ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.63.2017:48
sp. zn. 7 As 63/2017 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: M. R., zastoupena
Mgr. Ing. Hanou Fojtovou, advokátkou se sídlem Stráže 3662, Zlín, proti žalovanému: Krajský
úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) Centizio s. r. o., se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, II) ČSAD Uherské Hradiště a. s.,
se sídlem tř. Maršála Malinovského 874, Uherské Hradiště, zastoupena JUDr. Zdeňkou
Křížovou, advokátkou se sídlem Cejl 62b, Brno, III) Mini Mini s. r. o., se sídlem Tatarkova
729/10, Praha 4, IV) obec Mistřice, se sídlem Mistřice 9, a V) A. R., v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017, č. j. 62 A 37/2015 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Obecní úřad Mistřice (dále „obecní úřad“) určil rozhodnutím ze dne 12. 9. 2014,
č. j. 1/2013, že na pozemcích parc. č. X, 462, 10/2 a st. p. 11 v k. ú. X, v obci Mistřice,
v prostoru obratiště linkových autobusů, existuje veřejně přístupná účelová komunikace. Obecní
úřad dospěl k závěru, že byly naplněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2014, č. j. KUZL - 63148/2014, zamítl odvolání
žalobkyně, osoby zúčastněné na řízení I) a osoby zúčastněné na řízení III) a rozhodnutí obecního
úřadu potvrdil.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu podle §65 a násl. s. ř. s. V ní
namítla, že zbudování plochy s živičným povrchem není samo o sobě vyznačením účelové
komunikace, že točna nikdy neplnila funkci spojnice pro vlastníky nemovitostí, že existence točny
nepředstavuje nutnou komunikační potřebu, protože tu zajišťují místní komunikace, a taktéž
zpochybnila výběr a objektivitu svědků potvrzujících udělení souhlasu původními vlastníky
s veřejným užíváním pozemků.
[4] Krajský soud v Brně žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že byly naplněny všechny čtyři
znaky veřejně přístupné účelové komunikace: zřetelnost v terénu, spojení jednotlivých
nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků nebo spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními
komunikacemi nebo užití k obhospodařování pozemků, souhlas vlastníka pozemku dotčeného
obecným užíváním a podmínka nutné komunikační potřeby.
II.
[5] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížností.
Podle stěžovatelky nebyl naplněn ani jeden ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace.
Ke znaku zřetelnosti komunikace v terénu ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích (dále „zákon o pozemních komunikacích“), stěžovatelka uvedla,
že je na částech dotčených pozemků zbudována plocha s živičnou povrchovou úpravou, to je
však výsledek neohlášené a nepovolené stavby. Než došlo ke stavbě živičného povrchu, nebyl
dotčený úsek pro potřeby dopravy využíván. Napřed došlo ke stavební činnosti na cizích
pozemcích; k vyznačení části pozemků tedy nedošlo vlivem jejich užívání, ale v důsledku
neoprávněné stavby živičného povrchu. Krajský soud svým rozhodnutím umožnil legalizaci
protiprávního stavu.
[6] K funkci spojení komunikace pro potřeby vlastníků nemovitostí stěžovatelka namítla, že
prostor točny autobusů nebyl nikdy využíván jako spojnice jednotlivých nemovitostí pro potřeby
jejich vlastníků. Točna leží na křižovatce místních komunikací, situovaných na pozemcích
parc. č. X, X a X. Samotná točna byla vybudována na pozemcích parc. č. X. Funkci spojnice pro
vlastníky nemovitostí plní beze zbytku samotné místní komunikace, nikoli točna.
[7] Podle stěžovatelky nebyla naplněna ani podmínka souhlasu vlastníků pozemku s obecným
užíváním komunikace. Ve věci vybudování točny nebylo vedeno žádné řízení, tudíž původní
vlastníci nemohli svůj nesouhlas formálně vyjádřit. Výpovědi svědků ve správním řízení fabulují
skutečnosti, které svědkům nemohly být známé. Je zřejmé, že se vlastníci dotčených pozemků
o stavbě točny (zhruba v roce 1965) dozvěděli až ex post a vzhledem k tehdejším společenským
poměrům neměli ani odvahu k této stavbě na svých pozemcích cokoli formálně namítat.
[8] Konečně stěžovatelka tvrdila, že nebyl naplněn znak nutné komunikační potřeby. Točna
neuspokojuje žádnou komunikační potřebu. Pro tento účel je zcela zbytečná. Tuto potřebu totiž
bezvýjimečně naplňují místní komunikace vedené na přilehlých pozemcích parc. č. X, X a X.
K vybudování točny, a tím k umělému „zřízení“ účelové komunikace na části dotčených
pozemků, došlo nikoliv pod vlivem nutné komunikační potřeby, ale pod vlivem neochoty řidičů
ČSAD otáčet autobusy na místních komunikacích. Nutná komunikační potřeba by byla naplněna
jen tehdy, pokud by v dané lokalitě nebylo možno řešit dopravní obslužnost jiným způsobem,
což ovšem není tento případ. Krajský soud se tedy nedostatečně zabýval dokazováním a jeho
rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením věci. Proto stěžovatelka navrhla, aby
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s napadeným
rozsudkem.
[10] Osoba zúčastněná na řízení I) se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila
se stěžovatelkou, že nebyly naplněny podmínky veřejně přístupné účelové komunikace, a to
konkrétně podmínka komunikační potřeby a podmínka spojnice pro vlastníky nemovitostí. Podle
osoby zúčastněné na řízení I) totiž autobusy mohly k otáčení využít jednak obecní točny vzdálené
zhruba 150 metrů a jednak je místní komunikace ve sporném místě dostatečně široká na to, aby
se zde autobusy otočily. K tomuto vyjádření přiložila osoba zúčastněná na řízení I) mapku
s označením jí uvedeného místa, kde se má nacházet obecní točna, a sérii fotografií, které mají
dokládat, že i při zahrazeném vstupu na její pozemek byly autobusy schopné se otočit na místní
komunikaci. Pozemky parc. č. X [patřící osobě zúčastněné na řízení I)], parc. č. X a parc. č. X
(patřící stěžovatelce) tak nebylo možné označit za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Tyto
podklady osoba zúčastněná na řízení I) předložila již krajskému soudu; podle jejích tvrzení se jimi
vůbec nezabýval a zcela je ignoroval.
[11] Ostatní osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je pozemní komunikací dopravní
cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných
pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.
[15] Podle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní
komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto
nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo
k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může
na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České
republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně
nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu
na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.
[16] Veřejně přístupná účelová komunikace je kategorií pozemní komunikace, k jejímuž
vzniku (na rozdíl od ostatních kategorií uvedených v §2 odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích) postačuje naplnění jejích definičních znaků. Vzniká tedy přímo ze zákona
a nevyžaduje se vydání správního rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 10. 2016, č. j. 9 As 141/2016 - 30). Definiční znaky veřejně přístupné účelové
komunikace jsou následující:
1) jedná se stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci
ve smyslu §2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích;
2) tato cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí
nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo
k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích;
3) vlastník pozemku souhlasil s jeho obecným užíváním (viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, bod 33);
4) je dána nutná komunikační potřeba, takže komunikace představuje nezbytnou spojnici
pro vlastníky konkrétních nemovitostí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015 - 14, publ. pod č. 3371/2016 Sb. NSS, zejm. bod 9).
[17] Pokud jsou skutečně naplněny všechny uvedené znaky, jedná se o veřejně přístupnou
účelovou komunikaci. Pokud by byť i jeden ze znaků scházel, o veřejně přístupnou účelovou
komunikace se jednat nemůže. Názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011 - 99, publ. pod č. 2370/2011 Sb. NSS, a ze dne
20. 12. 2013, č. j. 7 As 94/2013 - 37, že při uděleném souhlasu již není třeba zkoumat též
nezbytnost komunikační potřeby, byl překonán (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 As 140/2014 - 76, publ. pod č. 3540/2017 Sb. NSS,
a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014 - 85,
publ. pod č. 3571/2017 Sb. NSS).
[18] V nyní posuzované věci stěžovatelka zpochybňuje naplnění všech čtyř uvedených znaků.
[19] Ve vztahu k prvnímu znaku stěžovatelka namítla, že zřetelnost cesty je důsledkem jejího
protiprávního vybudování, k němuž zřejmě došlo v šedesátých letech 20. století. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatelka nezpochybňuje zřetelnost uvedené cesty, ale tvrdí, že plocha
s živičným povrchem zde byla v uvedené době nanesena protiprávně a že teprve v důsledku
nanesení živičného povrchu vznikla komunikace, která zde předtím nebyla. Tato výtka ovšem
míří pouze do tvrzené protiprávnosti naplnění tohoto znaku, což je v rozporu s tím, že tento
první znak má čistě faktickou povahu a podstatné pro jeho splnění je to, zda je dopravní cesta
stálá a patrná v terénu. Jde tedy o podmínku, pro jejíž splnění je rozhodující aktuální faktická
situace, nikoli způsob, jak byla nastolena. Není proto podstatné, že před nanesením živičného
povrchu nebyla plocha nejprve vyšlapána či jinak používána k dopravě, jak tvrdí stěžovatelka, ani
to, zda v době vzniku bylo nanesení živičného povrchu legální a legitimní či nikoli, to je totiž
zkoumáno až při posuzování dalších znaků. Krajský soud přitom dostatečně prokázal,
že na daném pozemku skutečně je zřetelný živičný povrch předmětné plochy komunikace a ten
se zřetelně odlišuje od zbývající plochy jednotlivých pozemků, na nichž je umístěn. Při používání
od 60. let 20. století tedy jde o komunikaci stálou, zřetelně vyznačenou v terénu a od zbývajících
částí dotčených pozemků odlišitelnou. Významnou roli zde – stejně jako níže při posouzení
třetího znaku – přitom hraje právě dlouhodobost faktického využívání komunikace. Prvý znak je
tedy zjevně splněn. Je přitom plně pochopitelné, pokud správní orgány a následně i krajský soud
odmítly zasáhnout do faktického stavu využívání předmětných pozemků pro dopravní účely, tedy
pro komunikační potřebu, který trvá již půl století, včetně téměř tří desetiletí v demokratickém
režimu, jak bude rozebráno níže.
[20] K druhému znaku stěžovatelka uvedla, že prostor točny autobusů nebyl nikdy využíván
jako spojnice jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků. Točna podle ní leží
na pozemcích parc. č. X, zatímco funkci spojnice pro vlastníky nemovitostí zajišťují místní
komunikace situované na pozemcích parc. č. X, X a X. Zpochybnění splnění tohoto druhého
znaku v posuzovaném případě úzce souvisí se zpochybňovaným naplněním znaku čtvrtého, tedy
nutné komunikační potřeby. I zde totiž stěžovatelka tvrdila, že tuto potřebu naplňují místní
komunikace vedené na právě uvedených přilehlých pozemcích parc. č. X, X a X. Točna naopak
slouží pouze k otáčení autobusů ČSAD, které by se ovšem podle stěžovatelky i osoby zúčastněné
na řízení I) mohly otáčet v jiné části obce, osoba zúčastněná na řízení I) dokonce tvrdí, že se
autobusy mohou s určitým úsilím otočit i v místě zbytku nynější točny s vyloučením jejího
pozemku.
[21] Při posouzení druhého a čtvrtého znaku se zde střetávají dvě pojetí komunikační potřeby.
Podle stěžovatelky a osoby zúčastněné na řízení I) je komunikací striktně vzato pouze spojnice
spojující jednu nemovitost s druhou nemovitostí nebo propojující nemovitost s ostatními
pozemními komunikacemi. V daném případě, kdy k průjezdu automobilů dostačují místní
komunikace situované na pozemcích parc. č. X, X a X a k otáčení autobusů může podle osoby
zúčastněné na řízení I) docházet jinak či jinde v obci než na autobusové zastávce, již jejich
pozemky nemusejí být součástí komunikace a nenaplňují nutnou komunikační potřebu. Oproti
tomu krajský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že se jedná o spojnici pro vlastníky
nemovitostí, kterou tvoří tři napojující se veřejné pozemní komunikace, z nichž jedna je silnicí
III. třídy č. 49728, a že se jedná o obratiště linkových autobusů, které je využíváno širokou
veřejností.
[22] Pro posouzení Nejvyšším správním soudem je klíčová právě skutečnost, že se na daných
pozemcích nachází obratiště linkových autobusů, které je využíváno širokou veřejností.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že pojmy komunikace a nutná
komunikační potřeba nelze vnímat tak zužujícím způsobem, že by šlo vždy pouze o určitou
vlastnost jednoho pozemku vztahující se k jinému pozemku, tedy že by šlo opravdu striktně
vzato pouze o propojení jednotlivých pozemků, tak aby bylo zajištěno jejich základní propojení.
Tímto zužujícím pohledem by byla tato podmínka vždy splněna, a to i prostřednictvím
„nepatrné“ úzké pěšiny, bez ohledu na to, jaké konkrétní nemovitosti má propojovat. Tak tomu
jistě není. Takový zužující přístup totiž odhlíží od skutečnosti, že komunikace mají sloužit
komunikační potřebě – tedy vzájemnému propojení – lidí, k zajištění jejich potřeb, nikoli pouze
vzájemnému propojení pozemků. Jinak řečeno, když §7 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích mluví o tom, že účelová komunikace slouží „ke spojení jednotlivých nemovitostí
pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi“,
je třeba zdůraznit, že beneficienty existence těchto komunikací nejsou samotné pozemky,
ale jejich vlastníci. Tímto pohledem je za účelovou komunikaci možno označit i takovou pozemní
komunikaci, která slouží komunikační potřebě širší veřejnosti tím, že vlastníkům nemovitostí
v obci umožňuje přístup k jejich nemovitostem, a to včetně veřejné hromadné dopravy. Proto
i pozemky, které jsou nezbytné pro přístup veřejnosti k zastávce veřejné hromadné dopravy
a pro její provoz, mohou být legitimně součástí místní účelové komunikace.
[23] K tomuto názoru se Nejvyšší správní soud přihlásil již v rozsudku ze dne 19. 8. 2013,
č. j. 4 As 89/2013 - 21. Zde se jednalo o místní komunikaci, která sloužila mimo jiné jako jediná
bezpečná cesta pro chodce k zastávce autobusu. Nejvyšší správní soud zde shledal komunikační
nutnost v takto popsané situaci: „Stěžovatelé vyjádřili námitku, podle níž v případě jejich pozemku
neexistuje komunikační nutnost, respektive že všichni vlastníci sousedních nemovitostí mají zajištěn přístup
z hlavní komunikace, aniž by k tomu museli používat jejich pozemek. Správní orgány však zjistily, že tomu tak
není. Celá lokalita je napojena na hlavní komunikaci I/25 prostřednictvím dvou mostků přes místní vodoteč,
která předmětnou komunikaci a jí obsluhovanou lokalitu od hlavní silnice odděluje. Pozemek stěžovatelů rozděluje
zhruba v polovině mezi oběma mostky předmětnou účelovou komunikaci na dvě části. Od jižního mostku vede
přechod pro chodce přes zmíněnou hlavní komunikaci k autobusové zastávce. Je zřejmé, že jediná bezpečná cesta
k zastávce autobusu pro vlastníky nemovitostí v severní části lokality vede právě přes pozemek stěžovatelů. Použití
severního mostku k pěšímu příchodu na autobusovou zastávku bez průchodu přes pozemek stěžovatelů by
znamenal pro chodce podstatné riziko, neboť (jak vyplývá ze zmíněné fotodokumentace) by museli projít několik
desítek metrů po krajnici hlavní silnice, na níž je povolena rychlost do 70 km/h a není opatřena chodníkem.
Průjezd pozemkem stěžovatelů je také nutný pro vozidla nad 4 tuny (např. popelářského vozu) směřující do jižní
části lokality, neboť jižní mostek je osazen dopravní značkou zakazující vjezd těžším vozidlům. Z těchto zjištění
podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečným způsobem vyplývá komunikační nutnost předmětné veřejné
účelové komunikace přes pozemek stěžovatelů.“ Jinak řečeno, soud zde shledal nutnou komunikační
potřebu v situaci, kdy sice ke všem konkrétním pozemkům v dané obci byl zajištěn přístup i jinak,
nicméně zde posuzovaná cesta byla nejvhodnější (zejména z hlediska bezpečnosti) pro přístup
chodců k zastávce autobusu.
[24] Nejvyšší správní soud aplikuje totožný přístup i na nyní posuzovanou otázku a dospívá
k závěru, že i stěžovatelčin pozemek v nyní posuzovaném případě je komunikací ve smyslu
druhého znaku a splňuje nutnou komunikační potřebu ve smyslu znaku čtvrtého. Jde totiž
o pozemek, který je již více než půl století využíván pro potřeby veřejné hromadné dopravy jako
obratiště autobusů, tedy slouží nutné komunikační potřebě široké veřejnosti v dané obci.
Stěžovatelka a osoba zúčastněná na řízení I) sice uvádějí, že by se autobusy mohly otáčet jiným
způsobem či v jiné části obce, z jejich vyjádření ani z dokazování provedeného krajským soudem
však není zřejmé, že by tyto jimi uváděné alternativní způsoby naplňovaly komunikační potřebu
stejně efektivně a že by tím nebylo více než dosud zasaženo do vlastnických práv jiných vlastníků
či do ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí smyslu čl. 35 Listiny základních práv
a svobod. Osoba zúčastněná na řízení I) sice před krajským soudem a nyní i před Nejvyšším
správním soudem tvrdila, že pokud se z obratiště oddělí část dosud využívaných pozemků,
autobus se na něm patrně stále dokáže otočit, z toho však neplyne, že by takové otočení
na obratišti bylo stále možné i po obdobném zablokování pozemku stěžovatelky. Navíc lze jen
stěží podporovat stav, kdy po půlstoletí používání pro komunikační potřebu široké veřejnosti
si vlastníci jednotlivých pozemků pod obratištěm začnou vyhrazovat používání těchto pozemků
pouze pro sebe a činí tím fungování veřejné hromadné dopravy stále komplikovanějším až k jeho
úplnému znemožnění. Na jedné straně by jistě bylo v obdobných situacích, kdy je soukromý
pozemek využíván pro nutnou komunikační potřebu v podobě hromadné dopravy, vhodnější,
aby předtím, než takové využívání začne, dohodla obec či dopravce s majitelem pozemku
přiměřenou kompenzaci. Ostatně lze očekávat, že v mnoha případech bude vlastník pozemku
právě takovou kompenzací podmiňovat poskytnutí souhlasu, tedy splnění prvku, jenž bude
rozebrán v následujícím bodě. Na druhé straně však v nynější situaci nelze dost dobře přitakat
takovému zasahování do pokojného stavu panujícího již několik desetiletí, o který nyní usiluje
stěžovatelka a osoba zúčastněná na řízení I).
[25] Takový postup by byl spíše pochopitelný, kdyby využívání těchto pozemků pro místní
účelovou komunikaci bylo svévolné a rozporné se souhlasem majitelů daných pozemků či jejich
právních předchůdců. Tak tomu však nebylo. Ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno,
zejména řadou svědeckých výpovědí, že souhlas vlastníků, respektive jejich právních předchůdců,
byl dán již od 60. let 20. století. Krajský soud pak komplexně přezkoumal způsob, jakým bylo
splnění tohoto třetího (a zároveň posledního) znaku posouzeno, ztotožnil se s ním a plně
vypořádal námitky, které stěžovatelka uplatňuje i v kasační stížnosti a které směřovaly proti
výběru svědků a obsahu jejich svědeckých výpovědí. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje
s přístupem krajského soudu, který ve vztahu ke kritice obsahu svědeckých výpovědí připomněl,
že stěžovatelka byla účastnicí správního řízení, tudíž jí příslušelo právo navrhovat svědky, účastnit
se výslechů svědků, klást svědkům otázky a vyjádřit své stanovisko, ale podle správního spisu
těchto práv nevyužila.
[26] Co se konečně týče její výtky, že v době vzniku stavby obratiště neměli vlastníci pozemků,
tedy i její právní předchůdci, vzhledem k tehdejším společenským poměrům odvahu k této stavbě
cokoliv formálně namítat, má Nejvyšší správní soud na straně jedné pochopení pro určitý pocit
subjektivní nespravedlnosti. Zároveň je však třeba připomenout, že podle setrvalé judikatury
reagující právě na zásahy do vlastnického práva vzniklé v době nesvobody platí, že pokud
vlastníci nemohli uplatnit své připomínky během tohoto období, měli tak učinit bezprostředně
po roce 1989 (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 5 As 140/2014 - 85, publ. pod č. 3571/2017 Sb. NSS). Pokud tak právní předchůdci
stěžovatelky neučinili, tedy pokud i po roce 1989 konkludentně souhlasili s tím, že na části jejich
pozemků je účelová komunikace, je tímto souhlasem vázána i stěžovatelka. Jde sice o omezení
jejího vlastnického práva k pozemku a Nejvyšší správní soud chápe, že je stěžovatelka chápe
úkorně, ale za situace, kdy s tímto omezením přinejmenším konkludentně souhlasili její právní
předchůdci, a to i po roce 1989, nejde o omezení, jež by bylo v rozporu s ochranou vlastnického
práva, jak je zaručena článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Naopak by bylo v rozporu
s veřejným zájmem, aby čtvrt století po změně společenských poměrů bylo zpochybňováno
využití daných pozemků pro komunikační potřebu, jíž slouží už více než půl století. Je tedy
splněn i třetí znak veřejně přístupné účelové komunikace.
[27] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že jakkoli je část stěžovatelčina pozemku na základě
změn, k nimž došlo v době nesvobody, využíván pro účely veřejné hromadné dopravy, nic to
nemění na tom, že toto využití již v současnosti naplňuje všechny čtyři zákonné znaky veřejně
přístupné účelové komunikace.
[28] Kasační stížnost tedy není důvodná. Nejvyšší správní soud ji proto podle §110
odst. 1 s. ř. s. věty poslední zamítl.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že ani
žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[30] Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž splněním by
byly spojeny náklady, proto též nemají právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu