ECLI:CZ:NSS:2014:7.AZS.144.2014:35
sp. zn. 7 Azs 144/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: D. K.,
zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 57 A 57/2013 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta,
se sídlem Opletalova 25, Praha, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014, č. j. 57 A 57/2013 – 63, byla
zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „komise“) ze dne 21. 5. 2013,
č. j. MV-20762-8/SO/sen-2013, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky ze dne 18. 12. 2012, č. j. OAM-24893-16/DP-2012, kterým nebyla
stěžovateli prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky
za účelem podnikání – účast v právnické osobě podle ust. §44a odst. 3 v návaznosti na §35
odst. 3, §37 odst. 2 písm. b) s odkazem na §56 odst. 1 písm. j) vět a druhá zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že rozhodné pro posouzení věci bylo, zda stěžovatel plnil účel
povolení k dlouhodobému pobytu a zda lze neplnění účelu pobytu posoudit jako jinou závažnou
překážku. Ve vztahu k první otázce krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neplnil účel
povolení k dlouhodobému pobytu. Listinnými důkazy a protokolem o výslechu stěžovatele totiž
bylo prokázáno, že stěžovatel v době, kdy měl na území České republiky povolen dlouhodobý
pobyt za účelem účasti v právnické osobě, podnikatelskou činnost nevykonával. Při posouzení
další sporné otázky, zda lze neplnění účelu pobytu posoudit jako jinou závažnou překážku,
vycházel krajský soud zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9 As 80/2011 – 69, a považoval za nesprávné tvrzení stěžovatele, že správní orgán nemůže
s odkazem na §37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců
vyjádřit neplnění účelu pobytu jako jinou závažnou překážku. Není správná ani argumentace
stěžovatele, že bylo nutno aplikovat ust. §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které
stanoví jako jeden z důvodů pro zrušení víza (v souvislosti s §44a odst. 3 a §35 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců pro neprodloužení pobytu) neplnění účelu, pro který bylo vízum uděleno.
Krajský soud tak vyslovil souhlas s právním hodnocením provedenými správními orgány. Souhlas
vyjádřil i s jejich závěry ve vztahu k přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného
a soukromého života stěžovatele.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uplatnil
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele došlo k neprávnímu
právnímu posouzení ust. §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, protože aplikace tohoto
zákonného důvodu pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je možná
v situaci, kdy skutečně existuje specifický důvod, který je překážkou pobytu na území a není
definován v jiném zákonném ustanovení. Správní orgány postavily svá rozhodnutí na tom,
že stěžovatel neplnil účel pobytu. Jeho případ proto nebylo možno podřadit pod ust. §56 odst. 1
písm. j) zákona o pobytu cizinců, který vychází z existence jiné závažné překážky k pobytu.
Pokud je neplnění účelu pobytu samostatným důvodem pro neprodloužení povolení k pobytu,
nemůže být zároveň jinou závažnou překážkou pobytu. Stěžovatel dále brojil proti posouzení
plnění účelu povolení k dlouhodobému pobytu správními orgány a dovozoval porušení ust. §3
zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgány
mu neprodloužily povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu, že pobýval na území České
republiky pouze po omezenou dobu, resp. z důvodu, že společnost, ve které byl jednatelem
(VENTA West, s. r. o.), neměla v roce 2011 relevantní hospodářské výsledky. K prvnímu důvodu
stěžovatel uvedl, že s odkazem na čl. 14 Listiny základních práv a svobod nemůže nikdo být
k pobytu na území nucen. Pokud cizinci postačuje doba, po kterou se na území České republiky
nacházel, k tomu, aby mohl řídit svou společnost, nelze mu vytýkat, že se zde nacházel pouze
po tuto dobu. Pokud jde o druhý důvod, je sice pravdou, že uvedená společnost neměla v roce
2011 relevantní hospodářské výsledky, to však bez dalšího naznamená, že stěžovatel nepodnikal.
Ačkoliv je podnikání činností zaměřenou primárně za účelem dosažení zisku, krátkodobá
neziskovost neznamená, že společnost nesměřuje k dosažení zisku. Konečně stěžovatel namítal,
že správní orgány a krajský soud se nevypořádaly s otázkou přiměřenosti rozhodnutí
o neprodloužení povolení k pobytu ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu.
Nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života nelze odmítat jenom pro to, že rodina
stěžovatele pobývala převážnou část doby pobytu na území domovského státu. Rodina chce
přenést své podnikání do České republiky a zamezení v pobytu bude mít následky pro její členy.
Stěžovatel navíc neměl možnost nepřiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života tvrdit.
Výslechy prováděné pracovníky mají formulářový charakter a stěžovatel pouze odpovídal
na pokládané otázky a nemohl tvrdit okolnosti, které svědčí v jeho prospěch. Dovozuje
nezákonnost, rozpornost a nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí a rozsudku krajského
soudu. Proto navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a příp. i rozhodnutí správního orgánu
a vrácení věci k dalšímu řízení. Dále stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Komise ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila souhlas se závěry krajského soudu.
Poukázala na to, že stěžovatel pobýval na území v předmětném období pouze po dobu 98 dnů,
přičemž při výslechu dne 27. 6. 2012 uvedl, že jeho rodinní příslušníci pobývají na území České
republiky zhruba stejně času jako on sám. Vzhledem k délce faktického pobytu stěžovatele
na území České republiky je tedy zřejmé, že realizuje svůj soukromý a rodinný život převážně
v domovském státě, a proto nemůže být zamítnutím jeho žádosti do jeho rodinného
a soukromého života významnějším způsobem zasaženo. Stěžovatel měl v průběhu řízení
možnost sdělit správnímu orgánu důvody, které by mohly zakládat nepřiměřenost napadeného
rozhodnutí, což však neučinil. S ohledem na výše uvedené komise navrhla zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů.
Po posouzení obou správních rozhodnutí a rozsudku krajského soudu dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že jak rozhodnutí správních orgánů, tak i rozsudek krajského soudu
odpovídají požadavkům přezkoumatelnosti formulovaným v judikatuře Nejvyššího správního
soudu (např. viz rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb.
NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 – 136, publ.
pod č. 1795/2009 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně z kasační stížnosti vyplývá,
že stěžovatel obsahu správních rozhodnutí i rozsudku krajského soudu dostatečně porozuměl.
Skutečnost, že se závěry krajského soudu nesouhlasí a nepovažuje je za správné, nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Nedůvodné je i stěžovatelovo tvrzení, že si rozhodnutí
správních orgánů vnitřně odporují. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je odůvodnění
správních orgánů vnitřně konzistentní. Ani v tomto ohledu nelze spatřovat vadnost správních
rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že je-li důvodem pro neprodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu neplnění účelu povolení k dlouhodobému pobytu, pro který
bylo toto povolení uděleno, není možné aplikovat ust. 37 odst. 2 písm. b) ve spojení §56 odst. 1
písm. j) zákona o pobytu cizinců.
V projednávané věci je předmětem řízení prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, na které se ve smyslu ust. §44a zákona o pobytu cizinců obdobně
vztahují ustanovení týkající se prodloužení doby pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů
[§35 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců]. V odst. 3 citovaného ustanovení pak stanoveno,
že dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud policie shledá
důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza dle ust. §37 zákona o pobytu cizinců.
Správní orgán ve vztahu k žádosti stěžovatele o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu aplikoval ust. §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které stanoví, že policie zruší
platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek
pro udělení víza. V návaznosti na citované ustanovení dále aplikoval ust. §56 odst. 1 písm. j)
zákona o pobytu cizinců upravující důvody pro neudělení víza, podle kterého ministerstvo vízum
cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná
závažná překážka pobytu cizince na území.
Výkladem obou citovaných ustanovení se již zabýval Nejvyšší správní soud ve svých
rozsudcích, např. ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013 – 50 a ze dne 19. 1 2012,
č. j. 9 As 80/2011 – 69. V posledně citovaném rozsudku se uvádí, že „Nejvyšší správní soud se (…)
neztotožnil s argumentací stěžovatele týkající se otázky návaznosti ustanovení §37 odst. 2 písm. b) a ustanovení
§56 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud zákon o pobytu cizinců v ustanovení §37
odst. 2 písm. b) podmiňuje zrušení platnosti víza skutečností, že cizinec přestane splňovat některou z podmínek
pro udělení víza, je nutné tyto podmínky dovozovat z ustanovení §31 a §33 tohoto zákona a nikoli z ustanovení
§56, jak určil městský soud a správní orgány. K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že se lze
ztotožnit se stěžovatelem, že ustanovení §31 a §33 zákona o pobytu cizinců představují pozitivní vymezení
podmínek pro udělení víza. Nicméně současně je nutno dodat, že zákon o pobytu cizinců zakotvuje vedle tohoto
pozitivního výčtu předpokladů pro udělení víza též vymezení negativní, které pouhé formálních naplnění
předpokladů pro udělení víza zákonným způsobem koriguje. Zmíněný korektiv představuje mimo jiné ustanovení
§56 citovaného zákona, na základě kterého správní orgány v rámci vedeného řízení ověřují, zda jsou splněny
další předpoklady pro udělení víza, tedy zda tu neexistují důvody pro jeho případné neudělení. Naposledy zmíněné
ustanovení lze tedy ve vazbě na námitku stěžovatele označit za ustanovení, které podmínky pro udělení víza
vymezuje negativně. Městský soud tedy správně a způsobem odpovídajícím rozsahu žalobní námitky dovodil,
že důvody pro neudělení víza dle ustanovení §56 zákona o pobytu cizinců představují (v negativním smyslu)
podmínky pro udělení víza ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 písm. b) téhož zákona, jestliže obsahem žalobní
námitky bylo toliko konstatování, že stěžovateli není zřejmé, jakým způsobem podle žalovaného na sebe navazují
ustanovení zákona, podle kterých bylo rozhodováno, konkrétně ustanovení §37 odst. 2 písm. b) a §56 zákona
o pobytu cizinců.“
Stejně tak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2014,
č. j. 9 Azs 154/2014 – 45, v němž byl vysloven závěr, že „Stěžovatelka dále namítá, že správní orgány
nesprávně posoudily vzájemný vztah §37 odst. 1 písm. b) a §37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §56 odst. 1
písm. j) zákona o pobytu cizinců. Domnívá se, že nelze použít druhé z těchto ustanovení jako způsob, jakým
obejít nedostatky ve splnění skutkové podstaty §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Vztahem těchto
dvou ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 -
69, na což krajský soud ostatně stěžovatelku upozornil. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí dovodil,
že důvody pro neudělení víza dle ustanovení §56 zákona o pobytu cizinců představují (v negativním smyslu)
podmínky pro udělení víza ve smyslu §37 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Mezi jiné závažné překážky pobytu
cizince na území je podle tohoto rozsudku možné zařadit i neplnění účelu, pro který byl pobyt povolen. (…)
Jelikož v nyní projednávané věci neshledává Nejvyšší správní soud důvod odklonit se od způsobu, jakým byla tato
otázka hodnocena v jeho předchozí judikatuře, lze učinit dílčí závěr, že na případ stěžovatelky bylo možné
aplikovat ustanovení §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve spojení s ustanovením §56 odst. 1
písm. j) téhož zákona.“
Ve shodě s citovanou judikaturou se s žalobní námitkou vypořádal také krajský soud,
když jednání stěžovatele, podrobně popsané v odůvodnění rozsudku, vyhodnotil jako neplnění
účelu, pro nějž mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu, s tím, že vzhledem k rozsahu
období, kdy tento účel plněn nebyl, přičemž se jednalo o většinu doby, na níž bylo toto povolení
uděleno, vyhodnotil jako jinou závažnou překážku podle ust. §56 odst. 1 písm. j) zákona
o pobytu cizinců. S tímto hodnocením krajského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Nedošlo tedy k nesprávnému právnímu posouzení předmětné otázky, jak namítal stěžovatel.
Hodnocení provedené krajským soudem je v souladu s konstantní judikaturou nejvyššího
správního soudu.
Dále stěžovatel brojil proti posouzení splnění účelu povolení k dlouhodobému pobytu
správními orgány a následně soudem. Zákon o pobytu cizinců vychází z premisy, že cizinec, který
získal povolení k pobytu na území České republiky k určitému účelu, je povinen povolení k jím
deklarovanému účelu náležitě využívat. Právě pro tento účel mu totiž bylo povolení k pobytu
uděleno. Pokud cizinec nenaplňuje účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu,
je na místě mu toto povolení k pobytu neprodloužit. Plněním účelu, pro který bylo vízum
uděleno, je přitom třeba ve smyslu ust. §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců v případě,
že bylo uděleno za účelem podnikání, rozumět faktické vykonávání podnikatelské činnosti.
Nestačí tedy mít pouze oprávnění podnikat, není-li podnikatelská činnost fakticky vykonávána.
Podnikáním se ve smyslu ust. §2 odst. 1 obch. zák. rozumí soustavná činnost prováděná
samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
Účelem pobytu zcela jistě zákonodárce nemínil pouze formální zapsání se do příslušných
rejstříků, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána,
neboť by tak došlo k obcházení zákona. Pro podporu výše uvedených závěrů srv. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81, a ze dne 28. 5. 2014,
č. j. 4 As 165/2013 – 50.
V daném případě však nebylo prokázáno, že by stěžovatel splnil předmětný účel pobytu,
tj. fakticky vykonával podnikatelskou činnost na území České republiky. Nejvyšší správní soud
se tedy ztotožňuje se závěrem, že stěžovatel neplnil stanovený účel. Postup správních orgánů
při dokazování přitom odpovídal §3 správního řádu. Správní orgány důkladně zjistily stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2 správního řádu. Správní orgány daly stěžovateli také možnost,
aby jejich skutková zjištění doplnil a prokázal tak splnění účelu pobytu, např. při výslechu dne
27. 6. 2012. Z tvrzení stěžovatele však nevyplynulo, že by vykonával na území České republiky
faktickou podnikatelskou činnost v předmětné společnosti. Byl pouze zapsán v obchodním
rejstříku jako společník společnosti VENTA West, s.r.o. Nebylo tak prokázáno, že by stěžovatel
fakticky vykonával na území České republiky podnikatelskou činnost. Ostatně ani v kasační
stížnosti stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o jeho faktickém výkonu
podnikatelské činnosti v této společnosti.
Stížní námitky týkající se naplnění stanoveného účelu pobytu tedy Nejvyšší správní soud
vyhodnotil jako nedůvodné. Se stěžovatelem lze obecně souhlasit pouze v tom, že k pobytu
na území nemůže být nikdo nucen (čl. 14 Listiny základních práv a svobod). Pro prodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu cizince je však třeba splnit i další podmínky, které nejsou
s tímto ustanovením v rozporu.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel vytýkal krajskému soudu a správním orgánům,
že se nevypořádaly s otázkou přiměřenosti rozhodnutí o neprodloužení povolení k pobytu
ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného
rozsudku, krajský soud se touto otázkou zabýval a vyslovil souhlas se závěry správních orgánů,
které se námitce nepřiměřenosti rozhodnutí o neprodlužení pobytu důkladně věnovaly a dospěly
k závěru, že pobývání stěžovatele na území České republiky pouze po dobu 98 dnů (za situace,
že měl povoleno zde pobývat po dobu dvou let), když zbývající část doby trávil společně se svou
rodinou na území Ruské federace, není nepřiměřeným zásahem do rodinného soukromého života
stěžovatele. S tímto se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Uváděl-li stěžovatel, že neměl
ve správním řízení možnost rozvést tvrzený zásah do rodinného a soukromého života, je třeba
s odkazem na obsah správního spisu uvést, že mu byla opakovaně dána možnost, aby se vyjádřil
v průběhu správního řízení ke všem okolnostem dané věci. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem,
že neměl možnost tvrdit okolnosti svědčící v jeho prospěch. Navíc stěžovatel tento zásah
spatřuje pouze v tom, že jeho rodina chce přenést své podnikání do České republiky. Ve vztahu
k době, kdy správní orgány rozhodovaly o prodloužení pobytu stěžovatele, lze v souladu s komisí
doplnit, že na základě faktické délky pobytu stěžovatele na území České republiky lze usuzovat,
že realizuje svůj soukromý a rodinný život převážně v Ruské federaci, a proto nemůže být
zamítnutím jeho žádosti do jeho rodinného a soukromého života nijak zasaženo.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval v řízení o kasační stížnosti o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o kasační stížnosti bylo rozhodnuto
bez prodlení po poučení účastníků řízení a dalších nezbytných procesních úkonech.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a komisi žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, rozhodl podle ust. §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu