ECLI:CZ:NSS:2005:7.AS.43.2005
sp. zn. 7 As 43/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
Národního památkového ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, zastoupeného
JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kladenská 5, za účasti: a) K. C. M.,
zastoupené JUDr. Vlastimilem Nedomlelem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí,
Mírové nám. 232, a b) Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 4, Náměstí Hrdinů 3, v řízení
o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005,
č. j. 11 Ca 197/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
usnesení, kterým bylo vysloveno, že stěžovatel není osobou zúčastněnou na řízení, neboť
nesplňuje podmínky stanovené v ust. §34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pro to, aby mu mohla
být přiznána práva osoby zúčastněné na řízení.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů spočívajících jednak v nesprávné interpretaci
ust. §34 s. ř. s., a jednak v nedostatečném odůvodnění výroku soudního rozhodnutí, tedy
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel spatřuje pochybení soudu
v tom, že při posuzování jeho návrhu na přiznání postavení osoby zúčastěné na řízení soud
reflektoval pouze prvou část ust. §34 s. ř. s. a nevzal přitom v úvahu část druhou, uvedenou
slovy „a ty“, když stěžovatel ve svém podání ze dne 9. 3. 2005 dostatečně argumentoval
důvody, pro které by mu postavení osoby zúčastněné na řízení, jakožto osobě, která by mohla
být rozhodnutím přímo dotčena, mělo být přiznáno. Zamítavé rozhodnutí soudu dále není
dostatečně odůvodněno, když se soud nevypořádal s jeho námitkou, že rozhodnutím soudu
ve správním řízení bez jeho účasti by mohlo být oslabeno jeho postavení v jiných civilních
řízeních. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí pro jeho
nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K. C. M. ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že neví, z jakého důvodu
stěžovatel dospěl k závěru, že pokud by nebyl připuštěn do řízení, byl by dotčen na svých
právech, když se probíhající jednání prakticky týká osobního stavu jejího otce a nikoliv jejího,
jak tvrdí stěžovatel. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na skutečnost,
že se v předcházejícím řízení zabývalo výhradně otázkou státního občanství otce K. C. M.,
přičemž si k tomu opatřilo dostatek podkladů, a to zcela nezávisle na tom, zda a popř. jaké
soudní spory tato vede se stěžovatelem. Dle názoru Ministerstva vnitra by proto případná
účast stěžovatele na předmětném řízení před městským soudem neměla na spornou otázku
žádný vliv. Ministerstvo proto uzavřelo, že ponechává řešení otázky, která je předmětem
kasační stížnosti, plně v kompetenci Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §34 odst. 1 s. ř. s. osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo
dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo
tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo
vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily,
že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
Před tím, než Nejvyšší správní soud mohl přikročit k meritornímu projednání předmětné
kasační stížnosti, musel se zabývat otázkou přípustnosti kasační stížnosti proti rozhodnutí
městského soudu, kterým bylo vysloveno, že určitý subjekt není osobou zúčastněnou
na řízení, neboť v odborné literatuře se objevily názory poukazující na skutečnost, že kasační
stížnost proti takovémuto rozhodnutí je s ohledem na ust. §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
z kasačního přezkumu vyloučena s tím, že subjekt má možnost podat kasační stížnost až proti
konečnému rozhodnutí, a to ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí poslednímu
účastníkovi. Nejvyšší správní soud při posuzování této otázky vycházel především z účelu
správního soudnictví, kterým je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
i právnických osob (ust. §2 s. ř. s.), a to způsobem, aby byla zaručena práva všech
zúčastěných subjektů. Institut osoby zúčastněné na řízení slouží k ochraně práv těch subjektů,
které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí
nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a těch, které jeho zrušením nebo vydáním mohou
být přímo dotčeny. V případě, že soud neuzná jejich argumentaci a vysloví, že nejsou osobou
zúčastněnou na řízení, musí mít reálnou možnost, aby toto rozhodnutí bylo přezkoumáno,
neboť se jedná o velmi podstatný zásah do jejich práv. Nelze proto v žádném případě dospět
k závěru, že by usnesení o tom, že určitá osoba není osobou zúčastněnou na řízení, bylo
rozhodnutím, které upravuje pouze vedení řízení, neboť jeho právní účinky mají pro takové
osoby závažný význam, který spočívá v možnosti předkládat písemná vyjádření, nahlížet
do spisu, být vyrozuměn o nařízeném jednání, žádat o udělení slova při jednání a nároku
na doručení rozhodnutí, tedy v ochraně jejich práv v řízení. Kasační stížnost proti takovému
rozhodnutí je nutno připustit i z důvodu, že osoba, která uplatnila práva osoby zúčastněné,
se vůbec nemusí dozvědět o tom, že soud již ve věci vydal konečné rozhodnutí či toto zjištění
pro ni může být spojeno se značnými obtížemi. S ohledem na důležitost tohoto faktu
pro počítání lhůty pro podání kasační stížnosti by jí tak bylo fakticky znemožněno konečné
rozhodnutí napadnout. Podpůrným argumentem je i skutečnost, že Nejvyšší správní soud
připustil kasační stížnosti i proti usnesením, kterým se straně sporu neustanovuje právní
zástupce, když právní důsledky takovéhoto rozhodnutí jsou s předmětnou věcí srovnatelné.
Tomuto názoru ostatně svědčí i zásada procesní ekonomie, neboť jestliže Nejvyšší správní
soud zruší rozhodnutí soudu, kterým tento vyslovil, že určitá osoba není osobou zúčastněnou
na řízení, může řízení pokračovat bez toho, že by ho bylo nutné opakovat, jak by tomu bylo
v případě možnosti podání kasační stížnosti až proti konečnému rozhodnutí, která byla
shledána důvodnou. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že proti usnesení, kterým Městský
soud v Praze vyslovil, že stěžovatel není osobou zúčastěnou na řízení, je možné podat kasační
stížnost, kterou je Nejvyšší správní soud povinen (při splnění dalších zákonných předpokladů)
meritorně přezkoumat.
K vlastním stížním námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující. Podstatou řízení,
u kterého se stěžovatel domáhá přiznání práv osoby zúčastněné na řízení, je určení občanství
otce K. C. M.; jedná se tedy o řízení o osobním statusu určité osoby. V takovémto typu řízení
je možnost, že by rozhodnutím ve věci byla jiná osoba přímo dotčena na svých právech
a povinnostech, či že by mohla být přímo dotčena, pojmově vyloučena, neboť státní občanství
vyjadřuje pouze právní vztah mezi občanem a Českou republikou, jehož obsahem jsou práva
a povinnosti toliko těchto subjektů tohoto vztahu. Takovýto typ správního řízení nezakládá
stěžovateli žádná práva, která by byla obsažena v právních normách. I přes to, že rozhodnutí
městského soudu není ohledně otázky možného dotčení na právech stěžovatele výstižně
odůvodněno, netrpí proto nepřezkoumatelností, neboť je z něho seznatelné, jakými úvahami
a právními normami byl městský soud při svém rozhodování veden.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ty argumenty pro přiznání práv osoby zúčastněné
na řízení, na které poukazoval stěžovatel, nemohou být důvody, z nichž by bylo možné
dovodit, že stěžovatel má mít ve sporném řízení takové postavení. Nicméně je možné,
aby skutečnosti, které stěžovatel uváděl na podporu svých tvrzení, sdělil orgánu, který
rozhoduje ve věci samé, tj. Ministerstvu vnitra, jemuž nic nebrání v tom, aby je použil
pro řádné zjištění skutečného stavu věci, jak je jeho povinností ve smyslu ust. §32 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), ze kterého vyplývá, že „správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav
věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán
jen návrhy účastníků řízení.“ Veškeré dokumenty, které uvádí stěžovatel na č. l. 24
předloženého soudního spisu na podporu svého návrhu ze dne 9. 3. 2005, tak mohou být zcela
nepochybně poklady pro rozhodnutí, jak vyplývá z dikce ust. §32 odst. 2 správního řádu,
v němž je uveden demonstrativní výčet podkladů pro rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu