ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.90.2013:41
sp. zn. 7 As 90/2013 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. R., zastoupen
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3,
Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 4. 6. 2013, č. j. 8 A 262/2010 - 46,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, č. j. 8 A 262/2010 - 46, rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 20. 10. 2010, č. j. MV-64701-3/VS-2010, a rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 25. 5. 2010, č. j. OAM-7594-9/MC-2010, se zrušují a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
7.808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 7.864 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce J. R. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, č. j.
8 A 262/2010 - 46, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 10. 2010,
č. j. MV-64701-3/VS-2010, jímž byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva v nitra
ze dne 25. 5. 2010, č. j. OAM-7594-9/MC-2010, o zrušení povolení k trvalému pobytu
[podle ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2010; dále jen „zákon
o pobytu cizinců“] a o stanovení lhůty k vycestování. Důvodem zrušení povolení k trvalému
pobytu mělo být opakované závažné narušení veřejného pořádku spočívající ve spáchání několika
trestných činů [dle ust. §§155 odst. 1, 156 odst. 1 písm. a) , 202 odst. 1, 247 odst. 1 písm. a) a d),
249b, 250 odst. 1 a 2 a 257 odst. 1 zákona č. 140/1961, t restní zákon, ve znění pozdějších
předpisů], pro které byl žalobce celkem v osmi případech odsouzen.
Městský soud v napadeném rozsudku shledal, že žalobce spácháním předmětných
trestných činů narušil veřejný pořádek, neboť se dopustil jednání, která zákonodárce výslovně
stíhá jako trestné činy právě pro jejich značně negativní dopad na veřejný pořádek. Zahájení
správního řízení bylo na místě, až když bylo z řejmé, že žalobcovo odsouzení v trestní věci není
ojedinělým excesem. Zahlazení některých odsouzení nemohlo nic změnit na tom, že se několikrát
dopustil závažného narušení veřejného pořádku. V rozhodnutí Ministerstva vnitra je obsažen
výklad neurčitého pojmu závažné narušení veřejného pořádku. Ministr vnitra nebyl povinen
se tímto výkladem znovu zabývat. Městský soud neakceptoval argumentaci směřující
k interpretaci pojmu veřejný pořádek (resp. jeho narušení) ve světle směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně
se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Tato
směrnice nedopadá na danou situaci, neboť žalobce není občanem Evropské unie. Žalobci by
však nebylo možné vyhovět, ani kdyby se na něj tato směrnic e vztahovala. Správní orgány
se zabývaly otázkou zásahu zrušení povolení k trvalému pobytu do soukromého nebo rodinného
života žalobce. Bylo v jeho moci své jednání ovládnout a zdržet se ho, v zájmu nejen svém,
ale i celé rodiny. Změna druhu pobytu neznamená, že by nutně musel opustit území České
republiky a zpřetrhat tak své rodinné a podobné vazby. Může požádat o povolení jiného druhu
pobytu a za podmínek zákona i o povolení k trvalému pobytu. Městský soud proto žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že jeho chování, které bylo podkladem k závěru o závažném narušení
veřejného pořádku, je na první pohled natolik nelogické, že mělo být správním orgánům
i městskému soudu podkladem k úvaze, zda netrpí duševní poruchou. Dne 31. 7. 2013
se podrobil lékařské prohlídce a tentýž den byl na pokyn lékařky hospitalizován v psychiatrické
léčebně ve Šternberku (do 20. 8. 2013) s diagnózou bipolární afektivní porucha. V jeho případě
není možno aplikovat ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pro projevy duševní
poruchy, o které nevěděl, a proto ji nemohl léčbou ovlivnit. Správní orgány i městský soud dále
nesprávně vyhodnotily dopad rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života. Žije v České
republice od dětství, žijí zde oba jeho rodiče, kteří jsou nemocní , manželka a obě děti a živí
se podnikáním. Nemůže nutit rodiče vystěhovat se a ani nemůže odvézt manželku a děti do jiné
země, kde nemají práci a zdroj příjmů. Nutno přihlédnout i k duševní poruše stěžovatele,
která zjevně vyžaduje stabilní rodinné zázemí a dohled rodiny nad dodržováním ambulantní
léčby. Městský soud argumentuje nepravdivě, uvádí-li, že stěžovatel nemusí opustit Českou
republiku. Většina druhů pobytu má za podmínku, že cizinec si o vízum či o pobyt musí požádat
na zastupitelském úřadě mimo Českou republiku, kde musí také čekat na povolení. Jakékoliv
vízum a povolení k pobytu mu navíc nikdy nebude uděleno právě z důvodu, které vedly
ke zrušení jeho dosavadního trvalého pobytu. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dále
navrhl, aby soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný uvedl, že nebylo v jeho moci, aby duševní poruchu stěžovatele z čehokoli
dovozoval. Navrhl proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k záv ěru, že napadený rozsudek městského soudu,
žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
je třeba zrušit, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že nemohl přihlédnout ke stěžovatelem
tvrzené duševní poruše, jeho hospitalizaci, ambulantní léčbě a dalším s tím spojeným
skutečnostem. Podle ust. §109 odst. 5 s. ř. s. totiž Nejvyšší správní soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Smyslem
tohoto omezení je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní so ud rozhodoval o kvantitativně
i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím
řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49,
č. 419/2004 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
Přípustnou je tedy pouze námitka, že správní orgány a krajský soud nesprávně
vyhodnotily dopad rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života.
Podle ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců m inisterstvo platnost povolení
k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný
pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit
bezpečnost státu.
V posuzovaném případě bylo stěžovateli zrušeno povolení k trvalému pobytu z důvodu
spáchání většího množství trestných činů, v čemž bylo spatřováno opakované závažné narušení
veřejného pořádku.
V této souvislosti je třeba uvést, že vzhledem k nejednotnosti dřívější judikatury
Nejvyššího správního soudu se výkladem pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného
pořádku“ v kontextu zákona o pobytu cizinců zabýval rozšířený senát zdejšího soudu,
a to v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publikovaném
pod č. 2420/2011 Sb. NSS. Rozšířený senát přitom konstatoval, že „[p]ři výkladu pojmů „veřejný
pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých kontextech zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané
právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou
tyto pojmy užity.“ Závěry o tom, jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku,
učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, pak nelze bez dalšího přebírat při výkladu ustanovení
jiných, nýbrž je třeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení,
stejně jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu
k individuálním okolnostem jednotlivých případů.
Především tedy nelze citované ustanovení interpretovat ve spojení se směrnicí
2004/38/ES, respektive ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie vztahující se k této
směrnici, jak požadoval stěžovatel v řízení o žalobě. Ust. §77 zákona o pobytu cizinců nedopadá
na situace řešené danou směrnici, tj. na případ volného pohybu občanů Evropské unie, potažmo
jejich rodinných příslušníků. Jeho předmětem je zrušení povolení k trvalému pobytu na území
České republiky cizinci, který není občanem Evropské unie ani rodinným příslušníkem takového
občana.
V obecné rovině lze vyslovit, že veřejný pořádek zahrnuje vedle norem právních také
normy morální, sociální, politické, případně náboženské. Narušením veřejného pořádku
závažným způsobem ve smyslu ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pak logicky
může být pouze jednání narušující veřejný pořádek výraznou intenzitou. Pro posouzení
závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam porušené normy, forma zavinění
apod. Zároveň musí být při posuzování konkrétního případu dbáno na zachování přiměřenosti
mezi intenzitou porušení normy a jeho následkem. Takovým následkem může být například zásah
do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Posouzení intenzity narušení
veřejného zájmu je tak neodmyslitelně spjato s posouzením, jakým způsobem bude vydávaným
rozhodnutím zasaženo do soukromého a rodinného života cizince.
Čl. 8 odst. 1 Úmluvy stanoví, že „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného
života, obydlí a korespondence.“ Podle odst. 2 pak „státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat
kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu ze mě, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany
zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. “
Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, zásahem do soukromého a rodinného života, který si ciz inec na území
České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý
zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu
ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Výjimkou by pak
mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá
nutnost jeho vycestování. Otázku existence rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy je přitom
dle Evropského soudu pro lidská práva třeba posuzovat s ohledem na stav v době, kdy zákaz
pobytu nabyl právní moci (srov. například rozsudky ze dne 26. 9. 1997, ve věci El Boujaidi
proti Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001, v e věci Ezzouhdi proti Francii, stížnost
č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002, ve věci Yildiz proti Rakousku, stížnost č. 37295/97,
ze dne 15. 7. 2003, ve věci Mokrani proti Francii, stížnost č. 52206/99, a ze dne 28. 6. 2007, ve věci
Kaya proti Německu, stížnost č. 31753/02; vše dostupné na http://echr.coe.int).
Ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených
osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi.
Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního
případu (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94)
a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i otázku, do jaké míry je ciz inci
znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry je
přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive
soukromý život na jeho území.
Aby tedy nedošlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince, je
nutno poměřovat intenzitu zásahu spočívajícího ve zrušení povolení k trvalému pobytu
a intenzitu narušení veřejného pořádku, které bylo důvodem tohoto zásahu státu. Pro tyto účely
musí být nejprve v každém konkrétním případě identifikována jak intenzita zásahu, tak intenzita
narušení veřejného pořádku.
Nelze přitom vyslovit paušální závěr, že by opakované spáchání více úmyslných trestných
činů bylo vždy opakovaným narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu
ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V řadě případů tomu tak být může, přičemž
postačí jednoduchá úvaha správního orgánu k učinění závěru o přiměřenosti zásahu,
spočívajícího ve zrušení oprávnění k trvalému pobytu, do soukromého a rodinného života
cizince. Bude tomu tak zejména v situaci, kdy závažnost spáchaných trestných činů bude vysoká
a integrace cizince na území České republiky naopak velmi nízká. V nyní posuzované věci je však
podle obsahu správního spisu stěžovatelovo rodinné zázemí na území České republiky velmi silné
a stabilní. Na území České republiky přicestoval roku 1990 jako patnáctiletý spolu se svými rodiči.
Nyní zde žije spolu s nimi, manželkou a dvěma nezletilými dětmi narozenými v letech 2006
a 2008. Jeho otec je po mrtvici a matka má cukrovku. V Makedonii podle svých slov žádné
rodinné příslušníky nemá. Za této situace je nutno obzvláště pečlivě vážit důsledky zrušení
povolení stěžovatele k trvalému pobytu a podrobně zkoumat okolnosti spáchání trestných činů,
v nichž je spatřováno závažné narušení veřejného pořádku.
Správní orgány obou stupňů však v posuzované věci dovodily přiměřenost zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele pouze na základě skutečnosti, že spáchal
opakovaně více trestných činů. Takovéto „posouzení“ však vůbec není výsledkem poměřování
intenzity narušení veřejného pořádku a intenzity zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatele, který měl být způsoben zrušením povolení k trvalému pobytu.
Ze správních rozhodnutí předně není vůbec patrná identifikace onoho zásahu
do soukromého a rodinného života. Stěžovatel přitom již v rozkladu poukazoval na to,
že podle prvostupňového rozhodnutí bude muset z území České republiky vycestovat. Ani
ze žalobou napadeného rozhodnutí však nelze vůbec zjistit, zda podle správního orgánu a)
k žádnému zásahu nedojde, neboť stěžovatel bude reálně moci nadále bez přerušení pobývat
na území České republiky z jiného titulu (požádá-li o jiný typ pobytu); b) dojde k zásahu pouze
v tom, že bude nucen na určitou dobu opustit území a poté se bude reálně moci vrátit na území
České republiky s tím, že lze očekávat, že ona dobu pobytu mimo území Č eské republiky bude
zhruba například 3 měsíce, 1 rok apod. Ze správních rozhodnutí lze nepřímo dovodit pouze to,
že správní orgány prakticky vylučují třetí možnost, a sice že by byl stěžo vatel trvale odloučen
od rodiny. Poukazují totiž na možnost pobývat na území České republiky na základě nového
povolení, požádá-li o něj. Není ovšem opět zcela zřejmé, proč tuto možnost považu jí za reálnou.
Jak totiž stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti, závěr o závažném narušení veřejného pořádku
pro něj může představovat reálnou překážku pro získání jiného pobytového titulu. I o této
skutečnosti proto musí správní orgán uvážit, má-li odpovědně vyhodnotit, jaký reálný zásah
do soukromého a rodinného života cizince může zrušení povolení k trvalému pobytu
představovat. Mezi pouhou změnou pobytového titulu bez nutnosti opustit území České
republiky na straně jedné a nutností opustit toto území bez reálné možnosti návratu na straně
druhé je totiž zcela zásadní rozdíl. Správní orgány si tedy musí předně ujasnit, o kterou z variant
u stěžovatele půjde.
Neurčily-li správní orgány vůbec, k jakému konkrétnímu zásahu do soukromého
a rodinného života stěžovatele dochází, jen stěží mohly odpovědně posoudit, zda je tento zásah
přiměřený.
Kromě toho se správní orgány řádně nezabývaly ani intenzitou zjištěného narušení
veřejného pořádku. S ohledem na silné rodinné zázemí stěžovatele na území České repub liky
měly vzít správní orgány pečlivěji v úvahu veškeré okolnosti spáchání trestné činnosti. Podle
obsahu správních rozhodnutí tak ovšem vůbec učinit nemohly, neboť si pro to neopatřily
dostatečné podklady. Obě správní rozhodnutí v tomto směru odkazují na jediný podklad,
kterým byl opis z Rejstříku trestů. Z něj však vůbec nelze vyčíst okolnosti spáchání trestných činů
– kdy a kde byly spáchány, jaký byl jejich následek, polehčující a přitěžující okolnosti apod. Pouhá
právní kvalifikace jednání stěžovatele je v daném případě zcela nepostačující.
Správní orgány tedy neučinily dostatečná skutková zjištění ohledně závažnosti jednání
stěžovatele. V důsledku toho neobsahují prvostupňové ani druhostupňové rozhodnutí řádné
posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Obě rozhodnutí
tak trpí nepřezkoumatelností, pro kterou měla být městským soudem zrušena. Městský soud
proto pochybil, pokud je v dané části podrobil věcnému přezkumu. Je přitom nutno dodat,
že úvahy městského soudu jsou částečně stiženy toutéž vadou, jako úvahy správních orgánů.
Městský soud totiž taktéž vycházel pouze z údajů obsažených v opisu z Rejstříku trestů, aniž by
posuzoval konkrétní okolnosti spáchání trestných činů stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, č. j. 8 A 262/2010 - 46, je
opodstatněná a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku městského soudu přistoupil
Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §78 odst. 1
a 3 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 10. 2010,
č. j. MV-64701-3/VS-2010, a jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 25. 5. 2010, č. j. OAM-7594-9/MC-2010. Podle ust. §1 10 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s ust. §78 odst. 4 s. ř. s. byla věc vrácena žalované mu k dalšímu řízení.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, vě ta první s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úsp ěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tom u, že stěžovatel měl v řízení
o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
i řízení o kasační stížnosti.
V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatele zaplacený soudní poplatek
ve výši 2.000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí
za dva úkony právní služby (převzetí věci a podání žaloby) v hodnotě 2.100 Kč za jede n úkon
[§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 ( úkony právní služby byly učiněny
do 31. 12. 2012, viz čl. II zákona č. 486/2012 Sb.); dále jen „ad vokátní tarif účinný
do 31. 12. 2012“] celkem částku 4.200 Kč. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální
částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2012).
Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok
o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů a která činí 1.008 Kč. Jelikož má stěžovatel právo na náhradu těchto nákladů proti
žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovateli
k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 7.808 Kč.
V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatele zaplacený soudní
poplatek ve výši 3.750 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce
činí za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) částku 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu , ve znění pozdějších předpisů; dále jen
„advokátní tarif“]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 300 Kč (ust. §13
odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok o částku odpovídající dani, která činí 714 Kč. Jelikož má stěžovatel právo na náhradu
těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen
nahradit stěžovateli k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 7.864 Kč.
O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, neboť stěžovatel přes výzvu soudu neuhradil soudní poplatek spojený
s tímto návrhem. Navíc Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé takřka bezodkladně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu