ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.63.2005
sp. zn. 7 As 63/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem v Praze 10, Krátká 10,
za účasti České televize, se sídlem v Praze 4 – Kavčí Hory, Na Hřebenech II,,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005,
č. j. 9 Ca 84/2005 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005 č. j. 9 Ca 84/2005 – 36 bylo
zrušeno rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“)
ze dne 28. 2. 2005, č. j. Rpo/145/04/755, jímž byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena
pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že podle názoru stěžovatelky se ČT porušení citovaného
ustanovení dopustila tím, že dne 1. 9. 2004 v 19:49 hod. na programu ČT 1 odvysílala
reklamu, která nebyla zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělena od ostatních
částí programu. Reklama vypadala tak, že dvě animované postavičky se třesou zimou
na gauči, jedna přináší bílý hranatý předmět s nápisem KOTEL, postavičky se hřejí v jeho
teple, následuje nápis „B.“, pod ním „úsporné plynové kotle se světovou tradicí“, dole odkaz
na teletextovou stránku 807, nahoře vpravo „sponzor pořadu“ za zvukového doprovodu „B. -
úsporné plynové kotle se světovou tradicí“. Městský soud v posuzované věci vyšel z ust. §2
odst. 1 písm. l) a o), §48 odst. 4 písm. a), §53 odst. 1 věta prvá a §60 odst. 1 písm. l) zákona
o vysílání s tím, že pro posouzení, zda byla pokuta uložena po právu, je rozhodující, a mezi
účastníky řízení také spornou otázkou, zda předmětnou část vysílání lze považovat za
označení sponzora pořadu ve smyslu §53 odst. 1 citovaného zákona nebo zda je toto označení
reklamou definovanou v ustanovení §2 odst. 1 písm. l) citovaného zákona. Městský soud
přisvědčil ČT v tom, že zákon o vysílání rozlišuje dva prostředky mediální komunikace -
označení sponzora na začátku či na konci sponzorovaného pořadu (tzv. sponzorský vzkaz) a
reklamu jako veřejné oznámení určené zejména k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu
výrobků nebo služeb, přičemž tyto prostředky mediální komunikace sledují odlišné cíle, jimiž
je vymezen jejich odlišný obsah. Se zřetelem k evidentnímu úmyslu zákonodárce odlišit
od sebe sponzorování a reklamu vyjádřil městský soud názor, že při respektování stávající
právní úpravy musí být odlišitelné údaje, které ohledně určitého výrobku sponzora pořadu
může obsahovat označení sponzorovaného pořadu ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 zákona
o vysílání a údaje, které o propagovaném výrobku může divákům přinášet reklama. Aby bylo
možné rozlišit vysílané označení sponzorovaného pořadu obsahující též údaj o určitém
výrobku sponzora od reklamy na takový výrobek, je zřejmé, že označení sponzorovaného
pořadu nemůže vykazovat takové údaje o výrobku, které naplňují znaky reklamy. V daném
případě stěžovatelka sice z uvedených hledisek hodnotila obsah sponzorského vzkazu,
nicméně pochybila v jeho právním posouzení podle citovaných ustanovení. V části znění
sponzorského vzkazu, v níž je odkaz na str. 807 teletextu usoudila, že jde o reklamní prvek -
výzvu k akci - k dohledání dalších informací, aniž by vysvětlila, jak pouhý odkaz na číslo
teletextu a pojmově termín „výzva k akci“ vyvolává její uvážení o reklamě, tj. jak vybízí
k nákupu výrobku za pomocí hodnotících a kvalitativních údajů o výrobku. Z uvedeného
zprostředkujícího odkazu na informace o sponzorovi tedy nelze nijakým způsobem vyvodit
uvážení o přesvědčovacím procesu vybízejícím k nákupu výrobků či služeb sponzora
hodnocením jejich kvality. Pokud jde o další část sponzorského vzkazu odvysílaného
obrazového i zvukového záznamu: „B. - úsporné plynové kotle se světovou tradicí“ přisvědčil
městský soud stěžovatelce, že z této části lze sice usuzovat na určité hodnotící kritérium
vztahující se k nabídce služeb sponzora, nicméně bylo na zvážení, zda pouze obecné
konstatování o této části sloganu jako o hodnotícím kritériu služeb sponzora dostatečně
vypovídá o reklamních prvcích prezentace sponzora a zda tak může vést k uložení pokuty.
Stěžovatelka totiž ne zcela dostatečně zhodnotila, zda pouze uvedená část sloganu svým
mediálním působením do podvědomí diváka postačuje k naplnění znaků reklamy, což je dle
soudu v dané věci rozhodující, a zda, byť i při reklamním charakteru této části sloganu,
lze dospět k závěru, že šlo o prezentaci sponzora vymykající se jeho označení ve vysílání
dané ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání, je-li toto označení zároveň i ochrannou známkou.
Městský soud neakceptoval argumentaci stěžovatelky, že soukromoprávní oprávnění majitele
ochranné známky k jejímu užití i k účelům propagačním nesmí být v rozporu s veřejnoprávní
úpravou. Ochranná známka sponzora je jedním z údajů uvedených v ust. 53 odst. 1 zákona
o vysílání, jímž je provozovatel vysílání povinen sponzorovaný pořad označit
dle veřejnoprávního předpisu. Proto nemůže být stěžovatelkou odhlédnuto od legitimity
takového označení a toto dokonce zredukováno na reklamu porušující zákon s důsledkem
správní sankce. Dojde-li k situaci, že znění ochranné známky, které lze užít jako označení
sponzora, zároveň obsahuje určité reklamní prvky, což umožňuje jednak výklad,
že k označení sponzora došlo v souladu se zákonem a jednak i výklad, že toto označení
obsahuje nepřípustnou reklamu, pak nelze než tuto situaci vyhodnotit ústavně konformním
způsobem. Jestliže nastala právní situace, podle níž v úvahu připadá více možností jednání
jednotlivce (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 487/2000 Sb.), je v takovém případě nezbytné
volbu jednotlivce pro některou z nich respektovat (v daném případě je třeba respektovat
označení sponzorovaného pořadu ochrannou známkou). Na základě těchto skutečností dospěl
městský soud k závěru, že odvysíláním předmětného sponzorského vzkazu nedošlo k porušení
povinnosti zakotvené v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, neboť jej v dané věci
nelze posoudit jako reklamu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítala nezákonnost
napadeného rozsudku z důvodu nezákonnosti, která spočívá v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně v ní vyjádřila nesouhlas se závěrem
městského soudu, že v případě, kdy je pro označení sponzora pořadu zvolena ochranná
známka obsahující zároveň reklamní prvky, je možný jednak výklad, že k označení sponzora
došlo v souladu se zákonem a jednak i výklad, že toto označení obsahuje nepřípustnou
reklamu, a že je zde tedy více možností jednání jednotlivce, jejichž volbu musí stěžovatelka
respektovat a nemůže ji postihnout. Podle názoru stěžovatelky je však možný, při zachování
smyslu právní úpravy, pouze jeden výklad, a to ten, že sponzorský vzkaz nemůže
ani prostřednictvím ochranné známky obsahovat reklamní prvky. Zcela evidentním smyslem
zákona o vysílání je totiž mj. rozlišit reklamu a sponzorování, přičemž pro oba prostředky
mediální komunikace jsou pak stanovena rozdílná pravidla. Orgánem, jenž na rozlišení musí
dohlížet, je stěžovatelka. Výklad městského soudu, že k označení sponzora pořadu ochrannou
známkou obsahující reklamní prvky došlo v souladu se zákonem, vede de facto k popření
rozlišení mezi reklamou a sponzorováním a mohl by vést i k obcházení zákona. Uvedený
výklad by také znemožňoval regulaci uloženou zákonem o vysílání stěžovatelce, konkrétně
dbát, aby reklama a sponzorování byly odlišené a splňovaly předepsané náležitosti.
Předmětný slogan je chráněn jako ochranná známka, ale to nemůže ČT vyvinit z porušování
právního předpisu, ke kterému došlo obsahem označení sponzora pořadu. Účel funkce
sledovaný známkoprávní ochranou a oprávnění majitele založené na existenci práva
k ochranné známce nemá mít přednost před účelem sledovaným regulací reklamy
a sponzorování. Oprávnění založené na soukromém právu (právo k ochranné známce) nemá
být silnější než zákaz založený na úpravě právem veřejným. Skutečnost, že reklamní slogan
je registrován jako ochranná známka a že majitel této známky je oprávněn ji používat
i ve spojení s identifikací sponzora ve vysílání, je nutno vykládat tak, že soukromoprávní
oprávnění majitele známky k jejímu užití i k účelům propagačním nesmí být v rozporu
s veřejnoprávní zákonnou úpravou reklamy a speciální úpravou regulace reklamy
v rozhlasovém a televizním vysílání. Zrovna tak oprávnění provozovatele vysílání označit
sponzora pořadu ochrannou známkou musí být vykládáno s ohledem na smysl zákona
o vysílání. Podle stěžovatelky je třeba respektovat ustanovení zákona o vysílání a neužívat
ve vysílání takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy a jejíž zápis je pak i
v rozporu s §4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochranných známkách“). Zda se jedná fakticky o reklamu či označení sponzora, musí
být posuzováno podle obsahu pořadu a jeho působení na diváky. Předmětný sponzorský vzkaz
obsahově k podpoře prodeje vede. Spojení „B. - úsporné plynové kotle se světovou tradicí“
v kontextu celého sponzorského vzkazu zvyšuje atraktivitu výrobku sponzora, neboť
má v divákovi, potencionální spotřebiteli, vyvolat pozitivní dojem z daného výrobku,
a to zejména tvrzením, že plynové kotle B. jsou úsporné, což je jednoznačně pozitivním
kvalitativním hodnocením daného výrobku. K reklamnímu efektu značně přispívá i animace
sponzorského vzkazu, která divákovi jednoduchou kreslenou formou sděluje, že nedostatek
tepla lze jednoduše vyřešit pomocí kotlů značky B., což plyne z kontextu spotu. Slovo
propagace použité v definici obsažené v §2 odst. 1 písm. o) zákona o vysílání znamená
uvádění ve známost. Podle názoru stěžovatelky předmětné označení sponzora překračuje
popsaným způsobem hranici uvádění sponzora a jeho výrobků ve známost. V této souvislosti
stěžovatelka poukázala také na směrnici ES T elevize bez hranic, zejm. na čl. 17 odst. 1, která
byla implementována do českého práva, zejm. do zákona o vysílání, který by měl být
v souladu s touto směrnicí vykládán. Stěžovatelka rovněž upozornila na nejednotnost
v rozhodování jednotlivých senátů městského soudu v obdobných věcech s tím, že se
domnívá, že je v zájmu všech zúčastněných, aby hranice mezi reklamou a sponzorováním
byla vymezena jednoznačně, ať již stěžovatelkou nebo judikaturou. Totéž platí i o otázce
označení sponzorovaného pořadu ochrannou známkou. Stěžovatelka se rovněž domnívá,
že v napadeném rozsudku nedošlo k úplnému věcnému posouzení sporu a podle jejího názoru
by měl být ve věci proveden důkaz odborným posouzením znalce (psychologa zkušeného
a vzdělaného v oblasti reklamy) za účelem zmapování psychologického působení
komunikačních prostředků použitých ve sponzorském vzkazu. V tomto smyslu si měl soud
udělat vlastní názor a v průběhu řízení potřeba provedení tohoto důkazu vyvstala.
Stěžovatelka proto v postupu městského soudu shledává pochybení ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a z tohoto důvodu navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. l) citovaného zákona se pro účely tohoto zákona rozumí
reklamou jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jino u protihodnotu nebo
vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje,
nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.
Podle písm. o) citovaného ustanovení se pro účely tohoto zákona rozumí
sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která
neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo
nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména
a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu
(loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů.
Podle ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen
zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového
vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově
či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
Podle ust. §53 odst. 1 citovaného zákona je provozovatel vysílání povinen označit
každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci
obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb
sponzora.
Z citovaných ustanovení zákona o vysílání vyplývá, že zásadním způsobem určuje
pravidla, která musí každý provozovatel rozhlasového a televizního vysílání při vysílání
reklamy a sponzoringu dodržovat. Jako reklamu chápe zákon o vysílání každé sdělení, které
kumulativně obsahuje následující tři prvky. Musí se jednat o veřejné oznámení, toto oznámení
musí být vysíláno za úplatu a musí sloužit zejména k podpoře prodeje či nákupu výrobků
nebo služeb. Oproti tomu sponzorování má podle citovaného zákona dva definiční znaky.
Existenci příspěvku na financování pořadů a účel vynaložení takového příspěvku,
tj. propagace obchodní firmy, obrazového symbolu či ochranné známky, tedy
buď identifikačních údajů podnikatele nebo fyzické osoby či jeho výrobků.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že normy upravující samotnou regulaci reklamy
obsahuje především zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), který v ust. §1 odst. 2 stanoví, že reklamou
se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii,
mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží,
výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků,
podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.
Naproti tomu sponzorováním se podle odst. 4 citovaného ustanovení rozumí příspěvek
poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné
výkony sponzora. Sponzorem se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která takový
příspěvek k tomuto účelu poskytne. Pro souzenou věc je důležité, že zákonodárce si při tvorbě
tohoto zákona plně uvědomil příbuznost a podobnost obou forem propagace podnikatele,
neboť v odst. 8 citovaného ustanovení je uvedeno, že ustanovení tohoto zákona se vztahují
na sponzorování, pokud není dále stanoveno jinak. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé,
že sponzorování vykazuje podobné všeobecné znaky jako reklama, když zákon o regulaci
reklamy bere jako kritérium pro odlišení obou institutů pouze existenci příspěvku
u sponzorování. Proto se normy regulující reklamu, tj. omezující její obsah a použití, vztahují
i na sponzorování, aby se tím zamezilo jejich obcházení.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání
je provozovateli vysílání stanovena povinnost upozornit diváka, že sleduje sponzorovaný
pořad tím, že jej jako sponzorovaný označí, zejména na začátku či na konci obchodní firmou,
obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující
sponzora. Nijak konkrétněji, jak má toto označení vypadat, však zákon nevymezuje. Děje
se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu. Obsah sponzorského vzkazu může
být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb
identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v citovaném ustanovení
jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma,
tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho
výrobků, které má chráněné ochrannou známkou a které často není shodné s označením
obchodní firmy. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých
prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého
výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý
typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci. Je proto zcela v souladu
se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit. Stejně tak lze logicky očekávat, že podnikatel
bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením,
které by jeho osobně či jeho produkt co nejlépe charakterizovalo. Takové slovní spojení
může, ale nemusí, být předmětem známkoprávní ochrany. Tento závěr je nutno přijmout
z toho důvodu, že kdyby bylo umožněno prezentovat výrobek či obchodní firmu pouze
sloganem chráněným ochrannou známkou, dalo by se toto omezení ve svém důsledku
obcházet registrací veškerých takových slovních spojení u Úřadu průmyslového vlastnictví.
Takový postup však není žádoucí, neboť povinnosti právnickým či fyzickým osobám
musí být stanoveny tak, aby je bylo možné jednoznačně a jasně interpretovat a aby nebylo
možné jejich obcházení jiným způsobem.
S ohledem na výše uvedené je nezbytné vyřešit zásadní otázku, a to jakým způsobem
může konkrétně vypadat sponzorský vzkaz (spot), který bude v souladu se zákonem
o vysílání. Jak již bylo řečeno, takový spot může ve svém důsledku obsahovat reklamní
sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží
či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek,
zboží nebo službu. Dále musí takový sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným
v ust. §53 zákona o vysílání a rovněž v ust. §48 odst. 1 až 3 citovaného zákona. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že základním účelem sponzorování je vytvoření
dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill). Tento
účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování, protože pokud
by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, nejednalo by se již o
sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Sponzorováním si tak sponzor vytváří goodwill,
povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu,
aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi tohoto konkrétního výrobku. Tento závěr
je plně akceptovatelný i ve světle Směrnice Rady 89/552/EHS z 3. 10. 1989 o koordinaci
některých zákonných ustanovení, předpisů či administrativních postupů členských států
týkajících se výkonu činností souvisejících s televizním vysíláním ve znění směrnice
97/36/ES Evropského parlamentu a Rady z 30. 6. 1997, kterou se mění směrnice Rady
89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států
upravujících provozování televizního vysílání, jež ve svém čl. 1 písm. e) rozumí
sponzorováním jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým subjektem, který
se nezabývá činnostmi v oblasti televizního vysílání či produkce audiovizuálních
děl, na financování televizních pořadů s cílem propagovat vlastní jméno, obchodní značku,
pověst a postavení, činnost či výrobky. Klasickým příkladem sponzorského vzkazu
vytvořeného podle zákona o vysílání tak bude grafická prezentace loga sponzora či jeho
výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického
charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však
nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi
určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký
reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení.
Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v kasační stížnosti městský soud nesprávně
posoudil právní otázku použití ochranné známky pro označení sponzora, obsahuje-li zároveň
reklamní prvky. V daném případě stěžovatelka v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotila,
že celkový charakter spotu je podbízivý, znění sloganů obsahuje prvky naznačující, resp.
hodnotící, kvalitu výrobků a z důvodu reklamního charakteru spotu je nutno na označení
sponzora pohlížet jako na reklamu a podle toho je dál hodnotit. Dále v něm vyjádřila názor,
že „užívání známky ve spojení s identifikací sponzora ve vysílání nutno vykládat
tak, že soukromoprávní oprávnění majitele známky k užití této známky i k účelům
propagačním nesmí být v rozporu s veřejnoprávní ochranou zákonnou úpravou reklamy
a speciální úpravou regulace reklamy v rozhlasovém a televizním vysílání“ a podle jejího
názoru se jedná o dva na sobě nezávislé a samostatné právní instituty.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr týkající se celkového charakteru spotu
se zřetelem na výše uvedené neobstojí. Sponzorský vzkaz je třeba posuzovat jako celek, tedy
jak jeho obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty zhodnotit společně se slovním sdělením
podle výše uvedených kritérií. Z tohoto důvodu je odůvodnění stěžovatelky, na základě
kterého dospěla k závěru, že se v daném případě nejedná o sponzorování, nýbrž o reklamu,
nedostatečné, a proto nepřezkoumatelné. V odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky zcela
absentují úvahy, jakými byla vedena při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodovala. Takové odůvodnění rozhodnutí neodpovídá požadavkům
ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Pouhé konstatování, že slogan „B. – úsporné plynové kotle se světovou tradicí“
je hodnotícím kritériem výrobků poskytovaných sponzorem a že odkaz na str. 807 teletextu
považuje za výzvu k akci – dohledání dalších informací o společnosti sponzora, je podle
názoru Nejvyššího správního soudu naprosto nedostačující, a to i s ohledem na dikci ust. §1
odst. 4 zákona o regulaci reklamy, podle něhož je cílem poskytnutého sponzorského
příspěvku podpora výroby nebo prodeje zboží, poskytování služeb nebo jiných výkonů
sponzora.
Stejně tak neodpovídá požadavku ustanovení §47 odst. 3 správního řádu odůvodnění
rozhodnutí stěžovatelky týkající se použití ochranné známky sponzorem, když z něj není
zřejmé, o jaké dva na sobě nezávislé a samostatné právní instituty se jedná a jakým úvahami
k tomuto závěru st ěžovatelka dospěla.
Podle ustanovení §1 zákona o ochranných známkách může být ochrannou známkou
za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění,
zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho
obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků
nebo služeb jiné osoby. Na území České republiky požívají ochrany podle ustanovení
§2 písm. a) citovaného zákona ochranné známky, které jsou zapsány v rejstříku ochranných
známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví. Podle ustanovení §8 odst. 1 citovaného
zákona má vlastník ochranné známky výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení
s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Své právo prokazuje vlastník zapsané ochranné
známky výpisem z rejstříku, popřípadě osvědčením o zápisu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že ochranná známka slouží k prezentaci výrobků
a služeb na trhu. Její základní funkcí je zaručit identitu původu označeného výrobku
tím, že jej odliší bez nebezpečí záměny od výrobků, které jsou sice stejného druhu, ale mají
jiný původ (funkce rozlišovací). Další funkcí ochranné známky je dostat se jejím
prostřednictvím do povědomí zákazníků, což má neocenitelný význam při budování
goodwillu firmy (funkce propagační). Neméně významnou funkcí ochranné známky je zaručit
ve vztahu k zákazníkovi i obchodním partnerům určitou kvalitu a vlastnosti výrobku nebo
služby (funkce garanční). V neposlední řadě je funkcí ochranné známky označit právě
jen ten výrobek nebo službu toho kterého konkrétního výrobce nebo poskytovatele, který
se může dovolat práva na jeho ochranu (funkce ochranná). S ohledem na uvedené funkce
ochranné známky a právní úpravu obsaženou v zákoně o ochranných známkách nelze dovodit
oprávnění stěžovatelky posuzovat její obsah a charakter a dokonce zkoumat, obsahuje-li
reklamní prvky či nikoliv. Stejně tak ani ze zákona o vysílání nelze takové oprávnění dovodit.
Naopak podle ustanovení §53 odst. 1 zákona o vysílání je povinností provozovatele vysílání
označit každý sponzorovaný pořad mimo jiné ochrannou známkou. Pokud Rada v této
souvislosti ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je třeba při užívání ochranné známky
v rozhlasovém a televizním vysílání respektovat ustanovení zákona o vysílání a neužívat
takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy a jejíž zápis je pak navíc
i v rozporu s §4 písm. l) zákona o ochranných známkách, považuje tuto argumentaci Nejvyšší
správní soud za zcela nepřípadnou, protože ustanovení §4 citovaného zákona taxativně
stanoví důvody pro odmítnutí ochrany, když je v něm uvedeno, které přihlašované označení
se do rejstříku ochranných známek nezapíše, o čemž rozhoduje ve správním řízení Úřad
průmyslového vlastnictví (§19 a násl. zákona o ochranných známkách).
Proto městský soudu zcela důvodně vytýkal stěžovatelce, že nevysvětlila, jak pouhý
odkaz na str. 807 teletextu a pojmově t ermín „výzva k akci“ vyvolává její uvážení o reklamě,
a že ne zcela dostatečně zhodnotila, zda pouze část sloganu „B. - úsporné plynové kotle
se světovou tradicí“ svým mediálním působením do podvědomí diváka postačuje k naplnění
znaků reklamy, což označil v dané věci za rozhodující. Avšak závěr městského soudu,
že odvysíláním předmětného sponzorského vzkazu nedošlo k porušení povinnosti zakotvené
v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, neboť jej v dané věci nelze posoudit jako
reklamu, je předčasný, když rozhodnutí stěžovatelky je nepřezkoumatelné.
Pokud stěžovatelka navrhovala, že si měl soud u dělat vlastní názor a za tím účelem
provést důkaz odborným posouzením znalce za účelem zmapování psychologického působení
komunikačních prostředků použitých ve sponzorském vzkazu, nepovažuje Nejvyšší správní
soud tento návrh za důvodný za situace, kdy její rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Z důvodů výše uvedených není proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel ka v řízení úspěch neměla
a ČT žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu