší správní soud provede pouze dílčí korekci
napadeného rozsudku ve vztahu k prvnímu důvodu zrušení rozhodnutí správního orgánu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 6 As 3/2007 - 72, dostupný
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud s ohledem na citovaný judikatorní názor uvádí,
že závěr městského soudu o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí z důvodu
nedostatečného posouzení „dynamického prvku“ vyplývá z úvahy městského soudu nelogicky
opřené o porovnávání skryté reklamy a sponzorského vzkazu. Ostatní důvody zrušení však plně
obstojí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost napadeného
rozsudku, a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož ro zhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším správním řízení je stěžovatelka vázána rozhodnutím městského soudu v míře
a v rozsahu, jaké vyplývají z korekce právního názoru městského soudu rozhodnutím Nejvyššího
správního soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. podle kterého,
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve v ěci úspěch
neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože
stěžovatelka v řízení úspěch neměla a účastnici řízení žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu