ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.55.2009:56
sp. zn. 7 As 55/2009 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. H., zastoupen
JUDr. Františkem Dohnalem, advokátem se sídlem Těšínská 29, Opava, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2008,
č. j. 58 Ca 20/2008 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
22. 12. 2008, č. j. 58 Ca 20/2008 – 22, zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje,
odboru dopravy a silničního hospodářství (dále též „žalovaný správní orgán“) ze dne 12. 5. 2008,
č. j. KÚOK/43043/2008, sp. zn. KÚOK/36669/2008/ODSH/359, kterým bylo změněno
k odvolání žalobce T. H. rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odboru agendy řidičů
motorových vozidel ze dne 3. 3. 2008, č. j. SmOI/AŘMV/2/1184/2007/Gra, a věc vrátil
žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Prvostupňovým rozhodnutím Magistrátu města
Olomouce byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. h) a i) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
jehož se dopustil tím, že dne 24. 5. 2007 v 15, 25 hod. v katastru obce Bystročice, okr. Olomouc,
jako řidič motorového vozidla zn. Ford Focus Combi, registrační značky X, v důsledku
nedodržení bezpečnostní vzdálenosti (porušení povinnosti stanovené v §5 odst. 1 písm. b/
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
/dále jen „zákon o silničním provozu“/, za před ním jedoucím vozidlem zn. VW Golf,
registrační značky X, jehož řidič K. M. zastavil v důsledku situace v silničním provozu, do tohoto
vozidla narazil a posunul jej vpřed, kde automobil narazil do třetího motorového vozidla zn. Audi
80, registrační značky X, a způsobil tak dopravní nehodu, při níž došlo k ublížení na zdraví a
k hmotné škodě na zúčastněných vozidlech. Za toto jednání byla žalobci uložena dle §22 odst. 4
zákona o přestupcích pokuta ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Krajský úřad Olomouckého kraje k odvolání
žalobce změnil prvostupňové správní rozhodnutí tak, že žalobce svým jednáním porušil
ustanovení §19 odst. 1 zákona o silničním provozu, a v ostatním zůstalo prvostupňové
rozhodnutí beze změny. Krajský soud mimo jiné konstatoval, že napadené rozhodnutí
žalovaného správního orgánu je celkově nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Je tomu tak
především proto, že na jedné straně žalovaný správní orgán ve vztahu k prvostupňovému
správnímu rozhodnutí tvrdí nesprávnost právní kvalifikace jednání žalobce podle ustanovení §5
odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, a na druhé straně má za to, že toto ustanovení bylo
v prvostupňovém rozhodnutí vadně uvedeno v důsledku písařské chyby správního orgánu.
Z důvodů uvedených v ustanovení §76 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), krajský soud zrušil žalobou
napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný správní orgán jako stěžovatel
(dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, jejímž obsahem míří na kasační důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že v odůvodnění napadeného rozsudku
nejprve dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a poté druhostupňové rozhodnutí podle
§76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu
je proto nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a zejména pro vnitřní rozpor výroku s obsahem
odůvodnění. Právě rozhodnutím o odvolání byl odstraněn rozpor v rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, který konstatoval, že žalobce nedodržel bezpečnou vzdálenost mezi vozidly
a přitom jednání žalobce nesprávně podřadil pod ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona
o silničním provozu. Odvolací orgán změnu ve výroku rozhodnutí dostatečně odůvodnil
a zároveň uvedl, co ho k takové změně vedlo, a na základě jakých důkazů tak učinil. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal splnění zákonných procesních předpokladů
pro projednání kasační stížnosti. Shledal, že stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený
rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.) a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Stěžovatel
je v řízení o kasační stížnosti zastoupen zaměstnancem s odpovídajícím právnickým vzděláním,
a je tak splněna i nezbytná podmínka řízení, spočívající v povinném zastoupení stěžovatele
osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek
byla též podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), a míří svým obsahem na kasační důvody podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto shledává kasační stížnost přípustnou, neboť dospěl k závěru,
že byly splněny všechny zákonné procesní předpoklady pro její projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a jelikož ani sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil tyto podstatné
skutečnosti:
Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel,
ze dne 3. 3. 2008, č. j. SmOl/AŘMV/2/1184/2007/Gra, byl žalobce T. H. uznán vinným ze
spáchání přestupků dle §22 odst. 1 písm. h) a i) z ákona o přestupcích, kterých se dopustil
porušením ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Správní orgán mimo jiné
ve výroku uvedl, že dne 24. 5. 2007 v 15, 25 hodin v katastru obce Bystročice, okr. Olomouc,
jako řidič motorového vozidla, v důsledku nedodržení dostatečné bezpečnostní vzdálenosti za
před ním jedoucím vozidlem, do tohoto vozidla narazil a posunul jej vpřed…(…), čímž porušil
ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Za toto jednání byla žalobci uložena
pokuta ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel
na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce odvolání, v němž poukázal na skutečnost, že pokud je mu kladeno za vinu nedodržení
bezpečnostní vzdálenosti za před ním jedoucím automobilem a v důsledku toho i zavinění
dopravní nehody, dopustil se jí porušením ustanovení §19 odst. 1 zákona o silničním
provozu, a nikoliv porušením ustanovení §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Rovněž poukázal na
řadu písařských a skutkových nepřesností správního rozhodnutí. Krajský úřad Olomouckého
kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (stěžovatel) rozhodl dne 12. 5. 2008, pod č. j.
KÚOK/43043/2008, sp. zn. KÚOK/36669/2008/ODSH/359, o podaném odvolání tak, že ve
výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil v části věty „čímž porušil ustanovení
§5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu“ citaci porušeného ustanovení na „§19 odst. 1
zákona o silničním provozu“, a ostatní části výroku ponechal beze změny. V odůvodnění
rozhodnutí odvolací správní orgán uvedl, že ze samotné výpovědi učiněné žalobcem před orgány
policie, ze znaleckého posudku z oboru dopravy, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, z
protokolu o dopravní nehodě, z fotodokumentace pořízené Policií České republiky a z výpovědí
dalších účastníků předmětné nehody, je jednoznačně prokázáno, že žalobce na vzniklou dopravní
situaci reagoval sice včas, ale z důvodu nedodržení bezpečnostní vzdálenosti za před ním
jedoucím vozidlem do tohoto vozidla narazil. V dalším textu odůvodnění odvolací správní orgán
konstatuje, že z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že bylo žalobci kladeno za vinu porušení
ustanovení §19 odst. 1 zákona o silničním provozu, tj. nedodržení bezpečnostní vzdálenosti mezi
vozidly, a že nesprávně uvedené porušení §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona bylo
zapříčiněno chybou v psaném textu. V navazujícím odstavci však odvolací správní orgán naopak
uvádí, že skutková zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí náležitě objasňují skutečný stav
věci a spolehlivě prokazují, že se žalobce dopustil přestupku, jak je uvedeno ve výrokové části
tohoto rozhodnutí, a to i přes nesprávnou právní kvalifikaci v napadeném rozhodnutí, kdy ke
změně skutkové podstaty v tomto případě nedochází.
Nejvyšší správní soud se musí nejprve vyjádřit ke stěžovatelově námitce týkající
se nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu z důvodu
logického rozporu mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, krajský
soud k žalobnímu návrhu žalobce zrušil napadené rozhodnutí stěžovatele podle §76 odst. 1
písm. a) a c) s. ř. s. Ve výroku rozsudku konstatoval, že „rozhodnutí Krajského úřadu
pro Olomoucký kraj ze dne 12. 5. 2008, č. j. KUOK/43043/2008, se pro vady řízení zrušuje
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.“ Je sice pravdou, že se v části odůvodnění tohoto
rozsudku vyskytuje věta, v níž správní soud uvedl, „že přezkoumal napadené správní rozhodnutí,
…(…) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná,“ nicméně Nejvyšší správní soud neshledal toto
písařské pochybení soudu za takovou vadu, jež by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Je nutné především zdůraznit, že následující odůvodnění rozsudku zcela zřetelně a srozumitelně
pojednává o důvodech, které byly shledány rozhodnými pro zrušení napadeného správního
rozhodnutí, přičemž z obsahu odůvodnění je zcela zřejmé a jednoznačné, že krajský soud správní
rozhodnutí ruší. Navíc Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že Krajský soud
v Ostravě dne 4. 6. 2009, č. j. 58 Ca 20/2008 - 47, vydal opravné usnesení, v němž opravil tuto
zřejmou nesprávnost v odůvodnění rozsudku, která vznikla písařskou chybou při písemném
vyhotovování rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto neshledává tuto stěžovatelovu námitku
důvodnou.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, ve znění účinném
v rozhodné době, je řidič povinen se krom povinností stanovených v §4 citovaného zákona, plně
věnovat řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních
komunikacích.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění účinném v rozhodné
době, je řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem povinen ponechat za ním dostatečnou
bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo
náhlého zastavení vozidla, které jede před ním.
Podle ustanovení §22 odst. 1 písm. h) a i) zákona o přestupcích, ve znění účinném
v rozhodné době, se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích
porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které dojde k usmrcení
nebo zranění osoby (písm. h) a dále se podle písm. i) přestupku dopustí ten, kdo porušením
zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je způsobena na některém
ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí nebo na jiných věcech hmotná škoda
převyšující zřejmě částku 50 000 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že svým rozhodnutím naopak odstranil rozpor
ohledně právní kvalifikace žalobcova jednání, že změnu výroku dostatečně odůvodnil a uvedl,
na základě jakých důkazů tak učinil.
Nejvyšší správní soud k této námitce na základě výše uvedeného konstatuje,
že z odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí je zřejmé, že se stěžovateli
nepodařilo odstranit pochybnosti ohledně právní kvalifikace žalobcova jednání. Nejprve totiž
stěžovatel označil kvalifikaci žalobcova jednání podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním
provozu za písařskou chybu v rozhodnutí správního orgánu I. stupně a hned poté jako
nesprávnou právní kvalifikaci. Takovou argumentaci, z níž je na první pohled patrný logický
rozpor a navíc nedostatek jakéhokoliv odůvodnění, nemůže Nejvyšší správní soud přijmout.
Stěžovatel ani nijak blíže neodůvodnil vyslovený závěr, že bylo jednoznačně v řízení prokázáno,
že žalobce reagoval na vzniklou dopravní situaci včas, ale z důvodu nedodržení bezpečnostní
vzdálenosti za před ním jedoucím vozidlem do tohoto narazil. Tento postup, spočívající
v pouhém vyjmenování jednotlivých důkazních prostředků bez jejich vyhodnocení ve vztahu
k závěrům, které stěžovatel učinil, je naprosto nedostatečný. Z odůvodnění rozhodnutí není totiž
zřejmé, na základě jakých skutečností, důkazů a úvah stěžovatel dospěl k uvedenému hodnocení
jednání žalobce či k závěru ohledně nesprávné kvalifikace tohoto jednání správním orgánem
prvního stupně.
Uvedený postup odvolacího správního orgánu je v rozporu nejen s ustanovením
§68 odst. 3 zákona č. 500/2004, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož
„v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými
se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“, ale i s ustálenou
judikaturou správních soudů.
Vrchní soud v Praze se již k této problematice obšírně vyjádřil v rozsudku ze dne
26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, v němž mimo jiné uvedl:
II. Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné
nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané
účastníkem za nerozhodné,nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy
rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a - v případě rozhodování o relativně neurčité sankci -
jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný
důkaz, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť
důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje i na rozsudek ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 3 As 51/2007 - 84, dostupný na www.nssoud.cz, v němž je mimo jiné konstatováno,
že „nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti může být dána i tehdy, pokud
v případě správního trestání za více správních deliktů z výroku či odůvodnění rozhodnutí zřetelně nevyplývá počet
a popis jednotlivých skutků, za něž je delikvent postižen“.
Rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, který je publikován pod č. 1566/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, mimo jiné vyslovil, že „Rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném
odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu (§50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků)“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že se krajský soud nedopustil žádného
nezákonného postupu a rozhodnutí, neboť žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele vykazuje
v některých směrech znaky nepřezkoumatelnosti, spočívající v nedostatků důvodů rozhodnutí,
a v jiných směrech nesrozumitelnost pro vnitřní rozpory tohoto rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve
spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, jež ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalobci podle obsahu spisu
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu