ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.9.2012:46
sp. zn. 7 Azs 9/2012 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobců: a) O. K., b) nezl. N. N., c) nezl. V. N., d) nezl. D. N., všichni
zastoupeni Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem se sídlem Buzulucká 431, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2011, č. j. 28 Az
69/2010 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Ondřeje Rejska se u r č u je částkou 7020 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 28 Az 69/2010 – 88,
zamítl žalobu podanou žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 21. 9. 2010, č. j. OAM-148/ZA-06-ZA14-2010, kterým byla žádost
o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. f)
zákona č. 352/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
rozsudku krajský soud uvedl, že na základě dokazování, které navíc doplnil v průběhu soudního
řízení, dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelé nebyli v zemi původu pronásledováni
za uplatňování svých politických práv a svobod tak, jak požaduje ust. §12 písm. a) zákona
o azylu. Rovněž nelze přijmout závěr, že by na případ stěžovatelů mohlo dopadnout ust. §12
písm. b) zákona o azylu. Skutečnosti, které stěžovatelka a) přednesla, souvisely s jejími
ekonomickými aktivitami a jejím podnikáním na území České republiky. Pokud je nyní
proti stěžovatelce a) vedeno trestní stíhání, pak ze zprávy UNHCR vyplývá, že na Ukrajině
existují funkční mechanismy obrany, kterých může stěžovatelka a) po návratu využít.
I na Ukrajině lze podle §47 ukrajinského trestního řádu požádat o ustanovení obhájce (zástupce)
v případě, že dotyčná osoba nemá dostatek finančních prostředků nebo si jej z jiných
objektivních důvodů nemůže zvolit. Lze rovněž oslovit nevládní a nestátní organizace. Krajský
soud nesdílí výhrady a pochybnosti stěžovatelky a), že by jí případně soudem ustanovený
zástupce neposkytl dostatečnou a účinnou pomoc. Jedná se o ničím nepodložené a spekulativní
tvrzení. Informace UNHCR považuje krajský soud za objektivní, byť nezpochybňuje problémy
v justičním prostředí Ukrajiny, na které poukazuje Informace MZ USA hodnotící situaci v zemi
za rok 2008. Odpovědi získané od UNHCR byly vyžádány k nyní projednávanému případu a lze
si jen těžko představit, že by instituce bránící práva uprchlíků záměrně podávala informace
v jejich neprospěch. Z uvedených důvodů pak krajský soud nemůže akceptovat tvrzení
stěžovatelky a), že jí hrozilo či hrozí pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině žen
podnikatelek. Důkaz navržený stěžovatelkou a) při jednání, a to výslech svědka k otázce férovosti
jejího podnikání, krajský soud s odkazem na ust. §52 s. ř. s. neprovedl, protože předmětem
soudního přezkumu je posouzení důvodnosti podané žaloby na pozadí uplatněných tvrzení.
Průběh a výsledek případného trestního stíhání nemůže mít na rozhodování vliv, neboť krajský
soud neshledal, že by toto stíhání bylo postaveno na důvodech azylově relevantních. Stěžovatelka
a) sice tvrdí, že v jejím případě se jedná o nedůvodné a křivé obvinění, nicméně podstata
obvinění je v rovině neplnění dohodnutých pracovních podmínek a krajský soud v něm
nespatřuje žádnou souvislost s pronásledováním ve smyslu zákona o azylu.
Ve vztahu k ust. §13 zákona o azylu stěžovatelé ve své žádosti neuvedli žádné informace.
Stejně tak krajský soud považuje za zákonné a shromážděným informacím odpovídající neudělení
humanitárního azylu. Z důkazů o zdravotním stavu stěžovatelů b) a c) vyplývá, že se jim lékařské
péče na Ukrajině dostávalo. Současná situace nesvědčí o natolik vážných zdravotních
komplikacích, pro které by nebylo možné realizovat jejich návrat na Ukrajinu. Tomuto závěru
odpovídá obsah lékařských zpráv z vyšetření provedených v České republice v roce 2010,
konkrétně ze dne 12. 8. 2010 popisující u obou dětí normální kardiologický nález. Tento závěr
ministerstva považuje krajský soud za správný. Otázkou, kdy je namístě uvažovat o udělení
humanitárního azylu a v jakém rozsahu je soud oprávněn přezkoumávat závěry správního
uvážení ministerstva o jeho neudělení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, dostupný na www.nssoud.cz.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí týkajícím se udělení doplňkové ochrany
ministerstvo rovněž vycházelo z přednesu stěžovatelky a) a z p řiměřeně aktuálních informací
o zemi původu, které v průběhu řízení shromáždilo. Obavy stěžovatelky a) z trestního řízení
nelze podle názoru krajského soudu za zjištěné a výše popsané situace podřadit pod okolnosti
znemožňující její návrat na Ukrajinu. Právo na spravedlivý proces včetně práva na obhajobu své
osoby je občanům Ukrajiny umožněno, jak vyplývá z informace poskytnuté UNHCR. Stěžovateli
kritizovaný necitlivý přístup ke zvířatům na Ukrajině se logicky možnostem azylového řízení
a poskytnutí jakéhokoli druhu ochrany s ohledem na konstrukci zákona o azylu vymyká.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v níž vyjádřili nesouhlas se závěrem
ministerstva, že na Ukrajině existuje dostatečný mechanismus ochrany práv trestně stíhaných
jednotlivců. Tento závěr podle stěžovatelů nemá oporu ve spise a je v r ozporu se zprávou MZV
USA o dodržování lidských práv za rok 2008, což namítali v podání doručeném soudu
dne 19. 5. 2011. Stěžovatelka a) dále uvedla, že psala ministerstvu, že při výsleších ji policisté bili,
avšak v napadeném správním rozhodnutí to není uvedeno. Ministerstvo se podle stěžovatelů
jejich konkrétní situací ve všech aspektech nezabývalo, zejména konkrétními okolnostmi,
které popsali. Pominulo, že stěžovatelka a) byla zadržena policií na dva dny, nemohla
stěžovatelům b) až d) podat zprávu a tito byli sami doma v zimě a měly hlad, dále pominulo,
že po zadržení se konalo dalších šest výslechů, které trvaly až dvanáct hodin, což lze nejen
vzhledem k počtu, ale i vzhledem k jejich délce, považovat za neoprávněný nátlak s cílem vynutit
si doznání. Pominulo i následky výslechů na psychiku stěžovatelky a). Těmito konkrétními
námitkami se nezabýval ani krajský soud. Ani ministerstvo, ani krajský soud se nezabývaly vážnou
újmou spočívající v ponižujícím zacházení, která hrozí stěžovatelům b) až d) v důsledku toho,
že budou odděleni od stěžovatelky a), ani vážnou újmou, která jim již vznikla, když byli sami
doma, měli hlad a nevěděli, kde je stěžovatelka a), a zda takové následky lze odůvodnit vedením
trestního řízení proti ní. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že splňují podmínky pro udělení azylu
podle 12 písm. b) zákona o azylu. Pronásledování stěžovatelky a) spočívá v tom, že je proti ní
vedeno nepřiměřené, neodůvodněné, vykonstruované trestní stíhání bez dostatečných záruk
spravedlivého procesu, a to z důvodu, že je příslušnicí sociální skupiny žen - soukromých
podnikatelek. Trestní stíhání závažně zasahuje práva nezletilých stěžovatelů žít se svým rodičem
a nebýt od něho oddělen, jakož i do práva na ochranu proti zásahům do soukromého života,
rodiny, domova a práva na všestranný rozvoj. Nesprávné je také právní posouzení krajského
soudu, že stěžovatelé nesplňují podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona
o azylu. U stěžovatelky a) jsou důvodné obavy, že pokud bude vrácena na Ukrajinu, bude jí hrozit
skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení a nelidském nebo ponižujícím zacházení
a trestání, neboť bude s největší pravděpodobností umístěna do vyšetřovací vazby a vzhledem
k neexistujícím zárukám spravedlivého procesu a obvyklému výsledku řízení také k výkonu trestu
do věznice. Ve vyšetřovací vazbě jí hrozí mučení příslušníky policejního sboru, násilí z jejich
strany používané s cílem vynutit si na ní doznání, bude vystavena drsným, zdraví ohrožujícím
podmínkách přeplněných věznic, nevyhovujících mezinárodním standardům. Bude zde držena
nepřiměřeně dlouhou dobu. Ponižující bude za těchto podmínek i výkon trestu. Již samotné
vedení vykonstruovaného trestního stíhání je pro stěžovatelku a) ponižující a působí jí stres
a psychické utrpení. Opakované výslechy, kterým byla vystavena, lze zejména vzhledem k jejich
délce považovat za neoprávněný nátlak s cílem vynutit si doznání, tedy také zacházení nelidské
a ponižující. Ponižujícímu zacházení budou v případě vrácení na Ukrajinu vystaveny rovněž
stěžovatelé b) až d), neboť je pravděpodobné, že budou nespravedlivě odděleny od své matky.
Tíživé a ponižující jsou pro ně i problémy s učiteli a žáky ve škole, kterým budou vystaveny kvůli
trestnímu stíhání své matky a jimž byly vystaveny již během jejích dlouhotrvajících výslechů.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
v napadených výrocích zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že zjistilo skutečný stav věci,
zabývalo se všemi okolnostmi, které stěžovatelé v průběhu správního řízení sdělili, a opatřilo
si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, které považuje v daném případě za zcela dostatečné.
Stěžovatelé v průběhu správního řízení neuváděli skutečnosti, na základě kterých by jim mohla
být určitá forma mezinárodní ochrany udělena. Na Ukrajině existují účinné mechanismy,
jak se bránit protiprávnímu jednání ze strany policie, což vyplývá i z přiložených informací o zemi
původu, které jsou součástí správního spisu. Podle názoru ministerstva se jedná o zcela řádné
trestní řízení, nikoli o domnělý komplot vedený státními orgány Ukrajiny vůči stěžovatelce a).
Z obsahu spisových materiálů rovněž vyplývá, že stěžovatelé o udělení mezinárodní ochrany
požádali z důvodu legalizace pobytu na území České republiky. S ohledem na uvedené
ministerstvo navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Kasační stížnost ve věcech azylu může být přijata k věcnému projednání jen tehdy,
jestliže přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu
soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. K tomu
dochází v případě, že důvodem podání kasační stížnosti je „…natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti soudů.“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 41, dostupný
na www.nssoud.cz).
Podle obsahu spisu byla Česká republika dne 4. 4. 2011 požádána o vydání stěžovatelky a)
na Ukrajinu za účelem trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu obchodovaní
s lidmi a pracovního vykořisťování ve smyslu §149 část 2 trestního zákona Ukrajiny.
Protože stěžovatelka a) v této souvislosti namítala, že trestní obvinění je vykonstruované
a že nebude mít přístup k prostředkům zaručujícím vedení spravedlivého procesu, Nejvyšší
správní soud s ohledem na tyto námitky shledal kasační stížnost přijatelnou. Považuje za nutné
věcně přezkoumat, zda trestní stíhání stěžovatelky a) spojené s možným omezením svobody
a zásahem do rodinného života stěžovatelů se nějakým způsobem vymyká běžným případům
trestních řízení na Ukrajině, takže by mohlo zakládat důvod pro poskytnutí azylu.
Pokud se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a rozhodnutí
ministerstva z toho důvodu, že se nezabývaly tvrzeními vztahujícími se k výslechům, jimž byla
stěžovatelka a) na Ukrajině podrobena, a jí tvrzenou hrozbou vážné újmy, není tato námitka
důvodná. Z odůvodnění jak rozsudku krajského soudu, tak i rozhodnutí ministerstva vyplývá,
že potíže stěžovatelky a) s orgány policie nejsou důvodem pro udělení azylu ve smyslu ust. §12
zákona o azylu či doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a odst. 2 zákona o azylu,
neboť stěžovatelkou a) tvrzené potíže nelze pod pojmy pronásledování nebo hrozba vážné újmy
podřadit. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. §2 odst. 8 věta první zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto
zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo
jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány,
stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je
cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že hrozbu pronásledování nevytváří sama o sobě
skutečnost, že proti žadateli o udělení mezinárodní ochrany může být v zemi původu zahájeno,
nebo dokonce již bylo zahájeno, trestní stíhání v právním a institucionálním prostředí
nedosahujícím běžné úrovně západních právních států. Takový komfort v poskytování azylové
ochrany je totiž nemyslitelný, neboť by v podstatě znamenal, že každému trestně stíhanému
v zemích, kde úroveň ochrany lidských práv nedosahuje západních standardů, má být poskytnut
azyl. Azyl je však, jak již opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud, institutem výjimečným,
majícím chránit před pouze závažným porušováním lidských práv ze zákonem stanovených
důvodů (k minimální intenzitě útrap, jež mohou být azylově relevantní, viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, č. 1066/2007 Sb. NSS).
Mezinárodní ochrana jako právní institut není nástrojem pro vyhnutí se snášení negativních
důsledků trestního stíhání v zemi původu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 12/04). Hrozba trestního stíhání či již zahájené stíhání tak může být sama o sobě
azylově relevantní jen v omezeném okruhu případů, a to tehdy, když osobě, jež je jí ohrožena,
v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen
z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části
případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné. Dále tomu může být v případech, kdy je
z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání
v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv
vymykají obvyklým standardům země původu. Např. proto, že stíhání je vedeno z účelových
politických důvodů či proto, aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného
nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské postavení, přičemž prostředky
k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu nejsou
k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy
při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem,
či obecně tvrdá praxe orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů.
V případě stěžovatelky a) není patrné, že by v postupu ukrajinských orgánů konkrétně
vůči ní bylo možno spatřovat azylově relevantní důvody. Tvrdší postupy při vyšetřování (dlouhý
výslech pociťovaný jako svého druhu nátlak k přiznání viny a s ním spojená nemožnost
po určitou dobu kontaktovat děti) objevující se v rámci výkonu pravomoci ukrajinských
policejních složek vůči běžně trestně stíhaným osobám nejsou zásadně důvodem pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany. Tyto osoby navíc mají možnost brojit proti nim v rámci
dostupných prostředků na Ukrajině, ať již využitím institutu stížnosti k ombudsmanovi nebo
obrácením se na nevládní organice zabývající se problematikou dodržování práv trestně stíhaných
osob. Z odůvodnění rozhodnutí ministerstva je dále zřejmé, že vycházelo jak ze zprávy MZV
USA ze dne 25. 2. 2009, tak z informace MZV ČR ze dne 19. 1. 2010, která obsahuje sdělení
Zastupitelského úřadu v Kyjevě k situaci trestního stíhání občanů Ukrajiny. Z tohoto sdělení
vyplývá, že s trestně stíhaným nemajetným občanem Ukrajiny bude zacházeno podle platných
ukrajinských zákonů a měl by se dočkat spravedlivého trestu, v případě majetnějších občanů pak
tento může formou úplatků případně svůj trestní proces ovlivnit ve svůj prospěch. Na Ukrajině
podle tohoto sdělení existují orgány, které se zabývají vyšetřováním trestné činnosti policistů.
Krajský soud si navíc vyžádal informace k trestnímu stíhání ukrajinských občanů od pracovnice
UNHCR. Proto v této souvislosti není důvodná ani námitka, že závěr ministerstva a krajského
soudu, že na Ukrajině existuje dostatečný mechanismus ochrany práv trestně stíhaných
jednotlivců, nemá oporu ve spise a je v r ozporu se zprávou MZV USA o dodržování lidských
práv za rok 2008.
Stěžovatelka a) dále namítala, že ministerstvo a krajský soud nesprávně posoudily otázku,
zda trestní stíhaní a uvalení do vazby či případně uvěznění v zemi původu představuje hrozbu
azylově relevantního pronásledování, neboť stěžovatelka a) spadá do sociální skupiny
žen-podnikatelek, které jsou podle jejího tvrzení na Ukrajině pronásledovány. Zprávy, které v této
souvislosti stěžovatelka a) předložila soudu, se však míjejí s její situací po případném vydání
na Ukrajinu pro účely trestního stíhání, jíž se stěžovatelka obává, což konstatoval i krajský soud.
Tyto zprávy se totiž týkají obecně problematiky zaměstnávání žen na Ukrajině. Důvodem obav
stěžovatelů je přitom omezení osobní svobody stěžovatelky a) a s tím spojený zásah
do rodinného života. Stěžovatelka a) byla, jak sama ve správním řízení vypověděla, v rámci svého
podnikání zapojena v České republice do tzv. klientského systému, kdy fungovala ve struktuře
tohoto systému jako zprostředkovatelka práce. Je obecně známo, že tento systém se vyznačuje
jednak napojením na organizovaný zločin a jednak často nerovným postavením pracovníků vůči
klientům. Je proto zcela legitimní, pokud se ukrajinské státní orgány snaží potírat negativní jevy
s klientským systémem spojené, jako je vyplácení jen marginální částky mzdy či neplnění
dohodnutých podmínek. Stěžovatelka a) pak má podle zpráv o zemi původu v trestním řízení
na Ukrajině zaručeno právo na spravedlivý proces, včetně možností účinné obhajoby. Uvedla-li
stěžovatelka a) v kasační stížnosti, že se jedná o vykonstruované trestní obvinění, není
ve správním ani soudním spise není žádná konkrétnější informace nasvědčující tomu, že by její
trestní stíhání mělo být někým zmanipulováno. Stěžovatelka a) přitom neuvedla kým, proč
a z jakých důvodů tak usuzuje. V daném případě podle obsahu správního spisu, a ani z výpovědí
stěžovatelky a) nic nenasvědčuje tomu, že by se v jejím případě mohlo jednat o jiné než běžné
trestní řízení probíhající na Ukrajině. Lze tedy učinit závěr, že z ničeho neplyne, že by se případně
jednalo o politicky motivovaný trestní proces s cílem exemplárního potrestání stěžovatelky a)
bez náležitého prokázání její viny. Stěžovatelka a) má právo se proti obvinění bránit
v řádném trestním procesu. Poukaz stěžovatelky a) na pronásledování z důvodu příslušnosti
k ženám-podnikatelkám je pak zcela nepřípadný.
Podle zpráv ze země původu není ani neutěšená situace v ukrajinských věznicích závažná
do té míry, že by představovala pro stěžovatelku a) hrozbu takové újmy, že by mohla být
kvalifikována jako vážná újma ve smyslu ust. §14a odst. 2 zákona o azylu, za kterou se považuje
uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání
žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ohledně namítaného zásahu do rodinného života se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že tento zásah, jakož i zásah do osobní svobody a soukromí je
logickým důsledkem nástrojů trestně-právní represe, a to nejen na Ukrajině, ale i v České
republice. Osoba, vůči níž jsou tyto nástroje uplatněny, je povinna je snášet se všemi negativními
důsledky dopadajícími i na rodinný život stěžovatelů, jak na to bylo poukázováno (nepřítomnost
matky, smutek, dopad na psychiku dětí).
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli a ministerstvu žádné náklady s tímto
řízením spojené nevznikly.
Krajský soud v Hradci Králové stěžovatelům ustanovil zástupcem advokáta a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. v takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátu odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační
stížnosti) při zastupování čtyř osob, tedy 4 x 2100 Kč, snížená o 20 % (§12 odst. 4 citované
vyhlášky), a dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky).
Celková částka odměny tedy činí 7020 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu