ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.57.2007:98
sp. zn. 7 As 57/2007 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: A. J.,
zastoupena JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Husova 7, Praha 1,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za
účasti osob zúčastněných na řízení: 1) ELEKTROTRANS a. s., se sídlem Jeremiášova 870,
Praha 5, 2) Městská část Praha - Újezd, se sídlem Kateřinské nám. 465/1, Praha 4, 3) Pražská
energetika, a. s., se sídlem Na Hroudě 1492/4, Praha 10, zastoupena JUDr. Milanem
Kohoutem, advokátem se sídlem Břevnovská 433/12, Praze 6, 4) PREdistribuce, a. s., se
sídlem Svornosti 3199/19a, Praha 5, zastoupena JUDr. Milanem Kohoutem, advokátem se
sídlem Břevnovská 433/12, Praha 6, 5) Městská část Praha – Křeslice, se sídlem Štichova 2,
Praha 10, zastoupena JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967,
Praha 4, 6) ČEPS, a. s., se sídlem Elektrárenská 774/2, Praha 10, v ří zení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, č. j. 8 Ca 182/2006 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osobám zúčastněným na řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2007, č. j. 8 Ca 182/2006 - 77, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města
Prahy, odboru stavebního (dále jen „magistrát“) ze dne 5. 5. 2006,
č. j. S-MHMP 80571/2006/OST/No, jímž bylo změněno k odvolání stěžovatelky a Městské části
Praha - Křeslice rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odboru výstavby ze dne 19. 12. 2005,
č. j. OV/2005/003587/Vo-úr, o umístění stavby přeložky vedení 400 kV, s rezervou pro trasu
vedení 2 x 110 kV, na pozemcích v k. ú. Újezd u Průhonic, Hole u Průhonic, Šeberov a Křeslice
tak, že ve druhém odstavci výroku rozhodnutí na straně 1 se za s lova „podle §117 odst. 1
písm. c)“ doplňují slova „ a podle §119“; v ostatním napadené rozhodnutí nebylo změněno.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stavební úřad vyhověl žádosti
navrhovatelů ČEPS, a. s. a Pražská energetika, a. s. na umístění stavby pro přenos elektrické
energie, nazvané „Vedení 400 kV V 415 Chodov - Čechy střed, přeložka vedení u obce Újezd“.
Tato liniová stavba velmi vysokého napětí pro přenos elektrické energie, resp. nadzemních
vedení v úseku mezi stožáry č. 89 a 94, byla navržena na základě schválené závazné územně
plánovací dokumentace a pravomocně projednána v územním řízení. Pro stavební úřady je platná
územně plánovací dokumentace závazným podkladem pro vydání územního rozhodnutí.
V tomto řízení bylo vydáno rozhodnutí o umístění veřejně prospěšné stavby ve smyslu
ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů ( dále
jen „energetický zákon“), které je zcela v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací.
Rozhodnutí o umístění stavby není rozhodnutím o povolení stavby, a nemůže se proto dotknout
práv stěžovatelky. Její námitky, že nebyla informována o projednávané a schválené změně trasy
vedení 400 kV a že nejde o stavbu ve veřejném zájmu, napadají způsob projednání a schvalování
této územně plánovací dokumentace. V tom případě by se musela s příslušným návrhem obrátit
na Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74,
vyslovil, že územní plán, a tedy i změna územního p lánu, je opatření obecné povahy a podléhá
soudnímu přezkumu ve smyslu ustanovení §101a až §101d s. ř. s. Pokud pak stěžovatelka
namítá, že zamýšlenou trasou předmětné liniové stavby je snižována hodnota pozemků v těsné
blízkosti Prahy, které ji vlastnicky patří, a naopak zvyšována hodnota pozemků jiného vlastníka,
který je získal před velmi krátkou dobou, a přes něž bylo vedení původně trasováno, je zapotřebí,
aby své nároky uplatnila u příslušného obecného soudu.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítala, že odvolací správní orgán měl přezkoumat a posoudit věcnou správnost
a opodstatněnost jejich námitek proti změně územního plánu, kterou došlo ke změně trasy
dosavadního nadzemního vedení 400 kV, ale i ke změně tra sy nového nadzemního vedení
2 x 110 kV. Obě tyto změny se jí totiž dotýkají zcela zásadním způsobem. I když nebyla vůbec
informována o existenci řízení, v němž bylo tímto způsobem rozhodováno, správní orgán
nepřípustně rozhodl o hodnotě její majetku. Změnou územního plánu, resp. změnou navrhované
trasy vedení a její realizací, by došlo ke snížení hodnoty jí vlastněných nemovitostí a ke zvýšení
hodnoty nemovitého majetku jiného subjektu. Takový postup je neetický. Zmiňovaný subjekt
získal pozemky, jimž by se navrhovaná změna trasy vedení vyhnula, za situace, kdy byla jejich
hodnota snižována právě trasou stávající a zamýšlené stavby. V tomto kontextu se pak jeví
napadené správní rozhodnutí o veřejné prospěšnosti změny trasy liniové stavby jako velmi
obecné. Toto rozhodnutí se nevypořádalo s její námitkou, proč je změna územního plánu
v souladu s veřejným zájmem, a proč naopak není veřejným zájmem ponechání vedení
v dosavadní trase. Žádný orgán dosud neuvedl, v čem spočívá důvod změny trasy vedení,
a nezaujal ani stanovisko k tomu, že změna trasy vedení není veřejným zájmem, ale spekulativním
zájmem vlastníka jiných pozemků v téže lokalitě. Z těchto důvodů musí proto uplatňovat
námitky proti schválené územně plánovací dokumentaci a de facto navrhovat zrušení opatření
obecné povahy, tedy rozhodnutí o změně územního plánu. Stěžovatelka proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Magistrát ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k podané žalobě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Úkolem územního plánování je řešit funkční využití území, stanovit zásady jeho
organizace a věcně a časově koordinovat výstavbu a jiné činnost i ovlivňující rozvoj území
(§1 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů /dále jen „stavební zákon“/).
Jeho posláním je tudíž zabývat se organizací území z hlediska všech jeho funkčních složek v jejich
vzájemných vztazích. Jsou-li tedy takto stavebním zákonem stanoveny cíle a úkoly územního
plánování, nelze zúčastněným orgánům odpírat ani oprávnění regulovat funkční a prostorové
uspořádání území (§2 odst. 2 písm. b) stavebního zákona) územními plány. Územně plánovací
dokumentace je zároveň výrazem snahy o sladění zájmů veřejných se zájmy partikulárními a jejím
cílem je účelné uspořádání území, uchování všech jeho hodnot a stanovení pravidel pro jeho
rozvoj. Tvorba územního plánu tak není ani právní otázkou, neboť k jeho vyřešení je třeba
znalostí technicko odborného rázu; proto případnou neúčelnost či nevhodnost územního plánu
nelze ani podřazovat pod odpovědnost právní, neboť jde o odpovědnost politickou. Územní
plán je opatřením směřujícím do budoucna, a je proto normou pro budoucí vývoj oblasti. Určí-li
územní plán přitom určité pozemky za zastavitelné, resp. nezastavitelné, nelze t oto samo o sobě
ještě považovat za zásah do vlastnických práv jejich vlastníků. Jejich vlastnická práva se totiž
schválením územního plánu ještě nemění. Na druhé straně ani vlastnictví k nim ještě nedává
žádnému z jejich vlastníků subjektivní právo k tomu, aby je zastavěl podle svých představ.
Takové právo může vlastník pozemku nabýt teprve aktem příslušného stavebního úřadu. C íle
a úkoly územního plánování jsou odůvodněny v ustanovení §1 a §2 stavebního zákona zájmy
veřejnými, které nijak nedávají najevo, že by se na úkor těchto veřejných zájmů mělo dostávat
ochrany zájmům individuálním. Tyto zájmy se totiž dočkají ochrany až v době, kdy půjde
o skutečné provedení územního plánu. Teprve potom vyvstane nutnost získat potřebná
vlastnická práva k realizaci územního plánu, a v případě nesouhlasu vlastníků dotčených
nemovitostí s navrženým řešením nezbude, než posoudit jednotliv é případy z hlediska §11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení je vyvlastnění nebo nucené
omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Správní orgány schvalující územně plánovací dokumentaci proto rozhodují o tom, co je veřejným
zájmem, který je pak vyjádřen v územním plánu. Veřejný zájem je nejprve usměrňován
schvalováním územního plánu a později územním rozhodováním. V konkrétních případech
tak půjde vždy o to, zda řešení území podle územního plánu je skutečně veřejným zájmem. Nelze
totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem lze označit za veřejný zájem sp olečnosti. Pojem
"veřejný zájem" je třeba chápat vždy jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný
a obecně prospěšný zájem. Je proto nutné, aby k omezení vla stnických práv docházelo
jen po pečlivém zvážení základní podmínky, zda je takové omezení nutné ve veřejném zájmu.
A k tomu stanoví čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv s svobod, že vyvlastnění nebo nucené
omezení vlastnického práva je možné jen na základě zákona, za náhradu a ve veřejném zájmu.
Kritériem veřejného zájmu je tak existence možnosti zákonnou cestou získat vlastnické právo
k pozemkům a stavbám potřebným pro uskutečnění staveb nebo opatření ve veřejném zájmu
vyvlastněním. Pokud by taková zákonná možnost neexistovala, nezbylo by než konstatovat,
že nevynutitelné řešení stanovené územním plánem není řešením ve veřejném zájmu, a to právě
proto, že se mu nepodařilo sladit shora zmiňované skutečně obecné zájmy se zájmy
partikulárními. Prakticky by to znamenalo, že takto řešený územní plán, či jeho část, je fakticky
nepoužitelný pro další rozvoj území proti vůli vlastníků jím dotč ených nemovitostí (srov.
i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 1999, č. j. 31 Ca 71/98 - 26, který
je uveřejněn pod č. 459/1999 Soudní judikatury).
Obecně je možno také uvést, že o projed návání návrhu územně plánovací dokumentace
musí být vyrozuměny dotčené úřady i ostatní orgány státní správy vždy jednotlivě, zatímco
ostatním právnickým a fyzickým osobám se projednání oznamuje vyhláškou vyvěšenou veřejně.
Reakcí na takové oznámení mohou být podle zákona stanoviska, připomínky nebo námitky.
Stanovisko zaujímají správní orgány a budoucí účastníci výstavby (objednatel, zhotovitelé).
Připomínky jsou oprávněny podat všechny fyzické i právnické osoby, jichž se oznámení týkalo,
zatímco námitky pouze ti z nich, jejichž vlastnická nebo jiná práva jsou řešením přímo dotčena.
Stanovisko, připomínky, námitky lze podat pouze do 30 d nů ode dne veřejného jednání;
k později vyjádřeným projevům se nepřihlíží. Návrh územního plánu musí posoudit nadřízený
orgán územního plánování, bez jeho stanoviska nelze návrh předložit ke schválení.
Na projednávání a schvalování územně plánovacích podkladů a územně plánovací dokumentace
se nevztahují obecné předpisy o správním řízení (§28 stavebního zákona). Odvolání pak zmiňuje
jen ustanovení §42 stavebního zákona. Nelze proto podat odvolání proti postupu orgánů
činných v územním plánování, s výjimkou územního rozhodnutí. Proti němu se může účastník
odvolat k nejblíže vyššímu správnímu orgánu, popřípadě navrhnout pak zah ájení soudního řízení
podle s. ř. s.
Pořizování územně plánovací dokumentace je tedy komplexním úkolem, a to nejen
s ohledem na technickou náročnost, ale též na nutnost provedení volby mezi určitými typy
funkčního využití. K provedení této volby a stanovení jejich limitů jsou proto povolány orgány
územního plánování, které mají nejen potřebné schopnosti, ale též detailní znalost lokálních
poměrů a potřeb. Těmto orgánům musí být při výběru funkčního využití území ponechána
maximální míra úvahy. Volba funkčního využití určitého území na druhou stranu může zásadním
způsobem ovlivnit charakter dané lokality i kvalitu života v ní. Z tohoto důvodu musí
být zároveň umožněno osobám, kterých se změna týká, se k ní vyjádřit. Právo vyjádřit
se ale neznamená právo veta či svévolné obstrukce. Znamená pouze, že rozhodující orgán
je povinen se vyjádřením kvalifikovaně zabývat. Stanovit funkční využití území a jeho rozvoj
při splnění všech cílů a zásad územního plánování (§1 a §2 stavebního zákona ) proto zůstává
činností, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat. Schvalování územního
plánu tak představuje politickou proceduru, omezenou požadavkem nevybočení z určitých
věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) hranic daných zákonnými
pravidly. Uvnitř těchto hranic zůstává široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné
politické jednotky a úkolem správního soudu není stanovovat, jakým způsobem má být určité
území využito, nýbrž jen kontrolovat, zda se tato jednotka při jeho tvorbě pohy bovala v těchto
hranicích. Správní soud se při hodnocení zákonnosti změny územního plánu řídí zásadami
proporcionality a zdrženlivosti a podle okolností konkrétní věci může zrušit i jen její část, pokud
samozřejmě charakter napadeného aktu takovéto rozděle ní umožňuje. Správním soudům však
rozhodně nepřísluší přezkoumávat, zda by bylo pro určitý pozemek či území vhodnější zvolit
ten či onen způsob funkčního využití či zda by nebylo výhodnější vymezit oblast klidu jinde,
než je tomu v územním plánu současném. Přísluší mu však přezkoumávat, zda změnu přijal
pravomocný a kompetentní orgán a zda přitom postupoval zákonem předepsaným způsobem
(srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, který
je uveřejněn pod č. 968/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Nejvyšší správní soud vychází při posuzování důvodnosti stížních bodů, které jsou
obsaženy v kasační stížnosti, z takto vymezeného rámce územně plánovací dokumentace, jejího
projednávání a schvalování, jakož i z rámce územního řízení, v němž je vydáno územní
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu a z vyjádření osob zúčastněných
na řízení, že předmětný pozemek stěžovatelky p. č. 214/17 v k. ú. Újezd u Průhonic o výměře
18 607 m2 má tvar trojúhelníku a je situován při pravé straně dáln ice D1, v její bezprostřední
blízkosti. Koridorem o výměře cca 1 300 m2 pro stavbu nadzemního vedení VVN, který
zde byl umístěn na základě územního plánu (platného od 1. 1. 2000) se statutem veřejně
prospěšné stavby č. 18TE53, byl zasažen severovýchodní cíp pozemku. Podle platného územního
plánu je dotčený pozemek určen pro funkční využití (louky a pastviny a přírodní nelesní plochy).
Pozemek není určen k jakémukoliv stavebnímu využití a pro stávající vyu žití není nijak
znehodnocen plánovanou stavbou přeložky vedení 400 kV, s rezervou pro trasu vedení
2 x 110 kV, na pozemcích v k. ú. Újezd u Průhonic, Hole u Průhonic, Šeberov a Křeslice . Celá
trasa koridoru pro nadzemní vedení VVN v k. ú. Újezd u Průhonic je vedena přes nestavební
pozemky, aby nedocházelo ke znehodnocení stavebních pozemků. Změna územního plánu
č. Z0439/03 byla společně s dalšími změnami projednána s dotčenými orgány státní správy
a samosprávy, oznámena veřejnou vyhláškou na vývěskách všech městských částí, a následně
schválena zastupitelstvem Magistrátu hlavního města Prahy dne 30. 11. 2003. Vlastní koridor
pro trasu nadzemního vedení (stále jako veřejně prospěšná stavba č. 18T53) byl změnou
územního plánu č. Z0439/03 posunut a celková plocha pozemku stěžovatelky dotčená
ochrannými pásmy, která původně činila pro vedení přenosové soustavy (400 kV) i plánovaného
vedení distribuční soustavy (110 kV) cca 7000 m2, se v důsledku technického řešení plánované
stavby sdruženého vedení (sdružené vedení obou napěťových soustav na atypických společných
stožárech) podle napadeného rozhodnutí zmenší na cca 1700 m2. Varianta sdruženého vedení
je sice technicky náročnější i nákladnější, ale její pozitiva více než vyvažují možné
nevýhody. Plocha pozemku stěžovatelky, dotčená omezeným ochranným pásmem, se sice proti
stavu územního plánu před provedením změny jen nepatrně zvýšila z původních cca 7 % na cca
9 %, ale dochází především k výraznému zúžení ochranného pásma (vodiče obou soustav
umístěny nad sebou, a nikoliv vedle sebe, jak je to běžné). Větší výška stožárů umožní výstavbu
dostatečně vysokého zemního protihlukového valu podél dálnice D1, kter ý bude chránit obytné
objekty v Újezdě u Průhonic před hlukem z dálnice. Zmenší se též zábor pozemků pro ochranné
pásmo a bude umožněn i kontinuální rozvoj Městské části Praha - Újezd, která již nebude
rozdělena širokým koridorem dvou souběžných vedení.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými stížní body, v nichž stěžovatelka namítá,
že magistrát měl přezkoumat a posoudit věcnou správnost a opodstatněnost jejich námitek proti
změně územního plánu, kterou došlo ke změně trasy dosava dního nadzemního vedení
400 kV, ale i ke změně trasy nového nadzemního vedení 2 x 110 kV, neboť touto změnou, resp.
změnou navrhované trasy vedení a její realizací, by došlo ke snížení hodnoty jí vlastněných
nemovitostí a ke zvýšení hodnoty nemovitého majetku jiného subjektu, a jelikož nebyla vůbec
informována o existenci řízení, v němž bylo tímto způsobem rozhodováno, správní orgán
nepřípustně rozhodl o hodnotě jejího majetku.
V této souvislosti je třeba především zdůraznit, že tyto námitky směřují proti změně
územního plánu, avšak předmětem přezkumné činnosti městského soudu bylo rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního ze dne 5. 5. 2006,
č. j. S-MHMP 80571/2006/OST/No, o umístění stavby přeložky vedení 400 kV, s rezervou
pro trasu vedení 2 x 110 kV, na pozemcích v k. ú. Újezd u Průhonic, Hole u Průhonic, Šeberov
a Křeslice. Napadené rozhodnutí magistrátu bylo vydáno v územním řízení, v jehož rámci
ale nelze přezkoumávat platnost a zákonnost dříve schválenýc h územně plánovacích podkladů
a územně plánovací dokumentace. Závazná část územně plánovací dokumentace je totiž
závazným podkladem pro rozhodování stavebních úřadů v území (§29 odst. 3 stavebního
zákona). Platná a schválená územně plánovací dokumentace je pak rovněž závazným podkladem
při vydání každého územního rozhodnutí a žádnou stavbu nelze umístit v rozporu s ní (§37
odst. 1 stavebního zákona). Pro rozhodnutí o návrhu na umístění stavby je rozhodný právní
a skutkový stav v době jeho vydání. Pokud došlo po podání návrhu na vydání rozhodnutí
o umístění stavby ke změně územně plánovací dokumentace, je podkladem pro vydání územního
rozhodnutí již tato změněná územně plánovací dokumentace, nikoliv ta, která platila v době
podání návrhu. Nesoulad návrhu na umístění stavby s územně plánovací dokumentací je tak vždy
důvodem jeho zamítnutí.
Právě pořizování územně plánovací dokumentace je počátečním stadiem rozhodování,
kdy jsou ještě možnosti výběru a alternativ otevřeny a kdy účast veřejnosti může být účinná.
Proces schvalování změny územního plánu proto stěžovatelka mohla napadat právě v tomto
stadiu územního plánování, a nikoliv až v řízení územním. V rámci územního řízení již není
možné účinně se vyjádřit k otázce, zda bude určitá stavba realizována či nikoliv. V této fázi
již otázka nezní „zda“, ale „jak“. Účinná právní ochrana se proto musí soustředit na okamžik,
kdy je o dané věci skutečně rozhodováno. Není proto ani přípustné dodatečné zpochybňování
schválené územně plánovací dokumentace, resp. územního plánu nebo změny těchto materiálů,
v navazujícím územním řízení nebo dokonce v rámci soudního přezkoumání územního
rozhodnutí, kterým je rozhodnutí o umístění stavby. Není tedy ani možné, aby stěžovatelka, která
nevznesla včas námitky proti změně územního plánu, toto své opomenutí „napravovala“
tím, že formálně brojí proti rozhodnutí o umístění stavby, a ve skutečnosti napadá územně
plánovací dokumentaci. To ostatně i stěžovatelka přiznává, když v kasační stížnosti výslovně
uvádí, že uplatňuje námitky proti schválené územně plánovací dokumentaci a de fa cto navrhuje
zrušení rozhodnutí o změně územního plánu. Pokud tedy stěžovatelka při soudním
přezkoumávání rozhodnutí o umístění stavby brojí proti územně plánovací dokumentaci,
jde o irelevantní námitky, které nejsou přípustné. Nad rámec uvedeného je však třeba dodat,
že se magistrát v napadeném rozhodnutí o umístění stavby přesto zabýval věcnou správností
a opodstatněností námitek stěžovatelky proti změně územního plánu. Na straně 4 a 5
odůvodnění napadeného správního rozhodnutí posuzoval nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím
námitek, které uplatnila v územním řízení a námitek, že nejde o stavbu ve veřejném zájmu,
ale naopak v přímém rozporu s tímto zájmem. Své závěry přitom magistrát také v tomto
rozhodnutí rozvedl a stěžovatelka v kasační stížnosti proti jeho závěrům nevznesla žádné
skutkové či právní výhrady. Městský soud již z tohoto důvodu nemohl sám vyhledávat možné
nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí. Neodpovídá tedy skutečnosti ani námitka
stěžovatelky, že magistrát jako odvolací správní orgá n měl přezkoumat a posoudit věcnou
správnost a opodstatněnost jejich námitek proti změně územního plánu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že nebyla vůbec informována o existenci
řízení ohledně změny územního plánu, v němž bylo již uvedeným způsobem rozhodováno,
a správní orgán tak nepřípustně de facto snížil hodnotu jejího majetku.
Jak již bylo uvedeno, účinná právní ochrana se musí soustředit na okamžik, kdy je o dané
věci skutečně rozhodováno, a nikoliv v kterémkoliv stadiu územního plánování, která na sebe
plynule a logicky navazují. I zde platí to, co již bylo řečeno. Tak informace o probíhajícím řízení
o konceptu územně plánovací dokumentace je zajištěna v ustanovení §21 odst. 2 stavebního
zákona, podle něhož místo a dobu konání veřejného jednání pořizovatel oznámí veřejnou
vyhláškou. Obdobně je informace poskytnuta i pokud jde o návrh územně plánovací
dokumentace, která se vystaví k nahlédnutí u pořizovatele po dobu 30 dnů, což se oznámí
veřejnou vyhláškou. Ve lhůtě do 15 dnů od posledního vyvěšení návrhu může každý uplatnit
své připomínky (§22 odst. 1 stavebního zákona). Informace o změně územního plánu
a probíhajícím řízení je tedy poskytována veřejnou vyhláškou. Vlastník pozemku, který
má být podle navrhované změny územního plánu proti jeho vůli zastavěn či vyvlastněn, je vždy
dotčen ve smyslu ustanovení §21 odst. 4 a §22 odst. 4 stavebního zákona. Vlastníci pozemků
a staveb, jejichž práva jsou dotčena konceptem řešení regulačního plánu, územního plánu obce
a veřejně prospěšnými stavbami, které jsou vymezeny v konceptu řešení územního plánu velkého
územního celku, mohou podat své námitky do 30 dnů od veřejného jednání. K námitkám
podaným po uvedených lhůtách se nepřihlíží (§21 odst. 4 stavebního zákona). K návrhu
regulačního plánu, územního plánu obce a k vymezení veřejně prospěšných staveb v návrhu
územního plánu velkého územního celku pak mohou vlastníci dotčených pozemků a staveb
uplatnit do 15 dnů od posledního dne vystavení návrhu námitky nebo nesouhlas s vyřízením
svých námitek podaných ke konceptu řešení (§22 odst. 4 stavebního zákona). Dotčeným
orgánům územního plánování a vlastníkům, kteří uplatnili námitky k návrhu územně plánovací
dokumentace nebo nesouhlas s vyřízením svých námitek podaných ke konceptu řešení, sdělí
pořizovatel do 30 dnů po schválení, že jim bylo vyhověno, nebo důvody, pro které jim vyhověno
nebylo (§23 odst. 2 stavebního zákona). Stěžovatelka jako vlastník dotčeného pozemku tudíž
mohla uplatnit připomínky a námitky, ale jen ve lhůtách výše uvedených, p rotože k později
vyjádřeným nesouhlasům již nebylo možno přihlížet. Návrh územního plánu musí posoudit
nadřízený orgán územního plánování, bez jehož stanoviska nelze návrh předložit
ke schválení. Byť na projednávání a schvalování územně plánovacích podkladů a územně
plánovací dokumentace se nevztahují obecné předpisy o správním řízení (§28 stavebního
zákona), a nebylo proto možno podat odvolání proti postupu orgánů činných v územním
plánování, s výjimkou územního rozhodnutí, stěžovatelka se přesto mohla bránit uplatňováním
námitek, které umožňuje stavební zákon. Měla tak ovšem učinit již v řízení, v němž je o této
problematice rozhodováno, a nikoliv až v územním řízení.
V tomto konkrétním případě změna územního plánu č. Z0439/03 byla společně s dalšími
změnami projednána s dotčenými orgány státní správy a samosprávy, oznámena veřejnou
vyhláškou na vývěskách všech městských částí, a následně schválena zastupitelstvem Magistrá tu
hlavního města Prahy dne 30. 11. 2003. Vlastní koridor pro trasu nadzemního vedení (stále jako
veřejně prospěšná stavba č. 18T53) byl změnou územního plánu č. Z0439/03 posunut, a celková
plocha pozemku stěžovatelky dotčená ochrannými pásmy, která původně činila pro vedení
přenosové soustavy (400 kV) i plánovaného vedení distribuční soustavy (110 kV) cca 7000 m2, se
v důsledku technického řešení plánované stavby sdruženého vedení (sdružené vedení obou
napěťových soustav na atypických společných stožárech) zmenšila. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí
v kasační stížnosti a namítá, že nebyla vůbec informována o existenci řízení ohledně změny
územního plánu, v němž bylo již uvedeným způsobem rozhodováno, pak jen nevyužila možností,
které jí dával v rozhodné době stavební zákon (projednávání územně plánovací dokumentace
bylo v souladu se stavebním zákonem veřejně oznámeno vyhláškou, a nevyužila námitek, které
připouští tento zákon).
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani se stížním bodem, v němž stěžovatelka
dovozuje, že se jí jeví napadené správní rozhodnutí o veřejné prospěšnosti změny trasy liniové
stavby jako velmi obecné, neboť se nevypořádalo s její námitkou, v čem spočívá důvod změny
trasy vedení, proč je změna územního plánu v souladu s veřejným zájmem, a proč naopak není
veřejným zájmem ponechání vedení v dosavadní trase.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, co již uvedl o veřejném zájmu v rámci schvalování
územního plánu, resp. v rámci změny územního plánu, a na to, že se musí účinná ochrana
soustředit na okamžik, kdy je o dané věci skutečně rozhodováno. Znovu musí zdůraznit, že právě
pořizování územně plánovací dokumentace je počátečním stadiem rozhodování, kdy jsou ještě
možnosti výběru a alternativ otevřeny a kdy účast veřejnosti může být účinná. Proces schvalování
změny územního plánu proto stěžovatelka mohla napadat právě v tomto stadiu územního
plánování, a nikoliv až v řízení územním. Nejvyšší správní soud již také poukázal na to, že v
okamžiku územního řízení není možné účinně se vyjádřit k otázce, zda bude určitá stavba
realizována či nikoliv; v této fázi již otázka nezní „z da“, ale „jak“. Stěžovatelka proto nemůže
účinně zpochybňovat již schválenou územně plánovací dokumentaci, resp. územní plán nebo
změnu těchto materiálů až v navazujícím územním řízení nebo dokonce v rámci soudního
přezkoumání územního rozhodnutí, kterým je rozhodnutí o umístění stavby. Nad rámec toho
je však třeba poukázat i na to, že magistrát se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval
problematikou předmětné stavby jako stavby ve veřejném zájmu. Ostatně vlastní koridor
pro trasu nadzemního vedení je dosud veden jako veřejně prospěšná stavba č. 18TE53
již od 1. 1. 2000 a byl změnou územního plánu jen posunut. Veřejnou prospěšnost a veřejný
zájem na provedení předmětné stavby sdruženého vedení v úseku mezi stožáry č. 89 a 94
v Újezdu u Průhonic umocňuje i t o, že větší výška stožárů umožní výstavbu dostatečně vysokého
zemního protihlukového valu podél dálnice D1, který bude ch ránit obytné objekty v Újezdě
u Průhonic před hlukem z dálnice. Zmenší se též zábor pozemků pro ochranné pásmo a bude
umožněn i kontinuální rozvoj Městské části Praha - Újezd, která již nebude rozdělena širokým
koridorem dvou souběžných vedení. To jsou skutečnosti, které vyplývají z odborných vyjádření
příslušných orgánů, jež však nemůže Nejvyšší správní soud věcně přezkoumávat. Je tomu
tak proto, že úkolem správních soudů není stanovovat, jakým způsobem má být určité území
využito, nýbrž jen kontrolovat, zda se politická jednotka při tvorbě územního plánu pohybovala
ve věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) hranicích daných zákonnými
pravidly. Správním soudům totiž přísluší přezkoumávat jen to, zda změnu územního plánu přijal
pravomocný a kompetentní orgán, a zda přitom postupoval zákonem předepsaným způsobem.
Konkrétní skutkové a právní výhrady v tomto směru však stěžovatelka nevznesla.
Nejvyšší správní soud dodává k návrhu stěžovatelky na zrušení změny územního plánu
z roku 2003 jako opatření obecné povahy, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 13. 3. 2007, č. j. 3 Ao 1/2007 - 44, které bylo uveřejněno pod č. 1276/2007
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyslovil právní názor, podle něhož „územní plán
velkého územního celku schválený usnesením zastupitelstva kraje v roce 2006 není opatřením
obecné povahy, a není zde tedy dána pravomoc soudu dle §4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. k jeho
přezkumu v řízení dle §101a a násl. s. ř. s.“ Rozšířený senát argumentačně vyšel z toho,
že v českém právním řádu byl proces pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace
upraven až do 31. 12. 2006 stavebním zákonem (č. 50/1976 Sb. ), který předepisoval pro vydání
územního plánu (jeho závazné části) obecně závaznou vyhlášku. Sama skutečnost, že přezkum
opatření obecné povahy byl podle vnitrostátních předpisů umožněn již s účinností
ode dne 1. 5. 2005 a tento institut byl zároveň zakotven v jednom zvláštním zákoně, tedy neměla
bez dalšího ve vztahu k dosavadní právní úpravě pořizování a schvalování územně plánovací
dokumentace žádný význam. Rozhodujícím bylo až přijetí nové ho stavebního zákona (zákona
č. 183/2006 Sb.), který podřídil pořizování a schvalování územních plánů režimu opatření obecné
povahy, a tím umožnil ve spojení s §101a a násl. s. ř. s. ode dne své účinnosti 1. 1. 2007 jejich
soudní přezkum.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že změna trasy vedení není veřejným zájmem, ale je ve
spekulativním zájmu vlastníka jiných pozemků v téže lokalitě, nelze se k němu v rámci správního
soudnictví relevantně vyjádřit. Tvrzení stěžovatelky je spekulativní samo o sobě , je založeno
na dohadech a s projednávanou věcí nemá zjevnou souvislost.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že z měna územního plánu
č. Z0439/03, která byla společně s dalšími změnami projednána s dotčenými orgány státní správy
a samosprávy, oznámena veřejnou vyhláškou na vývěskách všech městských částí, a následně
schválena zastupitelstvem Magistrátu hlavního města Prahy dne 30. 11. 2003, není opatřením
obecné povahy, a není zde ani dána pravomoc soudu podle §4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. k jeho
přezkumu.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatelky jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníko vi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a magistrátu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, protože těmto
osobám nebyla soudem uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim vznikly náklady,
a ve spise není ani žádný návrh, na jehož základě by některé z nich mohl Nejvyšší správní soud
přiznat z důvodů zvláštního zřetele hodných právo na náhradu dalších nákladů řízení (§60
odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu