ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.42.2012:17
sp. zn. 7 Azs 42/2012 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) N.
N., b) nezl. M. N., oba zastoupeni JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná 4,
Ostrava – Mariánské Hory, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 8. 2012, č. j. 63 Az 4/2012 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Aleny Porostlé se u r č u je částkou 3.660 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, č. j. 63 Az 4/2012 – 80,
zamítl žalobu podanou žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 9. 3. 2012, č. j. OAM–299/LE-LE05-PA03-2011, kterým nebyla
stěžovatelům udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podali
stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali, že ministerstvo porušilo ust. §2 a 3 zákona
č. 500/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“), protože nepostupovalo
tak, aby byl zjištěn stav věci, a dále ust. §50 odst. 2 a 3 správního řádu, když si neopatřilo
dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšlo tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a že v rozhodnutí o jejich žádosti nevzalo v úvahu a nevyhodnotilo okolnosti odůvodňující její
posouzení a zákonné podmínky pro udělení azylu. Takto formulované stížní námitky jsou zcela
obecné a není z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo
dopustit. Nejvyšší správní soud se otázkou konkretizace stížních námitek zabýval v celé řadě
svých rozhodnutí. Např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil názor,
že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text
tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, v němž uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze
námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti
úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud
sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Dále stěžovatelé namítali, že důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly
nejen ekonomické problémy v zemi původu, ale i nepříznivý zdravotní stav členů rodiny, zejména
manžela stěžovatelky a), což je důvodem pro udělení humanitárního azylu. I ve vztahu k této
stížní námitce lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
který se obdobnými otázkami již zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. rozsudky
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48.
V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle ust. §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje
na základě správního uvážení a správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění
těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry. V daném případě se ministerstvo zdravotním stavem stěžovatelů podrobně zabývalo
a dospělo k závěru, že ani předložené lékařské zprávy ani jejich tvrzení nesvědčí o žádné vážné
nemoci, která by vyžadovala speciální vyšetření a léčbu v zahraničí. Podle informace ministerstva
zahraničních věcí ze dne 29. 7. 2009, č. j. 111193/2009-LPTP, která byla jedním z podkladů
pro rozhodnutí ministerstva, je lékařská péče na Ukrajině je obecně dostupná, pro všechny
ukrajinské občany je zdarma a běžně jsou dostupné všechny léky. Stěžovatelům nebyla
na Ukrajině lékařská péče odepřena, což je prokázáno listinnými důkazy, které stěžovatelé
předložili. V této souvislosti Nejvyšší správní soud navíc uvádí, že skutečnost, že stěžovatelé
nejsou spokojeni s úrovní zdravotní péče na Ukrajině, není zákonným důvodem pro vyhovění
jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelů.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelů nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta prvá za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovatelům byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem advokátka
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových výdajů
stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátce při zastupování dvou účastníků řízení odměna za jeden úkon právní služby (doplnění
kasační stížnosti) ve výši 3.360 Kč (§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §12 odst. 4 citované
vyhlášky) a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem
tedy 3.660 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu