ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.49.2005
sp. zn. 7 Azs 49/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky T. T. N., zastoupené Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně,
Jana Uhra 13, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005, č. j. 63 Az
153/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005, č. j. 63 Az 153/2004 - 21,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 30. 7. 2004, č. j. OAM-2451/VL-20-05-2004, jímž byla žádost
stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že ze všech procesních úkonů učiněných stěžovatelkou v řízení o udělení azylu vzal
za prokázáno, že stěžovatelka neopustila zemi původu z důvodu, že by byla pronásledována
pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování, když uvedla jako
důvod ekonomické potíže ve vlasti a snahu o legalizaci pobytu v České republice. Tyto
důvody nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení azylu a ministerstvo proto
nepochybilo, když žádost zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Ministerstvo podle názoru
krajského soudu mělo dostatečné podklady k tomu, aby zjistilo beze zbytku úplně skutkový
stav a aby mohlo posoudit důvodnost či nedůvodnost žádosti stěžovatelky.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, jejíž
důvodnost opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. I když ve správním řízení
stěžovatelka tvrdila, že opustila Vietnam z ekonomických důvodů, domnívá se, že v daném
případě se nejedná o zneužití azylové politiky České republiky, ale jedná se spíše o výsledek
„humanitárního procesu“ správního řízení, kterým je azylové řízení ovládáno. V daném
případě stěžovatelka v souladu s podanou žalobou tvrdí, že napadený rozsudek je nesprávný
mající vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá
oporu ve spisech a je s nimi v rozporu a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud
správní rozhodnutí zrušit. Není pochyb, že ekonomické důvody hrály také svoji roli, nikoliv
bezvýznamnou, ale paušalizovat, že se jedná pouze a jen o důvody, které vedly stěžovatelku
k získání azylu, je nepřesné. I když stěžovatelka nechce polemizovat s úzusem, že je nezbytné
při rozhodování o udělení azylu prokazovat konkrétní pronásledování a diskriminaci,
na druhou stranu však obecná informace o situaci v této oblasti je pro rozhodnutí naprosto
nezbytným důkazem, a proto uplatnila i kasační důvod uvedený pod §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Z těchto důvodů se domáhala zrušení napadeného rozsudku a přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. V průběhu
správního řízení bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatelka žádala o udělení azylu kvůli
potížím ekonomického charakteru a legalizaci pobytu v České republice. Tyto důvody nejsou
azylově relevantní. Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka vytýká zcela nedůvodně krajskému soudu nesprávnost napadeného
rozsudku. I když obsahové je kasační stížnost na kvalitativně vyšší úrovni, opět obsahuje
v podstatě pouze obecnosti. Stěžovatelka sice konstatuje, že ve správním řízení uvedla,
že svou zemi původu opustila z ekonomických důvodů, potvrzuje, že tyto důvody hrály svou
roli, nikoliv bezvýznamnou, ale označuje za nepřesné paušalizovat, že jen tyto důvody
ji vedly k získání azylu. Jaké jiné důvody byly pro ni motivací pro podání žádosti o azyl,
o nichž navíc ve správním řízení mlčela, však již v kasační stížnosti nic neuvádí. V této
souvislosti nelze také nezdůraznit, že žaloba je naprosto nic neříkající, když obsahuje pouze
výčet ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a odkaz na to,
co stěžovatelka vypověděla při obou pohovorech a na ostatní obsah správního spisu. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti poukazuje na to, že obsah rozsudku krajského soudu
je limitován ustanovením §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle které soud přezkoumá napadené
výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
nelze pouhou citaci zákonných ustanovení bez náležité konkretizace pokládat za řádné žalobní
body, neboť z nich není patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Rovněž je nutno zdůraznit,
že s ohledem na uvedenou dispoziční zásadu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje
obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Proto je také zcela neopodstatněný důvod ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., že obecná informace o situaci v této oblasti (jedná se zřejmě o zemi
původu stěžovatelky) je pro rozhodnutí naprosto nezbytným důkazem. Protože tento důvod
nebyl uplatněn v žalobě, nelze krajskému soudu, který je vázán dispoziční zásadou, vytýkat
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu