ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.36.2005
sp. zn. 7 As 36/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele O. M., zastoupeného JUDr. Petrem Možným, advokátem se sídlem v Brně,
Kounicova 6, za účasti Krajského úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2005,
č. j. 57 Ca 115/2003 – 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2005, č. j. 57 Ca 115/2003 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2005, č. j. 57 Ca 115/2003 – 44, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále
jen „krajský úřad“) ze dne 6. 12. 2001, č. j. SŘ-1591/01-KP, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč ze dne 15. 10. 2001, č. j. 110-2729/2001,
jímž byl stěžovatel uznán vinným spácháním přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 15. 5. 2001 ve 14:10
při odbočování vlevo narazil na pravý bok vozidla BMW 525 řízeného řidičem P., v době
kdy tento řidič předjížděl. Tímto jednáním porušil stěžovatel ustanovení §21 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon silničním provozu“) a byla
mu uložena podle §22 odst. 2 zákona o přestupcích pokuta ve výši 2500 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 měsíců. V odůvodnění rozsudku
krajský soud uvedl, že se ztotožnil s názorem krajského úřadu. Poukázal na ustanovení
§21 odst. 1 zákona o silničním provozu a dospěl k závěru, že z provedeného dokazování bylo
spolehlivě prokázáno, že stěžovatel začal odbočovat v době, kdy ho v levém jízdním pruhu
předjížděl J. P. a narazil levým předním blatníkem do pravého boku předjíždějícího vozidla.
Nárazem došlo k vychýlení vozidla ze směru jízdy a jeho sjetí a havarování vlevo mimo
komunikaci. Řidič J. P. začal předjíždět vozidlo stěžovatele v době, kdy stěžovatel
jel v pravém jízdním pruhu. Pokud by se stěžovatel dostatečně přesvědčil o situaci za sebou,
mohl střetu zabránit tím, že by nestočil vozidlo přes středovou čáru do levého jízdního pruhu
a počkal až J. P. dokončí předjíždějící manévr. Zákon stanoví při odbočování řidiči, který
odbočuje, povinnost, že nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
Odbočovací manévr vyžaduje od řidiče jistou zkušenost, předvídavost a především zákonem
požadovanou opatrnost. Nelze tedy vycházet z jistoty, že pokud řidič naznačí odbočovací
manévr světelným znamením, zvolní jízdu a je zatím ještě ve svém pravém původním jízdním
pruhu, učinil pro naznačení odbočení vše. Jedná se o okamžik, který je vždy v manévru
odbočování kritickým. Nemůže sledovat pouze situaci před sebou, ale musí velice obezřetně
sledovat situaci za sebou, zejména to, jestli není předjížděn. V tomto případě byl stěžovatel
předjížděn vozidlem J. P., které se nacházelo v levém pruhu. Jak vyplývá ze znaleckého
posudku, z technického hlediska mohl stěžovatel nehodě zabránit, a to tak, že by se těsně před
odbočením a vjetím do levého pruhu přesvědčil o situaci za sebou. Způsob jízdy stěžovatele,
který tak neučinil, tedy nebyl z technického hlediska správný, neboť stěžovatel začal
odbočovat v době, kdy byl předjížděn. Tímto manévrem ohrozil předjíždějící vozidlo. Naopak
podle znaleckého posudku předjíždějící vozidlo neomezilo ani neohrozilo vozidlo stěžovatele,
protože jelo v levém jízdním pruhu a předjíždělo vozidlo stěžovatele již v době, kdy stěžovatel
jel ještě přímo ve svém jízdním pruhu. V té době nebylo podstatné to, že se J. P. svým
jednáním také dopustil přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích, když
předjížděl v místě, kde je vodorovná dopravní značka V1A (podélná čára souvislá). Pokud
stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/2000, situace v tomto
rozhodnutí je odlišná od situace v projednávané věci, a proto závěr Ústavního soudu nelze beze
zbytku na tuto konkrétní věc aplikovat.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě vyjádřil stěžovatel nesouhlas se závěry
krajského soudu vyslovenými v napadeném rozsudku, který považuje za nezákonný proto,
že je založen na nesprávném posouzení právní otázky. Podle názoru stěžovatele bylo
prokázáno, že začal odbočovat vlevo tím, že dal včas znamení o změně směru jízdy tak, jak mu
to ukládá §30 odst. 1, 2 zákon o silničním provozu, najel co nejvíce vlevo v pravé části
vozovky, a to k podélné souvislé čáře, a plynule zpomaloval. Splnil tedy všechny povinnosti
uložené mu v ustanovení §21 odst. 1, 3 citovaného zákona. Stěžovatel zdůraznil,
že v předchozím řízení, a ani v napadeném rozsudku, není nikterak zpochybňováno, že by při
odbočování nedal včas znamení o změně směru jízdy, nezařadil se co nejvíce vlevo v části
vozovky určené pro jeho směr jízdy a že by plynule nezpomaloval. V době, kdy začal dávat
znamení o změně směru jízdy a zařadil se co nejvíce vlevo, a to až k podélné čáře souvislé,
nebyl J. P. v blízkosti vozidla stěžovatele, byl značně vzdálen a neprováděl žádný úkon
předjíždění, takže jej stěžovatel nemohl nijak ohrozit. Pokud následně došlo ke střetu
s vozidlem který ho předjížděl v protisměrném pruhu vozovky, došlo k tomu výlučně
v důsledku hrubého porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích ze strany řidiče
P., který při předjíždění překročil dovolenou rychlost, předjížděl vozidlo, které dávalo znamení
o odbočování a předjížděl v místě, kde toto bylo dopravní značkou V1A zakázáno. Řidiči
P. nic nebránilo v tom, aby stěžovatele předjel po pravé straně tak, jak je to uvedeno v §17
odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatel také zdůraznil, že ve směru jízdy obou vozidel
je přejíždění do protisměrného pruhu zakázáno vodorovnou dopravní značkou, což řidič
P. nerespektoval. Stěžovatel vyslovil nesouhlas s názorem krajského soudu, že při odbočování
vlevo na křižovatce s vedlejší silnicí bylo jeho povinností se před samotným vybočením vlevo
ještě přesvědčit, není-li předjížděn, a bylo jeho povinností s odbočováním počkat až řidič
P. dokončí předjíždění a zabránit tak nehodě, protože takový výklad §21 odst. 1 citovaného
zákona je nesprávný. Platné pravidlo o odbočování vlevo a povinnosti řidiče při tomto úkonu
vyjádřené v §21 odst. 1, 3 citovaného zákona je nutno vykládat tak, že neohrožení řidiče
jedoucího za vozidlem, které hodlá odbočit spočívá v povinnosti odbočujícího řidiče dát včas
znamení o změně směru jízdy, svým chováním (najetí co nejvíce vlevo v části vozovky určené
pro jeho směr jízdy, plynulé zpomalení rychlosti jízdy) dát řidiči za ním jedoucímu na vědomí,
jaký úkon hodlá provést a nevyvolat u něj přitom stav ohrožení, tj. nesmí tomuto řidiči
vzniknout nebezpečí. Stav nebezpečí pro vzadu jedoucího řidiče nevzniká, pokud odbočující
řidič při úkonu dbá potřebné opatrnosti, tj. před započetím úkonu se přesvědčí o tom, zda není
předjížděn, dá včas znamení o změně směru jízdy, plynule zpomaluje a najede co nejvíce vlevo
v části vozovky určené pro jeho směr jízdy a dbá dále všech povinností uložených mu v §21
odst. 5 citovaného zákona. Z ustanovení §21 citovaného zákona nelze dovodit, že by na
křižovatce s vedlejší silnicí v místě, kde je předjíždění vyloučeno dopravní značkou V1A, byl
odbočující řidič povinen před samotnou změnou směru jízdy se přesvědčit, zda není předjížděn
a pokud ano, že by byl povinen předjíždějícímu vozidlu dát přednost v jízdě a nepokračovat
ve směru jízdy a zabránit střetu. Stěžovatel má za to, že v daném případě, kdy řidič P. vjel
do protisměrného pruhu přes plnou čáru souvislou, jej nelze považovat za „řidiče jedoucího
za ním“ ve smyslu §21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Pokud v napadeném rozsudku
je konstatována část znaleckého posudku, v níž je uvedeno, že z technického hlediska mohl
stěžovatel nehodě zabránit, tak se v podstatě jedná o jakýsi logický úsudek, který je nutné
právně zhodnotit s přihlédnutím k ostatním důkazům v návaznosti na zákon o provozu
na pozemních komunikacích. Ve znaleckém posudku se totiž také uvádí, že „způsob jízdy
J. P. byl z technického hlediska správný“... Pokud by tyto vývody znalce nebyly podrobeny
právnímu zhodnocení, tak by se dospělo k závěru, že tento řidič, který hrubě porušil řadu
ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, tím, že překročil dovolenou
rychlost, předjížděl vlevo v místě, kde to bylo vyloučeno dopravní značkou V1A a navíc
předjížděl vlevo vozidlo, které dávalo znamení o změně směru jízdy vlevo, si počínal správně.
Je zřejmé, že tyto vývody znalce jsou zcela zavádějící a nemohou být podkladem pro zákonný
rozsudek, který je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. V této souvislosti
poukázal stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/2000, v němž byla
řešena obdobná dopravní nehoda, kdy došlo ke střetu vozidla odbočujícího vlevo s vozidlem,
který jej předjíždělo. Proto navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu
řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti označil výklad stěžovatele v §21 odst. 1
zákona o silničním provozu za účelový a nesprávný. Řidič odbočující vlevo se nemůže omezit
na pouhé spuštění ukazatele o změně směru jízdy a najetí ke středu vozovky, ale zároveň
po celou dobu odbočovacího manévru nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním a musí dbát
zvýšené opatrnosti. V průběhu přestupkového řízení bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel
tyto dvě posledně uvedené povinnosti nesplnil, což bylo bezprostřední příčinou dopravní
nehody. Proto krajský úřad navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §21 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič při odbočování na křižovatce
dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí
dbát zvýšené opatrnosti.
Podle §17 odst. 1 zákona o silničním provozu se předjíždí vlevo. Vpravo se předjíždí
vozidlo, které mění směr jízdy vlevo a není-li již pochybnosti o dalším směru jeho jízdy.
Podle odst. 5 písm. e) a f) citovaného ustanovení nesmí řidič předjíždět dává-li řidič
vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo
podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce
v tomtéž směru jízdy a na křižovatce a v těsné blízkosti před ní; tento zákaz neplatí jde-li
o předjíždění vpravo podle odstavce 1, a na hlavní pozemní komunikaci.
Při aplikaci citovaných ustanovení je nutno respektovat jejich účel a význam z hlediska
účelu a smyslu právního předpisu jako celku, nikoliv je vykládat jen izolovaně. V ustanovení
§4 zákona o silničním provozu jsou stanoveny povinnosti, které mají všichni účastníci
provozu na pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení je každý povinen se chovat
ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných
osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat,
své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu
pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních
komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Dále je povinen se řídit
pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty,
pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a
9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní
předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
V daném případě se krajský soud, stejně jako správní orgány, nevypořádal se všemi
provedenými důkazy a v podstatě pouze převzal závěr vyjádřený znalcem ve znaleckém
posudku. Přitom znalecký posudek je jedním z důkazů, který musí soud hodnotit
jak jednotlivě, tak v souhrnu s ostatními důkazy. Krajský soud shodně se znalcem konstatoval,
že způsob jízdy stěžovatele nebyl z technického hlediska správný, neboť začal odbočovat
v době, kdy byl předjížděn, čímž ohrozil předjíždějící vozidlo, aniž by se vypořádal
s tím, v čem konkrétně stěžovatel prokazatelně porušil ustanovení §21 odst. 1 zákona
o silničním provozu, které ukládá řidiči povinnost při odbočování na křižovatce dávat znamení
o změně směru jízdy, dbát zvýšené opatrnost a zakazuje mu ohrozit řidiče jedoucí za ním.
Při posuzování, zda stěžovatel dbal zvýšené opatrnosti je třeba vycházet z objektivních
okolností konkrétní situace a nelze pouze hypoteticky dovozovat, které okolnosti mohl
či nemohl v okamžiku bezprostředně předcházejícím střetu vozidel stěžovatel předvídat,
jak to v podstatě učinil krajský soud. Krajský soud se také nevypořádal s tím, zda řidič J. P. byl
řidičem jedoucím za stěžovatelem, zda tento řidič byl oprávněn za situace, kdy stěžovatel dával
znamení o změnu směru jízdy, jej předjíždět vlevo s ohledem na ustanovení §17 odst. 1
písm. e) a f) zákona o silničním provozu a nezohlednil skutečnost, že předjíždějící řidič
se dopustil přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) přestupkového zákona, která rozhodně není
v kontextu dalších skutečností, za nichž ke střetu vozidel došlo, nepodstatná. Není také zřejmé,
na základě čeho dospěl krajský soud k závěru, že se stěžovatel těsně před odbočením
nepřesvědčil o situaci za ním, když do protokolů o podání vysvětlení sepsaných
dne 24. 5. 2001 stěžovatel i jeho manželka uvedli, že se stěžovatel těsně před odbočením
podíval do zpětného zrcátka. Rovněž není z odůvodnění napadeného rozsudku patrné, zda a jak
v rámci hodnocení důkazů hodnotil krajský soud svědeckou výpověď I. H.
Vzhledem k výše uvedenému je kasační stížnost důvodná, a proto Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu