ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.338.2016:39
sp. zn. 7 Azs 338/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: N. T. T. M.,
zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 A 178/2015 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen
k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyni bylo s platností od 26. 5. 1999 uděleno povolení k trvalému pobytu na území
České republiky za účelem sloučení rodiny. Dne 29. 6. 2015 zahájilo Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, z moci úřední správní řízení o zrušení tohoto povolení. Rozhodnutím
ze dne 21. 8. 2015, č. j. OAM-1929-14/ZR-2015, bylo žalobkyni povolení k trvalému pobytu
zrušeno podle §77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena
lhůta 30 dnů k vycestování z území ČR. Ministerstvu vnitra byla totiž zaslána informace
Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji, podle níž se žalobkyně na českém území
již delší dobu nezdržovala, což plynulo i z razítek o vstupu na území v jejích cestovních
dokladech. Při výslechu žalobkyně uvedla, že z území ČR vycestovala za účelem školní docházky
ve Vietnamu, když jí bylo asi šest let, od té doby jí povolení k pobytu prodlužovali její zákonní
zástupci. Ministerstvo vnitra tedy konstatovalo, že žalobkyně pobývala mimo území nepřetržitě
od roku 2005 až do 24. 6. 2015, kdy přicestovala zpět. Naplnila tedy podmínku nepřetržitého
pobytu mimo území po dobu delší než šest let, a platnost povolení k trvalému pobytu jí proto
byla zrušena.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 11. 2015, č. j. MV-145672-6/SO-2015, zamítla
odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra a toto rozhodnutí potvrdila. Podle žalované bylo
v pořádku, že Ministerstvo vnitra vycházelo z cestovních dokladů žalobkyně. V případě zrušení
povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nebylo namístě
zohledňovat přiměřenost zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobkyně.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Ten ji
zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Krajský soud shledal, že správní orgány zjistily skutkový
stav v dostatečném rozsahu. Ministerstvo vnitra bylo oprávněno použít kopii cestovního pasu
žalobkyně jako důkazní prostředek bez ohledu na to, zda od žalobkyně získalo výslovný souhlas
s pořízením této kopie, jinak by nemohlo vykonávat své úkoly. V pořádku bylo i to,
že Ministerstvo vnitra vycházelo z počtu přechodových razítek, obsažených v jejím cestovním
dokladu. Pokud vyznačené údaje nebyly v rozporu s tvrzením žalobkyně o jejích cestách
a překročení státních hranic, resp. pokud žalobkyně netvrdila, že v konkrétní době cestovala
do ČR, přičemž nedošlo k vyznačení razítka v jejím cestovním pase, mohlo se Ministerstvo vnitra
těmito údaji při svém rozhodování řídit. Souladné se zákonem bylo i použití čestného prohlášení
žalobkyně jako podkladu pro rozhodnutí a pochybením nebylo ani její vyslechnutí
v nepřítomnosti zákonného zástupce či opatrovníka, neboť §178 zákona o pobytu cizinců
umožňuje vyslechnout cizince staršího patnácti let, který je schopen projevit svou vůli
a samostatně jednat.
[4] Co se týče posouzení přiměřenosti rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého
a rodinného života ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců, krajský soud připomněl, že §77
odst. 1 zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet situací, kdy zákonodárce přiměřenost dopadů
rozhodnutí již dopředu posoudil a upřednostnil veřejný zájem, nebo toto posouzení není nutné.
V případě podmínky písm. d) cizinec po velmi dlouhé časové období na území ČR nepobývá
a povolení k trvalému pobytu tedy fakticky nevyužívá, jeho zrušení tudíž obvykle nemůže
znamenat výraznější zásah do jeho soukromého a rodinného života; tak tomu bylo i v případě
žalobkyně. Ve správním řízení bylo zjištěno, že její rodiče a sourozenci dlouhodobě pobývali
v ČR, zatímco žalobkyně pobývala od šesti let ve Vietnamu. Tam bydlela u svého strýce,
absolvovala tam celou základní školní docházku a jednu třídu všeobecného gymnázia.
Při výslechu před Ministerstvem vnitra uvedla: „V rámci středoškolského studia mi chybí ještě dostudovat
dva roky gymnázia ve Vietnamu. Ale je možné, že jej nedodělám a pokusím se studovat zde v České republice.
To rozhodnou rodiče.“ Rodina žalobkyně si tedy sama zvolila, že žalobkyně bude dlouhodobě
pobývat na území domovského státu, zatímco většina rodiny pobývá v ČR. Žalobkyně
při výslechu připustila, že se možná vrátí do Vietnamu dokončit studium na gymnáziu. Z výše
uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nevyvolá mimořádné negativní
následky v soukromém a rodinném životě žalobkyně. Správní orgány tedy nepochybily, jestliže
v daném případě neposuzovaly přiměřenost dopadů zrušení povolení k trvalému pobytu
do soukromého a rodinného života žalobkyně.
III.
[5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka namítla, že se krajský soud nedostatečně a nesprávně vypořádal s žalobními
námitkami, jimiž namítala, že ve správním řízení nebylo nad rozumnou pochybnost v rozsahu
stanoveném v §3 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, prokázáno naplnění
důvodu pro zrušení trvalého pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Krajský
soud dospěl k nesprávnému závěru, že naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu bylo
ve správním řízení řádně prokázáno bez důvodných pochybností. Důkazy, které správní orgány
použily v její neprospěch, byly buďto nezákonné (v případě pořízení kopie cestovního dokladu),
nebo neměly takovou důkazní sílu, kterou jim správní orgány dávaly, neboť razítka v cestovním
pase není možné považovat za veřejnou listinu. Čestné prohlášení pak nelze považovat
za dostatečný důkaz pro naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu. Podle stěžovatelky trvaly
důvodné pochybnosti o skutkové verzi správních orgánů. To ostatně nepřímo připustil i krajský
soud, když uvedl, že stěžovatelka podezření z naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu
nevyvrátila ani ve správním řízení, ani v podané žalobě, když nepředložila žádná konkrétní
tvrzení, kdy do ČR cestovala, na jak dlouho a za jakým účelem. Tím krajský soud nesprávně
vychýlil povinnost tvrzení a důkazní břemeno v neprospěch stěžovatelky, neboť opomenul,
že v dané věci se jednalo o řízení zahájené a vedené z moci úřední v neprospěch stěžovatelky,
která nemá povinnost tvrdit a prokazovat nenaplnění důvodu pro zrušení pobytu, ale naopak
správní orgán musí unést důkazní břemeno, že důvod pro zrušení pobytu byl v dané věci
naplněn. Ministerstvo vnitra tak zatížilo své rozhodnutí nezákonností, kterou aprobovala
i žalovaná a následně krajský soud.
[7] Stěžovatelka dále namítla nesprávné posouzení žalobní námitky označující napadené
rozhodnutí žalované a rozhodnutí Ministerstva vnitra za zcela zjevně nepřiměřená z hlediska
dopadů do jejího soukromého a rodinného života. Ministerstvo vnitra se odmítlo otázkou
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky věcně zabývat
a žalovaná tento nepřijatelný postup potvrdila za užití přepjatě formalistického zdůvodnění,
v němž se odvolávala na to, že dle jejího výkladu zákon o pobytu cizinců neukládal správnímu
orgánu povinnost zkoumat otázku přiměřenosti rozhodnutí. Krajský soud vyjádřil souhlas
se závěrem správních orgánů, že přiměřenost v dané věci není nutné posuzovat, neboť došlo
k aplikaci §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který tuto povinnost výslovně nestanovuje.
Stěžovatelka má za to, že v daném případě bylo nutné se přiměřeností zabývat, a to s ohledem
na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a související judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva. Povinnost zkoumat přiměřenost rozhodnutí nelze dle stěžovatelky
redukovat jen na případy, v nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví, neboť povinnost
státu nezasahovat do soukromého a rodinného života vyplývá z mezinárodních závazků a rovněž
z ústavních norem.
[8] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu
věci k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] V první skupině kasačních námitek stěžovatelka alternativně uvedla, že se krajský soud
s jejími námitkami týkajícími se nedostatečného prokázání naplnění důvodu pro zrušení trvalého
pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vypořádal buď nedostatečně nebo
nesprávně. K tvrzení, že se s nimi vypořádal nedostatečně, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že stěžovatelka nijak neupřesňuje, v čem konkrétně spatřuje tuto nedostatečnost, která by mohla
založit nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. K tvrzení, že se s nimi vypořádal
nesprávně, pak pouze rekapituluje obsah svých žalobních námitek týkajících se použitelnosti
kopie cestovního dokladu, razítek v něm obsažených a čestného prohlášení, aniž by k nim něco
dalšího dodávala. Nejvyšší správní soud proto v tomto ohledu pouze odkazuje na závěry
krajského soudu ohledně použitelnosti těchto důkazů, s nimiž stěžovatelka nijak konkrétně
nepolemizuje.
[12] Dále stěžovatelka uvedla, že krajský soud nesprávně vychýlil povinnost tvrzení a důkazní
břemeno v její neprospěch, přestože se jednalo o řízení zahájené a vedené z moci úřední
a stěžovatelka neměla povinnost tvrdit a prokazovat nenaplnění důvodu pro zrušení pobytu,
ale naopak správní orgán byl povinen unést důkazní břemeno ohledně naplnění důvodu
pro zrušení povolení k pobytu. V reakci na tuto námitku je třeba připomenout, že povolení
k trvalému pobytu bylo stěžovatelce zrušeno podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců,
podle nějž platí:
„Ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže
(…)
d) cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let, (…)“
[13] Ministerstvo vnitra prokázalo, že stěžovatelka pobývala mimo území ČR nepřetržitě
od roku 2005 až do 24. 6. 2015, na základě celé skupiny důkazů. Základním důkazem byly
cestovní doklady platné od roku 2008 a od roku 2014, v nichž byl obsažen jediný otisk
přechodového razítka svědčícího o tom, že stěžovatelka přicestovala do ČR, a to
ze dne 24. 6. 2015. Stěžovatelce nic nebránilo tvrdit a prokazovat, že na českém území pobývala
v rozhodném období i jindy. To však neučinila, takže bylo v pořádku, že Ministerstvo vnitra
vzalo za prokázané, že zde v jiném období, než které vyplývalo z těchto cestovních dokladů,
nepobývala. Naopak, sama stěžovatelka při výslechu před Ministerstvem vnitra uvedla, že z ČR
odcestovala za účelem školní docházky ve Vietnamu, když jí bylo šest let, tedy asi v roce 2005,
a pak zde deset let nepobývala, čímž sama potvrdila, že naplnila podmínky podle §77 odst. 1
písm. d) zákona o pobytu cizinců. Totéž předtím uvedla i v čestném prohlášení. Jinak řečeno,
Ministerstvo vnitra vycházelo z cestovních dokladů a z výpovědi a čestného prohlášení
stěžovatelky, které jasně svědčily o tom, že v ČR po dobu delší než šest let nepobývala, přičemž
měla dostatečnou možnost skutečnosti plynoucí z těchto důkazů zpochybnit či vyvrátit.
Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti nijak nezpochybnila či nevyvrátila, správní orgány z nich
vycházely, v čemž ovšem nelze spatřovat žádné vychýlení povinnosti tvrzení a důkazního
břemene v její neprospěch, jak stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti.
[14] Svou druhou námitkou stěžovatelka brojila proti tomu, že se krajský soud ztotožnil
se žalovanou v názoru, že při zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1
písm. d) zákona o pobytu cizinců není potřeba posuzovat přiměřenost dopadu tohoto rozhodnutí
do soukromého nebo rodinného života cizince. Nejvyšší správní soud se s posouzením krajského
soudu ztotožňuje.
[15] Tento závěr je ve shodě s textem a vnitřní systematikou §77 zákona o pobytu cizinců.
Ten v odst. 1 stanoví skupinu důvodů, při jejichž splnění Ministerstvo vnitra zruší platnost
povolení k trvalému pobytu bez dalšího. V odst. 2 pak uvádí druhou skupinu důvodů, při jejichž
splnění Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu „za podmínky, že toto
rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.“ Jinak řečeno,
to, co odlišuje důvody vyjmenované v odst. 1 od důvodů vyjmenovaných v odst. 2, je právě
nezbytnost posuzovat přiměřenost zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.
Krajský soud přitom správně upozornil, že v odst. 1 jsou vyjmenovány důvody, při jejichž splnění
je zásah do soukromého nebo rodinného života cizince prakticky vyloučen.
[16] Zákon tedy explicitně nestanoví, že by se měl v případě postupu podle §77 odst. 1
písm. d) zákona o pobytu cizinců posuzovat zásah do soukromého a rodinného života. Ostatně
u takto dlouhého pobytu mimo území nelze takový zásah ani legitimně předpokládat. Případ
stěžovatelky je toho vhodným příkladem. Její povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno proto,
že pobývala mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Pokud cizinec pobývá mimo
území ČR po takto dlouhou dobu na základě vlastního rozhodnutí či rozhodnutí své rodiny,
nelze dost dobře konstatovat, že další pobyt mimo české území, kde již tak dlouho fakticky
nežije, bude představovat zásah do soukromého a rodinného života.
[17] Pro podporu uvedených závěrů srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 9. 10. 2014, č. j. 22 A 61/2014 - 40, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014 - 50 a ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 Azs 106/2015 - 48. V posledně
citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud mj. potvrdil závěr krajského soudu o tom, že §77
odst. 1 zákona o pobytu cizinců neukládá správnímu orgánu posuzovat zásah
do rodinného života. Konečně je možno poukázat na recentní rozsudek ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, ve kterém se mj. uvádí: „Skutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně
nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení
podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv
v podobě zkoumání přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu cizinců. (…) Zcela jistě se mohl zákonodárce
rozhodnout do zákona vložit požadavek na zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců do soukromého a rodinného života. K tomuto kroku však u daného ustanovení
nepřistoupil. Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle zmíněného ustanovení do soukromého a rodinného
není nezbytné ani z hlediska čl. 8 odst. 1 Úmluvy.“ Toto odůvodnění lze plně vztáhnout i na ustanovení
§77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
[18] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[21] Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, o vrácení zaplaceného soudního poplatku za tento návrh ve výši 1 000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu