ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.36.2008:149
sp. zn. 7 As 36/2008 - 149
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Obec Moravany,
se sídlem Střední 28, Moravany, zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem
Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor
územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, za účasti osob
zúčastněných na řízení: 1) MOOD International, s. r. o., se sídlem Šoustalova 45, Brno,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno,
2) Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, 3) Ing. J.
M., 4) L. N., 5) J. J., 6) E. J., 7) P. V., 8) A. V., 9) MUDr. J. K., 10) Ing. J. K., 11) Ing. H. K.,
12) Ing. Z. P., 13) Bc. J. P., 14) Ing. M. P., 15) P. L., 16) Z. L., v řízení o kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení MOOD International, s. r. o., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 12. 5. 2008, č. j. 31 Ca 102/2007 – 91,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2008, č. j. 31 Ca 102/2007 – 91,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem dne 12. 5. 2008, č. j. 31 Ca 102/2007 - 91, zrušil k žalobě
Obce Moravany rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování
a stavebního řádu (dále jen „krajský „úřad“) ze dne 20. 4. 2007, č. j. JMK 11337/2007, kterým
bylo 1) jako nepřípustné zamítnuto odvolání J. J., E. J., M. M., Mgr. P. M., Ing. L. P., Mgr. D. P.,
Z. P., J. P., Z. L., P. L., Ing. M. P., Ing. J. K., Ing. H. K., MUDr. J. K. a MUDr. M. K. proti
rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 6. 11. 2006, č. j.
SÚ/39390-06/1646-2006/KUP, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby výrobního objektu na
pozemku p. č. GP 1033, p. č. 1504/1 v k. ú. Moravany u Brna, 2) změněno toto rozhodnutí
stavebního úřadu v části obsahující informace o čísle dotčeného pozemku a doplněno o další
podmínky pro umístění stavby a 3) v ostatním bylo toto rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno.
Krajský soud vyšel při svém rozhodování především ze zjištění, že v průběhu správního řízení
byly předloženy dvě rozdílné projektové dokumentace, přičemž v půdorysu pozdější projektové
dokumentace (4/2006) je již místo dřevodílny zanesena slévárna. Krajský úřad nezohlednil
opakovaný nesouhlas obce Moravany s výstavbou slévárny, ani neposoudil její soulad s cíly a
záměry územního plánování. Za tohoto stavu je opodstatněná žalobní námitka týkající se
nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť vyjádření dotčených orgánů státní správy se
týkala projektové dokumentace, která slévárnu neobsahovala. Stavební úřad, jakož i krajský úřad,
neměly pro vydání územního rozhodnutí zákonem stanovené podklady, nezajistily ani soulad
předložených stanovisek dotčených orgánů státní správy a dalších podkladů nezbytných pro
vydání územního rozhodnutí. Krajský soud proto dospěl na základě skutkových zjištění k závěru,
že stavební úřad, i krajský úřad zjevně překročily meze správního uvážení v otázce veřejného
zájmu na umístění stavby slévárny na předmětném pozemku. Krajský soud proto zrušil napadené
správní rozhodnutí z důvodu procesní vady spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu a pro podstatné porušení ustanovení o řízení mající za následek nezákonné rozhodnutí ve
věci samé.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala v zákonné lhůtě kasační stížnost osoba
zúčastněná na řízení MOOD International, s. r. o. (dále jen „stěžovatel“) a současně požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel především namítal, že ho krajský soud
nepoučil v souladu se s. ř. s. o jeho právech a povinnostech, neboť mu nedoručil poučení
ve smyslu §8 odst. 5 s. ř. s. Listina ze dne 7. 4. 2008, jíž krajský soud označil jako „poučení“, není
poučením ve smyslu §34 odst. 2 s. ř. s., neboť ho nevyzval, nevyrozuměl ani nepoučil předseda
senátu, nýbrž soudkyně JUDr. Ing. Viera Horčicová. Krajskému soudu rovněž vytkl,
že mu nebyla doručena žaloba a ani jiné vyjádření krajského úřadu k žalobě, čímž mu soud
znemožnil účinně hájit svá práva v průběhu soudního řízení. Krajský soud také nesdělil
účastníkům ani osobám zúčastněným na řízení, že bude postupovat podle §76 s. ř. s. Možnost
takového postupu pouze formálně zmínil. Naopak účastníci řízení se k výzvě krajského soudu
ohledně možnosti rozhodnutí o věci samé bez jednání vyjádřili nesouhlasně, a krajský soud proto
svým postupem odňal účastníkům možnost řádně hájit svá práva. Krajský soud se v napadeném
rozsudku také věcně vyjadřoval k žalobním bodům, ačkoliv byly irelevantní pro podání žaloby.
Podle ustanovení §75 s. ř. s. je krajský soud ve věcech správního soudnictví oprávněn
přezkoumat napadené správní rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů. Vzhledem k tomu,
že žaloba ze dne 6. 6. 2007 nebyla v zákonem stanovené lhůtě doplněna, krajský soud jednal
podle obsahu rozsudku nad rámec žalobních bodů. O tom svědčí výčet jednotlivých bodů, jimiž
se krajský soud věcně zabýval, které však žalobce v žalobě neuplatnil. Pokud pak jde o platnost
stanoviska Jihomoravské plynárenské, a. s., je třeba poukázat na přípis Krajského úřadu
Jihomoravského kraje ze dne 21. 3. 2007, jímž byla Jihomoravská plynárenská, a. s. vyzvána,
aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila k podkladům rozhodnutí, což však neučinila. Krajský soud
ale tuto skutečnost přehlédl. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Obec Moravany ve vyjádření ke kasační stížnosti označila námitku stěžovatele týkající
se poučení o složení senátu za účelovou, neboť tato by měla význam pouze v případě, kdyby byla
spojena s konkrétní námitkou podjatosti některého ze členů senátu, který ve věci rozhodoval.
Za daných okolností nemá stěžovatelova námitka oporu v současné judikatorní praxi, neboť
by v důsledku vedla k přepjatému formalismu. Poučení, které stěžovatel obdržel, je standardním
poučením soudu a odpovídá jak ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s., tak i obvyklé praxi postupu
správních soudů. Ostatně stěžovateli byl obsah podané žaloby znám, neboť tato byla součástí
správního spisu. Stěžovatel měl proto možnost od 7. 4. 2008, kdy mu bylo doručeno poučení
podle §34 odst. 2 s. ř. s., se s obsahem spisu seznámit, popřípadě si žalobu vyzvednout.
Stěžovatelova procesní nečinnost proto nemůže být důvodem zrušení napadeného rozsudku,
neboť mu byl obsah žaloby znám a měl tak dostatečný časový prostor pro obhajobu svých práv,
o čemž svědčí i obsah důvodů uvedených v podané kasační stížnosti. Námitky týkající se otázky
veřejného zájmu na stavbě slévárny a otázky nepřípustnosti umístění stavby v blízkosti obecní
zástavby jsou skutečnosti, jež měl stěžovatel možnost uplatnit v řízení před krajským soudem,
neboť jimi nenapadá rozsudek krajského soudu, ale žalobní důvody. Další stěžovatelovy námitky
jsou irelevantní, nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Stěžovatel přes absenci pravomocného
stavebního povolení ve stavbě nadále pokračuje, čímž je vyloučen smysl přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Proto obec Moravany navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta
a současně požádala o náhradu nákladů řízení.
J. J., osoba zúčastněná na řízení, ve vyjádření ke kasační stížnosti ji označil za účelovou,
uvádějící nepodstatné argumenty. Vyjádřil jednoznačný nesouhlas s obsahem kasační stížnosti, a
to zejména z toho důvodu, že stěžovatel zastřel informaci o povaze stavby – objektu podnikání
ve slévárenském průmyslu, přičemž původně byla deklarována stavba pro dřevovýrobu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom shledal vadu uvedenou v odst. 3, k níž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Pro přehlednost považuje Nejvyšší správní soud za vhodné stručně shrnout žalobní body,
které obec Moravany v podání ze dne 5. 6. 2007 uplatnila, neboť tato skutečnost
je pro posouzení projednávané věci rozhodná. Obec Moravany namítala, že správní rozhodnutí
bylo vydáno v rozporu s veřejným zájmem, na což poukazovala již v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a ve vyjádření ze dne 11. 4. 2007 k podkladům rozhodnutí krajského
úřadu. Namítala také rozpor se změnou územně plánovací dokumentace, která byla již ve stádiu
souhlasného stanoviska Krajského úřadu Jihomoravského kraje, čímž je dán veřejný zájem
na realizaci navržené změny územně plánovací dokumentace. V dalším odkázala na svou
předchozí argumentaci, že by došlo k nepřípustnému přiblížení slévárny k obytné zóně, čímž
by byl upřednostněn záměr podnikatelského subjektu před zájmy obce. Odůvodnění napadeného
správního rozhodnutí je tak kusé a formální a s námitkami odvolatele se vůbec nevypořádává.
Obec Moravany napadla i platnost stanoviska Jihomoravské plynárenské, a. s. ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 01323/06/20, neboť doba jeho platnosti je omezena na dobu jednoho roku od vydání, takže
dne 20. 4. 2007 již nemohlo být podkladem pro vydání rozhodnutí krajského úřadu. Pokud
si tedy krajský úřad neopatřil stanovisko nové, porušil tím §2 odst. 1, §3 a §50 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“) ve spojení s §86 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb.
V závěru obec Moravany poukázala na závažnou procesní vadu spočívající v tom, že krajský úřad
nejednal s osobami uvedenými ve výroku I. napadeného správního rozhodnutí jako s účastníky
řízení, ač shodně tyto osoby namítaly, že mohou být rozhodnutím dotčena jejich práva. Již samo
tvrzení, že mohou být rozhodnutím dotčena jejich práva je totiž způsobilé vyvolat pochybnosti,
zda k dotčení může dojít. Jinak než usnesením správního orgánu k řádnému odstranění těchto
pochybností nemohlo dojít. Krajský úřad však žádné usnesení nikdy nevydal, čímž porušil
§28 odst. 1 správního řádu.
Krajský soud shledal důvodnou jednak námitku nedostatku podkladů rozhodnutí
(vyjádření dotčených správních orgánů) a nesoulad mezi jednotlivými stanovisky a podklady, tedy
nedostatečně zjištěný skutkový stav. Důvodnou shledal rovněž námitku zpochybňující souhlas
obce Moravany jako účastníka řízení a dotčeného správního orgánu v územním řízení
s umístěním slévárny na pozemku p. č. 1040/86. Podle krajského soudu v průběhu celého
správního řízení, zejména v odvolání a ve vyjádření ze dne 11. 4. 2007, obec Moravany uváděla,
že s územním rozhodnutí o umístění slévárny nesouhlasí a že souhlas za daných podmínek nedala
a krajský úřad se nevypořádal s odvolací námitkou, že souhlas obce nebyl dán. V této souvislosti
je rovněž pochybné, ke které ze dvou projektových dokumentací se jednotlivé orgány státní
správy ve svých stanoviscích vyjadřovaly. Dále se krajský soud věnoval námitce, že souhlasné
stanovisko orgánu ochrany ovzduší č. j. JMK 33321/2007 mělo být podkladem prvostupňového
správního rozhodnutí. Ve vztahu ke stanovisku Jihomoravské plynárenské, a. s., jehož platnost
byla zpochybněna, krajský soud uvedl, že z něj především plyne, že se vyjadřovala k projektové
dokumentaci č. 2/2006 neobsahující slévárnu, což znamená, že takové stanovisko nebylo
pro rozhodnutí o umístění výrobního areálu se slévárnou vůbec použitelné. Ohledně skutečnosti,
že zájem na stavbě slévárny není zájmem veřejným a není tedy v souladu s cíly a záměry
územního plánování svědčí podle názoru krajského soudu zejména opakovaný nesouhlas obce
Moravany a záměr územního plánování k rozšíření obytné zástavby, což by vedlo k jejímu
přiblížení na 200m od slévárny. Na základě těchto skutečností dospěl krajský soud k závěru,
že správní orgán zjevně překročil správní úvahu o tom, zda je či není dán veřejný zájem na
výstavbě areálu slévárny.
Nejvyšší správní soud ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem konstatuje,
že ač napadené rozhodnutí krajského úřadu trpí vadami a skutkovými nedostatky, je rozsudek
krajského soudu nezákonný pro jinou vadu řízení před správním soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a tuto vadu stěžovatel v kasační stížnosti důvodně namítal.
Podle ustanovení §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný
úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li
jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou
ve správním soudnictví.
Podle ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s. zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami,
které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody
nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže
z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí.
Ustanovení §75 s. ř. s. vyjadřuje, že soudní řízení správní je založeno na dispoziční
zásadě. Tato zásada je zakotvena v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalobci je uložena povinnost
označit v žalobních bodech rozsah napadení správního rozhodnutí, dále tvrdit, že správní
rozhodnutí, nebo jeho část, odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému právnímu předpisu
a toto tvrzení též odůvodnit. Přezkumná činnost soudu je pak právě tímto rámcem vymezena.
Omezení rozsahu soudního přezkumu dispoziční zásadou však neplatí, pokud soud dospěje
k názoru, že správní rozhodnutí je nicotné ((§76 odst. 2 s. ř. s.). K totožnému právnímu názoru
dospěl Nejvyšší správní soud již dříve, např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 3 Azs 277/2004 - 70, dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní názor, že Nejvyšší
správní soud není vázán důvody kasační stížnosti, mimo jiné v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné (obdobně i rozsudky ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 10/2004 - 49,
dostupný na www.nssoud.cz, a ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48, který byl uveřejněn
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 319/2004). Nicotnost rozhodnutí však
musí plynout přímo ze zákona nebo musí být zřetelně patrná z obsahu správního či soudního
spisu. Není-li tomu tak, musí stěžovatel k prokázání, že rozhodnutí správního orgánu je nicotné,
navrhnout důkazy. Absence nebo nedostatek tvrzení účastníka řízení o konkrétní nezákonnosti
proto nutně způsobuje nemožnost napadené správní rozhodnutí přezkoumat, právě z tohoto
absentujícího důvodu (žalobního bodu).
K otázce rozsahu přezkumné činnosti správního soudu Nejvyšší správní soud zaujal
stanovisko již dříve. např. v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, č. j. 6 As 45/2004 - 84 (dostupný
na www.nssoud.cz), v němž konstatoval, že „Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního
rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje
svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona (§75 odst. 2 s. ř. s.); rozsah přezkumné
činnosti soudu nelze proto v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zúžit s poukazem
na znění návrhu rozsudečného výroku rozhodnutí soudu, který žalobce v žalobě formuloval.“.
V tomto směru lze poukázat i na předchozí judikaturu vrchních soudů, např. rozsudek Vrchního
soudu v Praze v ze dne 14. 1. 1997, č. j. 7 A 185/94 - 23, ve kterém byl vysloven právní názor,
že„ve správním soudnictví se soud řídí dispoziční zásadou, proto ve smyslu ustanovení
§249 odst. 2 o. s. ř. může správní rozhodnutí přezkoumat pouze v rozsahu, v jakém je žalobou
napadeno, tedy pouze z hlediska důvodů a tvrzení žalobce, v čem napadené správní rozhodnutí
odporuje zákonu nebo jinému předpisu, který má charakter právního předpisu. Soud se proto
musí omezit na zkoumání rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vady rozhodnutí,
způsobující jeho nicotnost, k níž soud musí hledět z povinnosti úřední“. Otázkou rozsahu
přezkumné činnosti správního soudu se v neposlední řadě zabýval i rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu, který se v usnesení ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 9 Afs 86/2007 vyslovil
tak, že „k zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu ustanovení §47 zákona o správě daní
a poplatků krajský soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení“.
Jak již bylo uvedeno, krajský soud posuzoval napadené správní rozhodnutí především
ve smyslu námitek, které obec Moravany uplatnila ve vyjádření k podkladům rozhodnutí
správního orgánu ze dne 11. 4. 2007. Z obsahu žaloby není možné takové námitky
ani při sebevětší snaze dovodit. Existence dvojí projektové dokumentace a s touto skutečností
spojené pochybnosti ohledně jednoznačnosti podkladů rozhodnutí, k nimž se jednotlivé dotčené
správní orgány vyjadřovaly, nebyla obsahem žalobních bodů. Totéž lze říci ohledně nesouhlasu
s novou projektovou dokumentací, v níž je místo původní dřevodílny zanesena slévárna.
Ve vztahu k námitce týkající se doby platnosti stanoviska Jihomoravské plynárenské, a. s. krajský
soud uvedl, že kromě toho, že platnost stanoviska vypršela, tak ze samotného obsahu vyjádření
plyne, že toto stanovisko bylo vydáno k projektové dokumentaci obsahující dřevodílnu a nikoliv
slévárnu. Protože napadené správní rozhodnutí neshledal Nejvyšší správní soud nicotným, nelze
tedy výjimku z uplatnění dispoziční zásady v tomto případě uplatnit. Vady rozhodnutí správního
orgánu jsou především vadami týkajícími se skutkových zjištění, jež je správní soud oprávněn
přezkoumat pouze k námitce. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku
ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63, dostupném na www.nssoud.cz, je „jinou vadou
řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.], pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí
z důvodu (žalobní bod), který nebyl žalobcem uplatněn. Tento nesprávný postup krajského
soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je jinak ovládáno správní soudnictví,
ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod a §36 odst. 1 s. ř. s.), neboť jim odnímá právo vyjádřit
se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí.“
Nejvyšší správní soud proto v dané věci dospěl k závěru, že krajský soud nepostupoval
v souladu s dispoziční zásadou, na níž je soudní řízení správní založeno. Správní soud není
oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí a v jejich
mezích poté posuzovat zákonnost tohoto správního aktu. Popření principu vyjádřeného
v ustanovení §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s. by bylo možno považovat za libovůli správního soudu,
která je však v právním státě vyloučena.
Tím, že krajský soud neumožnil účastníkům řízení, zejména stěžovateli, aby se mohl
vyjádřit a předložit relevantní argumentaci k skutkové a právní otázce, kterou, ač nebyla namítána
v žalobě, vzal krajský soud za rozhodnou, zasáhl do práva stěžovatele na rovné postavení
účastníků řízení (§36 odst. 1 s. ř. s., čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod). Zvolený postup krajského soudu v předmětné věci je nepřípustný a je třeba
jej, ve smyslu ustanovení §103 odst.1 s. ř. s., považovat za „jinou vadu řízení před soudem“,
která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Je totiž povinností soudu,
a tomu odpovídajícím právem účastníků řízení, aby napadené správní rozhodnutí bylo
přezkoumáno v mezích a rozsahu žalobních bodů, a nikoliv v mezích a rozsahu daným uvážením
soudu. Krajský soud proto pochybil, když napadené správní rozhodnutí přezkoumal a zrušil
z důvodů, které nebyly uplatněny v žalobě.
Navíc stanovisko Jihomoravské plynárenské, a. s. bylo vydáno pro účely územního řízení
zahájeného přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 183/2006 Sb., (1. 1. 2007) a podle
přechodných ustanovení tohoto zákona je stanoveno, že řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Zákon č. 50/1976 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, který byl platný v době rozhodování stavebního úřadu
(6. 11. 2006), platnost stanoviska nijak neomezoval. V době rozhodování krajského úřadu
o odvolání proti tomuto rozhodnutí byl sice účinný zákon č. 183/2006 Sb., ale ten
v přechodných ustanoveních stanovil, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se dokončí podle dosavadní právní úpravy. K námitce vztahující se k porušení práv osob,
které podaly odvolání, jež bylo označeno za nepřípustné, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že si obec Moravany nemůže atrahovat práva třetích osob, neboť český právní řád nepřipouští
podání žaloby ve prospěch třetí osoby. Žalobu lze proto podat na ochranu svých práv pouze
v případě jejich přímého dotčení nebo ohrožení. Tyto osoby mohly ve dvouměsíční lhůtě podat
žalobu proti správnímu rozhodnutí podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. z toho důvodu, že s nimi
správní orgán nejednal jako s účastníky řízení, ač tak jednat měl.
Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu rovněž zjistil, že osobám, které na základě
výzvy krajského soudu uplatnily práva osob zúčastněných na řízení, krajský soud nedoručil řádně
a včas žalobu. Podle ustanovení §74 odst. 1 s. ř. s. předseda senátu doručí žalobu žalovanému
do vlastních rukou a doručí ji těm osobám zúčastněným na řízení, jejichž okruh je ze žaloby
zřejmý. Současně uloží žalovanému, aby nejdéle ve dvouměsíční lhůtě předložil správní spisy
a své vyjádření k žalobě. Došlé vyjádření doručí žalobci a osobám zúčastněným na řízení…(…).
Stěžovatel v kasační stížnosti však důvodně namítal, že mu krajský soud nedoručil žalobu,
což je také patrno ze soudního spisu. Tímto postupem krajský soud porušil povinnost
stanovenou v citovaném ustanovení a znemožnil tak stěžovateli uplatnit svá procesní práva,
což je vada, jež může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud z uvedeného důvodu napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). Ve
věci rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby v souladu se zákonem přezkoumal napadené
rozhodnutí krajského úřadu v mezích a v rozsahu žalobních bodů, jak byly uplatněny v žalobě,
odstranil procesní vady a vydal rozhodnutí, které bude v souladu se zákonem.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože bez prodlení (ihned po předložení spisu a po nezbytném poučení
účastníků řízení) rozhodl o věci samé. Za této situace potom nemohou skutečnosti tvrzené jako
důvod pro přiznání odkladného účinku ani nastat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, který byl publikován pod č. 173/2004 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu