ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1059.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1059/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. listopadu 2012 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 3 To 868/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 78/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 T 78/2011, byl obviněný ve výrokové části I. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest a povinnost k náhradě škody, jak je v rozsudku konkrétně uvedeno.
Ve výrokové části uvedeného rozsudku II. pak soud I. stupně podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „v době od 17. 7. do 18. 9. 2009, zejména v J. H., jako policista zařazený ve funkci vrchního inspektora na Krajském ředitelství policie Jihočeského kraje, Územním odboru Jindřichův Hradec, SKPV, Oddělení hospodářské kriminality, poté, co mu bylo přiděleno vyřízení dožádání policejního orgánu Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Český Krumlov v trestní věci č. j. KRPC-2112/TČ-2009-020281, a to sepsání úředních záznamů o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu s pěti poškozenými v této věci a případné zajištění písemností s věcí související, v úmyslu usnadnit a zjednodušit si práci v případě poškozeného M. E., R. Š. a J. T., bez jejich vědomí a souhlasu vyhotovil příslušné protokoly o podaném vysvětlení, odpovídající pouze přibližně realitě, když navíc ponížil částku zaplacenou poškozenými za obstarání úvěru o 100,- Kč, a poučení těchto osob, které opatřil jejich zfalšovanými podpisy, přičemž na záznamech o podaném vysvětlení poškozeným M. E. a R. Š., zfalšoval ještě podpis přítomné osoby prap. PČR R. U. zařazeného na funkci inspektora na Obvodním oddělení PČR Suchdol nad Lužnicí a tyto materiály spolu ještě se dvěma řádně vyhotovenými protokoly předal svému nadřízenému, který je zaslal vedoucímu požadovanému orgánu“.
Soud I. stupně rozhodl o zproštění obviněného obžaloby pro uvedený skutek, jímž měl podle obžaloby spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, když dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 3 To 868/2011, odvolání obviněného zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř., neboť bylo podáno opožděně a odvolání státního zástupce zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl Nejvyšší státní zástupce dovoláním, které bylo podáno v neprospěch obviněného řádně a včas, a ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce předně konstatoval, že odvolací soud zamítnutí odvolání státního zástupce v podstatě neodůvodnil, když pouze uvedl, že „okresní soud vyhodnotil věc celkem v pořádku a krajský soud nemá k hodnocení žádné připomínky“, přičemž dále jen odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zopakoval, že úřední záznam slouží v podstatě „jen jako podklad pro to, aby mohl soud vyslechnout svědky“.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, když obviněný nepochybně v postavení veřejného činitele vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Za takový zákonu odporující postup je třeba jednoznačně považovat vyhotovení falzifikátů daných procesních písemností. Nesouhlasí také s názorem soudu I. stupně, že si obviněný chtěl pouze usnadnit práci, a proto nenaplnil znak „v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch“ skutkové podstaty trestného činu podle §158 odst. 1 tr. zákona. Soudu I. stupně vytýká, že opomněl soudní praxi, podle které se neoprávněným prospěchem rozumí nejen prospěch majetkový, ale i jakákoliv jiná výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. V této souvislosti Nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 25/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky s tím, že ve smyslu tohoto vymezení lze za neoprávněnou výhodu považovat i jednání pachatele, který v rámci plnění svých služebních povinností vykázal provedení činností, které ve skutečnosti neprovedl, a zároveň nevykonal přidělenou mu práci, za kterou mu byl mj. vyplacen služební plat. Otázka, v jakém rozsahu se obviněný splnění svých služebních povinností vyhnul, může ovlivnit pouze úvahu o konkrétním stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání, avšak nikoli primárně z hlediska stanovení trestní odpovědnosti, ale až následně z hlediska úvah o přiměřeném trestu.
Nejvyšší státní zástupce rovněž považuje za naplněný znak „v úmyslu způsobit jinému škodu“ ustanovení §158 odst. 1 tr. zákona, za kterou je považována škoda materiální, ale také imateriální, jako je škoda na právech, zdraví, morální škoda apod. Soudy nevzaly v úvahu, že obviněný svým jednáním výrazně zasáhl do práv poškozených, když mohl nárok poškozených zkrátit v rozsahu 100,- Kč. Současně zkrátil jejich procesní práva podle §43 a 46 tr. ř., když poškození nebyli řádně poučeni o svých právech, neměli relevantní možnost zvážit uplatnění svého nároku na náhradu škody, či využít svých dalších procesních oprávnění. Pokud by přitom falšování úředních záznamů i poučení poškozených vyšlo najevo až v řízení před soudem po zahájení dokazování, neměli by již poškození možnost včas a řádně se připojit se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je přitom nerozhodné, že později byli poškození vyslechnuti řádně, a k trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody nepřipojili, protože k tomu došlo nezávisle na vůli obviněného, který tuto okolnost nemohl v době svého jednání předpokládat. Naopak s ohledem na znění ustanovení §164 odst. 1 tr. ř. mohl očekávat, že v rámci přípravného řízení k opětovnému výslechu poškozených v postavení svědka již nedojde. Za podstatné přitom Nejvyšší státní zástupce z hlediska trestní odpovědnosti obviněného považuje, že znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, charakterizuje pohnutku pachatele. K dokonání trestného činu tak postačí, že pachatel veden touto pohnutkou nesplní povinnosti vyplývající z jeho pravomoci veřejného činitele a není třeba, aby skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (opět s poukazem na již uvedené rozhodnutí č. 25/1975). V jednání obviněného přitom podle nejvyššího státního zástupce je dán úmysl přímý ve vztahu k opatření neoprávněného prospěchu sobě, a nepřímý úmysl ve vztahu ke způsobení škody jinému.
Za nepřiléhavé považuje nejvyšší státní zástupce také úvahy soudu I. stupně o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Zdůraznil, že obviněný jednal jako příslušník Policie ČR služebně zařazený do útvaru Služby kriminální policie a vyšetřování, tj. v postavení orgánu činného v trestním řízení, a je proto nutno na něj klást vyšší požadavky na řádný výkon jeho pravomoci, než u jiných činností příslušníka Policie ČR. Zásadním způsobem pak stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost zvyšuje význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, a to zájem na řádném a zákonném výkonu úkonů policejního orgánu v trestním řízení, které je nejintenzivnějším nástrojem státního donucení a činnost osob v něm je třeba hodnotit obzvláště přísně. Obviněný přitom základní zásady trestního řízení (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) porušoval flagrantním způsobem a podstatně narušil zákonem chráněný zájem na zachování důvěry v řádný postup orgánů činných v trestním řízení. Proto nelze dospět ani k závěru, že jednání obviněného nenaplnilo materiální znak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a zprošťující výrok pod bodem II. rozsudku soudu I. stupně, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předně Nejvyšší soud uvádí, že nebylo možné z důvodů nedostatečného odůvodnění přezkoumat odůvodněnost výroku odvolacího soudu o zamítnutí odvolání státního zástupce. Proto Nejvyšší soud při přezkoumávání rozhodnutí v řízení o dovolání mohl vycházet, při posuzování odůvodněnosti napadeného zprošťujícího výroku rozsudku, pouze z důvodů uvedených soudem I. stupně. S těmito důvody se ale Nejvyšší soud ztotožnil.
Soud I. stupně považoval za nepochybně zjištěné, že obviněný v postavení policisty, jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zákona, padělal předmětné listiny pro potřeby trestního řízení tím, že vyplnil v záznamech o podání vysvětlení údajné údaje vyslýchaných, vyplnil jejich požadavek na náhradu škody v minimálním rozsahu 300,- Kč, a na listiny připojil podpisy vyslýchaných a podpis policisty údajně přítomného při podpisech záznamů o podaném vysvětlení. Na základě skutkových zjištění podrobně popsaných ve zprošťujícím výroku, dospěl soud I. stupně k závěru, že obviněný nespáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, protože zjištěným jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to konkrétně znaky „v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, a navíc není dán ani materiální znak tohoto trestného činu, protože stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný.
Nenaplnění znaku „v úmyslu způsobit jinému škodu“ soud I. stupně shledal v okolnosti, že se všemi poškozenými byl policejním orgánem znovu řádně sepsán úřední záznam o obsahu vysvětlení ještě před ukončením přípravného řízení ve věci obviněného D. V. (tr. spis vedený u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 221/2010), všichni poškození uvedli na pravou míru, o jakou částku byli D. V. podvedeni a žádný z nich vůbec neuplatnil nárok na náhradu škody. Podle soudu I. stupně tak jednání obviněného J. M. nemělo na postavení těchto tří poškozených v trestní věci obviněného D. V. žádný dopad. S tímto názorem soudu I. stupně se lze ztotožnit. Je sice skutečností, jak namítá nejvyšší státní zástupce, že znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, charakterizuje pohnutku pachatele. K dokonání trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), b) nebo c) tr. zákona proto plně postačí, když pachatel jedná veden touto pohnutkou, a není třeba, aby skutečně jinému způsobil škodu nebo opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Důvod, proč soud I. stupně neshledal naplnění znaku „v úmyslu způsobit jinému škodu“, tj., že jednání obviněného nemělo na postavení poškozených v trestním řízení žádný dopad, není proto z hlediska naplnění tohoto znaku podstatný. Nelze ale přehlédnout, že vzhledem k časovým okolnostem jednání obviněného, a lhůtě pro konání zkráceného přípravného řízení, které v podstatě nepřicházelo v úvahu (§179b odst. 4 tr. ř.), obviněný při znalosti trestního řádu mohl nejen spoléhat, že daní poškození budou znovu řádně vyslechnuti, jak uvedl soud I. stupně, ale s tím i přímo počítat. Je-li v rámci přípravy hlavního líčení poškozenému také doručována soudem obžaloba, a poškozený je také soudem vyrozumíván o konání hlavního líčení, a to včetně upozornění ohledně rozhodování o jeho nároku na náhradu škody, přičemž i na počátku hlavního líčení je poškozený dotazován zda a v jakém rozsahu navrhuje uložení povinnosti k náhradě škody, objektivně obviněný nemohl počítat s tím, že poškození budou zkráceni na svých procesních právech a svém nároku na náhradu škody.
Nejvyšší státní zástupce namítá, že za škodu je třeba považovat nejen škodu materiální, ale i škodu imateriální, jako je škoda mj. na právech. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně přitom vyplývá, že možnou škodu u jednotlivých poškozených shledává pouze v materiální škodě spočívající ve zkrácení jejich nároku pouze o 100,- Kč (stř. 8 in fine rozsudku), a zkrácení procesních práv v podstatě vyloučil s tím, že obviněný při znalosti postupu v trestním řízení mohl spoléhat na opětovný a řádný výslech daných osob, tj. i na zachování jejich procesních práv, což se také stalo. Pokud Nejvyšší státní zástupce namítá, že kdyby zfalšování úředních záznamů i poučení poškozených vyšlo najevo až při jejich výslechu v řízení před soudem, tj. po zahájení dokazování, neměli by již možnost včas a řádně se připojit se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, tak okolnosti případu nesvědčí pro závěr, že obviněný jednal s vědomím, že v důsledku jeho jednání jednotlivé poškozené zkrátí na jejich procesních právech ve smyslu ustanovení §43 a §46 tr. ř. a jednal tak v úmyslu způsobit jinému škodu ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 tr. zákona.
Pokud jde o znak „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 tr. zákona, dospěl soud I. stupně k závěru, že obviněný odpovídající prospěch nechtěl opatřit pro sebe ani pro jiného, když si chtěl pouze usnadnit práci a takovéto zvýhodnění nelze považovat za prospěch ve smyslu uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud také v tomto směru přisvědčil názoru soudu I. stupně o pouhém usnadnění si práce obviněným, a neztotožnil se s názorem nejvyššího státního zástupce, že i tento znak dané skutkové podstaty obviněný svým jednáním naplnil, i když za neoprávněnou výhodu lze obecně považovat i to, že pachatel v rámci plnění svých služebních povinností vykázal provedení činností, které ve skutečnosti neprovedl, a nevykonal tak přidělenou práci, za kterou mu byl mj. vyplacen služební plat. V daném případě se sice jednalo o faktické nevykonání přidělené práce, ale nikoliv zcela, když se dvěma poškozenými bylo vysvětlení opatřeno řádně v souladu se zákonem, a provedení dožadovaných úkonů trestního řízení s dalšími třemi poškozenými osobami způsobem sice nepřípustným, ale ve výsledku přibližně odpovídajícím realitě. Vzhledem k zanedbatelnému rozsahu těchto úkonů, ve vztahu k podstatně širšímu okruhu služebních povinností obviněného, je přitom argumentace vyplaceným služebním platem bez významu. Při posuzování existence úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch nelze rovněž pominout, že v tomto konkrétním případě jde o prospěch nepatrného významu, přičemž pohnutkou jednání obviněného nebylo opatření si tohoto prospěchu, ale snaha o splnění služebního úkolu, který z části nesplnil řádně z důvodu časové tísně.
Z výše uvedených důvodů pak vyplývá také správnost alternativního názoru soudu I. stupně o nepatrném stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, když s argumentací soudu I. stupně, která jej vedla k tomuto závěru, se Nejvyšší soud ve své podstatě ztotožnil.
Na základě uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části toho usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš