ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.341.2016:24
sp. zn. 7 Azs 341/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: D. R., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č.
j. 2 A 97/2016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016, č. j. KRPA-441172-19/ČJ-2016-000022,
rozhodla o zajištění žalobce podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění na dobu jednoho roku,
které bylo žalobci uloženo dne 10. 3. 2016, č. j. KRPA-444262-62/ČJ-2015-000022. Žalovaná
současně stanovila dobu zajištění žalobce podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
kterou se domáhal přezkumu. Žalobce namítal absenci potřebnosti a důvodnosti zajištění.
Žalovaná se dle slov žalobce nezaobírala posouzením okolností případu a řádně neuvedla
důvody, jež vedly k rozhodnutí o zajištění. Žalobce taktéž nebyl informován o možnosti použití
zajištění jako zvláštního opatření, což způsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalované Městský soud v Praze zamítl výše uvedeným
rozsudkem. Uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, že se žalovaná
dostatečně přezkoumatelně a srozumitelně vypořádala s možností uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování jako přednostním prostředkem řešení žalobcovy situace. Žalobce
se svým chováním opakovaně dostal do střetu s právními předpisy, a jeho jednání
tak neposkytovalo dostatečnou záruku k uložení mírnějšího opatření. Námitka neinformovanosti
žalobce byla shledána jako nedůvodná, neboť z obsahu protokolu o podání vysvětlení ze dne
25. 10. 2016 vyplývalo, že žalobce byl s možností uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování řádně seznámen.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal nedostatečné vypořádání žalobní námitky týkající se absence
potřebnosti a odůvodněnosti zajištění, respektive nesouhlasil se způsobem jejího vypořádání.
Interpretaci §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců označil za nezákonnou. Podle stěžovatele
nebyla dostatečně zkoumána možnost uložení mírnějších opatření a žalovaná se v odůvodnění
svého rozhodnutí omezila pouze na rekapitulaci pobytové historie stěžovatele bez přihlédnutí
k aktuálním okolnostem pro jeho zajištění. Žalovaná především opomenula jeho vztah s družkou,
který se od doby vydání rozhodnutí o vyhoštění stal trvalým. Městský soud tímto postupem
zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stěžovatel taktéž zdůraznil možnost jednotlivce
odvolávat se na ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne
16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), pokud členský stát
Evropské unie příslušnou směrnici neprovedl. Žalovaná podle stěžovatele dále podstatným
způsobem porušila ustanovení o správním řízení, a to zejména základní zásady činnosti správních
orgánů vyjádřené v §2 odst. 3 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek městského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[11] Tvrzenou nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatel v nedostatečném vysvětlení
nepřistoupení k užití mírnějšího opatření. Nejvyšší správní soud nevidí žádný konkrétní důvod,
proč by měl být rozsudek za nepřezkoumatelný označen, když splňuje základní požadavky
kladené na přezkoumatelné soudní rozhodnutí. Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností.
Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto,
že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel
a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce)
je správní soud vázán dispoziční zásadou, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.).
Napadený rozsudek výše uvedeným kritériím přezkoumatelnosti vyhovuje.
[12] Již ze samotné formulace stěžovatelových kasačních námitek je zřejmé, že ani on sám
se nedomnívá, že by rozsudek městského soudu trpěl nedostatkem důvodů. Jejím skutečným
obsahem je nesouhlas se způsobem vypořádání jeho žalobních námitek, nikoliv tvrzení,
že by se s nimi městský soud nevypořádal. Podle Nejvyššího správního soudu je z odůvodnění
rozhodnutí zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Nelze považovat za pochybení,
pokud městský soud zaujal stejný právní názor jako žalovaná. Námitka nepřezkoumatelnosti
je proto nedůvodná.
[13] Hlavní stěžovatelova kasační námitka spočívá v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o zajištění, neboť podle jeho názoru bylo možné účinně uplatnit zvláštní opatření a žalovaná
tuto možnost dostatečně neposoudila.
[14] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí: „Zvláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující
pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním (dále jen ‚finanční záruka‘) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo;
peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen ‚složitel‘), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“
[15] Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí: „Policie je oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud (…)
c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.“
[16] Před zajištěním cizince za účelem jeho vyhoštění je správní orgán povinen zvážit využití
mírnějšího opatření, konkrétně zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona
o pobytu cizinců. Vedle toho, že správní orgán musí výše uvedenou úvahu učinit, musí ji také
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu promítnout do odůvodnění svého
rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 1 As 11/2012 - 74, a ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012 - 40). V opačném případě trpí
jeho rozhodnutí nepřezkoumatelností. Provedení úvahy o možnosti využití zvláštních opatření
za účelem vycestování cizince z území před jeho případným zajištěním přísluší tedy správnímu
orgánu. Správní soud je pak na základě žaloby oprávněn toliko hodnotit správnost, dostatečnost
či přezkoumatelnost této úvahy.
[17] Žalovaná se možností uložení zvláštního opatření zabývala v napadeném rozhodnutí
na str. 5 a 6, kde uvádí, že „[p]o zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěl správní orgán k závěru,
že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání by mírnější
donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona
o pobytu cizinců je z hlediska jednání účastníka správního řízení nedostačující. K neuložení zvláštních opatření
dle §123b zákona o pobytu cizinců přistoupil správní orgán zejména z důvodu nebezpečí Vašeho opětovného
nerespektování právních předpisů České republiky a zmaření správního rozhodnutí. Tento závěr je podložen
opakovaným porušením zákona o pobytu cizinců a zmařením výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jste
neopustil území České republiky, i když jste tuto povinnost měl již uloženou tím, že Vám bylo vydáno
na OPKPE Praha dne 10. 3. 2016 rozhodnutí o správním vyhoštění, č. j. KRPA-444262-62/ČJ-2015-
000022, na dobu 1 rok s dobou vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci.“ Na základě výše uvedené
úvahy pak žalovaná dospěla k závěru, že je nutné upustit od možnosti aplikace zvláštního
opatření ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců, a to zejména s ohledem na zkušenost
se stěžovatelovým předešlým jednáním.
[18] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že se žalovaná dostatečně
přezkoumatelně a srozumitelně vypořádala s nezbytností zajištění stěžovatele. Žalovaná zcela
správně přihlédla k osobě stěžovatele, který již v minulosti na území České republiky páchal
majetkovou a násilnou trestnou činnost a v období let 2005 - 2013 byl za ni celkem čtyřikrát
pravomocně odsouzen. Stěžovatel svým dosavadním jednáním neposkytuje dostatečnou záruku
umožňující uplatnění zvláštního opatření za účelem vycestování. Stěžovatel byl informován
o důvodech nepřistoupení k uložení těchto opatření. Aplikace §124 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců byla shledána zákonnou. Z toho důvodu nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele
o porušení §2 odst. 3 a §3 správního řádu.
[19] Stěžovatel dále namítá opomenutí jeho vztahu s družkou jako relevantní skutečnosti
pro vydání rozhodnutí o zajištění. V okamžiku zahájení správního řízení o vyhoštění trval
jejich vztah tři měsíce a stěžovateli nebyl přiznán status rodinného příslušníka občana EU.
V době rozhodování o zajištění trval vztah deset měsíců. Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaná
se povahou a intenzitou vztahu zabývala na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí, kde dospěla
k závěru, že se situace do vydání rozhodnutí o zajištění nezměnila a stěžovateli nelze
přiznat status rodinného příslušníka EU. Správní orgán je povinen zabývat se možnými
překážkami v řízení o zajištění cizince, pokud jsou v době rozhodování známy skutečnosti,
pro něž by důsledkem správního vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, body 27 a 28). Nejvyšší
správní soud ale konstatuje, že pouhé plynutí času je objektivní právní skutečností, která nastává
bez ohledu na projevenou vůli. Pokud v období mezi zahájením správního řízení o vyhoštění
a vydáním rozhodnutí o zajištění nedošlo k jiné skutečnosti vypovídající o prohlubujícím
se vztahu mezi stěžovatelem a družkou (např. potvrzení rozvodu družky, který by mohl
vypovídat o jejich vážném úmyslu žít v manželství), než k pouhému plynutí času, nelze
k tvrzenému vztahu s družkou přihlédnout jako k novému důvodu upuštění od zajištění
stěžovatele. Za daných okolností nebyla žalovaná povinna se s pouhou skutečností společného
soužití explicitně vypořádávat.
[20] Za relevantní Nejvyšší správní soud nepovažuje ani tvrzení stěžovatele o nutnosti přímé
aplikace návratové směrnice v případě jejího neprovedení do národní právní úpravy. Zákon
o pobytu cizinců implementuje evropské předpisy o pobytu cizinců na území Evropské unie.
Namítané články 15 a 16 návratové směrnice jsou již obsahově včleněny do §124 až §150
zákona o pobytu cizinců.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu