ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.270.2004
sp. zn. 7 Azs 270/2004 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky
D. B., zastoupené Mgr. Matúšem Bónou, advokátem se sídlem v Brně, Novobranská 14, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2004, č. j. 24 Az
125/2004 - 16,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2004, č. j. 24 Az 125/2004 - 16,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2004, č. j. 24 Az 125/2004 – 16,
byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 10. 2. 2004, č. j. OAM-14/VL-07-04-2004, jímž bylo rozhodnuto
o neudělení azylu stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatelku
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský soud v odůvodnění
usnesení uvedl, že v řízení nelze pokračovat, protože z podání stěžovatelky není vůbec zřejmé
označení výroků rozhodnutí, které napadá, a důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, a tato vada nebyla přes výzvu soudu odstraněna.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nezákonnost spatřovala v tom, že skutečnost,
že je neznalá jednak českého práva a jednak i českého jazyka a obsahu výzvy krajského soudu
k odstranění vad podání včetně poučení o následcích v případě nevyhovění nebude schopna
porozumět, byla zřejmá již z jejího původního podání. Mimo to tuto skutečnost sdělila
krajskému soudu po doručení této výzvy. Nebyly tedy splněny podmínky pro odmítnutí
podání podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i usnesení krajského soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení. Dále poukázalo na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 3 Azs 26/2003. Z výše uvedených důvodů navrhlo zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené
usnesení v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatelka uplatnila, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Dne 17. 2. 2004 bylo Krajskému soudu v Ostravě doručeno podání stěžovatelky
ze dne 13. 2. 2004, které bylo označeno jako žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra.
Tato žaloba byla zčásti v jazyce českém a zčásti ji stěžovatelka sepsala vlastnoručně v jiném
než českém jazyce. Krajský soud usnesením ze dne 10. 3. 2004, č. j. 24 Az 125/2004 – 8,
vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 1 měsíce od doručení usnesení odstranila vady podání
ze dne 13. 2. 2004 tak, že předloží překlad svého podání do českého jazyka a uvede žalobní
body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje výroky
napadeného rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Současně ji upozornil, že nebude-li výzvě
ve stanovené lhůtě vyhověno, soud řízení o jejím podání odmítne. Stěžovatelka na tuto výzvu
krajského soudu reagovala tak, že ji zaslala zpět krajskému soudu s ručně připsanou
poznámkou, z níž vyplývá, že jí nerozumí a potřebuje tlumočníka. Krajský soud
poté její podání napadeným usnesením odmítl.
Vzhledem k tomu, že s. ř. s. neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat
před soudem ve své mateřštině, je třeba za použití ustanovení §64 s. ř. s. postupovat podle
ustanovení §18 o. s. ř. Podle ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. mají účastníci v občanském
soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud
je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 citovaného
ustanovení účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka,
jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil účastníkovi
tlumočníka, nestačí pouze, že se jedná o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk,
ale současně musí potřeba ustanovit tlumočníka vyjít v řízení najevo. Za situace, že krajský
soud neznal část obsahu žaloby, nemohl dovodit, že žaloba neobsahuje náležitosti uvedené
v §71 odst. 1 s. ř. s., neboť za tohoto stavu nemohl posoudit, zda je způsobilá projednání
či je nutné její doplnění.
V dané věci podle názoru Nejvyššího správního soudu potřeba ustanovit stěžovatelce
tlumočníka v řízení před krajským soudem vyšla najevo přinejmenším z obsahu její žaloby,
jejíž část byla sepsána v jiném než českém jazyce, ale zcela jednoznačně z reakce
stěžovatelky na usnesení krajského soudu ze dne 10. 3. 2004, když stěžovatelka sdělila,
že nerozumí a požádala o ustanovení tlumočníka. Jestliže krajský soud neznal část obsahu
žaloby napsanou v jiném než českém jazyce, nemohl dovodit, že žaloba neobsahuje
náležitosti uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s., když za tohoto stavu nebylo možno posoudit,
zda je způsobilá projednání či je nutné její doplnění.
Zásada rovnosti účastníků řízení formulovaná v ustanovení §18 o. s. ř. je projevem
ústavního principu rovnosti účastníků vyjádřeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3 a 4
Listiny základních práv a svobod. Při posuzování postupu krajského soudu při realizaci
tohoto práva uvedeného v ustanovení §18 o. s. ř., dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že tento pochybil, pokud neustanovil stěžovatelce tlumočníka. Na uvedených závěrech
nemůže nic změnit ani to, že část žaloby byla sepsána v českém jazyce, neboť tato skutečnost
sama o sobě nemůže ovlivnit závěr o splnění podmínek uvedených v §18 odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud tím, že stěžovatelce neustanovil tlumočníka, ačkoliv tato potřeba vyšla v řízení
najevo, nepostupoval v souladu s ustanovením §18 o. s. ř., což ve svých důsledcích znamená,
že nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení v tomto ustanovení zakotvenou.
Pokud ministerstvo ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 26/2003, nepovažuje jej Nejvyšší správní soud
za důvodný, neboť jak bylo již uvedeno výše, pro povinnost soudu ustanovit tlumočníka
účastníkovi, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, je podstatné to, zda tato potřeba vyjde
v řízení najevo. Splnění této podmínky je nutno zkoumat vždy případ od případu a to, že soud
nenařídí jednání ve věci, automaticky neznamená, že nejsou splněny podmínky
pro ustanovení tlumočníka účastníkovi řízení.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud napadené usnesení podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu