ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.76.2005
sp. zn. 7 As 76/2005 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 10, Krátká 10,
za účasti Č., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. 5. 2005, č. j. 9 Ca 45/2005 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005 č. j. 9 Ca 45/2005 – 61 bylo
zrušeno rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“)
ze dne 19. 1. 2005, č. j. Rpo/120/04/220, jímž byla Č. (dále jen „Č.“) uložena pokuta ve výši
50 000 Kč za porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“). Městský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že podle názoru stěžovatelky se Č. porušení citovaného ustanovení dopustila
tím, že dne 17. 8. 2004 v 19:43 hod. na programu Č. 1 odvysílala reklamu, která nebyla
zřetelně zvukově, obrazově, či zvukově-obrazově oddělena od ostatních částí programu.
Reklama vypadala tak, že zvuk „koupelny S. - prodejny plné inspirace“ doprovází stejný
statický nápis, který překrývá řada koupelnových kachliček, v pravém horním rohu
se objevuje žlutý obdélník s logem firmy S. a odkazem na str. 801 teletextu. Spot končí
zvukovým záznamem „S. koupelny - sponzor předpovědi počasí“. Slogan „prodejny plné
inspirace“ vyhodnotila stěžovatelka tak, že je hodnotícím kritériem služby poskytované
sponzorem a odkaz na str. 801 teletextu jako výzvu k akci - k dohledání dalších informací
o společnosti sponzora. Městský soud v posuzované věci vyšel z ust. §2 odst. 1 písm. l) a o),
§48 odst. 4 písm. a), §53 odst. 1 věta prvá a §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání s tím, že
pro posouzení, zda byla pokuta uložena po právu, je rozhodující, a mezi účastníky řízení také
spornou otázkou, zda předmětnou část vysílání lze považovat za označení sponzora pořadu
ve smyslu §53 odst. 1 citovaného zákona nebo zda je toto označení reklamou definovanou
v ustanovení §2 odst. 1 písm. l) citovaného zákona. Městský soud přisvědčil Č. v tom, že
zákon o vysílání rozlišuje dva prostředky mediální komunikace - označení sponzora
na začátku či na konci sponzorovaného pořadu (tzv. sponzorský vzkaz) a reklamu jako
veřejné oznámení určené zejména k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo
služeb, přičemž tyto prostředky mediální komunikace sledují odlišné cíle, jimiž je vymezen
jejich odlišný obsah. Se zřetelem k evidentnímu úmyslu zákonodárce odlišit od sebe
sponzorování a reklamu vyjádřil městský soud názor, že při respektování stávající právní
úpravy musí být odlišitelné údaje, které ohledně určitého výrobku sponzora pořadu může
obsahovat označení sponzorovaného pořadu ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 zákona
o vysílání a údaje, které o propagovaném výrobku může divákům přinášet reklama. Aby bylo
možné rozlišit vysílané označení sponzorovaného pořadu obsahující též údaj o určitém
výrobku sponzora, od reklamy na takový výrobek, je zřejmé, že označení sponzorovaného
pořadu nemůže vykazovat takové údaje o výrobku, které naplňují znaky reklamy. V daném
případě stěžovatelka sice z uvedených hledisek hodnotila obsah sponzorského vzkazu,
nicméně pochybila v jeho právním posouzení podle citovaných zákonných ustanovení. V části
znění sponzorského vzkazu, v níž je odkaz na str. 801 teletextu usoudila, že jde o reklamní
prvek - výzvu k akci - k dohledání dalších informací, aniž by vysvětlila, jak pouhý odkaz
na číslo teletextu a pojmově termín „výzva k akci“ vyvolává její uvážení o reklamě
„tj. jak vybízí k nákupu výrobku za pomocí hodnotících a kvalitativních údajů o výrobku.“
Z uvedeného zprostředkujícího odkazu na informace o sponzorovi nelze nijakým způsobem
vyvodit uvážení o přesvědčovacím procesu vybízejícím k nákupu výrobků či služeb sponzora
hodnocením jejich kvality. Pokud jde o další část sponzorského vzkazu ve znění odvysílaného
obrazového i zvukového záznamu „koupelny S. - prodejny plné inspirace“, přisvědčil městský
soud stěžovatelce, že z této části lze sice usuzovat na určité hodnotící kritérium vztahující
se k nabídce služeb sponzora, nicméně bylo na zvážení, zda pouze obecné konstatování
stěžovatelky o této části sloganu jako o hodnotícím kritériu služeb sponzora dostatečně
vypovídá o reklamních prvcích prezentace sponzora a zda tak může vést k uložení pokuty.
Stěžovatelka totiž ne zcela dostatečně zhodnotila, zda pouze uvedená část sloganu svým
mediálním působením do podvědomí diváka postačuje k naplnění znaků reklamy, a to je dle
soudu v dané věci rozhodující, zda, byť i při reklamním charakteru této části sloganu,
lze dospět k závěru, že šlo o prezentaci sponzora vymykající se jeho označení dané ust. §53
odst. 1 citovaného zákona, je-li toto označení zároveň i ochrannou známkou. Městský soud
neakceptoval argumentaci stěžovatelky, že soukromoprávní oprávnění majitele ochranné
známky k jejímu užití i k účelům propagačním nesmí být v rozporu s veřejnoprávní úpravou.
Ochranná známka sponzora je jedním z údajů uvedených v ust. 53 odst. 1 zákona o vysílání,
jímž je provozovatel vysílání povinen sponzorovaný pořad označit dle veřejnoprávního
předpisu. Proto nemůže být stěžovatelkou odhlédnuto od legitimity takového označení a toto
dokonce zredukováno na reklamu porušující zákon s důsledkem správní sankce. Dojde-li
k situaci, že znění ochranné známky, které lze užít jako označení sponzora, zároveň obsahuje
určité reklamní prvky, což umožňuje jednak výklad, že k označení sponzora došlo v souladu
se zákonem a jednak i výklad, že toto označení obsahuje nepřípustnou reklamu, pak nelze
než tuto situaci vyhodnotit ústavně konformním způsobem. Jestliže nastala právní situace,
podle níž v úvahu připadá více možností jednání jednotlivce (viz nález Ústavního soudu
II. ÚS 487/2000 Sb.), je v takovém případě nezbytné volbu jednotlivce pro některou
z nich respektovat (v daném případě je třeba respektovat označení sponzorovaného pořadu
ochrannou známkou). Na základě těchto skutečností dopěl městský soud k závěru,
že odvysíláním předmětného sponzorského vzkazu nedošlo k porušení povinnosti zakotvené
v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, neboť jej v dané věci nelze posoudit jako
reklamu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítala nezákonnost
napadeného rozsudku z důvodu nezákonnosti, která spočívá v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně v ní vyjádřila nesouhlas se závěrem
městského soudu, že v případě, kdy je pro označení sponzora pořadu zvolena ochranná
známka obsahující zároveň reklamní prvky, je možný jednak výklad, že k označení sponzora
došlo v souladu se zákonem a jednak i výklad, že toto označení obsahuje nepřípustnou
reklamu, a že je zde tedy více možností jednání jednotlivce, jejichž volbu musí stěžovatelka
respektovat a nemůže ji postihnout. Podle názoru stěžovatelky je však zde možný,
při zachování smyslu právní úpravy, pouze jeden výklad, a to ten, že sponzorský vzkaz
nemůže ani prostřednictvím ochranné známky obsahovat reklamní prvky. Zcela evidentním
smyslem zákona o vysílání je totiž mj. rozlišit reklamu a sponzorování, přičemž
pro oba prostředky mediální komunikace jsou pak stanovena rozdílná pravidla. Orgánem, jenž
na rozlišení musí dohlížet, je stěžovatelka. Výklad městského soudu, že k označení sponzora
pořadu ochrannou známkou obsahující reklamní prvky došlo v souladu se zákonem, vede
de facto k popření rozlišení mezi reklamou a sponzorováním a mohl by vést i k obcházení
zákona. Uvedený výklad by také znemožňoval regulaci uloženou zákonem o vysílání
stěžovatelce, konkrétně dbát, aby reklama a sponzorování byly odlišené a splňovaly
předepsané náležitosti. Předmětný slogan je chráněn jako ochranná známka, ale to nemůže
Č. vyvinit z porušování právního předpisu, ke kterému došlo obsahem označení sponzora
pořadu. Účel funkce sledovaný známkoprávní ochranou a oprávnění majitele založené
na existenci práva k ochranné známce nemá mít přednost před účelem sledovaným regulací
reklamy a sponzorování. Oprávnění založené na soukromém právu (právo k ochranné
známce) nemá být silnější než zákaz založený na úpravě právem veřejným. Skutečnost,
že reklamní slogan je registrován jako ochranná známka a že majitel této známky je oprávněn
ji používat i ve spojení s identifikací sponzora ve vysílání, je nutno vykládat
tak, že soukromoprávní oprávnění majitele známky k jejímu užití i k účelům propagačním
nesmí být v rozporu s veřejnoprávní zákonnou úpravou reklamy a speciální úpravou regulace
reklamy v rozhlasovém a televizním vysílání. Zrovna tak oprávnění provozovatele vysílání
označit sponzora pořadu ochrannou známkou musí být vykládáno s ohledem na smysl zákona
o vysílání. Podle stěžovatelky je třeba respektovat ustanovení zákona o vysílání a neužívat
ve vysílání takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy a jejíž zápis je pak i
v rozporu s §4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochranných známkách“). Zda se jedná fakticky o reklamu či označení sponzora musí
být posuzováno podle obsahu pořadu a jeho působení na diváky. Předmětný sponzorský vzkaz
obsahově - v důsledku svého znění - k podpoře prodeje vede. Spojení „koupelny S. - prodejny
plné inspirace“ v kontextu celého sponzorského vzkazu zvyšuje atraktivitu služby sponzora,
neboť má v divákovi, potencionálním spotřebiteli, vyvolat pozitivní dojem z prodejen
sponzora. Tvrzení, že prodejny koupelen S. jsou plné inspirace má přilákat diváka
do prodejen sponzora. Tím, že sponzorský vzkaz hodnotí pozitivně kvalitu nabídky služeb
sponzora, vyvolává dojem, že sortiment prodejen je natolik široký, že si zde vybere každý.
V důsledku toho může skutečně stoupnout mezi spotřebiteli o danou službu zájem, což se
v konečném důsledku může projevit zvýšením zisku sponzora. Slovo propagace použité
v definici obsažené v §2 odst. 1 písm. o) zákona o vysílání znamená uvádění ve známost.
Podle názoru stěžovatelky předmětné označení sponzora překračuje popsaným způsobem
hranici uvádění sponzora a jeho výrobků ve známost. V této souvislosti stěžovatelka
poukázala také na směrnici ES Televize bez hranic, zejména na čl. 17 odst. 1, která byla
implementována do českého práva, zejména do zákona o vysílání, který by měl být v souladu
s touto směrnicí vykládán. Stěžovatelka rovněž upozornila na nejednotnost v rozhodování
jednotlivých senátů městského soudu v obdobných věcech s tím, že se domnívá, že je v zájmu
všech zúčastněných, aby hranice mezi reklamou a sponzorováním byla vymezena
jednoznačně, ať již stěžovatelkou nebo judikaturou. Totéž platí i o otázce označení
sponzorovaného pořadu ochrannou známkou. Stěžovatelka se rovněž domnívá,
že v napadeném rozsudku nedošlo k úplnému věcnému posouzení sporu a podle jejího názoru
by měl být ve věci proveden důkaz odborným posouzením znalce (psychologa zkušeného
a vzdělaného v oblasti reklamy) za účelem zmapování psychologického působení
komunikačních prostředků použitých ve sponzorském vzkazu. V tomto smyslu si měl soud
udělat vlastní názor a v průběhu řízení potřeba provedení tohoto důkazu vyvstala.
Stěžovatelka proto v postupu městského soudu shledává pochybení ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a z tohoto důvodu navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. l) citovaného zákona se pro účely tohoto zákona rozumí
reklamou jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo
vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje,
nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.
Podle písm. o) citovaného ustanovení se pro účely tohoto zákona rozumí
sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která
neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo
nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména
a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu
(loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů.
Podle ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen
zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového
vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově
či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
Podle ust. §53 odst. 1 citovaného zákona je provozovatel vysílání povinen označit
každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci
obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb
sponzora.
Z citovaných ustanovení zákona o vysílání vyplývá, že zásadním způsobem určuje
pravidla, která musí každý provozovatel rozhlasového a televizního vysílání při vysílání
reklamy a sponzoringu dodržovat. Jako reklamu chápe zákon o vysílání každé sdělení, které
kumulativně obsahuje následující tři prvky. Musí se jednat o veřejné oznámení, toto oznámení
musí být vysíláno za úplatu a musí sloužit zejména k podpoře prodeje či nákupu výrobků
nebo služeb. Oproti tomu sponzorování má podle citovaného zákona dva definiční znaky.
Existenci příspěvku na financování pořadů a účel vynaložení takového příspěvku,
tj. propagace obchodní firmy, obrazového symbolu či ochranné známky, tedy
buď identifikačních údajů podnikatele nebo fyzické osoby či jeho výrobků.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že normy upravující samotnou regulaci reklamy
obsahuje především zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), který v ust. §1 odst. 2 stanoví, že reklamou
se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii,
mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží,
výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků,
podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.
Naproti tomu sponzorováním se podle odst. 4 citovaného ustanovení rozumí příspěvek
poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné
výkony sponzora. Sponzorem se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která takový
příspěvek k tomuto účelu poskytne. Pro souzenou věc je důležité, že zákonodárce si při tvorbě
tohoto zákona plně uvědomil příbuznost a podobnost obou forem propagace podnikatele,
neboť v odst. 8 citovaného ustanovení je uvedeno, že ustanovení tohoto zákona se vztahují
na sponzorování, pokud není dále stanoveno jinak. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé,
že sponzorování vykazuje podobné všeobecné znaky jako reklama, když zákon o regulaci
reklamy bere jako kritérium pro odlišení obou institutů pouze existenci příspěvku
u sponzorování. Proto se normy regulující reklamu, tj. omezující její obsah a použití, vztahují
i na sponzorování, aby se tím zamezilo jejich obcházení.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání
je provozovateli vysílání stanovena povinnost upozornit diváka, že sleduje sponzorovaný
pořad tím, že jej jako sponzorovaný označí, zejména na začátku či na konci obchodní firmou,
obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující
sponzora. Nijak konkrétněji, jak má toto označení vypadat, však zákon nevymezuje. Děje
se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu. Obsah sponzorského vzkazu může
být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb
identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v citovaném ustanovení
jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma,
tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho
výrobků, které má chráněné ochrannou známkou a které často není shodné s označením
obchodní firmy. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých
prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého
výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý
typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci. Je proto zcela v souladu
se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit. Stejně tak lze logicky očekávat, že podnikatel
bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením,
které by jeho osobně či jeho produkt co nejlépe charakterizovalo. Takové slovní spojení
může, ale nemusí, být předmětem známkoprávní ochrany. Tento závěr je nutno přijmout
z toho důvodu, že kdyby bylo umožněno prezentovat výrobek či obchodní firmu pouze
sloganem chráněným ochrannou známkou, dalo by se toto omezení ve svém důsledku
obcházet registrací veškerých takových slovních spojení u Úřadu průmyslového vlastnictví.
Takový postup však není žádoucí, neboť povinnosti právnickým či fyzickým osobám
musí být stanoveny tak, aby je bylo možné jednoznačně a jasně interpretovat a aby nebylo
možné jejich obcházení jiným způsobem.
S ohledem na výše uvedené je nezbytné vyřešit zásadní otázku, a to jakým způsobem
může konkrétně vypadat sponzorský vzkaz (spot), který bude v souladu se zákonem
o vysílání. Jak již bylo řečeno, takový spot může ve svém důsledku obsahovat reklamní
sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží
či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek,
zboží nebo službu. Dále musí takový sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným
v ust. §53 zákona o vysílání a rovněž v ust. §48 odst. 1 až 3 citovaného zákona. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že základním účelem sponzorování je vytvoření
dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill). Tento
účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování, protože pokud
by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, nejednalo by se již o
sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Sponzorováním si tak sponzor vytváří goodwill,
povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu,
aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi tohoto konkrétního výrobku. Tento závěr
je plně akceptovatelný i ve světle Směrnice Rady 89/552/EHS z 3. 10. 1989 o koordinaci
některých zákonných ustanovení, předpisů či administrativních postupů členských států
týkajících se výkonu činností souvisejících s televizním vysíláním ve znění směrnice
97/36/ES Evropského parlamentu a Rady z 30. 6. 1997, kterou se mění směrnice Rady
89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států
upravujících provozování televizního vysílání, jež ve svém čl. 1 písm. e) rozumí
sponzorováním jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým subjektem, který
se nezabývá činnostmi v oblasti televizního vysílání či produkce audiovizuálních
děl, na financování televizních pořadů s cílem propagovat vlastní jméno, obchodní značku,
pověst a postavení, činnost či výrobky. Klasickým příkladem sponzorského vzkazu
vytvořeného podle zákona o vysílání tak bude grafická prezentace loga sponzora či jeho
výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického
charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však
nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi
určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký
reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení.
Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v kasační stížnosti městský soud nesprávně
posoudil právní otázku použití ochranné známky pro označení sponzora, obsahuje-li zároveň
reklamní prvky. V daném případě stěžovatelka v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotila,
že označení sponzora obsahuje reklamní prvky, kterými jsou označení obsahující výzvu k akci
a hodnocení služeb sponzora a z důvodu reklamního charakteru spotu je nutno na označení
sponzora pohlížet jako na reklamu a podle toho je dále hodnotit. Dále v něm vyjádřila názor,
že užití ochranné známky k propagačním účelům nesmí být v rozporu s veřejnoprávní
zákonnou úpravou reklamy a speciální úpravou regulace reklamy v rozhlasovém a televizním
vysílání.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr týkající se celkového charakteru spotu
se zřetelem na výše uvedené neobstojí. Sponzorský vzkaz je třeba posuzovat jako celek, tedy
jak jeho obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty zhodnotit společně se slovním sdělením
podle výše uvedených kritérií. Z tohoto důvodu je odůvodnění stěžovatelky, na základě
kterého dospěla k závěru, že se v daném případě nejedná o sponzorování, nýbrž o reklamu,
nedostatečné, a proto nepřezkoumatelné. V odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky zcela
absentují úvahy, jakými byla vedena při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodovala. Takové odůvodnění rozhodnutí neodpovídá požadavkům
ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Pouhé konstatování, že slogan „koupelny plné inspirace“ je hodnotícím kritériem
služby poskytované sponzorem a označení odkazu na str. 801 teletextu jako výzvu k akci –
k dohledání dalších informací o společnosti sponzora, je podle názoru Nejvyššího správního
soudu naprosto nedostačující, a to i s ohledem na dikci ust. §1 odst. 4 zákona o regulaci
reklamy, podle něhož je cílem poskytnutého sponzorského příspěvku podpora výroby nebo
prodeje zboží, poskytování služeb nebo jiných výkonů sponzora.
Stejně tak neodpovídá požadavku ustanovení §47 odst. 3 správního řádu odůvodnění
rozhodnutí stěžovatelky týkající se použití ochranné známky sponzorem, když z něj není
zřejmé, jakým úvahami ke svému závěru stěžovatelka dospěla.
Podle ustanovení §1 zákona o ochranných známkách může být ochrannou známkou
za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění,
zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho
obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků
nebo služeb jiné osoby. Na území České republiky požívají ochrany podle ustanovení
§2 písm. a) citovaného zákona ochranné známky, které jsou zapsány v rejstříku ochranných
známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví. Podle ustanovení §8 odst. 1 citovaného
zákona má vlastník ochranné známky výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení
s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Své právo prokazuje vlastník zapsané ochranné
známky výpisem z rejstříku, popřípadě osvědčením o zápisu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že ochranná známka slouží k prezentaci výrobků
a služeb na trhu. Její základní funkcí je zaručit identitu původu označeného výrobku
tím, že jej odliší bez nebezpečí záměny od výrobků, které jsou sice stejného druhu, ale mají
jiný původ (funkce rozlišovací). Další funkcí ochranné známky je dostat se jejím
prostřednictvím do povědomí zákazníků, což má neocenitelný význam při budování
goodwillu firmy (funkce propagační). Neméně významnou funkcí ochranné známky je zaručit
ve vztahu k zákazníkovi i obchodním partnerům určitou kvalitu a vlastnosti výrobku nebo
služby (funkce garanční). V neposlední řadě je funkcí ochranné známky označit právě
jen ten výrobek nebo službu toho kterého konkrétního výrobce nebo poskytovatele, který
se může dovolat práva na jeho ochranu (funkce ochranná). S ohledem na uvedené funkce
ochranné známky a právní úpravu obsaženou v zákoně o ochranných známkách nelze dovodit
oprávnění stěžovatelky posuzovat její obsah a charakter a dokonce zkoumat, obsahuje-li
reklamní prvky či nikoliv. Stejně tak ani ze zákona o vysílání nelze takové oprávnění dovodit.
Naopak podle ustanovení §53 odst. 1 zákona o vysílání je povinností provozovatele vysílání
označit každý sponzorovaný pořad mimo jiné ochrannou známkou. Pokud Rada v této
souvislosti ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je třeba při užívání ochranné známky
v rozhlasovém a televizním vysílání respektovat ustanovení zákona o vysílání a neužívat
takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy a jejíž zápis je pak navíc
i v rozporu s §4 písm. l) zákona o ochranných známkách, považuje tuto argumentaci Nejvyšší
správní soud za zcela nepřípadnou, protože ustanovení §4 citovaného zákona taxativně
stanoví důvody pro odmítnutí ochrany, když je v něm uvedeno, které přihlašované označení
se do rejstříku ochranných známek nezapíše, o čemž rozhoduje ve správním řízení Úřad
průmyslového vlastnictví (§19 a násl. zákona o ochranných známkách).
Proto městský soudu zcela důvodně vytýkal stěžovatelce, že ze zprostředkujícího
odkazu na informace o sponzorovi na str. 801 teletextu nelze nijakým způsobem vyvodit
uvážení o přesvědčovacím procesu vybízejícím k nákupu výrobků či služeb sponzora
hodnocením jejich kvality a dále že ne zcela dostatečně zhodnotila, zda část sponzorského
vzkazu ve znění odvysílaného obrazového i zvukového záznamu „koupelny S. - prodejny plné
inspirace“ svým mediálním působením do podvědomí diváka postačuje k naplnění znaků
reklamy. Avšak závěr městského soudu, že odvysíláním předmětného sponzorského vzkazu
nedošlo k porušení povinnosti zakotvené v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, neboť
jej v dané věci nelze posoudit jako reklamu, je předčasný, když rozhodnutí stěžovatelky
je nepřezkoumatelné.
Pokud stěžovatelka navrhovala, že si měl soud udělat vlastní názor a za tím účelem
provést důkaz odborným posouzením znalce za účelem zmapování psychologického působení
komunikačních prostředků použitých ve sponzorském vzkazu, nepovažuje Nejvyšší správní
soud tento návrh za důvodný za situace, kdy její rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Z důvodů výše uvedených není proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla
a Č. žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu