ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1039.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 1039/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v Brně rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
13. března 2003 o dovolání obviněného W. S., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 5 To 50/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 12/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 2 T 12/2000, byl obviněný uznán vinným trestnými činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1
písm. a), odst. 4 tr. zák. (ad I.), zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
(ad II.), podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ad III. – V.) a zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. (ad VI.). Podle §35 odst. 1 a §250 odst. 4 tr. zák. byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5,5 roku, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice
s dozorem. Bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2002, sp. zn.
5 To 50/02, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině s výjimkou části ad II., v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl o vině obviněného trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a za tento trestný čin, jakož i za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem soudu I. stupně, mu podle §248 odst. 4, §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody na
5 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody poškozené společnosti S. s. r. o. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení (výroky o vině ad I., III., IV. a VI.) věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jej podává proti výroku odvolacího soudu o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jakož i proti výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. z rozsudku soudu I. stupně a proti výroku o trestu.
Ohledně trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. namítá, že
v přípravném řízení ani v hlavním líčení nebyly provedeny důkazy, které navrhoval a z dosud provedených důkazů nelze spolehlivě zjistit, jak mělo být nakládáno s penězi na zúčtovacím účtu. Příslušné kroky podnikal v zájmu obou společností, byly správné a pokud by nebyly uhrazeny celní dluhy, na které musel použít prostředky ze zúčtovacího účtu, vznikla by mnohem větší škoda. Nesouhlasí s výpovědí svědků M. a T., kteří vypověděli, že byl majitelem společnosti S. V. L. s. r. o. (dále jen S.), protože byl pouze jejím jednatelem a odpovídal by za škodu způsobenou této společnosti. Při výpočtu ceny za postoupení leasingových smluv nešlo o jeho pochybení a když to zjistil, musel problém řešit. Pokud chybně, nebylo to úmyslně a subjektivní stránka nebyla prokázána, když v době převodu smluv byla řada problémů s nájemci i s právním prostředím v České republice. Z toho pramenily chyby, kterých se dopustili všichni, ale při jejich napravování již zůstal sám. Soudy rovněž nezjistily komu a v jaké výši měly být vyplaceny prostředky ze zúčtovacího účtu namísto úhrad celního dluhu a zda jednání, které mělo vést k blíže nezjištěné škodě, bylo v souladu s jeho oprávněním jednat za obě společnosti.
Ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným soudem odvolacím, obviněný namítá, že se tohoto trestného činu nedopustil a není pravdou, že předmětné smlouvy připravoval a vědomě uvedl nepravdivé údaje. V zastávané funkci podepisoval leasingové smlouvy běžně na dobu tří let, při jejich velkém množství (100 – 120) nebyl schopen prověřit všechny detaily smluv a spoléhal na to, že jsou připraveny dle standartu. Skutečnost, že vozidla jsou do dočasného celního oběhu propuštěna pouze na dobu 2 let unikla jeho pozornosti, nebyla mu známa, resp. ji nijak neprověřoval, což bylo z jeho strany pochybení, ale nikoli vědomé jednání. Z tohoto jednání také jemu ani nikomu třetímu nevznikl žádný majetkový prospěch a není tak naplněna formální stránka trestného činu podle §250 tr. zák. Podvodný úmysl nebyl prokázán, když nebylo prokázáno, že by smlouvy podepisoval s vědomím, že vozidla budou zajištěna celními orgány z důvodu neprovedení úhrady dlužného cla. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen ve výroku o vině a trestu, rozsudek soudu I. stupně zrušen ve výroku
o vině trestným činem zpronevěry pod bodem II. a věc byla vrácena soudu I. stupně
k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného ohledně trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. napadají skutková zjištění soudu a v tomto směru je dovolání podáno
z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v převážné části rovněž napadají skutková zjištění. Neztotožnil se s námitkou obviněného, že nikomu nevznikl majetkový prospěch, když je toho názoru, že tento vznikl firmě S., neboť při plné znalosti věci by firma S. s. r. o. nepochybně leasingové smlouvy s touto firmou neuzavřela.
V tomto směru proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítnuto.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, tak jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto namítat, že skutková zjištění jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotili nebo, že je třeba provést důkazy další.
Proto se Nejvyšší soud nezabýval námitkami ohledně trestného činu zpronevěry podle
§248 tr. zák., že nebyly provedeny navrhované důkazy, že nelze spolehlivě zjistit, jak mělo být nakládáno s penězi na zúčtovacím účtu a že společnost obviněnému nepatřila, ale byl pouze jejím jednatelem. Soudy obou stupňů totiž po skutkové stránce vzali za prokázané, že účet sloužil k vzájemnému vyrovnání omylem zaslaných plateb, což obviněný zpochybňuje. Navíc soud I. stupně ve skutkové větě výslovně uvádí, že obviněný byl jednatelem společnosti S. a nikoli majitelem. Rovněž námitkou, zda jeho jednání bylo v souladu s oprávněním jednat za obě společnosti, pak zpochybňuje skutkové zjištění, že k úkonům jménem A. byl zmocněn na základě generální plné moci.
Jako námitku nikoli skutkovou, ale právní, se proto dovolací soud zabýval pouze tvrzením obviněného, že problém s celním dluhem řešil chybně, ale nikoli úmyslně, čímž zpochybňuje právní posouzení jeho jednání z hlediska nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je úmyslným trestným činem (§3 odst. 3 tr. zák.). Závěr o tom, zda je dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Protože zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným skutečnostem daného činu, dokazují se okolnosti subjektivního charakteru zpravidla nepřímo, z objektivně zjištěných skutečností. Závěr o zavinění tedy musí být prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout.
Po skutkové stránce soudy zjistily, že majitelé poškozené společnosti nedali obviněnému souhlas s finančními transakcemi ve prospěch společnosti S., ač obviněný původně tvrdil, že k převodům došlo na základě dohody s odpovědným pracovníkem poškozené společnosti (sv. M.). Dále i samotný obviněný uvedl, že celním dlužníkem byla společnost S. a ani prodejem předmětných smluv nedošlo ke změně celního deklaranta. Na základě zejména těchto skutečností tak soudy správně dospěly
k závěru, že celní dluh měla zaplatit společnost S. a nebylo možné, aby byl obviněným svévolně uhrazen z prostředků poškozené společnosti. Všechny tyto,
z hlediska zavinění podstatné skutečnosti, byly obviněnému známy a jsou tak zahrnuty jak složkou vědění, tak i složkou jeho vůle jednat tak, jak jednal. I když lze oběma soudům vytknout, že se svými úvahami ohledně formy zavinění ve svých rozhodnutích blíže nezabývaly, je jejich závěr o tom, že obviněný naplnil také subjektivní stránku tohoto trestného činu, závěrem správným, protože z uvedeného vyplývá, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. a dovolání je
v tomto směru zjevně neopodstatněné.
Také ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. obviněný namítá nenaplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, tj. podvodného úmyslu. Jak již bylo uvedeno, je závěr o zavinění a jeho formě závěrem právním, který se zpravidla dokazuje nepřímo, z objektivně zjištěných skutečností (skutkových okolností). Námitka proti nenaplnění subjektivní stránky trestného činu pro nedostatek zavinění jako jejího obligatorního znaku je ale námitkou proti právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze tehdy, zpochybňuje-li samotný právní závěr soudu učiněný na základě daných skutkových okolností. Nezpochybňuje-li námitka právní závěr vycházející z výsledků dokazování, ale skutková zjištění, která byla pouze jeho podkladem, nejde o námitku právní, ale skutkovou. Takovéto námitky, ale v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nelze v dovolání úspěšně uplatnit.
Po skutkové stránce bylo soudy mj. zjištěno, že obviněný uzavřel (nikoli tedy
i připravil, jak namítá) se společností S. s. r. o. dvě leasingové smlouvy ..., přičemž zamlčel, že vozidla byla celním úřadem do České republiky propuštěna pouze do dočasného celního použití na dobu 24 měsíců .... Ze skutkových zjištění soudu
I. stupně, která jako správná v tomto směru převzal také soud odvolací, pak vyplývá, že obviněný měl zkušenosti s uváděním vozidel do dočasného celního oběhu, byl si vědom, že se jedná o lhůtu 24 měsíců a od počátku musel vědět o tom, že vozidla jsou propuštěna pouze na 24 měsíců. Obhajobu obviněného proto v tomto ohledu považoval za vyvrácenou. Dále vzal soud I. stupně za prokázáno, že obviněný uzavřel danou smlouvu od prvopočátku s vědomím, že tento postup je nesprávný. Spočívá-li tedy námitka obviněného o neprokázání podvodného úmyslu na tvrzení, že mu nebylo známo propuštění vozidel do dočasného celního oběhu, že pouze neprověřil podmínky pro užívání vozidla na území České republiky a nezjistil tak daný rozdíl, směřují tyto námitky nikoli proti právnímu posouzení skutku, ale proti skutkovým zjištěním, která byla jeho podkladem. Tyto námitky proto uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
Námitkou proti právnímu posouzení je ale tvrzení obviněného, že jemu ani žádné třetí osobě nevznikl majetkový prospěch. Předpokládá-li zákon úmyslné zavinění u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., musí tento úmysl zahrnovat nejen podvodné jednání, ale také obohacení sebe nebo jiného a způsobení škody. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať už jeho zvětšením nebo ušetřením nákladů, které by jinak z takového majetku byly vynaloženy. Předmětem leasingových smluv byl pronájem daných motorových vozidel s tím, že po uplynutí doby leasingu, tato vozidla za sjednaných podmínek budou převedena do vlastnictví nájemce, který řádně splácel všechny splátky včetně rozpisu cla i DPH. Vzhledem
k omezenému celnímu oběhu předmětných vozidel, musel ale poškozený po uplynutí 24 měsíců jeho trvání tato vozidla odevzdat do celního skladu, protože byla určena
k zpětnému vývozu, když obviněný nepožádal o jejich uvolnění a neuhradil příslušné poplatky. Tím obviněný jako jednatel firmy S., obohatil tuto firmu o splátky placené poškozeným. Tyto skutečnosti zcela zřejmě potvrzují, že k naplnění znaku „obohatí“ skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. došlo. Není přitom rozhodné v jaké výši došlo k obohacení, když toto se nemusí shodovat se škodou a může být i nižší. Dovolání obviněného je proto i v tomto směru zjevně neopodstatněné, a bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Ač obviněný v dovolání obecně uvedl, že jej podává i proti výroku o trestu, dovolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval, když nebyl jednak uplatněn příslušný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ a obviněný ani žádné konkrétní námitky v tomto směru v dovolání neuvedl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš