ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.3.2009:65
sp. zn. 7 As 3/2009 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008,
č. j. 6 Ca 103/2008 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 6 Ca 103/2008 - 41, zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne
21. 11. 2007, sp. zn. 2007/919/vav/ČTV, jímž byly České televizi (dále jen „ČT“) podle
ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů , (dále jen „zákon
o vysílání“) v 11 případech uloženy pokuty v celkové výši 550 000 Kč, a to za nedodržení
povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů v ust. §53
odst. 1 citovaného zákona, jehož se ČT dopustila tím, že v průběhu dubna 2007 odvysílala
označení sponzorů pořadů, kterým nebyli sponzoři identifikováni. V odůvodnění rozsudku
městský soud uvedl, že u předmětných pořadů bylo označení sponzora provedeno ochrannými
známkami, které nejsou shodné s názvy právnických osob, které pořady sponzorovaly.
Tyto ochranné známky se vztahují k výrobkům či službám, které vlastníci ochranných známek
produkují. Názor stěžovatelky, že sponzorský vzkaz musí nutně obsahovat údaj uvádějící název
osoby, která sponzorský příspěvek poskytla, a že označení ochrannou známkou je možné pouze
tehdy, shoduje-li se s názvem sponzora, nemá oporu v ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání.
Výklad citovaného ustanovení provedený stěžovatelkou je nepřípustně zužující. Nestanoví-li
citované ustanovení, že ochranná známka může být pro splnění uložené povinnosti využita
pouze tehdy, pokud se shoduje s názvem osoby poskytující sponzorský příspěvek, pak nelze
vyloučit, že pro identifikaci sponzora je dostačující, je – li využita ochranná známka, kterou
má zapsánu a kterou využívá pro své výrobky nebo služby. Z uvedeného ustanovení nevyplývá,
že by povinnost označit sponzora měla být jednoznačně spojena se jménem (obchodní firmou)
a že k tomu by jako dodatek mohla být uvedena ochranná známka. I uvedení ochranné známky
výrobku či služby je podle městského soudu dostatečným identifikačním znakem sponzora
pořadu. Stěžovatelka se ostatně v napadeném rozhodnutí ani blíže nezabývala tím, z jakých
důvodů nelze v daných případech použitým označením sponzora pořadu identifikovat. Obecné
konstatování, že nelze na divákovi požadovat, aby v databázích vyhledával osoby, které
ochranné známky vlastní, není dostatečným odůvodněním závěru, že sponzor nebyl řádně
identifikován. Při výkladu ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání je třeba vycházet i z vymezení toho,
co je ochranná známka a sponzorování. To, že ochranná známka slouží k prezentaci výrobků
a služeb na trhu a že její základní funkcí je zaručit identitu půvo du označeného výrobku, a to,
že účelem, sponzorování je propagace jména (názvu), obchodní firmy, obrazového symbolu,
ochranné známky nebo známky služeb, svědčí o tom, že i pouhé uvedení ochranné známky
výrobku či služby může být dostačující pro identifikaci sponzora. Pokud se jedná o bod
I. výroku napadeného rozhodnutí, městský soud uvedl, že závěr stěžovatelky, že MasterCard
je produktem Poštovní spořitelny, nemá oporu ve správním spise a ani z odůvodnění
napadeného rozhodnutí není zřejmé, z čeho stěžovatelka tento závěr dovodila. Ze všech
uvedených důvodů městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka posoudila věc po právní
stránce nesprávně a že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty správního deliktu
vymezené v ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítala, že se městský soud
nevypořádal se zákonnou úpravou sponzorování, resp. s povinností označit sponzorovaný
pořad prvky identifikujícími sponzora, a že nesprávně zaměňuje problematiku sponzorování
a identifikace sponzora, když v důsledku definice sponzorování považuje pouhé uvedení
ochranné známky výrobku či služby za dostačující pro identifikaci sponzora. Podle stěžovatelky
může být sponzorem jedině osoba, ať už fyzická nebo právnická, která je jako sponzor
označována, a nikoliv její výrobek či služba. Z označení sponzora tedy musí být zřejmé,
která osoba na výrobu pořadu přispěla. Městský soud se nevypořádal s problematikou užívání
ochranných známek v reklamě, tedy i sponzoringu, kdy může takovou známku použít i jiná
osoba než její vlastník. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na zákon č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Dále popřela, že by se v napadeném
rozhodnutí nezabývala tím, z jakých důvodů nelze sponzora identifikovat. Uvedla totiž jaké
označení sponzora považuje za identifikující a proč. Městský soud nehodnotil její argumenty,
a to ani jednotlivě, natož ve svém celku. Většinu její správní úvahy ponechal bez připomínek
a naopak se vyjádřil pouze k obecnému závěru, že divák má práv o znát sponzora, resp. nelze
po něm požadovat, aby v databázích vyhledával osoby, které ochrannou známku vlastní.
Takový závěr městského soudu je naprosto zavádějící a zcela popírající úvahu uvedenou
v napadeném rozhodnutí. Stejně tak je v rozporu s napadeným rozhodnutím, interpretuje-li
městský soud část rozhodnutí „...označení sponzora musí obsahovat jeho identifikaci, kterou je firma nebo
logo firmy nebo ochranná známka (rozuměj názvu právnické osoby)...“ tak, že „...názor žalované,
že sponzorský vzkaz musí nutně obsahovat údaj uvádějící název osoby, která sp onzorský příspěvek poskytla,
že označení ochrannou známkou je možné pouze tehdy, jestliže se shoduje s názvem sponzora...“. Takovým
výkladem by stěžovatelka znemožnila identifikaci sponzora jeho logem, resp. logem firmy,
neobsahuje – li jeho plný název. Interpretace městského soudu je pak nejen zužujícím výkladem,
ale výkladem v rozporu se zákonnou úpravou. Stěžovatelka rovněž namítala, že městský soud
nezdůvodnil svůj názor, že i uvedení ochranné známky výrobku či služby je dostatečným
identifikačním znakem sponzora pořadu. Z uvedených důvodů má proto za to, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný. Dále v kasační stížnosti stěžovatelka uvedla některé argumenty,
proč užití ochranné známky výrobku nebo služeb sponzora považuje za nedostatečnou
identifikaci sponzora. Z označení sponzora výrobkem nebo jeho službami není podle jejího
názoru zřejmé, kdo na výrobu pořadu přispěl. Výrobek nebo služby nejsou způsobilé
poskytnout provozovateli vysílání příspěvek na výrobu pořadu. Pouhá informace o produktu,
výrobku či službě, je pak informací nedostatečnou a nedává, resp. nemusí dát, jednoznačnou
odpověď směřující k osobě sponzora. Ne každý výrobek nebo služba má registrovanou
ochrannou známku. Z registru ochranných známek lze zjistit jejich vlastníka, nikoliv však osobu
sponzorující výrobu pořadu, která nemusí být totožná. V důsledku výše uvedeného nelze zjistit
sponzora, a stěžovatelka pak nemá možnosti plnit zákonnou povinnost kontroly obsahu
vysílání, zejména ve vztahu k ust. §53 odst. 3, 4 a 5 zákona o vysílání. Podle stěžovatelky bylo
již ze žaloby zřejmé, že určit sponzora pořadu podle ochranné známky není vůbec snadné,
což demonstrovala na případě produktu MasterCard. Jako ideální příklad označení sponzora
uvedla společnost Škoda auto, a. s., která má logo firmy zaregistrované jako ochrannou známku.
Pokud by tato společnost byla sponzorem pořadu a bylo uvedeno její logo spolu s jedním
z jejích výrobků, pak takové označení zcela vyhovuje ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání . Pokud
by jako označení sponzora byl uveden pouze výrobek, např. některý z vozů, pak nelze sponzora
identifikovat. Z takového označení totiž není možné zjistit, zda se jedná o jeho výro bce nebo
smluvního prodejce. Pokud by se jednalo o prodejce, pak by užití produktu ve světle výkladu
městského soudu bylo zcela v souladu se zákonem, pouze sponzor by byl neidentifikovatelný.
Stěžovatelka také poukázala na to, že závěr městského soudu o dostatečnosti identifikace
sponzora obchodní značkou výrobku nebo služeb by bylo možné mít za souladný
se zněním ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání platným do 30. 5. 2006, nikoliv však se zněním
platným v současnosti. Pokud zákonodárce novelizoval citované ustanovení vložením pojmu
„identifikující“, pak nelze tento pojem považovat za bezpředmětný a nadbytečný, resp. zcela
neměnící výklad daného ustanovení. Neměl-li by zákonodárce v úmyslu, aby z označení
sponzora byl patrný a zjevný sponzor, pak se tato novelizace jeví jako nesmyslná, nelogická,
nedůvodná a zbytečná. Stěžovatelka však nepochybuje o tom, že Parlament tento krok
dostatečně promyslel a je si vědom účelu takové novely, jejích dopadů a následků. Proto navrhla
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti, a přitom sám ne shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, která podle stěžovatelky spočívá jednak v tom, že městský soud interpretoval její
rozhodnutí v rozporu s jeho zněním a jednak v tom, že nezdůvodnil svůj závěr, že uvedení
ochranné známky výrobku či služby je dostatečným identifikačním znakem sponzora pořadu.
Stěžovatelka ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedla, že z označení sponzora „musí být
zřejmé, KDO poskytl příspěvek k financování pořadů, přičemž v případě právnické osoby je možné, aby tato
zvolila buď firmu (tedy její název), nebo, pokud má registrovanou, ochrannou známku firmy, nebo má – li
součástí své firmy obrazový symbol (l ogo), event. známku služeb“ a dále, že označení sponzora „musí
obsahovat jeho identifikaci, kterou je firma nebo logo firmy nebo ochranná známka firmy (rozuměj názvu
právnické osoby)“. Podle městského soudu však v něm vyjádřila názor, že „sponzorský vzkaz musí
nutně obsahovat údaj uvádějící název osoby, která sponzorský příspěvek poskytla, že označení ochrannou
známkou je možné pouze tehdy, jestliže se shoduje s názvem sponzora“ .
Nelze sice popřít, že městský soud závěr stěžovatelky zestručnil, avšak pod statu její úvahy
vystihl dostatečně přesně, srozumitelně a v nezkreslené podobě. Z argumentace stěžovatelky
obsažené v napadeném rozhodnutí totiž vyplývá, že identifikovat sponzora bez dalšího pouze
ochrannou známkou výrobku či služby je nedostatečné. Tento závěr stěžovatelky pak byl
předmětem přezkumu v řízení před městským soudem, čemuž odpovídá nejen výše citovaná
věta napadeného rozsudku, ale i další části jeho odůvodnění. V této souvislosti je třeba zdůraznit,
že závěry vyslovené městským soudem je nutné hodnotit v kontextu napadeného rozsudku a ne
vytrhávat jednotlivé věty z odůvodnění, jak činí stěžovatelka v kasační stížnosti. Klíčovým
závěrem městského soudu přitom je, že i uvedení ochra nné známky výrobku či služby
je dostatečným identifikačním znakem sponzora pořadu. Tento závěr pak městský soud
odůvodnil způsobem, který nebrání věcnému přezkumu napadeného rozsudku, neboť jeho
výklad ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání je srozumitelný a podpořený logickou argumentací
(viz poslední odstavec na str. 5 a první odstavec na str. 6 napadeného rozsudku). Stížní námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je proto nedůvodná.
Stěžovatelka dále namítala nezákonnost napadeného rozsudku ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívajíc í v nesprávném posouzení právní otázky, zda ochranná známka
výrobku či služby je či není dostatečným identifikačním znake m sponzora pořadu.
Podle ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen označit každý
pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní
firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující
sponzora.
Stěžovatelka v rámci této stížní námitky mimo jiné argumentovala změnou znění ust. §53
odst. 1 zákona o vysílání, kdy zákonem č. 235/2006 Sb. bylo cit ované ustanovení s účinností
od 31. 5. 2006 doplněno o slovo „identifikující“. Účelem zákona č. 235/2006 Sb. předkládaného
vládou bylo umožnit digitalizaci televizního vysílání. Změn u ust. §53 odst. 1 návrh zákona
neobsahoval a k jeho novelizaci došlo teprve na základě neodůvodněného komplexního
pozměňovacího návrhu výboru pro vědu vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu ve 2. čtení.
Nelze tedy dovodit, jaký byl záměr zákonodárce, když tuto změ nu schválil. V případě,
že by se jednalo o pozměňovací návrh, byl by předkládán konkrétním poslancem, přičemž takový
předkladatel zpravidla svůj pozměňovací návrh plénu objasní. K tomu však v případě novelizace
ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání nedošlo.
Při interpretaci novelizovaného znění ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání nelze tedy
vycházet z úmyslu zákonodárce, ale je třeba použít metodu výkladu systematického
a teleologického. Sponzorování je definováno v ust. §2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání jako
jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která neprovozuje televizní
vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo nepřímému financování
rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení f yzické osoby nebo
názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky,
sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů.
Sponzorování pořadu je vedle reklamy formou prezentace v televizním vysílání. Jeho
účelem a cílem je vytvoření dobrého jména, pověsti výrobce, prodejce, poskytovatele služby
nebo jejich produktů (tzv. goodwill), přičemž obsahem sponzorského vzkazu může být i určité
reklamní sdělení. Na rozdíl od reklamy však nesmí jít o podpor u prodeje či pronájmu výrobků
a služeb, nesmí tedy vybízet ke koupi či nájmu produktů (srovnej rozsudky Nejvy ššího správního
soudu ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 81/2005 - 79, publikovaný pod č. 1036/2007 Sb. NSS,
a ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 As 44/2006 – 76, přístupný na www.nssoud.cz). Jak vyplývá přímo
z ust. §2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání, účelem sponzorování může být mimo jiné
i propagace služeb, výrobků nebo jiných výkonů sponzora. Marketingovou strategií sponzora
pořadu, nejčastěji podnikatelského subjektu, tedy nemusí být výhradně prezentace jeho obchodní
firmy, ale může jí být, a často i je, prezentace jeho produktu (výrobků či služeb). K tomuto účelu
je pak logicky vhodnější použít místo označení vztahujících se přímo k osobě sponzora (logo,
obchodní firma), označení prezentující konkrétní produkt, přičemž zákon o vysílání tuto formu
prezentace umožňuje. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že změna znění ust. §53
odst. 1 zákona o vysílání neznamená, že by každý sponzorský vzkaz nadále vedle označení
výrobku či služby, který primárně propaguje, musel obsahovat i specifikaci označující
jednoznačně právnickou či fyzickou osobu, která pořad sponzoruje. Označení sponzorovaného
pořadu pouze ochrannou známkou produktu sponzora tedy není v rozporu s citovaným
ustanovením.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné uvést, že při doslovném
výkladu ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání, který uplatňuje stěžovatelka, by například nebylo
možné odvysílat sponzorský vzkaz, resp. stěžovatelka by musela takové odvysílání sankcionovat,
ve kterém by jako sponzor byla označena fyzická osoba, která nemá obchodní firmu
a nedisponuje ani logem, ochrannou známkou či známkou služeb, neboť citované ustanovení
označení sponzora pouze jeho občanským jménem neumožňuje. Zákon o vysílání však v ust. §2
odst. 1 písm. s) výslovně, jako jeden z účelů sponzorování, uvádí i propagaci jména a příjmení
fyzické osoby. Vzhledem k zákonné povinnosti provozovatele vysílání informovat diváka,
že se jedná o pořad sponzorovaný, by tak bylo de facto znemožněno, aby taková fyzická osoba
byla sponzorem pořadu, neboť by nebylo možné ji jako sponzora pořadu v souladu se zákonem
označit. Takový výklad zákona o vysílání je podle Nejvyššího správního soudu neudržitelný.
Absurditu doslovného výkladu ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání lze ostatně dobře demonstrovat
na příkladu spotu označeného stěžovatelkou jako Magnesia, předávání cen Magnesia Litera
(výrok X. napadeného správního rozhodnutí). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky,
obsahoval tento spot mimo jiné logo Lidových novin, které jsou jako sponzor pořadu zmíněny
i v doprovodném zvukovém komentáři. K tomu pak stěžovatelka uvedla, že vlastníke m ochranné
známky Lidové noviny je společnost Lidové noviny, a. s., avšak z označení sponzora vyznívá,
že sponzorem pořadu je produkt sponzora – deník Lidové noviny. V uvedeném případě se tedy
ochranná známka produktu ve svém slovním vyjádření o shoduje s obchodní firmou sponzora,
a přesto stěžovatelka dovodila, že sponzora na zákl adě odvysílaného spotu identifikovat nelze.
Namítala – li stěžovatelka, že z označení sponzora výrobkem nebo jeho službami není
zřejmé, kdo na výrobu pořadu přispěl, je třeba uvést, že pro diváka má mnohem vyšší vypovídací
hodnotu označení výrobku a služby, které jsou propagovány, než označení zadavatele
sponzorského vzkazu. Navíc drtivá většina označení výrobků a služeb je chráněna ochrannou
známkou, přičemž evidence majitelů ochranných známek je veřejně přístupná a jednoduše
dohledatelná, např. na internetových stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví. Každý
spotřebitel rovněž údaje o výrobci, prodejci či dovozci příslušného výrobku dohledá i na obalu
výrobku, o který se jedná (§10 zákona č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud
je účelem sponzorování pořadu zlepšit dobré jméno či pověst výrobků a služeb, pak pro diváka
a spotřebitele není důležité, kdo byl sponzorem pořadu, ale to, které výrobky či služby mají být
sponzorováním propagovány.
Stěžovatelka rovněž namítala, že se městský sou d nevypořádal s problematikou užívání
ochranných známek osobou odlišnou od vlastníka ochranné známky. K této námitce považuje
Nejvyšší správní soud za postačující uvést, že z napadeného rozhodnutí stěžovatelky není zřejmé,
že by v některém z jedenácti posuzovaných sponzorských vzkazů dospěla k závěru, že osoba
sponzora byla skutečně odlišná od vlastníka předmětné ochranné známky. Uvedená argumentace
stěžovatelky je proto pro daný případ bezpředmětná. Z téhož důvodu se Nejvyšší správní soud
nezabýval hypotetickým příkladem „ideálního označení sponzora“ (logo společnosti Škoda auto,
a. s.), který stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti.
Ke stížní námitce, že neuvedení specifikace, kdo je sponzorem pořadu, stěžovatelce
znemožňuje provádět kontrolní činnost podle ust. §53 odst. 3, 4 a 5 zákona o vysílání, Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatelka má jako správní orgán řadu možností v průběhu dokazování
ve správním řízení identitu sponzora zjistit a je jen na ni, jak těchto možností využije. Neobstojí
proto ani její tvrzení, že určení sponzora pořadu je mnohdy nesnadné. Poukázala – li stěžovatelka
v této souvislosti na případ označení produktu MasterCard (bod I. výroku správního rozhodnutí),
pak je třeba zdůraznit, že jedním z důvodů, pro které městský soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil
bylo i to, že právě v případě tohoto produktu neměl závěr stěžovatelky, že se jedná o produkt
Poštovní spořitelny, oporu ve správním spise ani v odůvodnění rozhodnutí. Tento závěr
městského soudu však stěžovatelka nezpochybňuje, naopak jej účelově využívá a tvrdí,
že na tomto příkladě lze dobře demonstrovat nesnadnost či dokonce nemožnost identifikace
sponzora pouze na základě ochranné známky. Taková argumentace se zcela míjí s důvody,
pro které bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, a je proto pro posouzení zákonnosti napadeného
rozsudku bezpředmětná.
Závěrem je třeba poukázat na to, že výkladem ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 2. 9. 2009, č. j. 6 As 13/2009 - 92 (přístupný
na www.nssoud.cz), ve kterém dospěl ke shodnému závěru jako v nyní posuzované věci.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní s oud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a ČT žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu