ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.71.2015:31
sp. zn. 7 Azs 71/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: M. Y.,
zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 44 A 14/2015 – 23,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 44 A 14/2015 - 23,
a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 2. 2015,
č. j. OAM-22/LE-BE02-BE02-PS, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě 8.228 Kč
do 15 dnů o d právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra
Novotného, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
4.114 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Petra Novotného, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce M. Y. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j.
44 A 14/2015 – 23, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zam ítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2015, č. j. OAM-22/LE-
BE02-BE02-PS, kterým byla žalobci uložena povinnost dle ust. §46a odst. 1 písm. c) a §46a
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však do 9. 6. 2015.
Krajský soud při svém rozhodování dospěl k závěru, že samotná okolnost, že se cizinec
nachází na území České republiky neoprávněně, není bez dalšího dostatečně intenzivním
narušením veřejného pořádku pro účely ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Avšak
přeroste-li takové jednání až do situace, kdy byl žalobce z území České republiky správně
vyhoštěn a toto správní vyhoštění nerespektoval, je třeba takové jednání již považovat
za dostatečně intenzivní zásah do veřejného pořádku spočívající v nerespektování norem
právního řádu České republiky a narušení zájmu společnosti. Žalovaný učinil svůj závěr
na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který má oporu ve správním spise. Nelze
rovněž přehlédnout vzestupnou tendenci v nebezpečnosti konání žalobce, které započalo jeho
pobytem bez platného víza či povolení k pobytu, následně pokračovalo nerespektováním
správního vyhoštění a v závěru vyústilo ve spáchání dopravní nehody pod vlivem alkoholu. Soud
proto nesdílí názor žalobce, že se v České republice vždy choval řádně a v souladu se zákonem.
Současná situace na Ukrajině není předmětem tohoto řízení. Krajský soud proto žalobu zamítl
jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu obsaženého v ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že ani fakt, že byl z území České republiky správně vyhoštěn a toto
správní vyhoštění nerespektoval, nelze ještě považovat za dostatečně intenzivní zásah
do veřejného pořádku a narušení zájmu společnosti, které by samo o sobě ospravedlňovalo
tvrzený důvod pro zajištění dle ust. §4 6a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Na tom nic nemění ani
tvrzené (nedbalostní) spáchání dopravní nehody. Pokud se navíc argumentuje tím, že stěžovatel
odmítá a odmítal opustit území České republiky, pak je toto jednání v souladu s důvody
učiněného prohlášení o mezinárodní ochraně i pochopitelné vzhledem k dlouhodobé
katastrofální situaci na Ukrajině. Pobytové problémy stěžovatele těžko obstojí jako důvod, proč
má představovat nebezpečí pro veřejný pořádek v České republice, a to ani v kombinaci
se způsobenou dopravní nehodou. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel pobýval od roku
2013 na území České republiky neoprávněně, od 12. 1. 2015 do 30. 1. 2015 navíc v rozporu
s uloženým správním vyhoštěním, čímž se dopustil maře ní výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání. Již v minulosti byl zajištěn, následně vyhoštěn z území České republiky a zařazen
do evidence ENO. Dne 30. 1. 2015 hlídka Policie České republiky stěžovatele kontrolovala
z toho důvodu, že v opilosti spáchal dopravní nehodu. Správní orgán tedy opodstatněně
vyhodnotil, že je důvodné se domnívat, že stěžovatel představuje skutečné, aktuální a závažné
nebezpečí pro veřejný pořádek, neboť pobýval na území České republiky neoprávněně,
bez zdravotního pojištění a v rozporu s uloženým správním vyhoštěním, které mařil, přičemž
nebyly dány žádné polehčující okolnosti. Nejedná se přitom o jeho první porušení pobytových
pravidel. Kromě toho řídil motorové vozidlo v opilosti a spáchal dopravní nehodu. Stěžovatel
pozbyl oprávnění k pobytu výrazně dříve, než ke konfliktu vůbec došlo. Těžko může nyní tuto
událost uvádět jako důvod svého nevycestování. Jako místo svého pobytu uvádí V. poblíž M.,
tedy oblast, která je dlouhodobě klidná. Možnost narukování do armády bude zohledněna
v rámci řízení o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Jediný důvod, proč se stěžovatel
zdržuje na území České republiky, je dle jeho vyjádření ekonomický. Žalovaný proto navrhl, aby
byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu i žalobou
napadené správní rozhodnutí je třeba zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Stěžovatel předně namítá, že ani neoprávněný pobyt na území České republiky ani
nerespektování správního vyhoštění nelze považovat za dostatečně intenzivní zásah do veřejného
pořádku dle ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
Tato námitka je důvodná.
Podle ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu Ministerstvo vnitra rozhodne
o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá
osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi,
osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna
nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí, setrvat
v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však
po dobu 120 dní, jestliže je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat ne bezpečí
pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Interpretací citovaného ustanovení se již Nejvyšší správní soud za býval například
v rozsudku 17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 – 30 (č. 2950/2014 Sb.NSS; všechny zde citované
rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné také na www.nssoud.cz), v němž
poznamenal, že „Soudní dvůr již dříve vymezil obecné meze použití výhrady veřejného pořádku v právních
řádech členských států za situace, kdy dochází k omezení práv vyplývajících z unijního práva. Stanovil obecný test
použití výhrady veřejného pořádku, který „předpokládá kromě společenského nepořádku, který představují
všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti“; tedy 1) nestačí pouhé porušení práva, a le 2) musí existovat skutečná
a dostatečně závažná hrozba 3) dotýkající se základního zájmu společnosti (srov. rozsudek ve věci Bouchereau,
bod 35, rozsudek ze dne 19. 1. 1999, Calfa, C-348/96, Recueil, s. I-11, bod 21, rozsudek
ze dne 29. 4. 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C -482/01, Recueil, s. I-5257, bod 66, rozsudek
ze dne 10. 3. 2005 ve věci Komise proti Španělsku, C -503/03, Sb. rozh., s. I-1097, bod 46, rozsudek
ze dne 7. 6. 2007, Komise proti Nizozemí, C-50/06, Sb. rozh., s. I -4383, bod 43, rozsudek ve věci Jipa, bod
25).“ Dále pak v návaznosti na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené
v rozsudku ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151 (č. 2420/2011 Sb.NSS), doplnil, že
„za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze
hrozbu takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout
k jeho celkové životní situaci.“
Při aplikaci uvedených kritérií pak Nejvyšší správní soud dospěl například v rozsudku
ze dne 5. 2. 2014, č. j. 1 Azs 21/2013 - 50, k závěru, že „samotná skutečnost nelegálního pobytu
a nepodrobení se rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. v obecné rovině nedodržování předpisů upravujících pobyt
cizinců na území České republiky, v souladu s výše citovanou judikaturou nemůže představovat skutečné,
aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. “ Totožný závěr učinil Nejvyšší
správní soud také v rozsudku ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 Azs 17/2013 - 22.
Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od uvedených závěrů v nyní projednávané věci
odchýlit. I zde přitom žalovaný (i krajský soud) shledali jako postačující důvod pro rozh odnutí
o povinnosti stěžovatele setrvat v přijímacím středisku dle ust. §46a odst. 1 písm. c) zá kona
o azylu neoprávněný pobyt stěžovatele na území České republiky a nerespektování rozhodnutí
o správním vyhoštění. Jak je však z výše uvedeného patrné, tyto skutečnosti samy o sobě
nezakládají důvod pro postup dle ust. §46a odst. 1 zákona o azylu. Lze proto uzavřít, že krajský
soud i žalovaný dospěli k nesprávnému závěru o tom, že je na základě uvedených skutečností
důvodné se domnívat, že by stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo
veřejný pořádek.
Důvodem (ani okrajovým) pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebylo spáchání
dopravní nehody pod vlivem alkoholu ze strany stěžovatele. Žalovaný ve svém rozhodnutí z této
skutečnosti (kterou pouze zmínil v rámci rekapitulace věci v souvislosti s okolnostmi
předcházejícími zajištění stěžovatele) nic nedovozoval. Nebylo proto možné dodatečně
v následném soudním přezkumu doplňovat důvody vydání žalobou napadeného rozhodnutí
i o tuto skutečnost. Krajský soud se proto dopustil pochybení, když také z této skutečnosti
dovozoval nebezpečí stěžovatele pro veřejný pořádek. Kromě toho je nutno upozornit,
že správní spis neobsahuje k údajnému způsobení dopravní nehody pod vlivem alkoholu žádné
podklady. Krajský soud tak nemohl na základě obsahu správního spisu učinit ani skutkový závěr
o spáchání tohoto jednání, natož toto jednání právně kvalifikovat (bez znalosti jakýchkoliv
konkrétních skutkových okolností).
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 44 A 14/2015 - 23,
je opodstatněná, a proto napadený rozsudek podle ust. §110 odst. 1 věta prvá před středníkem
s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku krajského soudu přistoupil Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §78 odst. 1 s. ř. s. také ke zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 10. 2. 2015, č. j. OAM-22/LE-BE02-BE02-PS. Podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s .
ve spojení s ust. §78 odst. 4 s. ř. s. byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. (ve spojení
s ust. §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci ús pěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěž ovatel měl v řízení o kasační stížnosti
i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasační
stížnosti.
V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatele odměna a náhrada hotových
výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (převzetí věci, podání
žaloby) v hodnotě 3.100 Kč za jeden úkon [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm.
a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen
„advokátní tarif“] celkem částku 6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální
částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající této dani, která činí 1.428 Kč.
Jelikož má stěžovatel právo na náhradu těchto nákladů vůči žalovanému, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovateli k rukám jeho zástupce náhradu
nákladů řízení o žalobě ve výši 8.228 Kč.
V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatele odměna a náhrada
hotových výdajů jejího zástupce. Odměna zástupce činí za jeden úkon právní služby (podání
kasační stížnosti) částku 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 o dst. 1 písm. d)
advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 300 Kč (ust. §13
odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok
o částku odpovídající této dani, která činí 714 Kč . Jelikož má stěžovatel právo na náhradu těchto
nákladů vůči žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit
stěžovateli k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu