ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.3.2014:14
sp. zn. 7 As 3/2014 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2014, č. j. 8 A 61/2011 – 95,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2014, č. j. 8 A 61/2011 – 95,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 1. 2014, č. j. 8 A 61/2011 – 95, rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl,
že při řešení otázky přiměřenosti sankce ve výši 300.000 Kč za porušení čl. IV bodu 12 zákona
č. 304/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložené žalobkyni (dále jen „ČT“) rozhodnutím
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 2. 11. 2010,
sp. zn. 2010/1153/LOJ/ČES, postupoval v intencích ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 142/2012 - 27.
Ve svém rozhodování byl městský soud vázán právním názorem vysloveným v citovaném
rozsudku, a to že neobstojí žádný z namítaných důvodů o zjevné nepřiměřenosti uložené pokuty.
Proto městský soud uzavřel, že smyslem a účelem moderace není hledání ideální výše sankce
soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen
v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria
potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti
a spravedlnosti sankce.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, neboť
nenaplňuje požadavky podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
shledal vadu uvedenou v odstavci 4, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posuzuje Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 věta před středníkem a odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.).
V ust. §109 odst. 3 věta za středníkem a odst. 4 věta za středníkem jsou však vymezeny situace,
kdy vázanost důvody kasační stížnosti neplatí a Nejvyšší správní soud zkoumá zákonnost řízení
a napadeného rozhodnutí nad rámec stížních důvodů. Mezi tyto případy patří
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V dané věci rozhodl městský soud o žalobě ČT rozsudkem ze dne 31. 5. 2011,
č. j. 8 A 61/2011 – 31, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o snížení pokuty uložené ČT v částce
300.000 Kč na její návrh na částku 1.000 Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační
stížnost, kterou se domáhala pouze zrušení výroku o snížení pokuty a o nákladech řízení. Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2012, č. j. 7 As 121/2011 - 58, napadený rozsudek
městského soudu ve výroku o snížení pokuty a o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto
rozsahu městskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem pro částečné zrušení rozsudku byla jeho
nepřezkoumatelnost ve vztahu k výroku o moderaci výše pokuty. V dalším rozsudku ze dne
27. 8. 2012, č. j. 8 A 61/2011 – 70, městský soud opět rozhodl o snížení uložené pokuty, tentokrát
na částku 10.000 Kč. I proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost a rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 142/2012 - 27, byl i tento rozsudek
městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
v odůvodnění zrušujícího rozsudku uvedl, že neobstojí žádný z důvodů, které vedly městský soud
k závěru o zjevné nepřiměřenosti uložené pokuty. Závěry městského soudu shledal částečně
nepřezkoumatelné, částečně nesprávné a odůvodnění tohoto rozsudku posoudil rovněž
jako vnitřně nekonzistentní. Bylo proto na městském soudu, aby opět rozhodl o návrhu ČT
na moderaci pokuty a o nákladech řízení. Městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 1. 2014,
č. j. 8 A 61/2011 – 95, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a tento
výrok označil jako výrok II. V odůvodnění tohoto rozsudku však mimo jiné uvedl,
že „v inkriminované věci v otázce přiměřenosti uložené sankce postupoval v intencích ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 142/2012-27 a přiklonil se k závěru,
k němuž dospěl Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, a to že neobstojí žádný z namítaných důvodů o zjevné
nepřiměřenosti uložené pokuty“, přesto, že výrok týkající se moderace výše pokuty v rozsudku není.
Podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s. musí rozsudek mimo jiné obsahovat výrok a odůvodnění.
Výrok je nejdůležitější částí rozsudku, neboť obsahuje rozhodnutí ve věci samé. Jedná se tak
o jádro rozsudku a zároveň procesní reakci soudu, v daném případě na podanou žalobu. Výrok
rozsudku má být nejen přesný a jednoznačný, ale rovněž úplný. Obsahuje-li rozsudek více výroků,
ty se v jeho písemném vyhotovení rozlišují římskými číslicemi. Výrok rozhodnutí nelze za žádných
podmínek vynechat, protože jen výrok pravomocného rozsudku, v němž je vyjádřen obsah
rozhodnutí, je závazný.
Za nepřezkoumatelný ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nesrozumitelnost lze
považovat např. rozsudek, jehož výrok je vnitřně rozporný, s nevhodnou formulací výroku,
kdy nelze rozlišit, co je výrok a co odůvodnění apod.
Napadený rozsudek obsahuje pouze výrok II. týkající se náhrady nákladů řízení, avšak
výrok I., kterým mělo být rozhodnuto ve věci samé, tj. o moderaci výše pokuty, chybí, přestože
z jeho odůvodnění (str. 5 a 6 napadeného rozsudku) vyplývá, že se městský soud otázkou
moderace zabýval a vycházel přitom z právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 142/2012 – 27 (str. 3 a 4 napadeného rozsudku). Městský
soud v dané věci nemohl rozhodovat pouze o nákladech řízení, jak se podává z výroku,
protože po zrušení jeho předchozího rozsudku (ze dne 27. 8. 2012, č. j. 8 A 61/2011 – 70) stále
nebylo rozhodnuto o návrhu ČT na snížení uložené pokuty. Pokud se však městský soud
z nějakých neznámých důvodů nesprávně domníval, že jsou zde podmínky pouze pro rozhodnutí
o nákladech řízení, pak o nich měl rozhodnout usnesením. Ve výroku rozsudku rozhodne soud
ve věci samé a o povinnosti k náhradě nákladů řízení (§155 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.)
a o nákladech řízení rozhoduje usnesením (§167 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.).
Městský soud proto pochybil, jestliže výrok I. o moderaci výše pokuty ve výrokové části
rozsudku neuvedl, a to bez ohledu na to, zda by rozhodl o snížení uložené pokuty či nikoliv,
protože tato otázka představovala podstatu řešené věci. Za dané situace tak nebylo rozhodnuto
o návrhu ČT na moderaci obsaženém v žalobě.
Z výše uvedeného důvodu proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu