ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.287.2017:32
sp. zn. 7 Azs 287/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: A. T. P., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017,
č. j. 44 A 27/2017 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Mělník (dále jen „krajské ředitelství“),
ze dne 7. 10. 2016, č. j. KRPS-161219-78/ČJ-2016-010026, bylo žalobci podle ustanovení §119
odst. 1 písm. b) bodu 9 a písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), kvůli jeho neoprávněnému pobytu na území České republiky uloženo správní
vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, byla stanovena v délce pěti let. Krajské ředitelství totiž zjistilo, že žalobce pobýval na území
České republiky v období od 19. 8. 2012 do 6. 5. 2016 bez cestovního dokladu a mařil výkon
dřívějšího rozhodnutí o správním vyhoštění.
[2] Žalobce podal proti citovanému rozhodnutí odvolání, které žalovaná rozhodnutím
ze dne 14. 6. 2017, č. j. CPR-27787-8/ČJ-2016-930310-V243, zamítla a rozhodnutí krajského
ředitelství potvrdila.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který ji rozsudkem
ze dne 23. 8. 2017, č. j. 44 A 27/2017 - 32, zamítl. Krajský soud nesouhlasil, že by nevypořádání
žalobcova návrhu zajistit stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD) k vlivu
žalobcova vyhoštění na jeho nezletilou dceru představovalo vadu správního řízení. Přestože se
rozhodnutí krajského ředitelství k tomuto návrhu výslovně nevyjádřilo, rozhodnutí žalované
vysvětlilo, že opatření stanoviska OSPOD bylo nadbytečné, protože krajské ředitelství samo
zjistilo potřebné skutečnosti o míře zásahu do soukromého a rodinného života nezletilé. Tím byla
tato vada zhojena. Podle krajského soudu proto žalobce primárně napadal hodnocení takto
zjištěných skutečností správními orgány, které dospěly k závěru, že správní vyhoštění ani uložená
délka zákazu vstupu na území nepředstavují nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný
život žalobce ani jeho rodinných příslušníků.
[4] Krajský soud naznal, že se žalovaná zabývala všemi relevantními kritérii pro posouzení
přiměřenosti tak, jak je vymezuje §174a zákona o pobytu cizinců a judikatura Evropského soudu
pro lidská práva. Zrekapituloval, že žalobce byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody
a vyhoštění, nyní již promlčenému. Svým neoprávněným pobytem dlouhodobě a vědomě
porušoval právní předpisy, mj. když se prokazoval příslušníkům Policie dokladem totožnosti jiné
osoby. Ani délka pobytu 22 let nesvědčí dle soudu ve prospěch žalobce za situace, kdy již od roku
1998 pobývá v České republice neoprávněně. Vzhledem k tomu, že rodinný život zde žalobce
založil až v průběhu tohoto neoprávněného pobytu, mohla by ochrana jeho práva na rodinný
život převážit jen při existenci mimořádných okolností. Ty však krajský soud v případě žalobce
neshledal, a proto nenásledoval rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nunez
proti Norsku (rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09).
[5] Podrobně se krajský soud věnoval zdůvodnění, proč správní vyhoštění a uložená délka
zákazu vstupu nepředstavují nepřiměřený zásah jak do práva na rodinný život žalobce, tak i jeho
manželky a dcery. Za významné přitom krajský soud považoval, že obě mají vietnamskou státní
příslušnost a hovoří vietnamsky. Jeho manželka má, stejně jako žalobce, ve Vietnamu blízkou
rodinu, s níž udržovala kontakt. Zdravotní stav žalobcovy nezletilé dcery již nebyl tak závažný,
aby vylučoval přesun celé rodiny do Vietnamu. Pokud by se žalobcova manželka rozhodla
v České republice setrvat navzdory své omezené integraci do českého prostředí, pak by mohl být
kontakt žalobce s jeho dcerou zajištěn návštěvami na základě víza nebo prostřednictvím
elektronické komunikace. Rozdělení rodiny je tak podle krajského soudu do značné míry
na rozhodnutí manželky žalobce. Jakkoli tedy soud souhlasil se správními orgány obou stupňů,
že rodinný život žalobce i jeho blízkých bude správním vyhoštěním žalobce negativně zasažen,
nepokládal tento zásah za nepřiměřený. Krajský soud také shledal, že při stanovení délky zákazu
vstupu správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení a svůj postup řádně zdůvodnily.
Žalobu proto zamítl.
III.
[6] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., kterou
spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Stěžovatel předně namítl, že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů, protože se „kvalitativně relevantně nevypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě“. Krajský soud podle něj jen převzal nepřezkoumatelnou a právně vadnou argumentaci
obou správních orgánů, čímž zatížil i své vlastní rozhodnutí stejnými vadami.
[8] V žádném z řízení nebyl dle stěžovatele objasněn skutkový stav do té míry, aby byla
naplněna zásada materiální pravdy. Konkrétní pochybení spatřuje v tom, že správní orgány
v rozporu s §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, nezjistily dostatečně okolnosti
svědčící v jeho prospěch. V této souvislosti připomněl, že nebylo opatřeno stanovisko OSPOD
k možnému vlivu stěžovatelova vyhoštění na jeho nezletilou dceru, ačkoli správní orgány nebyly
odborně vybavené ke zhodnocení tohoto vlivu. Stanovisko OSPOD je podle stěžovatele
v podobných řízeních běžně vyžadováno.
[9] Otázce přiměřenosti zásahu do práva stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na soukromý
a rodinný život se krajský soud věnoval nedostatečně. Stěžovatel zopakoval, že forma i délka
uloženého opatření byly zcela nepřiměřené okolnostem případu a rozporné se zásadami
proporcionality a právní jistoty. Shrnul, že má již na českém území vytvořeno veškeré zázemí
a vede zde rodinný život. V České republice žije již 22 let, a přestože se v minulosti dopustil
porušení zákona, neměla by tato okolnost převážit nad ochranou práv jeho dítěte. Zájem na této
ochraně podle názoru stěžovatele převažuje nad zájmem státu na jeho vyhoštění; k podpoře
svého závěru odkázal stěžovatel na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího
správního soudu.
[10] Vzhledem k těmto okolnostem je třeba hodnotit i délku zákazu vstupu na území po dobu
pěti let, tedy v maximální délce, jako nepřiměřenou a nedostatečně odůvodněnou. Správní orgány
měly podle stěžovatele šetřit jeho práv a postupovat podle §50a zákona o pobytu cizinců,
protože správní vyhoštění má přicházet v úvahu až tehdy, je-li porušení zákona v „enormním
nepoměru“ k chráněným zájmům cizince. Úvahy soudu, že stěžovatel může s dcerou udržovat
kontakt i nadále, stěžovatel odmítl, jeho dcera je na něm závislá a nemohl by plnit svoji úlohu
hlavy rodiny. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
IV.
[11] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že se nehodlá blíže vyjadřovat
ke způsobu rozhodnutí krajského soudu.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Z obsahu stížnosti přitom dovodil, že stěžovatel
napadá rozsudek krajského soudu z důvodů podle §103 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[13] Jelikož stěžovatel spatřoval vadu rozsudku krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů
v jejich nepřezkoumatelnosti, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto námitkou, protože
by bylo předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé. Nedostatek důvodů rozsudku
stěžovatel spatřuje v „kvalitativně nerelevantním“ vypořádání jeho klíčových námitek, zejména
k přiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život a k uložené délce zákazu vstupu
na území.
[14] Nejvyšší správní soud předesílá, že už ze samotné formulace námitky plyne, že stěžovatel
nenamítá nedostatek skutkových důvodů rozhodnutí, spíše polemizuje s jejich právním
posouzením krajským soudem, což nepředstavuje vadu nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní
soud přesto posoudil, zda rozhodnutí krajského soudu, potažmo správních orgánů, jsou
přezkoumatelná ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Z ní především plyne,
že z rozhodnutí musí být zřejmé, z jakých skutkových zjištění rozhodující orgán vycházel, jakými
úvahami se řídil a proč nepovažoval argumentaci účastníka řízení za důvodnou (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, publ. pod č. 638/2005 Sb. NSS).
[15] Rozsudek krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů v těchto ohledech obstojí.
Oba správní orgány náležitě zjišťovaly okolnosti, které byly relevantní pro úsudek o závažnosti
zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Jejich rozhodnutí obsahují vedle obecných
východisek i individualizované úvahy založené na zjištěných skutkových okolnostech, které jsou
dostatečně zdůvodněny (rozhodnutí krajského ředitelství, str. 7-8; rozhodnutí žalované, str. 5-7).
Z jejich rozhodnutí vyplývají zjištění, že rodinu finančně zabezpečuje manželka stěžovatele, jejich
dcera nevyžaduje kvůli svému onemocnění stěžovatelovu celodenní péči ani častou péči lékařů.
Nijak nezpochybnily, že je stěžovatelova přítomnost pro jeho dceru důležitá, zároveň však
naznaly, že zajištění péče o ni nebude v případě jeho nepřítomnosti závažně narušeno. Kontakt
mezi stěžovatelem a jeho rodinou může být dle správních orgánů i krajského soudu možné
udržovat nejen prostředky elektronické komunikace, ale i případnými osobními návštěvami.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí ale plyne také zjištění, že rodině stěžovatele nebrání žádné
zásadní překážky v přesídlení do Vietnamu. Jde o zemi jejich státní příslušnosti, jejíž jazyk
ovládají a v níž má stěžovatel i jeho manželka rodinné vazby.
[16] Napadená rozhodnutí dále obsahují dostatečně zdůvodněnou úvahu o uložené délce
zákazu vstupu na území. Z jejich odůvodnění vyplývá, že vzhledem k okolnostem stěžovatelova
neoprávněného pobytu na území České republiky správní orgány považovaly délku zákazu
na horní hranici zákonného rozpětí za důvodnou, resp. v mezích správního uvážení, s čímž se
Nejvyšší správní soud vzhledem k okolnostem případu ztotožňuje.
[17] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení dalších otázek, avšak předesílá,
že rozsah jeho přezkumu předurčil stěžovatel mírou konkretizace svých námitek. Nejvyšší správní
soud se nejprve zabýval přiměřeností správního vyhoštění vůči právu na soukromý a rodinný
život. K tomu připomíná, že jde interpretaci neurčitého právního pojmu, nikoli věc správního
uvážení, což mu umožňuje věcný přezkum (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31).
[18] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců není možné rozhodnout o správním
vyhoštění, pokud by představovalo nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince. Bližší kritéria, ke kterým je nutné přihlédnout, stanoví §174a zákona o pobytu cizinců
a vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (pro shrnutí viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 114/2015 - 38, publ.
pod 3393/2016 Sb. NSS).
[19] Stěžovatel tvrdí, že vzhledem k délce jeho pobytu, vytvoření „veškerého zázemí“
a především zájmům jeho nezletilé dcery nepřevažuje zájem na jeho vyhoštění nad ochranou
práva na soukromý a rodinný život. Jakkoli je délka pobytu na území jedním z hledisek podle
§174a zákona o pobytu cizinců, nemůže jít o hledisko jediné, převažující a hodnocené izolovaně.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2015, č. j. 4 Azs 4/2015 - 43,
„[z]e samotného faktu, že zde stěžovatel dlouhodobě pobýval, nelze v tomto směru ničeho dovozovat, neboť
oprávnění k pobytu a nemožnost udělení správního vyhoštění nelze ‚vydržet‘ prostřednictvím dlouhodobého
faktického pobytu cizince na území České republiky, který je v rozporu s jejími právními předpisy.“ Proto
v případě stěžovatele je sice pravda, že délka pobytu 22 let představuje téměř celý jeho dospělý
život, avšak na území České republiky pobýval, s výjimkou krátkého období na počátku svého
pobytu a v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, nelegálně. Neoprávněnosti svého pobytu si
musel být vědom už proto, že proti němu byla opakovaně vedena řízení směřující k uložení
povinnosti opustit Českou republiku. Pravomocná rozhodnutí vydaná v těchto řízeních
stěžovatel ignoroval, mařil jejich výkon a v průběhu pobytu se i prokazoval cizími doklady
totožnosti.
[20] Nejvyšší správní soud nepovažuje za přesvědčivé ani stěžovatelovo tvrzení, že zde má
vytvořeno veškeré zázemí. Vzhledem k nelegálnímu pobytu stěžovatel nepracuje a finančně závisí
na své manželce. Ta spolu s jeho dcerou a vzdálenějšími příbuznými tvoří stěžovateli rodinné
zázemí, existenci jiných společenských vazeb mimo vietnamskou komunitu však stěžovatel ani
netvrdil. Své rodinné zázemí stěžovatel vybudoval až v době, kdy se již v České republice
zdržoval neoprávněně. Jak Nejvyšší správní soud uvedl ve výše citovaném rozsudku
č. j. 5 As 102/2013 - 31, „[s]kutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich
rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva
skutečně zásadní (srov. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému
království, stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99).
Pokud se jedná o takový případ, bude vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze výjimečně.“
[21] Přestože tedy nemůže být sama existence rodinného života překážkou správního vyhoštění,
je nutné zvážit, zda zde nejsou výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly opačný závěr, a to
nejen na straně stěžovatele, ale i u jeho rodinných příslušníků (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014 - 35, publ. pod č. 3330/2016 Sb. NSS).
Z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Nunez proti Norsku, na který odkázal vedle
krajského soudu i stěžovatel v kasační stížnosti, přitom vyplývá, že touto okolností mohou být
zájmy nezletilého dítěte. To je nevyhnutelně negativně zasaženo nuceným odloučením
od jednoho z rodičů za předpokladu, že byly mezi ním a rodičem vytvořeny silné citové vazby
a je-li na jeho péči závislé. Správní orgány ani krajský soud přitom nezpochybnily, že se stěžovatel
na péči o dceru podílí a je mezi nimi vytvořené citové pouto. Nejvyšší správní soud se přesto
domnívá, že zde nejsou podobně závažné okolnosti jako v případě Nunez proti Norsku, které by
správnímu vyhoštění bránily.
[22] Zásadní odlišností případu stěžovatele proti skutkovému stavu ve věci Nunez proti Norsku je
již jen fakt, že ve druhém případě bylo další soužití matky s nezletilými dětmi po jejím správním
vyhoštění prakticky vyloučeno kvůli jejímu rozchodu s otcem dětí, jemuž byly svěřeny soudem
do výchovy. Žádná alternativa k odloučení matky od dětí, závislých na její osobní péči, tak
neexistovala. Naopak v případě stěžovatele správní orgán zjistil skutečnosti svědčící o tom,
že přesídlení celé rodiny do Vietnamu je nejen právně možné, ale i prakticky realizovatelné bez
toho, aby mělo zásadní negativní vliv na dceru stěžovatele a její zdravotní stav. Tím mohou být
negativní dopady správního vyhoštění, které stěžovatel popisuje, do značné míry minimalizovány.
Pokud by se však stěžovatelova manželka rozhodla žít dále s jejich dcerou v České republice, má
Nejvyšší správní soud za to, že ani v takovém případě není zásah do práva na rodinný život
nepřiměřený. V tomto ohledu tedy souhlasí s krajským soudem.
[23] Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani
s námitkou stěžovatele, že správní orgány porušily zásadu materiální pravdy a nepostupovaly
podle §50 odst. 3 správního řádu. Ten stanoví, že „[v] řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“
[24] Nejvyšší správní soud má za to, že správní orgány dostatečně zjišťovaly okolnosti svědčící
o osobních poměrech stěžovatele, a tedy naznačující nepřiměřenost zásahu podle §174a zákona
o pobytu cizinců. Uvádět okolnosti svědčící o nepřiměřenosti zásahu do práva na soukromý
a rodinný život musí navíc i stěžovatel sám. Jak Nejvyšší správní soud potvrdil např. v rozsudku
ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21: „Je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým
způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně
o tom nabídl důkazy.“ Všechny skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, byly následně v napadených
rozhodnutích řádně zohledněny.
[25] Obdobně nespatřil Nejvyšší správní soud žádné pochybení v tom, že si správní orgány
nevyžádaly stanovisko OSPOD objasňující závažnost dopadů správního vyhoštění stěžovatele
na jeho dceru. Jakkoli je OSPOD ze zákona odborným orgánem k ochraně práv dítěte,
neznamená to, že krajské ředitelství nebo žalovaná zcela postrádají kompetenci se k těmto
otázkám vyjádřit. Za situace, kdy není stanovisko OSPOD zákonem vyžadováno a správní
orgány poskytly vlastní relevantní úvahy o daných skutečnostech, není tento postup nijak
závadný. I pokud by si správní orgány stanovisko běžně opatřovaly, nemá právní povahu
závazného stanoviska, jak naznačil stěžovatel v kasační stížnosti. Dílčí vada řízení spočívající
v tom, že se krajské ředitelství ve svém rozhodnutí k návrhu stěžovatele výslovně nevyjádřilo,
byla přitom dostatečně zhojena postupem žalované.
[26] Námitku, že správní orgány měly postupovat podle §50a zákona o pobytu cizinců, má
Nejvyšší správní soud také za nedůvodnou. Správní orgány dospěly k názoru, že závažnost
porušení právních předpisů ze strany stěžovatele je tak vysoká, že odůvodňuje uložení správního
vyhoštění se zákazem vstupu na území v maximální délce pěti let, v čemž ani Nejvyšší správní
soud nespatřuje vybočení z mezí správního uvážení (k rozsahu soudního přezkumu viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016 - 41). Proto se mu také
jeví, že postup podle §50a zákona o pobytu cizinců by neodpovídal okolnostem daného případu.
V řízení bylo objasněno, že správní vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do práva
na soukromý a rodinný život stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Porušení zákona, kterého
se stěžovatel dopustil, je naopak závažné. Na straně stěžovatele tak Nejvyšší správní soud
nenachází žádný důvod pro užití mírnějšího opatření.
[27] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[28] O návrhu na přiznání odkladného účinku přitom nerozhodl samostatným rozhodnutím
z důvodu, že věc byla projednána a rozhodnuta přednostně a bez prodlení, takže hrozící újma,
kterou stěžovatel svůj návrh odůvodňoval, nemohla vzniknout.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu spisu jí v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu